MV: Kapitola 8.

28. listopad 2010 | 14.55 |

1801. den p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

Ohromeně jsem zírala na poničenou zeď. Nedělám si legraci. Mé dveře (mimochodem bez škrábance) se vyjímaly mezi napůl černě ohořelou stěnou a napůl pobořenou zdí, jenž musela být vystavena ohromné síle. Či spíše útoku. Přesto vydrtžela, což jsem ocenila. Uniklo mi uznalé písknutí.

,,Někdo se mi snažil dostat do pokoje?" došlo mi.

,,Vážně jsi nic neslyšela?" žasl Anselm. 

,,Zrovna jsem dodělala pár kouzel..." zamumlala jsem rozpačitě. Budu je muset upravit, něco takového, už v ohledu bezpečnosti, nemůžu přeslechnout.

,,Dobrá... tak běž dále spát. Řeknu Zarye, ať to spraví..." odvětil Anselm unaveně a zamnul si spánky.

,,Ale kdo to byl?" zeptala jsem se a upřela na Anselma tázavý pohled.  pohled. Ošil se.

,,Pokusím se to zjístit, Anno."

,,Opravdu?" zeptala jsem se a Anselm na mě upřel unavený pohled.

,,Nebudu přísahat ani nic slibovat, jak jsem řekl, pokusím se." odvětil a s tím se otočil a odcházel. Měla jsem nutkání jej zadržet, zavolat zpět, pohladit jej po hlavě a kouzlem ho únavy zbavit. Něco jako přirozená reakce Matek rodu. Nic jsem však neudělala. Znovu jsem se otočila ke zdi a vykolejeně jí chvilku pozorovala, pak jsem však pokrčila rameny, zívla a zaplula do pokoje. A do vyhřáté postele...

**

Od dalšího dne začalo vyučování. Jako uniformu mi dal Anselm šedou skládanou sukni, bílou halenku a šedý plášť. S hlubokou kapucí, jenž ale musela být při vyučování sundaná. Plášť měl každých třicet centimetrů pásek, jenž se mohl ovázat kolem těla (plášť byl od pasu dolů rozdvojený, ale navržen tak, aby se rozparky přikrývaly), tudíž v případě boje se mohl (kouzlem samozřejmě) zavázat a do vteřiny se mohlo volně bojovat. Šikovná věcička... poznamenala jsem, když mi to Anselm ukazoval a vysvětloval. Ještě jsem nenastupovala do třídy s ostatními, nejdříve jsem se musela vše doučit. K mé nelibosti i čtení a psaní.

Fajn, přiznávám se. Za všechen ten vztek a mrzutost jsem schovávala pocit studu. Anselm se mi psaní i čtení snažil vtlouct (samořejmě šetrně) do hlavy, ale já si to NEDOKÁZALA zapamatovat.

,,Anno..." Anselm si povzdechl a já si se zaúpěním složila hlavu do dlaní. Nedokázala jsem nenávidět čtení ani psaní, jelikož Anselm mě to učil s takovou téměř něhou, že to nešlo. Bylo by to vůči učení nefér. Tak jsem začala opovrhovat sama sebou. Kdyby tu byl Erik, tomu by to šlo raz, dva... napadlo mě ne závistivě, jen smutně.

Znovu jsem, v předem prohraném, pokusu vzala učebnici a "četla". Zprtvu to šlo ztuha, písmena se mi buď pletla, nebo nenaskakovala vůbec, ale šlo to. Začala jsem číst pomalu, ale bez chyb. Následně jsem slova četla najednou, přestávala jsem kouskovat věty, začalo to znít dokonce plynule a pak.

..

Cvak! Zase. Nic. Prázdno.

Opět jsem měla v halvě úplně bílo, všechno, co jsem doteď věděla, se mi vykouřilo z hlavy. Tupě jsem zírala na nesrozumitelné znaky hezky seřazené v řádcích a duší se mi rozléhala otupělost. A vztek. Rozzuřeně jsem knihou mrštila na stůl takovou silou, až se začala po desce vézt a spadla druhou stranou dolů. S dutým zvukem dopadla na zem. Stěží jsem potlačovala slzy. Zhrouceně jsem seděla na židli a ptala se sama sebe, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedokážu naučit. Jak v jednu chvíli něco umět můžu a v druhe ne?!!!

,,Nejde to, prostě to nejde, Anselme! Já se snažím, ale po chvíli mi vždy cvakne v hlavě a náhle: NIC!" koukala jsem se na své ruce a viděla je rozmazaně. Snažila jsem se polknout knedlík v krku a zároveň jsem vydýchávala zbytky vzteku. Anselm mě chlácholivě pohladil po rameni a já si jeho dlaň rukou přidržela. Přinášlo mi to větší útěchu, než bych čekala.

