VST: Část 24.

28. listopad 2010 | 15.54 |

Ke kapitole mám více než pár výhrad (například ten Poutníkův pohled jsem několikrát přepisovala, tudíž pokud tam bude něco podivného, upozorněte mě na to, ať to můžu upravit), ale kapitola tu už naštěstí je. m.

Poutník

,,Měla by jsi omezit ty písemky a místo toho spíše zkoušet jen ty, kteří otravují..." nadhodil zničeho nic Erik.

,,Cože?" zeptala jsem se zmateně.

,,Nespokojenost. Některým už vadí to neustálé zkoušení..." Aha, Erik mluví o škole.

,,Pokud vím, tak to funguje." zamumlala jsem si pod nos.

,,Přesto si myslím, že bys to měla omezit. Nebo se bude konat vzpoura..." uchechtl se Erik.

,,Pokud vím, učitelka tu jsem já." odsekla jsem.

,,To ano. Ale v boji jsem přeci jen lepší já." odvětil Erik nenuceně a já se celá napřímila.

,,Myslíš?" zavrčela jsem vyzívavě. Nenávidím, když mě někdo podceňuje.

,,Máš na to jiný názor?" zeptal se Erik provokativně.

,,Pojď si to vyzkoušet." navrhla jsem nevinně. V žilách jsem měla dostatek Samaelu, abych se mohl postavit i vlkodlakovi. Erik nejdříve neodpověděl, zabývál se vstupem na střechu. Pak, nejspíše Mystikou, otevřel poklop nahoru. Nastavila jsem mu ruce a on se pak mrštně protáhl na střechu, pak mi podal ruku a já se s jeho pomocí také dostala nahoru. Požární žebřík totiž byl zamčený. Když jsme na střeše stanuli proti sobě, Erik se vědoucně usmál. Základna byla třípatrová budova, na první pohled vypadající jako zanedbaný penzion. Většina pražské Zákldany je pod zemí.

Nepamatuji si, jak jsme začali bojovat. Prostě, najednou, už jsme bojovali. Rána stíhala ránu. Erikova energie okolo mě kroužila a zpola laskala, zpola štípala mou kůži. Zajímalo by mě, jestli něco takového cítí i Erik. Říkal, že také cítí mé emoce, takže pravděpodobně ano. A ty bojové kreace! To je boj, ne to, co předvedl Vladimír, tehdy při našem prvním souboji! Ze začátku jsme se opatrně oťukávali, zkoumali reakce a protireakce, útoky, zvyklosti, styl a taktiku. Když jsme se alespoň trochu vžili do toho druhého (k mé nelibosti mě Erik "zmapoval" dříve) začali jsme bojovat naplno. Myslí mi blesklo, jak jsem jednou viděla bojovat rodiče. Myslím, že to muselo vypadat dost podobně, jako náš boj s Erikem. Chvílemi se zdálo, že nebojujeme, ale tančíme! Rozdíl byl jen v tom, že když jeden z nás udělal chybný krok, ten druhý to nepěkně schytal. Samozřejmě, že se občas stalo, že jeden z nás udělal neočekávaně neohrabaný krok, čímž buď reagoval na překvapivou ránu či nešikovně ustupoval a musel se vyhýbat i okolním překážkám. Ale jen málo. Jinak jsme se oba pohybovali vcelku předvídatelně.

Nevnímla jsem nic jiného, než Erikův soustředěný obličej. V zápalu boje mu maska arogance i občasné vřelosti, s kterou se díval na mě, zmizela. Zbyl jen tvrdý výraz soustředění.

