Začátek cesty / 9. kapitola

11. září 2009 | 21.26 |

Další kapitola, odsýpá to rychle, ne že ne... ! :D Ať se líbí... m.

Jen hra

 Ležela jsem na zemi a přála si zemřít. Všude bylo ticho... i hmyz jako by vytušil nebezpečí a neupozorňoval na sebe. Ozvalo se hlasité křupnutí a vedle mě s žuchnutím přistála (nebo spíše dopadla) harpyje. Zřejmě se už neudržela a spadla dolů, stejně jako před chvílí já. Naštěstí byla v bezvědomí... nevím, jak bych se ve svém stavu bránila. V duchu jsem děkovala komukoli, že jsem dopadla do křoví... nechtěla bych se vidět po tom, co bych spadla třeba na kořeny stromů. Rány na ramenou už jen tepaly. Myslím, že už je Samael vyléčil, jelikož už nekrvácely, ale jemné svědění na těch místech mě doháněl k šílenství. Pohla jsem nohou a dostala jí před sebe. Byla zlomená. Zatla jsem zuby a pak kost dorovnala. Po tomto úkonu se mi točila hlava a měla jsem v puse pachuť krve. Přidušeně jsem sténala.

Najednou se ozvalo ,,Křup!" a já stiskla zuby, abych nezakřičela bolestí... přávě mi Samael zlomenou nohu spravil. Lapala jsem po dechu a snažila se sklidnit svůj tep. Srdce mi bilo jako splašené. Namáhavě jsem se postavila a zkontrolovala, jestli nemám něco jiného zraněné, zlomené, rozdrcené... Odlehčovala jsem právě uzdravenou nohu a trochu omámeně se opírala o kmen stromu. Zamračeně jsem si uvědomila, jak se mi na rukou rýsují velké modřiny, které začínaly nabírat tmavší odstín... Samael léčil vše, kromě pohmožděnin kůže, jako například modřiny. Začala jsem slyšet a vidět nějak hůř, proto jsem si pro jistotu lokla ještě jednou Samaelu a přemýšlela, co dál. Rozhodla jsem se pro to, co se v tu chvíli jevilo jako nejjednodušší. Popadla jsem bezvládnou a naneštěstí stále živou harpyi za nohu a vláčela jsem jí "lesem", tam, kde jsem tušila zavřené železo-betonové dveře.

Za velkého úsilí jsem se dostala k betonovým dveřím po dobrých 10-ti minutách. Zařekla jsem se, že si musím prozkoumat znovu plány Základny, protože není možné, aby ten zpropadený skleník byl tak velký... přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem náhodou nevešla do opravdového lesa. Z přemýšlení mě vytrhlo to, jak se k sobě harpye vrhly. V první chvíli to vypadalo tak, že se chtějí navzájem sežrat, ale pak jsem pochopila, že se navzájem uzdravují.

,,Hej! Vy dvě hrdličky, od sebe, jinak skončíte jako pečínka... harpyjí maso jsem ještě nikdy nezkoušela, ale kvůli vám se překonám." řekla jsem unaveně (!) a pozorovala dvě Temné. Nic. S heknutím jsem se zvedla a opřela jsem se o ty zavřené dvěře. Svět se se mnou točil a bylo mi špatně, ale potlačila jsem to a došla k dvou načepířeným harpyjím a prudce je od sebe odtrhla. Jedna se zastavila až o jeden strom... druhou jsem bolestivě (pro nás obě, protože harpye mají na peří zvláštní poprašek, který funguje podobně jako kyselina) přitiskla blíže ke dveřím.

,,Řekla jsem od sebe!" sykla jsem naštvaně.

Pak jsem si sedla ke dveřím zády a koukala na to, jak se druhá harpye plazí z lesa zpět ke mě. Neudržela jsem se a opřela si hlavu o chladivou ocel. Nebo ocelo-beton.. Není to jedno? Pořád to jsou dveře, skrz které se musím dostat.

,,Jak se odtud dostanu?" zeptala jsem se sebe nahlas. A odpověď mi kupodivu přišla...

,,Máme klíč." ...z té nejneočekavánější strany. Prudce jsem se k Temným otočila a zamrkala. Stály vedle sebe a podivně se na mě dívaly. A já pochopila. Oni pro nás pracují a vše byla jen hra. Jen já se nechala moc unést. A hrála jsem to doopravdy.

Zasténala jsem.  A pak jsem znenadání kýchla.

