VST: Část 26.

11. prosinec 2010 | 14.22 |

Kapitolu jsem psala chaoticky ve velkém presu, takže nad chybami PROSÍM  přivřete všechna tři očka a užívejte si jen obsah.. :)) m.

Boj se špatným koncem.. ?

Doběhla jsem tam a připravovala se na to nejhorší - toť Darina v zubech Temného, avšak čekal mě jiný pohled. Děsem jsem se dokonce na okamžik zarazila, pak jsem však tasila a odjistila. Pistoli.

Vteřinu jsem mířila a pak vystřelila. Rána šla přesně do srdce, avšak neprošla kůží vlkodlaka. Vlkodlak překvapeně zakňučel a stáhl se. Přiskočila jsem k Zdenovi a pomohla mu vstát. Ve chvíli, kdy jsem přišla, měl vlkodlakovy zuby na hrdle. Nic mu na první pohled nebylo, ale vypadal otřeseně. A měl pár podlitin, ale to sleze. Ach ne, co jsem to za vůdkyni, když Zdeno dopadl takhle?!

,,Nesahej na mě!" zavrčel Zdeněk a odstrčil mě. Znechuceně jse na něj pohlédla. Byl to jeden z Romanova fanclubu. Možná na tom není tak zle...

,,Tak promiň ty jeden idiote, příště tě nechám sežrat!" zavrčela jsem spíše z pocitu frustrace ze situace, než ze vzteku. Pak jsem však překvapeně vyjekla, jelikož mi do zad narazila obří síla a já letěla na zeď. Nestihla jsem se ani stočit a silně jsem se bouchla do hlavy. Se zaúpěním jsem se svezla se po stěně a chvíli omráčeně ležela na zemi. Měla jsem tak velmi dobrý výhled na vlkodlaka, jenž se ke mě vztekle blížil. To mě trochu probralo. Postavila jsem se a zapotácela se, zatla jsem však zuby a znovu zamířila pistoli, jenž jsem naštěstí neupustila. První dvě kulky se vlkodlak ani nepohnul, jen se otřepal, jako by mu to bylo jen nepříjemné. Pak si však začal krýt hlavu.

V tu chvíli mě napadlo zranitelné místo. Ihned jsem našla nový cíl a vystřelila. Výsledkem byl bolestný vlkodlakův skřek. Vystřelila jsem mu na oko. Ihned jsem vyrazila a prudce útočila. Sek dýkou, rána pěstí, kop, otočka, kop, úskok, sek, otočka, kop, úskok, rána, úskok, výskok a kop, otočka, pravý hák... a vše v šíleném kolotoči. Vlkodlak se slabě bránil, jelikož byl oslabený krví, ztuhlý bolestí a šokem, avšak i tak měl obrovskou sílu. Z nepozornosti jsem se dostla příliš blízko a příšiš pozdě jsem si všimla nebezpečí. Bránila jsem se krytím, přesto mě vlkodlak vyhodil jednou packou do vzduchu a já silně narazila do zdi. Oklepala jsem se však a hned se zvedla, jako by se nic nedělo. Ale dělo. Při došlápnutí jsem ucítila v kotníku bodavou bolest, ale ignorovala jsem to. I bolest hrudníku při každém nádechu i bolavou kostrč, kterou jsem si nějakou zlomyslnou hrou osudu narazila. Vlkodlak se zvedl a ztěžka se postavil na zadní. Z jednoho oka mu tekla krvavá kaše a mě se trochu zhoupl žaludek. Nezaváhala jsem však s útokem a prudce vyrazila. Vlkodlak se už bránil účiněji a já brzy skončila na zemi, pod ním, kde jsem se prala o holý život. Bylo to tak hektické, že jsem neměla čas se ani bát.

Odhodila jsem meč a rozhodla se prát holýma rukama.

Propadla jsem Samaelu ještě o trošku více. Tentokrát přeměna netrvala ani zlomek okamžiku a já už měla ostré zuby, drápy i ocas. Rozehnala jsem se po vlkodlakovi a on překvapeně zakňučel, když se mu mé drápy zaryly do hrudi. Zasyčela jsem na něj a dála mu silný levý hák. Odletěl dva metry dozadu, méně než jsem se vždy proletěla já, ale i tak je to dobré skóre. Na takového drobka jako já.

