MV: Kapitola 7.

19. listopad 2010 | 22.27 |

Jak už jsem psala v kapitole VST, mám dnes náladu pod psa, takže neočekávejte od kapitoly nic světaborného (já umím navnadit, hm?). Snad se ale bude líbit... m.

1801. den p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

Nebe bledlo a mě se, jako pokaždé v tuto dobu, zmocnila malátnost. Pomalu jsem ztrácela na síle, noc - má doba - končila a s ní jsem pomalu slábla i já. A nastoupila i úzkost. Sudí moc dobře vědí, jak liší špatně snášejí tuto dobu a využívali toho. Nejraději bych si lehla do té tvrdé postele, avšak nemohla jsem. Tvrdě naučené zásady: Prvně bezpečí a práce, potom pohodlí... mě stále ještě neopustily. S povzdechem jsem se tedy pustila do kouzlení...

Zrovna jsem dodělávala jedno z posledních ochranných kouzel, pracovala jsem snad už šest hodin v kuse, ale přesto jsem byla unavená spíše z faktu, že je den, než z kouzlení samotného, když se ozvalo to podivné škrábání na dveře. Téměř lhostejně jsem dokončila kouzlo, které mi zabralo téměř hodinu a díky němuž mi venkovní podmínky neznepříjemní pobyt v pokoji. Ano, Anselm sice něco se svou přítelkyní (tou lichou jménem Zarya) udělal s oknem, avšak přesto skrz kameny prosakoval chlad. Navíc... bez pořádné ochrany jsem se necítila dobře, neusla bych, tudíž jsem pokoj opředla tolika kouzly, až se v pokoji dýchalo neobvykle špatně - jako by vysoko v horách, kde je velmi řídký vzduch. Ale co pro bezpečí neudělám.. ? Obezřetně jsem došla ke dveřím.

Ještě jsem neměla žádné přátele (vždyť jsem vlastně ještě ani nikoho nepotkala!), kterým bych prozradila, kde sídlím (vlastně jsem ani nepředpokládala, že to někomu řeknu), tudíž bylo škrábkání podezřelé. Polohu mého pokoje znal jen Anselm, ředitelka, nejspíše nějaká paní k úklidu a Zarya. Pokud hospodině není rovnou Zarya, což je více než pravděpodobné.

Přesto jsem otevřela, celá napjatá, připravena se bránit. Byla jsem za prahem svého pokoje a nová zabezpečení by měla odrazit ty nejhorší útočná kouzla, které by byly mířeny přímo na mě. Co jsem však uviděla, mě překvapilo. Bylo to drobné stvoření, roztomilé a nevypadající, že by dokázalo ublížit ani mouše, natož mě. Bylo to kotě.

Normálního čaroděje by v tu chvíli napadlo, že mi buď Anselm poslal dárek, nebo je to zatoulané kotě. Já však tak sentimentální nebyla.

Kotě bylo celé černé, až na hlavu. Přesně polovina hlavičky kotěte byla černá s okem zelenošedým. Druhá polovina hlavy byla bílá s okem modrým, rámovaným stříbrným okružím z níž se jako paprsky táhly k zornici jemné žilky. Vzdáleně to připomínalo pavučinu. Vypadalo to znepokojivě. Přesto však kotě vypadalo roztomile a křehce, jak bylo pohublé a celé roztřesené, omotané samými pavučinami. Koukla na mě svýma znepokojivýma očima a pak nečekaně mrštně vyrazila směrem mezi mé nohy, jimiž se chtěla dostat do pokoje. Já mám však brilantní reflexy a nohou jí zarazila dříve, než se mohla protáhnout dovnitř celá.

Pak jí ne zrovna šetrně odkopla zět do chodby. Byla jsem uvyklá na lsti a pasti sudých, kteří nemálo používali na nalákání roztomilé a hezké věci, tudíž mě bolestné mňoukání kotěte nezasáhlo o nic více než to, jak bylo ublíženě roztomilé.

Obezřetně jsem se rozhlédla a hledala, komu ta kočka patří, čehož kotě ihned využilo a znovu se chtělo dostat do mého pokoje. Než se mohla příliš přiblížit, zabouchla jsem jí před nosem, takřka jí přiskřípla jednu droubnou packu. Ignorovala jsem její žalosné skučení, jenž málem drásalo srdce. Málem. Mého srdce se to totiž ani nedotklo.

Rozhlédla jsem se po pokoji a překvapeně zamrkala. Ode dveří se do pokoje nenápadně táhly neviditelné nitky pavučin. Kdybych neměla všude plno kouzel, která držela magii ve vzduchu, ani bych si té pavučiny nevšimla. Jelikož i pavučina byla kouzelná, s ostatními (mými) kouzly si nelahodila a projevovalo se to takovým způsobem, že se při změně úhlu pohledu vždy na krátký okamžik zaleskla, jako pravá pavučina.

Spíše podvědomě mi do ruky vklouzlo péro a já jím jako prachovkou začala pavučiny namotávat. Překvapila mě ale reakce pírka. Čím více pavučin jsem namotala, tím víc mi péro brnělo v ruce. Až pak nakonec vybouchlo. Doslova. Ale nebylo to plamenem, jako když kouzlo lichých spálí pírko. Byl to výbuch energie, jenž pomalu narůstal z kuličky velikosti hrášku až do velikosti hlavy a pomalu rostla. Ohromeně jsem to pozorovala, strnulá, nemoci se pohnout, bojíc se, že bych pohybem to zvláštní kouzlo poškodila.