,,Dáme ti ho, když...." snad aby harpye udělala tuto chvilku zajímavější, napínavější, tak se odmlčela a podívala se na svou partnerku. Pak střelila pohledem po mě. Klidně jsem se na ní koukala. Čekala jsem, jaká hovadina z ní vypadne.

,,Když mi na chvíli půjčíš své tělo. " zamračila jsem se. Nevěděla jsem co po mě chce. Nic o půjčení těla jsem se nikdy neučila.

,,Cože chceš?" zeptala jsem se zmateně. Harpye se ke mě zřejmě chtěla rychle dostat, ale vyšlo z toho neohrabané kulhání. Přikulhala až kě mě a z centimetrové blízkosti se mi zadívala do očí. Cítila jsem, jak se mě zase snaží ovládnout, ale v hlavě jsem si dokola opakovala Duchův nádherný hlas. Pomáhalo to mi vzdorovat harpyjí zkažené mysli.

,,Půjč mi své tělo!" křikla mi do obličeje a já se málem zalkla, když mě ovanul její smrdutý dech. Najednou mě do zad praštily betonové dveře, které se s trhnutím otevřely a dovnitř vniklo ostré světlo. Na chvíli mě oslepilo, ale pak jsem se rychle vzpamatovala.

,,Jakto že zlobíš! Jakmile tě požádala, měla jsi jí klíč vydat! Toto je podruhé.. potřetí je pak tvůj konec!" zřejmě někdo, kdo hlídal, jak test probíhá vše pozoroval a musel zasáhnout.

,,Ale ona mě nepožádala!" vřískla vztekle harpye a uraženě odletěla. Její družka jí po chvíli nerozhodnosti následovala. Já se mezitím vzpamatovala natolik, abych se nenápadně do dveří vplížila. Uviděla jsem, že jsem se dostala do čtvercové místnosti. Viditelný byl pouze jeden vchod, ten, kterým jsem přišla, ale já tušila, že je tu ještě druhý východ. Uslyšela jsem ohlušující ,,Buch!" z toho, jak se železobetonové dveře zavřely. Ani jsem se nenamáhala otočit. Věděla jsem, že je to ten muž, který zarazil harpyje a taky jsem věděla, že mi nechce ublížit. Vycítila jsem, že je tu z jiného důvodu.

Čtvercová místnost 5 x 5 metrů byla vymalována temně zelenou barvou. V rohu nejdále ode dveří nalevo byly dvě židle, malý stolek, na stolku štos papírů a průpisky (dvě) a potom malá lampička. Jediný zdroj světla. Zřejmě byla na baterky, protože jsem neviděla kabel, který tu lampičku napájí. Vydala jsem se tím směrem a slyšela, jak se za mnou můj dočasný společník vydal. I když byly jeho kroky na tlustém, temně zeleném koberci skoro neslyšné, já je zřetelně vnímala. Sedla jsem se ke stolku a koukla po papírech. Na jednom stálo toto:

Východ hledej tam, kde se ostatní nehledají..

,,Krása... tak to můžu začít hledat... nebo vlastně nehledat." broukla jsem si otráveně. Můj společník s zasmál. Pořádně jsem si ho prohlédla. Všimla jsem si, že mu mohlo být maximálně jen o 6 let více než mě. Měl hnědé vlasy, šedé uhrančivé oči, rudé krásné rty... vlastně byl docela hezký... ne docela.. byl moc hezký. Pravděpodobně byl o nějaký ten palec větší než já a byl i mohutnější.. a silnější. Podle lidských měřítek. Pokud bychom oba měli Samael, tak nevím, kdo by v souboji beze zbraně vyhrál.

,,Taky jsem byl zvědavý na tvou reakci.. a jsem zvědavý, za jak dlouho ten východ najdeš." prvně jsem nechápala o čem muž mluví, tak daleko jsem se zatoulala v myšlenkách, ale pak jsem našpulila rty. On to ví! blesklo mi hlavou. Nevědomky jsem se usmála.

,,Ta harpye to měla udělat, že? Měla mi něco zakázaného nabídnout, aby jsi přišel, zachránil mě a zavedl mě sem. A já z tebe mám dostat, kde ten zpropadenej východ je." mrkla jsem na něj a on obdivně pískl.