Přiskočila jsem k němu a chtěla se mu vrhnout na břicho, které bych rozdrásala nebo na krk a zardousila bych jej, avšak vlkodlak se rychle vzpamatoval a vyrazil proti mě. Svou setrvačností i větší hmotností mě strhl do své trajektorie a my dva se chvilku jen kutáleli po zemi ve spletenci končetin, zubů a drápů. Vrčení a syčení muselo jít slyšet snad kilometry daleko.

Já útočila na něj a on se bránil jen vlastními končetinami. Avšak když on útočil na mě, já využívala Mystiku jako štít. Nevím, kdy mě to napadlo, každopádně jsem tak odrážela rány, které bych obyčejně odrazit nemohla. Ale bylo to namáhavé a vyčerpávajíí. Kdybych měla více času, díky Mystice bych spletla lepší kouzlo, které by mi vlkodlaka ulehčilo zabít, avšak když maté klapající čelisti bestie před obličejem, moc času k přemýšlení není, myslíte jen na to, jak si zachránit krk. Pokud samozřejmě nezpanikaříte.

Nakonec jsem získala převahu, když se vlkodlak silně uhodil o kámen a na chvilku dezorientovaně jen mžnoural. Využila jsem toho a popadla nedaleko povalující se meč, jímž jsem pak vlkodlaka těžce zranila. Vlkodlak zmučeně zavyl a já k němu přiskočila a omráčila jej. Bezvládně padl na zem. Prudce jsem dýchala a snažila se ovládnout třes těla. Samael mi samovolně odplouval z těla a stával se ze mě opět jen člověk. Roztřeseně a s mírnou slabostí v nohou jsem klopýtala dozadu, dokud jsem se neopřela o zeď. Rozklepaně jsem se o ní rukama opřela.

,,Zdeno! Seber se a uteč! Zavolej posily!" křikla jsem rozkaz a hlas měla rozechvělý. Teď, když opadla první vlna adrenalinu se dostavila jiná emoce: Děs. Začínala jsem se bát. Bát se toho, co se může stát. Protože se začali vynořovat vzpomínky. Snažila jsem se je potlačit, avšak bylo mi to málo platné...

Zašmátrala jsem po nohách, dokud jsem nesevřela meč, snad abych se uklidnila. Svírala jsem ho pevně, tak silně, až mi zbělaly klouby... ale ruce se mi přesto třásly. Vyděšeně jsem vlkodlaka sledovala. A naneštěstí si toho Zdeno všiml. Přezíravě se ušklíbl, tasil svůj meč a chystal se zaútočit. Vlkodlak byl, díky mě, těžce raněný a omráčený a Zdeno si myslel, že bude snadná kořist. Byla to konec konců pravda a Zdeno si nakonec může připsat zásluhu za zabití vlkodlaka. Proč jen mi to vůbec nevadí? Mělo by, ne? Mě to však bylo úplně lhostejné. Nechtěla jsem se k tomu chlupatému Temnému ani přiblížit. I odsud jsem měla pocit, že je moc blízko. Byla jsem vyděšená, nic víc, nic míň. Ale i tak je to dost.

Další události se staly tak rychle po sobě, až se to zdálo s nemožným a přeci jsem to pozorovala jakoby z dálky a udivovalo mě, kolik jsem si stačila pomyslet, než jsem vůbec něco udělala.

Vlkodlak nebyl tak úplně omráčený, jak jsem si myslela. Byl natolik při vědomí, aby nenápadně tasil dýku. Pokud se k němu Zdeno příliš přiblíží, vlkodlak ho zabije. Zdeno se asi tři metry od vlkodlaka zarazil a uvažoval. Kryl to chvástáním, ale já poznala, že i on se bojí. Tím dal čas vlkodlakovi se ještě lépe připravit na útok. A já... Já jen lhostejně uvažovala, zda by nebylo jednodušší nechat Zdena zajít. Kdyby se Vlkodlak Zdenem zabíval natolik,aby na mě nedával pozor... A já bych se sebrala natolik, abych ovládla strach...

