VST: Část 25.

4. prosinec 2010 | 16.32 |

Výpadky paměti a chlupaté překvapení

Klíč od tvého pokoje? zamumlal tiše.

Erik mě držel v náručí tak, abychom se těli nedotýkali a nedíval se na mě. Zvláštní. Erik obvykle neuhývbal pohledem. A zvláštní je i to, že jindy bych už dávno požadovala, aby mě položil na zem, zatímco teď jsem si jeho obětí užívala.

,,Přeci jen sis to rozmyslel, orau?" krátce a laskavě jsem se zasmála. Já? Já se zasmála? Toto ale nejsem já! Nebo ano? Já? Marie? Nebo já - Meye? Proč se mi náhle zdá, že Marie a Meye jsou tak rozdílné? Proč mám pocit, že toto Temné já je Meye, když je přitom Meye více podobná Marii? A proč vlastně rozebírám, zda mám dvě osobnosti?! Vždyť je to uhzené a na hlavu! Erik se ostře nadechl a z ruky mi téměř vytrhl klíč, který jsem mu podávala. Hned jak mohl, položil mě do postele. Oblečenou. V botech. Něco pak krátce dělal u mého okna a po chvilce do pokoje vniknul čerstvý vzduch. A pak se ten modrooký vydal ke dveřím.

,,Neodcházej, fermonelle!" v hlase mi zněla nefalšovaná bolest, až se Erik zarazil s rukou na klice dveří. Chtěla jsem se zvednout a zarazit ho v odchodu, ale věděla jsem, že jakmile se pohnu, Erik zmizí dříve, než dým rozptýlený větrem. A to já nechtěla. Něco ve mě to nechtělo. A tentokrát to nebyla Temnota.

,,Nemůžu tu zůstat. Stala by ses amua. A to nemůžeš... nemůžeš..." šeptl strašně tiše Erik a otevřel dveře. Chtěla jsem něco udělat, něco říct, něco dodat. Ale svět se najednou...

..........

,,Eriku? Co tu děláš?" zamumlala jsem zmateně a posadila se. Nevěřícně jsem se podívala na své nohy, na kterých trůnily boty. Přehodila jsem si nohy přes pelest postele, ale škoda už se stala. Na bílém prstěradle byly černošedé šmouhy. Erik ve dveřích pokoje zaváhal a upíral na mě podezíravý pohled, pak však pobaveně zaktroutil hlavou a dveře zavřel. Zevnitř. Přesunul se k mému pracovnímu stolu a sedl si na jedinou volnou židli. Podezíravě jsem ho pozorovala. Co to dělá? Pak jsem to však nechala plavat a zamračeně se snažila vzpomenout, jak jsem mohla vlést do postele i s botama.

,,Co se stako? Páni, mám naprosté okno! Od doby, co jsem šla s Gabrielou do... za Poutníkem nic... až doteď!" pohled mi padl na budík. Byly čtyři hodiny ráno. Čtyři hodiny ráno?! vytřeštila jsem na budík oči.

,,Nic si nepamatuješ?" zeptal se se zájmem Erik a více se ke mě naklonil. Otupěle jsem k němu stočila pohled.

,,Asi..." zapátrala jsem v mysli, ale vybavilo se mi  jen pár nejasných útržků ze sborovny a ošetřovny. A pak temnota. Ne tma nebo nic, ale temnota. Jako bych se na svět dívala přes příliš tmavý závoj nebo příliš temné brýle, které svět deformovaly a dávali mi nahlížet na něj ve zcela jiném úhlu. A nejbláznivější na tom vše... přišlo mi to nejen zábavné, ale přirozené!

,,Slyšela jsi někdy slovo fermonelle, orau? Nebo amua?" zeptal se Erik a já se mimoděk zamračila.

,,Pokud si dobře pamatuju (Co mě učil otec), tak fermonelle je označení Vznešeného upíra a amua zase vznešené upírky, ne?" zamumlala jsem nejistě. Temný jazyk jsem nepoužívala tak dlouho, že mi vypadávali slovíčka a významy. Pokud vím, tyto tři slova jsou čistě Temného původu. Hodně slov se odvozuje od slovanštiny (kdoví proč, možná se jen Temní zrodili ve střední Evropě) a ty slova se pak přesmýknout od konce do konečné podoby. Čistě Temná slova však ne.

,,Fermonelle a amua jsou pojmy vážící se ke slovu afer. Fermonelle - druh, v naší řeči manžel, amua družka - manželka a afer je něco jako manželství. I když to je pro Vznešené trochu... svazující označení." odvětil Erik trpělivě a já na něj nechápavě hleděla. Když to věděl, tak proč se mě ptal?