Koule energie se náhle zarazila, o polovinu se smrštila do sebe a nakonec se rozprskla do všech stran. Pomalu se energie sunula po nitkách pavučin, jenž jsem v pokoji měla. Zvláštní... Nitky energie se táhly takřka k oknu, což jsem nechápala. Doteď jsem měla za to, že ty pavučiny dotáhla do mého pokoje ta kočka - nebo jí někdo očaroval, aby to udělala - ale já kotě nepustila ani přes práh. Tak jak se to tam dostalo? Mezitím se pavučina rozlezla do celého pokoje (u dveří byla nejhustčí, až jsem se málem divila, jak jsem se tam mohla tak lehce pohybovat) a v pooji se to zdálo spíše jako v nějakém... nedokázala jsem to popsat. Snad snu? Nebo uměleckém díle Dariena?

Po pár okamžiků zářivá pavučina jasně zazářila a pak... zmizela. Náhle, naprosto bez varování. Oslepeně jsem zamrkala a před očima mi tančili černé tečky.

Po zmizení záře z pavučiny byl pokoj podivně temný. Po péru mi v ruce něco zbylo, což bylo samo o sobě podivné. Pírka se většinou pohltí zpět do nicoty, nic po sobě nenechávají. Po péru mi však v ruce zbyl celý dlouhý, čistě bílí osten. A z naostřeného brku zbyl našedlý... snad popel? Sevřela jsem ruku pevněji a osten se rozpadl na malé šupinky popela.

,,Co to..?"

Po dlouhých pěti minutách, kdy jsem na nic nemohla přijít, mě únava přemohla a já se natáhla do postele a vysíleně usla.

**

Trhla jsem sebou, když se ozvalo zaklepání na dveře pokoje. V ruce jsem měla ihned péro. Spala jsem špatně okamžik předtím mě něco probudilo z hlubokého spokojeného spánku a já už jen bděla. Zvyk. Když mě totiž něco probudilo na útěku, obvykle to bylo křupnutí větvičky či něco podobného. A hned na to byl útok. To se pak vždy spustí magický alarm, což mě vždycky vynervuje. Tak to bylo doteď, tak jsem žila. A pak že je má vina, že jsem neurotický caulrofobik či xenofob. Toito říkal Darien a neptejte se mě, co to přesně znamená. Vím jen, že je to strach z cizích lidí - snad.

,,Anno?" ozval se měkce Anselmův hlas.

,,Co se děje?" zeptala jsem se překvapeně a posadila se. V pokoji bylo teplo, možná až dusno, jak byl vzduch vydýchaný. Pousmála jsem se. Kouzla mi vyšla.

,,Můžu dovnitř?" zeptal se Anselmův hlas. Pokrčila jsem rameny, pak jsem si uvědomila, že to můj společník nevidí. A je zamčeno. A ještě jsem Anselmovi nedala povolení do pokoje vstoupit, což ho přes nová kouzla také nepustí. Bylo toho tolik...

,,Samozřejmě, okamžik." odvětila jsem unaveně. Přivřela jsem oči a soustředila se na své vnitřní hodiny, které mi vždy přesně řekli čas. Teď bylo... Osm hodin ráno?! Vyploužila jsem se z postele (jak byla krásně vyhřátá!) a hodila přes sebe deku. Pak jsem šla otevřít.

I Anselm za dveřmi vypadal nevyspale a rozrušeně. avšak o hodně čileji, než já.

,,Jsi v pořádku?" vyhrkl na mě hned z úvodu. Zamračila jsem se.

,,Proč bych nebyla?" zeptala jsem se zmateně. Anselm na mě zíral.

,,Ty jsi spala?" zeptal se pak nechápavě. Nemohla jsem si pomoct a zívla.

,,Samozřejmě. Je po osmé ráno, to každý rozumný lichý spí..." zahuhlala jsem a více se zachumala do přikrývky. Anselm na mě zíral.

,,Ty jsi neslyšela tu ránu?" zeptal se. Nechápavě jsem na něj zírala. Pak jsem si vzpoměla, že jsem zaslechla něco pobodného zaklepání chvilku předtím, než přišel Anselm. Kvůli tomu jsem spala jen lehce.

,,Myslíš to zaklepání?" zeptala jsem se a opět zívla. Anselm mlčky pokynul, ať jdu s ním. Kupodivu mě nevedl daleko, jen k protější straně chodby. Už trochu rozmrzele jsem na něj zírala.

,,Hm? Tak co?"

,,Otoč se." podotkl Anselm. Tak jsem to udělala. A...

,,Co to, u matičky magie, je?!" vydechla jsem šokovaně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 7. isabella* 20. 11. 2010 - 08:17
RE: MV: Kapitola 7. moira 20. 11. 2010 - 17:39
RE: MV: Kapitola 7. kerilia 20. 11. 2010 - 18:23
RE(2x): MV: Kapitola 7. moira 20. 11. 2010 - 18:33
RE: MV: Kapitola 7. dara 20. 11. 2010 - 20:54
RE(2x): MV: Kapitola 7. moira 21. 11. 2010 - 11:03