Jeho oči kmitaly po celém mém těle ve snaze odhadnout mé další pohyby, oči měl mírně přimhouřené a vlasy mu neposlušně padaly do čela. Zatím nebyl zpocený, narozdíl ode mě, které se lepily vlasy potem k tváři. Měla jsem mírně potevřené rty a mělce a rychle jsem dýchala. To bylo špatně. Měla jsem dýchat zhluboka, při výpadu vydechnout, při stáhnutí zase nádech. Ale nešlo to. Nedokázala jsem se soustředit na dech, dokázala jsem vnímat jen neustále útoky a rodící se nápady nových kreací, které by mohli Erika vyvést z míry. Zrovna se mi povedla jedna hezká rána, kvůli níž musel Erik ustoupit a k tomu se sehnout, aby se nepraštil do nějaké tyče. Toho jsem využila a prudce zaútočila. Erik zatím kontroloval každý můj útok, ale zrovna teď jsem byla v převaze. Pak se ale role obrátili, když jsem nešťastně zakopla a na chvilku ztratila soustředění. Teď udeřil Erik. Pro změnu jsem ustupovala já a snažila se zase najít nějakou Erikovu slabinu, díky níž bych přešla zpět do ofenzívy. Pomalu nastupovala únava. Ruce mi pomalu těžkly a nohy dělali čím dál více klopítavých kroků. Boj s Erikem trval už moc dlouho a já vyčerpávala i zálohy ze Samaelu.

,,Marie!" křikl hlas a já se vyjeveně otočila. Boj mě úplně strhnul a já se jím nechala unést, přestala jsem vnímat okolí. CHYBA!! I to, že jsem přestala dávat pozor na okolí, na takovou chybu zemřel můj otec. A chyba byla i to, že jsem se otočila. Koutkem oka jsem zachytila ránu, tak rychlou, že jsem neměla být schopná se vyhnout, ale mé tělo se stočilo a o vlásek jsem unikla útočící paži. Díky tomu se mi otevřel nechráněný prostor pod nataženou paží a já plynule přešla do útoku. I když jsem byla rychlá, byla jsem unavená a trochu vyvedená z míry tím, že mě někdo volal. Měla jsem stále nutkání se ohlédnout a to mě zdržovalo a rozptylovalo.

Snažila jsem se šanci zužitkovat, ale útok se nevyvedl a Erik obratně kontroloval. Rychle jsem kopla Erika směrem k zadní části kolen a tím ho chtěla strhnout na zem, ale Erik přeskočil kopající nohu a navíc mě ještě šikovně dohnal až ke kraji střechy. Ve chvíli, kdy mě Erik dohnal až na okraj okapu a ten se zaskřípáním povolil, mě Erik rychle strhnul k sobě a znehybnil. Prohrála jsem.

Přerývavě jsem dýchala a třásla se z části vyčerpáním, z části nadmírou adrenalinu v krvi. Cítila jsem Erikovo tělo na svém a intenzivně vnímala jeho pach. Srdce se mi prudce rozbušilo a náhle mi bylo strašné horko. Slabý pach Erikova potu mi utkvěl na chřípí a já se roztřásla, tentokrát však úplně jinou emocí, jenž je odjakživa vlastní všem živým tvorům. Náhle se ozvalo nadšené pískání a potlesk. Eri mě pustil a já toho využila k tomu, abych si od něj udržela odstup. Nesmím mu být moc blízko, jinák šílím... ehm.. tělo šílí.

Mrskla jsem pohledem na Erika, který se vítězně a potutelně usmíval a pak se rozhlédla. Vytřeštila jsem oči a podvědomě poodstoupila a za zády si začala hrát s prsty. Zapomněla jsem však, že jsem téměř u kraje střechy, Erik mě však duchapřítomně zachytil a strhl k sobě. Naprosto přirozeně jsem mu schovala tvář do ramene. Nesnášela jsem pozornost, tak jsem se skrývala.

Gabriela stála kousek od nás a tvářila se jako bůh pomsty. A za ní...

Většina mých žáků a nemálo Lovců. Zasténala jsem a Erikovo triko to spolehlivě utlumilo. Když jsem si však uvědomila, jak stojím, ucítila pod látkou oblečení Erikovo pevné tělo a teplo, jeho ruce, které mě objímají...

Odskočila jsem od Erika jako opařená a snažila se ignorovat, jaký mu to vykouzlilo pobavený úsměv. Měl hezký úsměv. Sakra, on byl celý dokonalý, nádherný, i když byl zpocený a pocuchaný bojem! Jak to dělá?

,,Co tu děláš?" křikla Gabriela a to mě probralo.

,,Trénuju." odvětila jsem a donutila s použít klidný tón, přestože jsem cítila, jak mi hoří tváře. Ne, s Gabrielou, jak jste to správně odvodili, to nemělo pranic společného, i když si to myslet může.

,,Uvědomuješ si, že jsem ti VÝSLOVNĚ ZAKÁZALA opouštět Základnu?" i Gabriela se spolu se mnou pomalu uklidňovala.