,,Proč ses mě ptal?"

,,Jen ze zvědavosti..." odvětil Erik s potutelným úsměvem. ,,Zajímalo mě, nakolik ovládáš Temný jazyk." dodal a já z jeho pobaveného pohledu poznala, že ví, že se znažím toto umění skrývat. Zruda jsem.

,,Vypadni!" křikla jsem na černovlasého a ukázala na dveře. ,,Hned!!" A Erik mě s pochechtáváním poslechl. V duchu jsem si oddechla. Ze všeho nejvíce jsem se bála, že mě Erik neposlechne. Než odešel, ještě jsem ho zarazila.

,,Říkal jsi i nějaké další slovíčko... hm... orau? Co to znamená?" Erik ihned zvážněl a podivně se na mě zadíval.

,,Orau. Výraz jak pro muže, tak pro ženu. Má to mnoho významů, podle toho, v jakém kontextu je to vzato. Mezi Vznešenými to prý (řekl to jako samozřejmost) znamená buď v mileneckém významu laskavé a velice intimní oslovení. Užívá se to mezi nimi (Vznešenými) velice zřídka. Vznešení se nespojují z lásky, ale kvůli moci. Může to být nejmilejší označení ve vztahu afer při dojetí. A nakonec... je to označení milence. Průvodce nezkušené dívky milostným životem, ale nesmí to být v žádném vztahu. Ani afer ani v ničem jiném. Jednoduše jen milenec - učitel. Jen pro muže. V ženském významu by to znamenalo něco jako, hm, nejspíše metresu, ale jen v případě, že před slovo dáš předložku dra a je to v slovosledu po penězích. Kdyby jsi dala po slově příponu yel, znamenalo by to jedinečná... a tak bych mohl pokračovat dále." odvětil Erik lhostejně. Zaujatě jsem ho pozorovala. Bylo to zajímavé.

,,Páni, buď jsi s Temnými nedobrovolně strávil nějaký ten pátek nebo naopak. Takto o Temném jazyce není učená ani babička!" vyhrkla jsem. V tu chvíli mě ani nenapdalo, že se prozrazuju. Byla jsem jednoduše ohromená.

Zaslechla jsem zvláštní zvuk, z kterého mi po zádech přeběhl mráz a až po chvíli mi došlo, že je to Erikův neveselý smích. Pak dotyčný bezeslova odešel.

Skopla jsem boty a pak i prostěradlo a lehla si na holou matraci. Schoulila jsem se do klubíčka a přitáhla si pod bradu peřinu. V Erikově očích se zračil ne smutek, ale taková prázdnost a zahořká lhostejnost, až z toho mrazilo. Jen proto, že jsem zmínila, že byl ve společnosti Temných. Měla jsem chuť Erika obejmout a utěšit ho i přestože jsem věděla, že by mě nejspíše poslal do háje. Jeho smnutek mě téměř ranil. Asi to bude tím naším podivným spojením - nespojením.

Pevněji jsem sevřela peřinu. Byla mi zima. Ne, teď nesmím myslet na Erika. Budu probírat to zvláštní slovíčko... orau...

..........

Probralo mě bušení na dveře. Trhla jsem seboiu a rozespale se ošila.

,,Marie! Marie! Vstávej! Neříkej mi, že jsi zaspala dnešní den!" křičel Denisův hlas a já se pomalu posadila. Co se děje? Doploužila jsem se ke dveřím a ty pak rozespale otevřela.

,,Co mi tu řveš jak na lesy?" zamručela jsem a zívla. Dnes nemám vyučování.. nebo snad jo? Je neděle!

,,Nedělej že to nevíš. Dnes je neděle." odvětio Denis významně. Nechápavě jsem na něj hleděla. Neděle. Neděle. A...? Jaksi mi uniká pointa. ,,Tvůj Lov!!" hlesl nevěřícně Denis. Chvíli jsem na něj tupě hleděla.

,,A doprdele!" hlesla jsem nakonec. ,,Kolik mám času?"

,,Mínus dvacet minut, pokud myslíš nástup. Mínus pět minut snídaně. Přibližně dvanáct minut do začátku poučování o Lovu..." hned jak to Deniska dořekl, zabouchla jsem mu před nosem a začala se připravovat. Jak jsem mohla zapomenout na svůj vlastní Lov?!

..........

Zadýchaně jsem doběhla do místnosti a na místo zaplula ve chvíi, kdy Letka a nějaký jeho pomocník zapnuly dataprojektor. S funěním jsem pustila hromadu svých papíru na lavici a oddechla si.

