VH: 7. díl

23. červenec 2010 | 20.27 |

Útěk... zase

Přešlapovala jsem na místě a snažila se přijít na to, proč si mě všichni tak upřeně prohlížejí. Nejradši by jsem je okřikla a pak naštvaně odešla... pozornost mi dělá dobře jen, když jsou pozorovatelé sexy kluci, ale lidi, kteří na mě zírali měli u sebe více než jednu zbraň. Každý. Vlastně... ti kdo jí neměli byli vyjímka. Nebo měli zbraně lépe schované, než ostatní. Zamrkala jsem a stočila pohled ke svým botám, cítila jsem, jak mi tváře hoří.

Michael právě vysvětloval, co tu dělám a mě se vůbec nelíbilo být středem pozornosti asi dvaceti po zuby ozbrojených zabijáků. Aspoň jsem předpokládala, že něco takového dělají. Co jiného by také dělali? Ale možná to jsou jen podvodníci a zlodějové... Mezi nimi byly jen dvě ženy, celé oblečené v černém (nebo možná kůži, byly na druhé straně sálu a já na ně přes ostatní moc dobře neviděla) a ty si mě pohrdavě a pobaveně přeměřovaly. Měla jsem chuť začít křičet a pak utéct.

Michael se odmlčel a rozhostilo se ticho. Pohledy mě propalovaly ještě usilovněji. Měla jsem velice silné nutkání se schovat a cítila jsem, jak se mi potí dlaně a po zádech mi stéká ledový pot. Srdce mi bušilo jako splašené, čím dál rychleji a v hlavě mi tepalo. Doufala jsem, že neomdlím. Trvalo to pár vteřin... možná minutu... nebo i dvě. Pak ticho přerušil Michael.

,,Petro?" ozval se Michael a já sebou trhla a potlačila vyjeknutí. Šumění v uších polevovalo, černé mžiky před očima mizely a já, až na mírný šok, začala zase vnímat.

,,Co?" zeptala jsem se tiše. Raději jsem mluvila na hranici šepotu... měla jsem pak šanci, že nepoznjí, jak se mi třese a láme hlas.

,,To číslo?" odvětil Michael a já se na něj tupě podívala. On se mě ptá / zeptal na číslo? Kdy?

,,Neříkal jsi něco o Bankéři?" zeptala jsem se místo odpovědi.

,,Ano... ale ten teď není k sehnání. Řekni nám to číslo a budeš mít pokoj." odvětil klidně Michael a pohledem mě varoval, ať nedělám problémy. Já ale... nemohla. Něco mi říkalo, že nic nemám říkat. A to: ..budeš mít pokoj. mi příliš připomínalo: Odpočívej v pokoji. Zamrkala jsem.

,,Jakou mám pak jistotu, že neskončím s podříznutým hrdlem?" zeptala jsem se opět tiše. Michaelovi proběhl tváří jemný, téměř neznatelný tik. Zlobil se. A to dost. Teď! Křičelo na mě něco ve mě. Uteč!

Otočila jsem se na patě a běžela ke dveřím. Tak moc jsem si přála, aby byly otevřené. Dala bych za to cokoli.

,,Jsou zamčené, nemusíš se snažit. Nedělej problémy." ozval se Michaelův hlas ledově a já nedokázala udržet zoufalý výkřik, který se mi dral ze rtů. Jsem zbabělec! Vím to! Ale... bojím se, prosím, ať jen blafuje a ty zpropadené dveře jsou otevřené!! pomyslela jsem si zoufale. V rychlosti jsem přejela prstem po zámku a pak trhla klikou. Srdce ve mě poskočilo. Blafoval! Prudce jsem trhnutím otevřela dveře a vyběhla pryč. Za sebou jsem slyšelo rozčílený křik a nadávání. Ve chvíli, kdy jsem zatáčela za nějaký roh, jsem uslyšela na chodbě dusot nohou. Měla jsem chuť zaklít (nebo křičet?), ale nechtěla jsem plýtvat dechem. Znovu jsem zatočila, pak opět, pokaždé na jinou stranu a vůbec si nebyla jistá, kde jsem. Několikrát jsem seběhla schody, párkrát jela výtahem (jeden takový sjezd mě zachránil před chycením) a pak běžela a běžela. I kdybych chtěla, už jsem nevěděla, jak se do té místnosti vrátit.

Výtah mě vyhodil na naprosto opuštěné chodbě. Celkem mi připomínala nemocnici. Opatrně jsem se rozhlédla na obě strany, ale vypadaly stejně. Zadržela jsem dech a na chvilku se opřela o stěnu a zhluboka dýchala ve snaze se uklidnit. Výtah cinknul a jel nahoru. Zaúpěla jsem. Měla jsem výtah blokovat, aby dolů nikdo nemohl sjet! došlo mi opožděně. Sakra! Doleva? Doprava? Kam?!