,,Co se děje?" zeptala jsem se nevinně. Gabriela na reakci toho okamžite zbystřila. Proč pokaždé, když se snažím vypadat bělejší než bílá, všichni čekají nějaký podraz? Erik, Vladimír, Roman, Gabriela...

,,Co?" podařilo se jí to slovo nevyštěknout.

,,Jak se má náš host?" Nechápu, vůbec nechápu, proč Gabrielu zrovna tímto provokuju, ale nemohla jsem si pomoct. A alespoň trochu jsem si tím pofoukala bolavou hrdost, kterou tak shodil Erik. Gabriela ztuhla a já se mile a starostlivě usmála, jako bych se o to opravdu zajímala.

,,Proto tě už dvě hodiny hledám..." Gabrielin hlas zněl náhle strašně unaveně. Dvě hodiny? blesklo mi hlavou. To jsme bojovali tak dlouho? Koukla jsme se na Erika, ten však jen upřeně a podivně znepokojeně pozoroval Gabrielu. Obrátila jsem pohled ke Gabriele a ona na mě upřela pevný pohled. Náhle jsem měla žaludek na vodě.

,,Žádá si tvou společnost." odvětila. Překvapeně jsem ztuhla. A pak ucítila, jak mi jako bič šlehla po kůži Erikova energie. Zalapala jsem po dechu a zimomřivě si objala paže, ale prsten tentokrát zareagoval rychleji a já ucítila, jak se okolo mě obtáčí Erikova energie - horká a vzteklá. S podtónem strachu.

,,Proč?" zeptal se Erik dříve než já a v hlase měl nebezpečné ostří. Gabriela na něj překvapeně pohlédla a snad uraženě se stáhla. Nelíbilo se jí, že s ní Erik takto mluví. Byla to, na Gabriela, velká reakce. Obvykle jí vyprovokovat k nějaké reakci dokážu jen já. Naštvat či překvapit. Pak se však neobtěžovala mu odpovídat a došla ke mě. Popadla mě za loket a přede všemi mě né zrovna šetrě táhla pryč. Lovci, ještě stále trošku uneseni z boje, to jen nechápavě pozorovali a i já se na svou ochránkyni dívala jako na blázna.

Už jsme byli skoro u poklopu, když nám někdo zastoupil cestu. Já ponořená v myšlenkách, co mohlo Gabrilu rozhodit, jsem je zaregistrovala až když jsme se prudce zarazili.

,,Co jí chcete udělat?" zeptal se Deniska výhružně. Když jsem se podívala, kdo nám zastoupil cestu, rozeznala jsem skupinu, jíž jsem hlavní Mystička. Překvapeně jsem zamrkala. Co to dělají?

,,Nic. Že ano, Marie?" zeptala se Gabriela ledově. Co se to děje? napadlo mě opět.

,,Opravdu, nikdo mi nic nechce udělat. Trénovali jsme s Erikem a Gabriela s tím má problém. Bojí se, zda nejsem zraněná a vede mě k osobám, které mi mohou pomoci ve více ohledech, než je můj fyzický stav. Vše je v nejlepším pořádku, odložme zbraně a dále žijme v míru." odmlčela jsem se. Gabriela se chladně usmála a vedla mě pryč. Než jsem proskočila poklopem ze střechy pět do Základny, zahlédla jsem Erika. Tvářil se naštvaně, bezmocně a možná i trochu bojácně. Nevím proč, ale zahřálo mě to u srdce.

..........

Poutník:

Seděl jsem v uctivém tichu uprostřed místnosti. Chtěli mi přinést pohodlné křestlo, ale já si vyžádal tvrdou obyčejnou židli. V poušti jsem už dávno odvykl pohodlí. Kdybych si teď dopřál křeslo, tělo by si to pamatovalo ještě velmi dlouho. Věděl jsem, že v této místnosti jsou pravděpodobně nejdůležitější Lovci celé Prahy a okolí... a bylo mi to jedno. Hledal jsem jen ji.