,,Konečně je vás plný počet šestnácti lidí. Hodinu před setměním vás pustíme do města, aby jste se mohli připravit. " Letka se otočil k tabuli a ukázal na mapu Prahy. Vzal pak křídu a jeden sektor zakroužkoval. Bylo to přibližně šestnáct kilometrů čtverečních blízko středu města. Zakroutila jsem hlavou. Tam ne. Tam jsme byli s Erikem a trochu to tam pročistili. Budou tam temní, ale ne dost, aby nám to zísakalo nějaké body.

,,Mohla bych navrhnout jiné místo?" zeptala jsem se a bez vyčkání na výzvu rozvinula své mapy a otevřela notebook. Chvilu jsem si s tím hrála (a naposto bez svolení se připojila na dataprojektor, který k mé úlevě se mou spolupracoval, což možná bylo i důsledkem toho, že mi Letkův pomocník pomohl) a zjevila se jiná mapa. Nebylo to ani ve středu města a ani na jejím okraji. Prostě obyčejná část Prahy... jen temnější. S Erikem jsme se tam chystali... teď nedávno, ještě když se nezačali dít všechny ty zmatky. Vžila jsem se do své role učitelky (nebylo to moc obtížné.. ušklíbla jsem se v duchu) a začala svůj plán přednášet..

..........

Zimomřivě jsem si objala ramena. To mi byl čert dlužen, pršelo jak z konve. Nevzala jsem si pláštěnku, jen to překáží, a proto mi voda zatékala za krk. Odfrkla jsem si a rozhlédla se. Ještě asi pět kilometrů, než dorazíme na místo.

,,Chápu tvou strategii, Marie, ale jak to uděláme? Prší a ani Temní nejsou natolik hloupí, aby lezli ven za takového počasí..." odvětil náhle vedle mě Denis.

,,Ale jsou. Lidé si myslí přesně to samé co ty a více riskují a toho Temní využívají. Nebo jen tělesné nepohodlí nevnímají, to nevím. Neboj se, hned jak padne noc, tak se budeš mít co ohánět, aby jsi všem těm potvorám stačil..." zamručela jsem a šla dále v mírnem předklonu, aby mi nepršelo přímo do obličeje. Svou skupinu jsem rozdělila do tří skupin po čtyřech a čtyři Vyzvědače jsem nechala, ať slídí. Komunikaci jsem vyřešila jednoduše - měla jsem číslo na každého v každé skupince a naopak, takže jsme se mohli takhle dorozumívat. Nejvíce bojujeme já, Denis a Simon, my jsme Bojovníci. Každému jsem dala do skupiny Lékaře a Operátora. K sobě jsem si vzala Vědce a ostatní jsem nechala, ať si rozdělí ještě Kováře a Operátora.

Vyhla jsem se louži a podívala se na nebe. Zataženo. Jaké překvapení. Zataženo kvůli dešťovým mrakům, avšak to znamená i to, že se bude dříve stmívat. Už teď bylo šero. S pohledem upřeným na zem jsem se vyhla další louži a napadlo mě, že si dávám větší pozor na zem a louže na ní než na Temné. Ušklíbla jsem se a odhrnula jsem si z očí mokré vlasy, po nose mi díky tomu stekla voda. Nesetřela jsem jí. Udělala jsem to předtím osmkrát a jaký je výsledek?

Jsme tu. Líně jsem se rozhlédla. Poznávám to tu z map.

,,Tak jo, panstvo, rozdělte se. Hodinu před svítáním se sejdeme opět tady. Kdyby nastal problém, tak volejte. Pokud, "otočila jsem se na vyzvědače. ,,Najdete velké doupě nebo větší skupinu Temných, zavolejte nejbližší skupnu. Pokud však zahlédnete opravdu silného Temného, volejte nejprve mě a pak všechny ostatní pošlete za mnou - pokud to ale bude jen do 3. třídy. Pokud výše, všichni sem na místo srazu a hledejte nějakého kvalifikovaného Lovce..." dala jsem si záležet, aby mi opravdu porozumněly. ,,Nepokoušejte se Temného zabít sami..." varovala jsem.

,,Nejste malé děti, abych vás vedla za ručičku, tak se teď rozejděme. Žádám jen o jedno - když už budete chtít jít jiným směrem než ostatní, držte se na dohled své skupiny, ať vás mají na očích. Může se stát, že vás lstivý Temní zezadu omráčí a pak si s vámi mohou dělat, co chtejí. A nebude to vaše chyba ani nebudete moct za to, že vás dostali. A přesto můžete umřít..." pozorně jsem se na všechny podívala a všimla si, jak jsou prochladlí. Na věc, kterou jsem se chystala říct, bych obvykle ani nepomyslela, avyšak prochladlá těla přede mnou mě na to donutila pomyslet.