Rozhodla jsem se jít doprava, běžela jsem chodbou dlouho, nebyly tam žádné odbočky ani schodiště. Ani dveře. Nakonec chodba začala mírně stoupat a objevilo se jakoby denní světlo. Po chvilce jsem minula několik dveří s nápisy jako suterén, sklep, vchod pro zaměstnance...

Chodba končil rozcestím. Opět jsem se rozhodla jít dopraval. Chodba končila schody. Šla jsem tedy nahoru z patra -2 do -1 až do přízemí. Už jsem chtěla vyjít ze dveří, když mě zarazil mužský hlas.

,,Musí vyjít tudy..." tvrdil. Došlo mi, že mluví o mě. Můj nově nabytý klid vzal roha a mě bylo do breku. Chytí mě.. došlo mi. Rychle (a co možno nejtišeji) jsem vyběhla do druhého patra a pak odbočila doleva. Dostala jsem se do jakéhosi nadchodu. Polovina stěny a strop tvořilo sklo. Šla jsem rychlým krokem (vážně jsem už nemohla běžet) rovně a co chvíli se ohlížela. Pak jsem koutkem oka postřehla pohyb. Koukla jsem se napravo od sebe a ... pak se rychle vrhla na zem. Pravým nadchodem, asi dvacet metrů vzdáleném, šel muž, kterého jsem viděla v místnosti, ze které jsem utekla. Ležela jsem na zemi a lapala po dechu. Už jsem sice nebyla zadýchaná, ale zdálo se, jako by se svět smršťoval a spyknul proti mě. Krčila jsem se na zemi a pak se schoulila do klubíčka. Už jsem nemohla. Byl jsem na dně. Slzy mi opět začaly téct po tváři a já v sobě dusila vzlyky. Překryla jsem si pusu rukou a třásla se jak vyčerpaní, tak strachem. Zavřela jsem oči a tiše brečela.

...........

Okolo mě prošel nějaký chlap, což mě probralo z dřímoty. Prudce jsem se posadila a přeměřila si ho unaveným a bojácným pohledem. Usla jsem? Na jak dlouho? Jak to, že mě už nenašli? Vlastně našli, ten chlap mě sebere a je se mnou konec.. zřejmě se co nevidět stanu žrádlem pro ryby. Připravovala jsem se na to, že se apoň budu snažit toho chlapa kopnout do rozkroku a pak utéct. Moc jsem si ale nevěřila.

Muž se přede mnou zastavil a nakonec mě popadl za límec a přitáhl si mě k sobě. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem se nestihla bránit. Hledala jsem na jeho těle totiž nějakou zbraň a ten pohyb mi nějak unikl. Muž mi druhou ruku, kterou jsem ho chtěla praštit do břicha, zachytil. Vydala jsem ze sebe vzlyk. Ani pořádně bránit se neumím! Doprdele! Ale muž mě (oproti mému očekávání) nijak nesvázal ani nezbil. Jen si mě nepřátelsky měřil.

,,Co tu děláš?" zavrčel. Nebyla jsem schopná slova. Cože?!

,,Asi ses ztratila, že? Je to tu jako bludiště, pokud se nevyznáš.. Co hledáš, kantýnu?" zeptal se muž a s povzdechem mě chytil za loket a někam vedl. Přiznávám, mé vyjadřovací schopnosti mě opustily a já na toho muže jen tupě civěla.

,,Jsi trochu velká na to, aby jsi tak vyváděla a prostě trucovala v rohu, ne?" řekl muž a já neměla ponětí, o čem mluví. Vlastně měla, ale hlava mi to nebrala.

,,Východ, hledám východ." dostala jsem ze sebe nakonec. Muž se na mě zběžně podíval a pak se křivě usmál.

,,Rodiče už o tebe musejí mít strach, že? Před jak dlouhou dobou jste měli sraz? To nemáš mobil? Myslel jsem, že každý má v dnešní době mobil, i malý pětiletý děcko." řekl si muž spíše púro sebe, než pro mě a pak se na chvíli odmlčel.

,,Půjdeš rovně, na druhém poschodí sejdeš dvě patra a vydáš se doprava. Znovu půjdeš rovně, mineš dvě křižovatky a vydáš se doleva, pak hned doprava a rovně dokud nedojdeš k východu." odvětil muž.

