Začátek cesty / 7. kapitola

29. srpen 2009 | 14.03 |

Přátelství?

Osvobodit. Došlo mi to. Chtěl mě zabít.

Uslyšela jsem zalápání po dechu. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se na překvapenou Věštkyni. Věštkyně je překvapená? To musela přestat působit gravitace! pomyslela jsem si otráveně. Chtěl mě zabít. Sakra, ten duch mi chtěl dát Poslední polibek!! Podívala jsem se směrem, kterým se ta Lovkyně dívala. Zalapala jsem po dechu hlasitěji, než přede mnou Lovkyně. Naproti mě seděl duch. Ale...

,,To je ten můj?" zeptala jsem se nejistě a odsunovala jsem se dál od něj.

,,Já nevím.." řekla Věštkyně a já se na ni šokovaně podívala.

,,Ty to nevíš?!" zeptala jsem se ohromeně a zapomněla jí vykat.

Snad mě nepoznáváš? zeptal se duch. Podle toho, jak sebou má společnice trhla, tak ho slyšela taky. Zase ten nádherný hlas.

,,Ne.." řekla jsem. ,,Jsi.. dospělý!" řekla jsem. Duch se na sebe zmateně podíval a pak se stejně překvapeně jako my dvě zadíval do blba. Asi né do blba, protože pak se zatvářil ustaraně.

Sakra! zaklel. Zasmála jsem se, protože jsem ducha slyšela mluvit skoro poprvé v životě a on už nadává. Můj smích, pravda, zněl trochu histericky.

To není k smíchu! Teď už se sebe navzájem nezbavíme! řekl duch. Zdálo se to jen mě, nebo to řekl až nějak moc spokojeně? A jak mě mohlo napadnou, že to řekl spokojeně? Může být duch vůbec... spokojený? A nemělo by ho to štvát? Myslím tím, že se sebe navzájem nezbavíme. Mě se to taky až moc zamlouvalo. Přiblbě jsem se usmála.

,,Co se stalo?!" zeptala se Věštkyně a snažila se udržet klidný tón. Nevím, jestli se jí to podařilo, protože jsem jí moc nevnímala. Až když se mě zeptala jsem si uvědomila, že by mi to mělo vadit. Co to se mnou je?

,,Asi mám problém.." řekla jsem a na tváři se mi objevil úsměv.

Máme problém. Tobě to ani trochu nevadí? Chtěl jsem si vzít dost síly k tomu, abych odešel a už tě neděsil, ale ona, ukázal na Věštkyni a pokračoval: mi to překazila. Kdyby se mi to podařilo, tak by jsi sice byla několik dní mimo, ale pak by jsi mě už nikdy v životě neuviděla. Ale teď.. jsme spojeni. Dokud se tvůj duch neosvobodí ze svého těla nebo mě nepropustíš. Ale to by jsi se nejdřív musela stát duchem. A navíc.. šibalsky se usmál: by jsi neměla být tak veselá. Ale musím přiznat, že ani mě není zrovna proti srsti být s tebou. zamrkala jsem. Tohle jsem nečekala.

,,Ale proč? Nenáviděla jsem tě. Proč ta změna?" vyhrkla jsem. Duch se na mě pozorně zadíval. A já si něčeho všimla. Duchovy oči nebyly celé černé, jako předtím. Ani plné nenávisti. Kraje černoty dostávaly stříbrný nádech. A spolu se stříbrem se v očích ducha oběvovala i... vlídnost. Nemusíš mluvit nahlas, stačí, když si otázku pomyslíš. Navíc ta čarodějnice se mi nelíbí.. ukázal na Lovkyni. Uchechtla jsem se.

,,Tak co se děje?",,čarodějnice,, už začínala být netrpělivá.

,,On, duch se ke mě připoutal ještě pevněji než předtím... a mluví se mnou a... ááá!" nedořekla jsem a vykřikla. Duch se ke mě zničeho nic přikradl a chytil mě do náruče. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou. Čekala jsem závratě a jiné projevy slabosti, jako vždy, když se mě duch dotkl, ale nic se nedělo. Po chvíli jsem se rozesmála. A další změna. Duchovo tělo mi už nepřipadalo ledové.. jen trochu chladnější než mé tělo. Jako by stál nahý moc dlouho v průvanu.

,,Meye!" křikla zděšeně Věštkyně a já se smála dále. Vlasy mi létaly v divokém víru na všechny strany a trhal jimi vítr, který jsme ale cítili my dva. Já a duch.

,,Polož mě na zem!" řekla jsem mezi smíchem konečně. Duch mě zaslechl a poslechl. Položil mě opatrně na židli. Věštkyně na nic nečekala a čapla mě za loket. Pak začala zaříkávat. Uviděla jsem, jak se okolo nás tvoří modrá zábrana. Z rukou Věštkyně se staly... pařáty? Na spáncích jí začalo rašit peří. Duch se na mě usmál a zmizel. Nadechla jsem se a ztuhla. Uvědomila jsem si, co jsem dělala. Já se s duchem, duchem, kterého jsem nenáviděla, bála se ho a chtěla ho zabít, tak s tím jsem se bavila a smála se s ním?

,,Co sis myslela, že děláš? Chceš se nechat zabít!!" křikla na mě Věštkyně. ,,Jsi Lovec, máš ho zabít, ne si s ním hrát! Není to kotě, on tě nechce udělat šťastnou, ale mrtvou! Vzpamatuj se. O tomhle nic neřekneme, protože by tě vyloučili od Lovců, ale tohle se už nesmí opakovat!" řekla rozzuřeně. Zatřepala jsem hlavou. Duchova přítomnost mi zatemňovala rozum. Jako zamilovaným.

,,Já.. nevím, co se to se mno dělo. Jako by se mi do těla rozšířilo moc štěstí.." řekla jsem blábol a pak se snivě usmála. Zamrkala jsem a šla nepřítomně do pokoje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (17x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 7. kapitola sierra 29. 08. 2009 - 14:24
RE: Začátek cesty / 7. kapitola lenca 29. 08. 2009 - 19:56
RE: Začátek cesty / 7. kapitola kajdule 01. 09. 2009 - 13:14
RE: Začátek cesty / 7. kapitola marta* 04. 09. 2009 - 15:03
RE: Začátek cesty / 7. kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 09:10