,,Dvě hodiny a pak si můžete zalést do mála z těch odvážných hospod, které mají otevřeno. Dvě hodiny, pak půl hodinka odpočinek a dvě hodiny zase bloudění, rozumíte?" zeptala jsem se varovně. Všichni nadšeně přikývly a radostně na mě pohlédli. ,,Tak rozchod!" rozkázala jsem a... kýchla. Jo, déšť mám ráda... když se na něj ale dívám zpoza okna. Kdybych byla sama, lovila bych celou noc v kuse, avšak ty tři, které mám sebou, by to nezvládali... S povzdechem jsem vykročila a ty tři pobídla před sebe, ať na ně vidím. S chutí do toho, půl práce hotovo...

..........

Znechuceně jsem šla pár kroků za svou skupinou. Dělali takový hluk, že to muselo vyplaši všechny Temné v okolí a ani se nesnažili skrývat zbraně (má skupina, ne Temní). Stále si mysleli, že Temní jsou jen tupá stvoření. To sice ano, ale i divoké zvíře po nějaké době rozená zbraň, která mu ublížila... Nesnažila jsem se svou skupinu stišit. Udělala jsem to už několikrát a opět se halasně baví. Povzdechla jsem si a uviděla pohyb. První Temný za tuto noc a to ještě ani není úplná tma. Možná, že přeci jen nebude výsledek tak strašný... napadlo mě.

Prosmýkla jsem se ve stínu blíže k Temnému a zabila ho dříve, než se mohl bránit. Čistě jsem mu odsekla hlavu a tu odkopla co nejdál, aby se Temný nějakým zvráceným způsobem nedal dohromady. I to je možné, jak jsem věděla.

Vrátila jsem se opět blíže ke své skupince a pečlivě pozorovala okolí. Jen já byla Bojovník, ostatní byli Lékař, Operátor a Vědec. Ani jeden si nevšiml stínu, jenž se k nim blížil.

,,Pozor, nalevo od vás!" křikla jsem varovně. A kluci reagovali nejhorším způsobem, jabým mohli. Rozběhli se pryč. Málem jsem začala brečet. ,,Stůjte!!" zasténala jsem zničeně. Vrhla jsem dýku a přišpěndlila Temného ke stěně a ostře dohnala své podřízené. Pak je téměř násilím dotáhla k Temnému. Byl to jen skřítek, takže jsem se každou chvilku obezřetně rozhlédla, kde nechal své kamaradíčky. Skřítci nikdy nejsou samostatně.

,,Podívejte se!" ostře jsem štěkla. ,,Je to jen obyčejný skřítek! Nemůžete utíkat před každým stínem, jste snad Lovci, ne?!" štěkla jsem.

,,Ale..." zakoktal se Jan, obvykle tak rozvážný a klidný. Lékař.

,,Žádné ale.." odvětila jsem takřka smutně. ,,Podívejte se na svého protivníka. Je to jen skřítek, těch se nemusíte bát. Kdyby jste se bát museli, skočila bych mezi tu bestii a vás a neobtěžovala bych se nevarovaním... Varovala jsem vás jen proto, že jsem doufala, že se s tím Temným vypořádáte sami..." zklamaně jsem zakroutila hlavou. Kluci zaraženě a zahambeně klopili hlavy, když si uvědomili, že za sebe nechávají bojoval o dvě hlavy menší dívku.

,,Mějte oči otevřené a příštího Temného zabijte, jinak budu zklamaná. OPRAVDU zklamaná..." povzdechla jsem si a pobídla je ke kroku. Nebyla jsem jen zklamaná. Byla jsem i znechucená. To jsem ale naštěstí dobře skrývala.

..........

Zazvonil mi telefon a já ho unaveně zvedla. Už několikrát mi volali Vyzvědači, že našli něco velkého, což nakonec ale nic nebylo. Navíc jsem ztrácela trpělivost se svými svěřenci. Byli zbabělci a ani ji to nebyla hanba, nijak se nesnažili proti Temným bojovat. Možná až na Honzu. Ten to dotáhl tak daleko, že skřítka honil, avšak pak vzal do zaječích, když na něj Temný zasyčel. Ale i snaha se cení... Všeho všudy kluci zabili každý po dvou Temných, ale jen proto, že jsem jim Temné donesla pod nos.