Smrt ve mě něco změnila. Ale až doteď jsem netušila, že natolik, abych chladnokrevně uvažovala o vraždě. Protože to nic jiného, než nepřímá vražda, nebylo.

Ve chvíli, kdy se Zdeno odhodlal vyrazit do útoku, ve chvíli, kdy se Vlkodlak zákeřně chystal Zdena zabít, ve chvíli, kdy jsem uslyšela zvuk kroků a uvědomila jsem si, že nejsem sama, že zde jsou svědci, v tu chvíli...

Vrhla jsem se dopředu a jen o fous odrazila Zdena z jeho dráhy. Bylo to spontální rozhodnutí, vyburcované spíše tím, že máme svědky, než faktem, že bych to měla udělat, proto jsem se nestihla chránit ani Mystikou. Břichem se mi rozlezla ochromující bolest. Vykřikla jsem a vyděšenýma očima se podívala na své břicho. Trčela z něj dýka a od ní se jak rudý květ šířila krvavá skvrna. Tiše jsem zalapala po dechu a snažila se ucouvnout, avšak podlomily se pode mnou nohy. Spadla jsem na zem a chvíli se nemohla, paralizovaná šokem, ani pohnout. Vlkodlak se na mě klidně a vyrovnaně podíval, Zdeno se na okraji mého zorného pole šokovaně díval na mé zranění a já... já propadla děsu. Zase mě vlkodlak zranil natolik, abych mohla zemřít. Už jsem to nedokázala vydržet.

Začala jsem křičet. Křičela jsem zplna hrdla a vlévala do toho všechem svůj strach, frustraci i bolest. Po tvářích mi stékaly slzy a já se je nepokoušela zarazit. Z dálky se ozývaly výkřiky a někdy se ozvalo i mé jméno. Utichla jsem, jelikož mi došel dech, a přesto jsem jsem chtěla křičet dál, propadnout šílenství a nemuset se vracet do tvrdé reality prosycené bolestí. Bezhlesně jsem řvala, hlavu si svírala v dlaních a nepřítomný pohled hraničící s šílenstvím upírala na krev kapající na zem. Mou krev.

Vlkodlak se ke mě přiblížil a v tu chvíli se ve mě něco seplo. Umlkla jsem a zaraženě se zhluboka nadechla. Čas se protáhl, v uších jsem slyšela tichý šepot hlasů, které nemohly pocháze z tohoto světa. Ale nebyla to Temntoa. Jen jednoduchá, ale mocná pradávná Magie. Prastará kouzla, která mi Temnota poslala na pomoc. Pomalu se do mě vlévaly a já už se nebála. Už ne. Měla jsem tolik času, abych se klidně rozhlédla. Z jedné uličky přibíhali nějací Lovci... ne Lovci, má skupina. S Denisem v čele. Na druhé straně se Zdeno šokovaně plazil ode mě dále, tvář zkřivenou v masce děsu. A přímo přede mnou napůl přeměněný vlkodlak se zákeřným úšklebkem, jistý si svým vítězstvím. Zaměřila jsem se jen na něj. Najednou jsem necítila nic, než chladnou rozvážnou logiku. Žádná emocece. Sebemenší. Byla jsem jen já, moje zraněné tělo, a nepřítel. Jako by ten výkřik neventiloval jen mé pocity, ale i zbytek mého pochroumaného lidství. A místo něj mě naplnila Magie, která mě opatrně, ale pevně vedla.

Popadla jsem meč ležící vedle mě a postavila se. Bolest se dostavila, ale byl to jen faktor ukazující, že jsem zraněná, nic vážného, co by mi podlamovalo nohy. Přestože by v podstatě mělo. Vlkodlak se překvapeně zarazil, ale já už nechtěla čekat. Chtěla jsem to co nejrychleji skončit, ať se můžu postarat o svá zranění.