A pak se dveře otevřeli a vešla ona. Téměř jsem zalapal po dechu. Byla nádherná. Tak krásná, až i mé tělo tvrdě dodržující celibát začao reagovat. Ne neviděl jsem , jsem slepý. Vnímal jsem jen její obraz vnitřním zrakem, pozoroval jsem záři její duše. A viděl jsem i ty černé provazce, které jí obmotávaly, které ji pomalu stravovaly.

,,Jsi to ty..." odvětil jsem ztěžka, téměř jsem sýpal. Pak téměř nepřítomně udělal krok k ní. Celá její energie zavířila jedinou emocí. Děsila se mě, bála. Bolelo to. Ale více bolelo pomyšlení, že jí musím zničit. Takovou nádheru... Já, který jsem vždy jen pomáhal a neubližoval... V její energii jsem s každým krokem k ní četl její touhu utéct, dostat se z mého dosahu, zabránit mi dostat se k ní.

,,Jsi ta, která povede ke zkáze..." odvětil jsem a ona vyděšeně strnula. Zastavil jsem se na krok od ní a cítil Temnotu. Číšelo z ní zlo. Zvláštní bylo jen to, že nemohlo být její. Temnota jí ještě nepohltila natolik, aby takový pach vydávala. Můj pach jí byl také nepříjemný, málem se jím zalkla, když ho nasála. Slyšel jsem to. Ostatní, nenakažení Temnotou, můj pach milovali. Byl jim obdobou drogy.

A pak se náhle okolo ní Temnota zahustila, začala jí obtáčet více a více závity a začala pronikat i do ní. Srdce se mi na okamžik zarazilo zděšením.

,Co to je? Je to jiné, než Erikova energie, je jemná, hřeje mě, kolébá a utěšuje... probouzí ve mě radost v místech tak hluboko ve mě, že jsem o těch místech ani nevěděla..' prosakovaly ke mě útržky myšlenek té nešťastné dívky. A pak se náhle vše změnilo. Už jsem z dívky necítil její strach. Věděl jsem, že jí Temnota úplně pohltila. Je pozdě na její záchranu... Budu však dost silný zničit dítě Temnoty? ozval se mi v mysli červíček pochybností. Ani jednou jsem o tom nezapochyboval,teď jsem si však tak jistý nebyl. Vždy jsem děti Temnoty zničil, ač jsem občas ani nechtěl. Avšak toto je vyvolená Temnoty, ač o tom možná ani neví...

Buď ona nebo já. Temnota či Bůh. Temnota se svým pláštěm noci či Bůh s mnoha tvářemi...

,Dobře, velmi dobře, starče. Splnil jsi svůj účel. Bohužel já budu to poslední, co spatříš. Proroctví jsou tak nestálá, tvůj bůh ti dal možnost ho vyplnit. ale ty jsi jí zničil. Měl si jen jeden pokus. Teď budu já tím, kdo proroctví naplní...' hlas Temnoty mi naplnil mysl a já se zapotácel. Tělo mi zkroutila panika. Temnota měla hlas dívky. Schoulil jsem se a sepjal ruce. Bože, dej mi sílu porazit jí...

..........

Meye:

To něco ve mě se vzedmulo a já náhle neměla pod kontrolou nic, ani sebe sama. Než jsem si uvědomila, co dělám, už jsem se Poutníka dotýkala. A jakmile jsem se ho dotkla, nemohla jsem přestat. Jeho životí síla, jeho moc, jeho bytí se vsakovalo do mě v místech, kde jsem ho takřka něžně hladila. A zabíjela. Pak jsem se naklonila a políbila ho. Mé rty se přitiskly na jeho v cudném polibku, jenž měl být pro starce posledním. Chabě mi položil ruce na tváře ve snaze mě od sebe odhodit. Nedokázal to. Byl moc slabý, zatímco já každým okamžikem sílila.

A pak se dostavila ta bolest. Strašná bolest a čím déle jsem se s Potníkem objímala ve smrtícím obětí, tím se stupňovala. Přesto jsem se od něj nadále nedokáuzala odtrhnout. Poutník mi chřadl v náručí až seschnul. Zemřel. Jak?! vyděšeně jsem to sledovala, neschopná pohybu, zatímco jiná síla ovládající mě se smála. Vítězně. ,Jsi zloes...' ovalo se mi v hlavě. ,Jsi Temná jen na půl. A to byla Potníkova zkázala...' laskavě mě poučoval ten nadpozemský hlas. A já náhle věděla, komu patří. A z toho vědomí mě zamrazilo. Hlas patřil samotné Temnotě.