,,Né.. harpye ti nic neměla nabízet, ale ano, máš ze mě dostat informaci. Ale neřeknu ti, kde přesně ten východ leží... jen maličkou pomůcku." řekl muž a v očích se mu rošťácky zablýsklo. Asi tuto práci dělal rád. Zatvářila jsem se smutně. Hodila jsem po něm psí oči a pak jsem si složila hlavu do dlaní.. vlastně jsem to ani nemusela moc hrát.. opravdu jsem byla unavená. V této místnosti bylo teplo... né-li dusno a mě se těžce dýchalo a přemýšlelo.. radši bych se asi vrátila zpět do lesa.. kde je sice vlhko a zima, ale alespoň mě to tam neuspávalo.

..............

S trhnutím jsem se probudila. Prudce jsem si sedla a zmateně jsem se rozhlížela. Už jsem měla na jazyku otázku, kde jsem, ale pak jsem si vzpomněla. Pohnula jsem dolní čelistí, abych si procvičila svaly v obličeji  a ohmatala jsem si tvář. Zřejmě jsem usla a to přímo na zemi. Samael a jeho léčení si vybíralo daň. Uslyšela jsem pobavený smích.

,,Myslel jsem si, že to hraješ a ty jsi fakt usla!" řekl s náznakem pobavení muž. Odfrkla jsem si a zvedla se.

,,Jak dlouho... ?"

,,Jen asi tak hodinu... víš že jsi roztomilá, když spíš?!" řekl muž a pozoroval mou tvář. Já se snažila udržet neutrální výraz. Byla jsem tak trochu... vyděšená.

,,Dobře, pobavil jsi se na můj účet... ale nemohl by jsi mi už tu radu konečně říct? Nechci nechat přijímací porotu čekat!" ušklíbla jsem se. Ve skutečnosti jsem ještě napůl spala a říkala jsem to první, co mi na jazyk přišlo. A cítila jsem se tak zranitelná. Mohl si se mnou dělat co chtěl! Byla jsem úplně mimo!  pak jsem si to ale vymlouvala. Přece jen jsem Lovec.. dokázala bych se ubránit i v polospánku! toto mé vnitřní hádání mě uklidňovalo. Začala jsem dokonce i myslet. Muž jen pobaveně zakroutil hlavou a pozoroval mě.

Rozhlédla jsem se okolo sebe a hledala jakoukoliv škvítu nebo prasklinu... vše co by prozrazovalo skryté dveře. Nic. Koukla jsem se pod nohy. Došla jsem k rohu, nadskočila a vyhrnula kocerec. Nakonec jsem ho celý stočila (přitom jsem převrhla stolek se všemi jeho věcmi), ale na zemi pořád nic nebylo.

Dopáleně jsem začala okolo obvodu pokoje chodit a rytmicky do zdi klepat.. ale žádný dutý zvuk se neozval. Začínala jsem být vzteklá.

Východ hledej tam, kde se ostatní nehledají..

Tak to stálo na tom zpropadeném papíře... kde teda lidi východ nehledají...

Po chvíli jsem to vzdala a vrátila jsem se ke svému společníkovy, který mě pozorně sledoval. Došla jsem těsně k němu a pak jsem si před něj dřepla. Seděl v tureckém sedu na zemi a opíral se o stěnu. Takže jsme měli oči na stejné úrovni. Naklonila jsem se blíže k němu. Trochu mě to znervózňovalo... bylo to poprvé, co jsem byla tak blízko kluka, kterého neznám ani jeden den.

,,Řekneš mi to? Já už fakt nevím, kde by to mohlo být.." zavrněla jsem sladce. Můj společník se mi díval do očí. Zřejmě chtěl udělat něco zásadního, jako třeba mě políbit... Proč bych ho jinak takhle okatě sváděla? ... ale ja se narovnala. Napůl jsem si s ním hrála, a také jsem si na něco vzpomněla. Jsem to nevychovaná!

,,Jak se jmenujete?" zeptala jsem si zvědavě a sedla jsem si na paty. Můj společník se trochu překvapeně narovnal. Byl totiž ke mě docela dost skloněný a chvíli na mě divně koukal.

,,David..." řekl po chvíli. Usmála jsem se na něj.

,,Já jsem Marie.." řekla jsem. Oba jsme věděly, že se tak nejmenujeme... Ale proč si říkat opravdová jména? A navíc... v podstatě to moje pravé jméno bylo... nebo spíše bude. Také... pravděpodobně se už v životě nesetkáme!! Já mám teď rozehranou hru, ve které se dozvím, čím se stanu... a ve hrách se taky nejmenujeme tak jako doopravdy...

Východ hledej tam, kde se ostatní nehledají..

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (17x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 9. kapitola das 13. 09. 2009 - 17:43
RE: Začátek cesty / 9. kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 09:34