Vyrazila jsem, prudce a dravě, a vlkodlak byl tentokrát ten, kdo nestíhal. Rána stíhala ránu, měnila jsem se působením Samaelu za pochodu, což bylo špatné, jelikož mi to pozdější následky mohou připomenout až potrhanými šlachami. Nedbala jsem na to. Teď tu byl jen můj nepřítel. Otočila jsem se kolem své osy a sek vedla tak rychle, že vlk jen zaskučel a já mu téměř uřízla nohu. Zakňučel, vyděšeně se snažil proměnit na svou silnější podobu, ale nemohl, jelikož ho sprška mých útoků nikdy nenechala v klidu více, než malý okamžik. V koutku své mysli mě napadlo, že tím možná ubližuju více sobě, než svému protivníkovi. Avšak i tak byly útoky pro vlkodlaka nezvladatelné a on pomalu, avšak jistě prohrával.

A pak už jsem vlkodlaka měla pod sebou, bezbranného, vyděšeného, mě napospas. Dívala jsem se chladně do jeho zděšených, tak lidských očí a necítila stále vůbec nic. Ani triumfální pocit vítězství, ani lítost, ani vztek, ani soucit. Chladně jsem se připravovala k poslední ráně, když...

Něco mě oslepilo a uši mi naplnil zvuk skřípání gum. Překvapeně mi unikl výdech bolestí, když mě ze strany něco silně srazilo. Skutálela jsem se po zemi a narazila do nějaké zdi. Spadla na mě sprška omítky a i pár úlomků cihel, takže to musel být opravdu silný náraz. Chladně jsem zpracovávala informace o dalších poškozeních svého těla. Došla jsem k závěru, že nemám zlomené ani poškozené nic důležitého pro pohyb, proto jsem se pomalu zvedala. Stále mě ovládala Magie, né rozum. Možná to bylo dobře. A možná mě to zabije. Dezorientovaně jsem zvedla hlavu a uviděla už jen, jak dvě ruce vtáhly vlkodlaka do černého auta a to se chystalo vyjet pryč. Žádná SPZ a auto mělo kouřová skla. První popud kupodivu nebylo překvapení - emoce jsem přeci v tuto chvíli necítila - ale bylo to chladné zaujetí a úvaha, kam asi auto pojede. Ztěžka jsem udělala první, nejtěžší krok a rozběhla se k autu.

Musela jsem uskočit, jinak by mě auto zajelo, pak se stočilo a znovu ujíždělo pryč. Něco po něm zůstalo na zemi. Žalud. Rychle jsem si ho schovala do kapsy, a bezhlavě jsem se rozběhla za ním. Tělo však bylo moc zraněné a unavené, i Samaelu už jsem měla v krvi málo. Asi po kilometru jsem to vzdala. Zalezla jsem si do boční uličky a vysíleně si lehla na zem, na nějaké noviny. Magie, která mě ovládala po dobu boje s vlkodlakem (alespoň na konci), mě opustila a pomalu jsem se vracela do normálního stavu. První se ozvala rána v břiše a zabolela natolik, až jsem slabě vykřikla. Pak přišla na řadu žebra. Myslím, že kdybych měla zlomené jen jedno, nebolelo by to tolik. Díky tomu se mi špatně dýchalo. Dále ruka. Levá. Byla podivné ztuhla a zápěstí na dotek bolelo. A na pravý kotník se už nedokážu postavit ani s vypětí všech svých psychických sil. Škrábance, odřeniny, modřiny a podlitiny raději nezmiňuji. Měla jsem štěstí, že jsem si vzala svou Loveckou výstroj z Phoenixu, jinak bych dopadla hůř. Oblečení by nepřežilo se štědnou dávkou štěstí ani polovinu boje. A já mohla dopadnout hůř, než jen ztracenou ctí. Zabolela mě i hlava  já si nahmátla velkou bouli. Na rukou mi zůstala čerstvá krev, splývající s tou starou, téměř zaschlou.

Zasténala jsem a zarazila si pěst do pusy, abych tím zvukem nepřilákala nějaké Temné. V mém stavu by mě bohužel (nejspíše) dokázal zahubit i Spodník. Svět se se mnou zhoupl a já se závratí položila hlavu na chladnou zem. Byla mi zima a přitom jsem věděla, že tělo mám rozpálené v horečce. Opět začalo pršet. Ledové kapky deště mi bočovaly tělo a já se pomalu propadala do bezvědomí. Něco mi říkalo, že to není dobře. Že pokud se do bezvědomí propadnu, už se nebudu muset probudit. Ale vysílení bylo silnější než hlas rozumu.