,,Příliš slabý..." šeptaly mé rty. ,,.. příliš brzy, na to, aby jsi byl dostatečně silný mě zničit, příliš brzy, ještě stále jsem více člověk... ale byl jsi blízko... a nyní žiješ ve mě.. a tvá moc je má..."

Náhle to temné ze mě zmizelo, smrsklo se a opusilo mě tak náhle, až jsem se zapotácela a bolestně vykřikla. Už jsem mohla ovládat své tělo, ale co mi to bylo platné, když první, co jsem si uvědomila, bylo mrtvé tělo v mém náručí?!

Svět se začal šíleně točit a Poutník ve mě pomalu utichal v bezhlesném křiku. Stával se mnou. Zářil. Vnitřním zrakem jsem viděla, jak ve mě září, jak se jeho moc stává mou, jak se jeho síla stává mou součástí. Jeho duše se trhala a síla uvolněná touto vraždou našla dalšího nositele v mé duši.

Až jsem jej pohltila. Pohltila jsem dobro. Pohltila jsem šanci na poražení Temnoty... V dálce jsem zaslechla nádpozemsky nádherný hlas, jenž se vítězně smál. Když jsem jej tak poslouchala, vzpomněla jsem si na Erika a jeho vítězný úsměv. Padla jsem na kolena a dále svírala Poutníkovo tělo. Byl mrtvý. Jeho oči se na mě dívaly s bezbřehým smutkem. Než jsem se propadla do bezvědomí, cítila jsem, jak se mi po tváři tečou horké slzy.

..........

Probrala jsem se v měkké posteli. Nade mnou se hádaly hlasy, což asi byla příčina mého probuzení.

,,.. přiskočila k němu a zachytila ho, když padal...!" trval si na svém jeden hlas. Agneszka?

,,Možná že ho zachránit chtěla, ale dotykem ho sama zahubila!" nepříčetně řval Schmid.

,,Vidím jeho život v ní..." šeptala jakoby slabomyslně Gabrial.

,,Chtěla ho zachránit!" křičela Agneszka.

,,Ale zabila ho!" křičel Schmid.

,,Stejně jí nemůžeme vyloučit. Je to učitelka, je to dítě, je to Lovec..." odvětil pohmurně další hlas a přes Schmidovu a Agneszčinu hádku ho téměř nebylos lyšet.

,,Meye..." téměř u ucha mi šeptl Erikův hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale nedokázala jsem to. Byla jsem jako paralizovaná. Zpanikařila jsem. Ale to nezměnilo nic na faktu, že nemůžu ovládat své tělo. Chtěla jsem začít zděšeně křičet, ale pusa mě neposlouchala.

V tu chvíli jsem ucítila, jak mi někdo vklouzl rukama pod tělo a pak mě opatrně zvedl. Hlasy se ještě okamžik hádaly, než překvapeně umlkly. To už mě ale Erik nesl pryč. Ihned jsem ho poznala. Hlava a nohy se mi houpaly do rytmu jeho kroků.

,,Kam tu vražedkyni neseš?" štěkl Schmid.

,,Vrahové jsme všichni, tudíž to Marie nebude brát jako urážku, a k tomu kam jí nesu... jednoduchá odpověď. Do bezpečí." odvětil klidně Erik.

,,Tady je v dostatečném bezpečí, chlapče-" chlácholila Erika Agneszka, ale hlas jí zněl napjatě. Jako by Erikovi nevěřila.

,,Otázkou je, zda jsme my chránění před ní." zavrčel Schmid. Nepatrně jsem sebou trhla. Skvělé! Co nevidět mi začnou brnět konečky prstů a budu (snad) ovládat své tělo. O čem to ale, k Hell, mluví? A co se stalo?!

,,Nemůže odejít" křikla náhle Gabriela. ,,Meye tu musí zůstat! Je to pravda! Poutník to potvrdil! Je to TEN Lovec! Ona je zničí!" Gabriela měla v hlase nadšení, vzrušení i strach.

,,Poutník se obětoval, aby jí předal svou moc. Je to tak..." dodala a jen díky tomu, že jsem jí znala, jsem poznala, že se tím snaží přesvědčit i sebe. Erik ztuhnul.