,,Dnes s tím přestaneme, co říkáš? Naučím tě další kouzla..." odvětil můj učitel jemně, ale ani to mi nezvedlo náladu. Obvykle ano - myslím, že Darien vedl s Anselmem velmi detailní rozhovor o tom, co mi je milé a co není, proto to Anselm moc dobře věděl - ale teď jsem se chtěla utopit v sebelítosti.

,,Vždyť kouzla jsem se doučila téměř všechny hned za soumraku..." povzdechla jsem si tiše. ,,Pojďme raději bojovat s těmi - meči. Víš, že mi to nejde." Jo, pojďme dělat další věc, kterou neumím, abych si ještě více zkazila náladu... pomyslela jsem si mrzutě.

,,Jde ti to s tyčí, holí i kopím." nadhodil Anselm lehce, snažíc se mě utěšit. Nejsem nějaká přecitlivělá a nezačínám být rozmazlená? napadlo mě.

,,Právě proto musím trénovat s mečem." oponovala jsem chmurně.

**

Zrovna jsme šli do tělocvičky, procházeli jsme vestibulem, když jsem ho zahlédla. Byl to drobný chlapec, zakřiknuté káčátko. A byl to sudý. Šel přímo proti nám a já ho zaujatě sledovala. Jak bude tento lehkým cílem, nedožije se stáří... napadlo mě a dále jsem ho zaujatě pozorovala. Zvedl pohled a střetl se s mým. Už předtím byl až moc plachý, jakmile se mi ale podíval do očí, spadl až na samotné dno paniky. V jeho očích se zrcadlil čirý nefalšovaný děs a když okolo mě procházel (spíše běžel) tak se třásl. Otáčela jsem za ním hlavu a pozorovala ho, dokud nezmizel za rohem. Nutkání zabíjet bylo tak strašně silné, jak moc jsem si teď přála nebýt jen nějakým žákem, ale lovcem. Hned bych tu magickou školu vyplenila, nezbyl by jediný sudý!

Lítostivě jsem se odvrátila a zahlédla Anselmův upřený pohled. Mračil se.

,,Vypadala jsi jako hladová šelma." řekl a znělo to vyčítavě. ,,Dravá kočka. Nedělej to. Nemysli na to! Potlač to!" rozkázal a já se naježila. Slabý sudý mi podráždil smysly, Anselmovo chování zase hrdost. Málem jsem na něj vycenila zuby, jako zvíře, ale ovládla jsem se.

,,Nikdy mi už nic nepřikazuj." odvětila jsem ledově.

,,Nesmíš zabít. Ne tady. Né úmyslně." oponoval mi tvrdě, ale rozkazovačný tón z jeho hlasu zmizel, což jsem brala s pochmurným uspokojením.

,,Jsem lichá. Jsem lovkyně. Nemůžeš mi zakázat mou přirozenost." poprvé jsem proti Anselmovi použila autoritativní nadřazený tón. Učitel se stáhl a o krok ustoupil, sledoval mě přimhouřenýma očima. Zlobil se, ale přirozená touha poslouchat a chránit Matky, vlastní všem lichým mužům, mu zakazovala mi oponovat. Kdyby tomu popudu odporoval, jako by zrazoval sám sebe. Zaujalo mě, že i když jsem tak mladá, už se ve mě plně rozvynuly některé charakteristycké vlastnosti Matky rodu. Budu si o tom muset zjístit více.

,,Jsi lichá. Ale snad nejsi vrah, ne? Nevraždíš slabé, bezbaranné, nemohoucí se bránit, že ne? Pak totiž nejsi lichá, ale obyčejný vrah. Vrah, který se ve svém řemeslu vyžívá..." Anselm mluvil tiše, ale důrazně.

,,Dost!" sykla jsem. To ťalo do živého. Anselm, narozdíl ode mě, která jsem nevěděla, jak usměrňovat bojovníka, věděl až moc dobře, jak zacházet s Matkami. Apeloval na můj pud chránit slabší. Nejsem vrah. Ale nemám k tomu zas tak daleko. Sudí ze mě vychovali vraha, já za to nemůžu! Nemůžu za to, že se mi zabíjení líbí. Vždyť je to naše přirozenost!