,,Ano?" zeptala jsem se do telefonu a ani se nesnažila skrývat podráždění. Ano, správně, pršet ještě nepřestalo a půlhodinka v zakouřené hospodě k uschnutí moc nepomáhá. A alkohol na Lovce taky moc nepůsobí, zvlášť, když máte v krvi tolik Samaelu jako já.

,,Marie... ?! Marie, tady Darina!! Marie, je tu... vlkodlak!" šeptala Darina a hlas se jí třásl strachem. Hrklo ve mě.

,,Cože?!" křikla jsem a myslela si, že si ze mě dělá legraci. Vroucně jsem si to přála.

,,Z-zavolej na Základnu!" šeptla Darina a pak začala šeptat tak tiše a překotně že jsem jí nerozumněla. Ale zaslechla jsem jedno, co jsem potřebovala. Kde je. Vypla jsem telefon a bez zaváhání vyrazila.

,,Běžte na místo srazu a jestli cestou potkáte ostatní, vemte je sebou. Pokuste se najít nějakého Lovce. Darina řekla, že je tu vlkodlak. Pochybuju, že by lhala..." křikla jsem ještě a vyběhla. Kluci na mě šokovaně hleděli a vypadali, že nemají daleko ke křiku.

Vlkodlak... vlkodlak... vlkodlak.... může to být pravda?! Jak jsem si přála, aby si Drina vymýšlla. Vlkodlak? Hrdlo mi sevřel děs. Třásla jsem se a byla v tom část strachu. Bála jsem se. Bohyně Hell, prosím, ať nikoho ten vlkodlak nezraní, dokud tam nepřijdu. Prosím... pomyslela jsem si. Kruté na tom byla jedna věc. Nemyslela jsem na bezpečí svých lidí. Myslela jsem na vlkodlaka. Kdyby se nakrmil, byl by ještě silnější.

Vlkodlak! Kde se tam vzal vkodlak? Vytáhla jsem pistoli a zkontrolovala náboje. Byly tam obyčejné stříbrné, né z Loveckého stříbra a ani zdaleka nebyly tříštivé. Vlkodlaka to nanejvýše polechtá. Ale každá maličkost dobrá... Rukou jsem si zkontrolovala meč na zádech a vyzkoušela, zda jde lehce vytáhnout. To samé dýka v botě a v rukávu. Nalila jsem do sebe pět loků Samaelu a na chvilku se s mnou zatočil svět. Zakopla jsem a musela se opřít o zeď. Ztrhaně jsem se nadechla a počítala od deseti do pěti. Pak jsem vyběhla. Od pěti do nuly a byla jsem klidná a vyrovnaná. Měla jsem tělo posílené Samaelem, na 3. úrovni. Zatím jsem se neměnila na kočku. Bylo to riskantní. Avšak kdyby...

A pak jsem ucítila Darinu. A její pach po chvíli přebil ještě další. Pach vlkodlaka. Na okamžik jsem zavřela. oči. Takže je to pravda. Pak jsem vyděšeně ztuhla. Uslyšela jsem totiž lidský výkřik a zvuky boje. S vlkodlakem někdo bojoval. Poprvé se ve mě ozval lidský cit - strach - a nebyl jen z chladné logické vypočítavosti.

Darino.. ! prudce jsem vyběhla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 25. isabella 04. 12. 2010 - 17:25
RE(2x): VST: Část 25. moira 06. 12. 2010 - 19:02
RE: VST: Část 25. nyx 04. 12. 2010 - 17:26
RE(2x): VST: Část 25. moira 06. 12. 2010 - 19:03
RE: VST: Část 25. dara 04. 12. 2010 - 17:37
RE(2x): VST: Část 25. moira 06. 12. 2010 - 19:05
RE: VST: Část 25. lucia 04. 12. 2010 - 23:17
RE(2x): VST: Část 25. moira 06. 12. 2010 - 19:07
RE: VST: Část 25. mousik 06. 12. 2010 - 14:19
RE(2x): VST: Část 25. moira 06. 12. 2010 - 19:11
RE: VST: Část 25. mischa 07. 12. 2010 - 13:57
RE(2x): VST: Část 25. moira 08. 12. 2010 - 14:49
RE(3x): VST: Část 25. nyx 08. 12. 2010 - 20:05
RE(4x): VST: Část 25. moira 10. 12. 2010 - 13:30
RE: VST: Část 25. faire 08. 12. 2010 - 16:01
RE(2x): VST: Část 25. moira 10. 12. 2010 - 13:31
RE: VST: Část 25. ronnie 08. 10. 2011 - 20:03