,,Beru jí odtud pryč. Bude záležet jen na ní, jestli se vrátí." odvětil Erik tak arogantním hlasem, že jsem sebou zase mírně cukla.

,,Ona je důležitá... Poutník..." Gabriela něco vřískala, Schmid na ní něco řval, Agneszka něco řvala na Shmida, do toho začal nadávat ještě nějaký chlap a nějaký jemný hlas se je snažil uklidnit. A v této šílené situaci mi v hrudi bublal smích. Znovu jsem začala pociťovat teplo (znovu?) a měla pocit, jako by do mě něco proudilo. Smích mi trhal hrudí a když si mě k sobě Erik starostlivě přitiskl, vyprskla jsem v nezadržitelném smíchu. Nepamatovala jsem si, co se stalo ve sborovně, ale měla jsem pocit, že to bylo něco zlého. Né zlého.. Temného. Jako když zabíjíte skřeta.

,,Marie, jsi v pořádku?" zeptal se Erik. Netušila jsem, zda se můžu hýbat, ale usoudla jsem, že když se můžu smát, tak snad i mluvit, ne?

,,Samozřejmě." odvětila sem vesele a otevřela oči. Cítila jsem, jak se okolo mě zase stahuje to něco a nepocítila strach, jen dychtivost. Když ve mě bylo to něco, byla jsem... svobodná.

Zrovna teď jsem se cítila trochu přiopilá. Bezmyšlenkově jsem natáhla ruku a přejela Erikovi po rtech. Ty rty už jsem jednou líbala. Tehdy, hned můj první den zde na Základně. Ucítila jsem, jak se mi stáhlo tělo žádostí. Zavrněla jsem a přitiskla se k Erikov pěknému tělo. Něco mě naplňovalo, jako prázdnou nádobu. Prsty jsem Erikovi přejela přes hranu čelisti, po krku, hrudi, břiše, podbřišku a chtěla níže...

,,Co to děláš?" zeptal se Erik ostře. Celou mou váhu přenesl na jednu ruku a koleno a druhou rukou mi chytil zápěstí smělé ruky, která se nenuceně chtěla dostat do Erikových kalhot. Zatvářila jsem se ublíženě.

,,Fermonelle... máš na to právo... a já to chci... " zavrněl můj hlas tiše... a v temném jazyce. Erik ztuhl a zíral na mě.

,,Tys mi řekla, fermonelle?" vydechl šokovaně. Zamrkala jsem svůdně řasami a sladce se usmála. Erik křečovitě polknul a a naklonil se ke mě. Pak se však, ke své i mé škodě, sebral a prudce se narovnal. Rychle někam kráčel a šikovně odmítal, co jsem mu nabízela nenásilnými, ale pevnými gesty.

,,Klíč od tvého pokoje?" zamumlal tiše.

A když se takto zeptal, tím ostrým a chraplavým způsobem, dokázala jsem konečně pojmenovat to ve mě. Byla to Temnota.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 24. isabella 28. 11. 2010 - 16:56
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:15
RE: VST: Část 24. lucia 28. 11. 2010 - 18:09
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:16
RE: VST: Část 24. nyx 28. 11. 2010 - 18:46
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:18
RE(3x): VST: Část 24. nyx 01. 12. 2010 - 10:06
RE: VST: Část 24. dara 28. 11. 2010 - 18:57
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:19
RE: VST: Část 24. dara 28. 11. 2010 - 19:00
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:20
RE: VST: Část 24. thereskaaaaa 28. 11. 2010 - 23:10
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 15:21
RE: VST: Část 24. faire 30. 11. 2010 - 16:36
RE: VST: Část 24. mousik 30. 11. 2010 - 19:37
RE(2x): VST: Část 24. moira 30. 11. 2010 - 22:16
RE: VST: Část 24. alice c. 01. 12. 2010 - 21:08
RE(2x): VST: Část 24. moira 03. 12. 2010 - 11:40
RE: VST: Část 24. lol* 02. 12. 2010 - 18:32
RE(2x): VST: Část 24. moira 03. 12. 2010 - 11:40
RE: VST: Část 24. mischa 03. 12. 2010 - 08:43
RE(2x): VST: Část 24. moira 03. 12. 2010 - 11:41