V tu chvíli se ozvaly kroky. Zda to bylo štěsí, nebo smůla, jsem zatím nemohla pososudit. Instinkty reagovaly sami. Duch vyhrál nad hmotou a já se postavila do střehu s mečem připraveným k boji. Třásla jsem se vyčerpáním a svět jsem viděla přes podivnou mlhu, celičký rozmazaně.

Tmavá postava se ke mě pomalu blížila. Kdybych byla více při smyslech, všimla bych si, že má chlácholivě natažené ruce. Já však nebyla a zbrkle zaútočila.

Postava tiše zaklela a tasila ze zad dvě dýky. Už to mi mělo něco říct. Já však útočila dále. Postava se spíše bránila, přesto jsem její rány cítila až v rameni a mé útoky umdlévaly. Až mě postava odzbrojila a já se složila na zem. Bylo to tak rychlé, až se mi chtělo začít řvát. Připadalo mi, že jsem se tím zoufalým, příliš krátkým bojem, vzdala. A to já nechtěla. Nemohla. Už kvůli otci. Postava mě, k mému překvapení, nedorazila, ale schovala dýky a sklonila se ke mě.

,,Meye, nemůžeš se šetřit a nechat některé věc na ostatních... ?" ozval se tichý známí hlas. Zmateně jsem zamrkala a oči zavřela. Svět jsem viděla natolik rozmazaně, že mi zrak stejně byl k ničemu. Svět se se mnou z pohledu očí točil a to mě jen dezorientovávalo. Navíc... víčka byla tak strašně těžká, že jsem tušila, že chtít oči otevřít by byl předem prohraný zápas. Tělo bolelo a já neměla ani tolik síly se schoulit do klubíčka. Naštěstí to za mě udělala ta postava, když si mě jemně uložila do náruče. Přesto jsem, ač se postava snažila, vykřikla bolestí. To se jen ozvala má zranění. Zimomřivě jsem se pak zachvěla, když jsem zády pocítila teplo těla té postavy. Třas mého těla se zintenzivnil. Postala mi lehce zaklonila hlavu a po chvilce jsem v puse ucítila tu úžasnou tekutinu, jenž mi dodává sílu. Erik. Je to Erik... došlo mi a celá jsem se uvolnila. Už jsem se nebála. Byla jsem v bezpečí...

Ale má zranění byla moc vážná. ,,Spi, malá Lovkyně, postarám se o tebe..." odvětil hlas takřka něžně a já ucítila ospalou touhu hlas poslechnout. Zatímco se tělo léčilo, propadla jsem se do bezvědomí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 26. lucia 11. 12. 2010 - 16:35
RE(2x): VST: Část 26. moira 11. 12. 2010 - 21:54
RE: VST: Část 26. kristína 11. 12. 2010 - 17:51
RE(2x): VST: Část 26. moira 11. 12. 2010 - 21:56
RE(3x): VST: Část 26. kristína 12. 12. 2010 - 18:50
RE: VST: Část 26. isabella 11. 12. 2010 - 18:00
RE(2x): VST: Část 26. moira 11. 12. 2010 - 21:59
RE: VST: Část 26. dara 11. 12. 2010 - 18:27
RE(2x): VST: Část 26. moira 11. 12. 2010 - 22:05
RE: VST: Část 26. dara 12. 12. 2010 - 14:41
RE: VST: Část 26. mousik 12. 12. 2010 - 16:42
RE(2x): VST: Část 26. moira 13. 12. 2010 - 19:44
RE: VST: Část 26. nyx 13. 12. 2010 - 13:26
RE(2x): VST: Část 26. moira 13. 12. 2010 - 19:48
RE: VST: Část 26. faire 14. 12. 2010 - 16:31
RE(2x): VST: Část 26. moira 14. 12. 2010 - 20:32
RE: VST: Část 26. alice c. 14. 12. 2010 - 16:45
RE(2x): VST: Část 26. moira 14. 12. 2010 - 20:35
RE: VST: Část 26. thereskaaaaa 15. 12. 2010 - 21:17
RE(2x): VST: Část 26. moira 18. 12. 2010 - 12:53
RE: VST: Část 26. ronnie 08. 10. 2011 - 20:15