,,Není to naše přirozenost.." odvětil Anselm, jako by mi četl myšlenky. ,,Podívej se například na tvého otce. Je umělec. Změnil vraždy za umění a šťastně žije. Žiješ šťastně ty? Vždyť se hroutíš jen když něco nezvládneš, když se objeví opravdový důkaz, že nejsi dokonalá, že nejsi bez chyby. Ale ty NEMUSÍŠ  být dokonalý zabiják. Nikomu není souzeno být bez chyby. Můžeš být učitelka, léčitelka, umělkyně nebo se můžeš starat o nemohoucí v útucích či být vědkyní. Nemusíš být vrah. Nebuď zrůda. Buď čarodějka..." Anselmův hlas nabíral hypnotický podtón a já na něj vytřeštila zrak. Tělo se mi napnulo vztekem i zmateným rozrušením. Ale boj je to jediné, co je jenom mé, co nám s Erikem zbylo. Co nám po sobě rodiče nechali! Musíme bojovat! Musíme pomstít rodiče!!

,,Dost, Anselme, zacházíš moc daleko.." sykla jsem, otočila se a odcházela. Ve mě se bouřily rozličné pocity. Převládalo však zděšení. Musela jsem do svého pokoje, promluvit si s Erikem, on mi mé počínání schválí. On mi rozumí. Je jako já. Jsme dvě poloviny jednoho celku. Téměř identičtí.

,,Anno! Nenechej se tím pohltit. Být vrahem a padlým není zas tak rozdílné... !" křičel ještě můj učitel a já se zimomřivě zachvěla a objala si ramena. Dost, dost! Jen plácá hlouposti... neví o čem mluví... neví, jak krutý je svět venku... nechápe, že přežije jen nejsilnější, bez slitování... už dlouh je zavřený jen tady, v bezpečí... nechápe... nemůže chápat... NEDOKÁŽE to pochopit!

,Eriku! Eriku, nejsme zrůdy, že ne?!' křikla jsem v mysli, sotva za mnou zaklaply dveře. Stála jsem uprostřed svého pokoje a třásla se, tentokrát to však zimou nebylo.

,Cože sestři?' ozval se Erik překvapeně a jeho hlas zněl tiše, až moc tiše.

,Vrazi. Jsme vrazi?' zeptala jsem se a znělo to téměř jako křik topícího se o pomoc.

,Ale sestři, co myslíš ty? Hledej ve svém vědomí, zkoumej své svědomí...' odvětil Erik tiše, ale důrazně. Pevně. Podobal se Anselmovi, až na ten rozdíl, že byl ještě jistější, než on. Lepší. Jaká neuvěřitelná škoda, že byl slepý a hluchý. Jaký skvělý bojovník by se z něj stal! Erik byl vždy silnější, než já... napadlo mě. Lepší, silnější, prvorozený... jen byl chlapec.

,Myslel jsem, že to víš...' Erikův hlas zněl truchlivě. Hrklo ve mě.

,Co vím?!' šeptla jsem v myšlenkách bojácně.

,Že my už dávno nejsme děti, sestři. Nejsme ani čarodějové. Protože už dávno jsme ztratili lidskost, utopili jsme jí v krvi nepřátel a sebe povznesly na obláčcích pírek... sestři, my JSME vrazi. Nic víc, nic míň. Jsme co sme. Ne nejlepší, ne nejhorší. Sestři...'

,Co to říkáš, Eriku?' z očí mi kanuly slzy.

,Ach sestři... tys to nepochopila...'

,Eriku...' vzlykla jsem zoufale.

,V tom ti nepomůžu, dokud nebudeš sama chtít... dokud to nepřipustíš... nepochopiíš.... dokud nepříjmeš fakt, co jsi. Dokud to nepříjmeš a neuznáš. Protože až pak budeš úplná, teprve až pak poznáš, co je to být lovcem. Teprve pak...'

,Eriku!!!' byl to vyděšený výkřik. Nehodící se k Lovci. Spíše ke kořisti vědící, že smrt se blíží.

,Ne sestři...'

,Eriku, prosím, Eriku...'

,Nashledanou v desátý den...'

,Eriku...'

,Eriku!!'

,Eriku... Eriku!'

,Eriku...riku...iku...ku...'

Choulila jsem se na pelesti postele a vzlykala do polštáře.

Jsem co jsem. Ale dokážu to příjmout? Jsem co jsem a vždy jsem to věděla. Proč je to ale teď, pojmenované, tak hrůzné? Jsem co jsem, ale nechci tím být. Chci být normální... obyčejná...

Jelikož jsem vychovávána a spojená s

Darienem a Erikem - obrazy a kouzly

dvěmi protiklady.

Jsem měněna...

Anselmem a mnou - Vzděláním a smrtí

lidskostí a realitou.

Žiji jen...

Arte et marte  - Uměním i bojem

nebo možná jen tím druhým...

z http://cs.wikiquote.org/

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 8. isabella* 28. 11. 2010 - 17:26
RE(2x): MV: Kapitola 8. moira 28. 11. 2010 - 21:49