,,Můžete mi to napsat?" zeptala jsem se prosebně. Muž si mě změřil snad unaveným, spíše podrážděným pohledem, ale pak to udělal. Vtiskl mi do ruky papír a pak, u prvního poschodí, mě opustil. Sledovala jsem ho pohledem, dokud se mi dvěře ke schodišti nezavřely pod nosem. Pak jsem se vzpamatovala. Nechytili mě, ale jen zatím! Musím se odtud dostat!!

Minula jsem několik mužů a žen, kteří si mě podezřívavě proflíželi, ale nijak se mě nesnažily zastavit. Došlo mi, že né všichni tady jedou s těma ostatníma. Jsou tu i obyčejní lidé, co mě nechtějí zabít ani zajmout. To pomyšlení mě dohnalo téměř k pláči... ale tentokrát úlevnému.

Plnila jsem poslední instrikci toho pána, když jsem se ocitla na rozcestí, o kterém se nezmiňoval. Nějak mi došlo, že jedna cesta vede na kantýnu a druhá ven. Kudy?!  Otočila jsem se zpět (stále jsem čekala, že na mě vyběhne eskorta po zuby ozbrojených maskovaných vrahů) a uviděla zřejmě recepci. Slečna za okénkem si mě nespokojeně přeměřovala.

,,Co tady děláš, děvče? Ty snad nepotřebuješ půjčku a pokud to dobře vidím, nemáš na ní ani věk. Jsi tu snad s rodiči a ztratila jsi se?" zeptala se slečna za okénkem. Musela jsem se pousmát, když jsem si připomněla, že jsem v bance. Najednou se ale recepční rozdrnčel telefon a mě ztuhl úsměv na tváři i krev v žilách.

,,Kudy je východ?!" vyhrkla jsm ve chvíli, kdy žena zvedala sluchátko ke svému uchu. Něco na mě sykla a ukázala za mě, doleva. Nezdržovala jsem se tím, že bych si s ní ještě přátelsky popovídala a běžela určeným směrem. Už jsem viděla automatické posuvné dveře, skleněné.

,,Ano! Je tady!" slyšela jsem za sebou rozčílený hlas recepční. Pokud ale řekla ještě cokoliv jiného, neměla jsem šanci to zjístit. Uviděla jsem koutkem oka nějaký pohyb a sprintem se rozběhla k těm zpropadeným dveřím. Cítila jsem, jak mi někdo, kdo tu na mě asi čekal, téměř dýchá za krk a pevně zavřela oči a přála si, aby zakopl nebo cokoli, aby mě nechytil. Poslední dobou se moje přání plnily nebo jsem měla neuvěřitelné štěstí. Každopádně... muž zahekal a uslyšela jsem žuchnutí. Riskla jsem rychlý pohled přes rameno a... muž se zvedal. On vážně zakopl?!

Zarazila jsem se před skleněnými dveřmi a najednou mě popadlo zlé tušení. Že nevypnuli elektřinu a ty dveře nejsou zavřené napořád?! Že ne?! Prosím!! 

Ne. Dveře se začaly pomalu otevírat. Roztřeseně jsem se jimi už chtěla protáhnout a neustále se ohlížela. Muž se zmateně (vypadalo to, jako by ho někdo něčím pořádně přetáhl po hlavě, napadlo mě škodolibě) zvedal a pak se nevěřícně rozhlížel. Pak uviděl mě. Dveře už byly otevřené tak, že ještě kousíček, malinký a protáhnu se. Ale v tu chvíli se rozdrnčelo něco jako alarm a ty dveře se zasekly. Muž, který mě honil, už se ke mě blížil. Vyjekla jsem jak strachem, tak zlostí. Zoufale jsem mezi dveře strčila ruce a snažila se je trošku, roztáhnou a pak jsem se mezi ně vecpala. Kupodinu jsem je dokázala mírně pootevřít a pak lehce proklouznout a byla jsem venku. Venku!

Uskočila jsem ode dveří ve chvíli, kdy se jimi protáhla svalnatá ruka. To bylo jediné (ještě s kouskem ramene a hlavy) co se z muže škvírou vešlo. Muž něco nesrozumitelně křičel a propaloval mě rozzuřeným pohledem, tápal po mě rukou a strašně mi tím připoměl obrázek věznice, kdy takto ruce protahují vězni. Křečovitě jsem polkla a o pár kroků navíc ustoupila..

Muž však nechtěl být jako ryba na suchu a opřel se do dveří. Začal je pomaloučku otevíral. Hrozivě mu vystupovaly jak svaly, tak žíly na krku. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem pryč. Nepřestala jsem běžet, dokud jsem neměla pocit, že vyplivnu plíce. Ale ani pak jsem si nesedla, šla jsem směrem, kde jsem tušila střed města. Tam mě snad nemůžou jen tak unést, ne? Navíc by tam mohla být autobusová zastvka...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře