Nováček 10

22. leden 2010 | 18.20 |

10. kapitola: Zase trčím v Nebi a mám příšernou kocovinu...

,,Lá la lá lá lalala...." pobrukovala jsem si a snažila se tím alespoň trochu přeřvat bolest hlavy. Kdybych nebyla mrtvá, vsadila bych boty na to, že mám kocovinu.

,,Nemůžeš být už prosím tě, potichu?!" ozval se ostrý hlas od vedle. Ignorovala jsem ho. Né, že bych to tentokrát dělala ostatním naschvál, ale já prostě nemohla přestat řvát. Jestli přestanu, hlava se mi rozeskočí bolestí. Pak jsem se zase začala soustředit na tmavovláska, který mi povídal o tom, jak mě našel.

,,Pomaleji, takže jsi mě našel ležet na chodbě, ano?" zeptala jsem se pro jistotu, jestli jsem dobře slyšela.

,,Přesně. Mumlala jsi něco v tom smyslu, že Gaba nenávidíš a že chceš někoho líbat...." říkal mi ten hezký tmavovlásek, kterého jsem poznala ve Zvláštní třídě. Při tom, jak vyslovoval líbat se mi něco nelíbilo. Jako by věděl něco, co já ne.

,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala jsem se. Nemůžu na něj přece volat: Hej, Tmavovlásku, stůj!! Potřebuju si s tebou promluvit!! Za prvé by mě asi ignoroval a za druhé by to bylo trapné (i když tolik zase né, můžu vymyslet ještě horší přezdívku...) a za třetí... beztak by ani nevěděl, že volám na něj, ale zato by se ke mě otočil zbytek andělské tmavovlasé populace v mém okolí.

,,....." Na co jsem se to vlastně ptala? Protože slyším tak nanejvíš ticho na pěšinou.

,,Já jsem Moira... teda Paolin... kruci, mám v tom zmatek! Je normální, že si pamatuju svůj předchozí život?" zeptala jsem se. Je spíše normální, že si pamatuju DVA své předchozí životy? je lepší otázka, ale nechala jsem to plavat. Tmavovlásek pokrčil rameny na znamení, jak to má vědět.

,,Ten, kdo asi zemře dvakrát brzy po sobě, to tak má... asi, nevím v tomto se nevyznám...." odvětil tmavovlásek. Chtěla jsem něco říct, ale prudce jsem pohla hlavou a do mozku se mi zaryly jehličky bolesti. Celkem smutně jsem si povzdechla. Pak se ale přeze mě přelila né první vlna pocitu sebelítosti, melancholie a letargie. Ale narozdíl od těch předešlých, tuto už jsem nezdolala a tato mě potopila.

,,Víš, že jsem neskutečná kráva? Já... bych se chtěla omluvit." zašeptala jsem. Bezdůvodný smutek se ve mě bouřil a já měla chuť se někomu stulit v náručí a jen tak brečet.

,,Cože?" zamumlal tmavovlasý a koukl se na mě spíše podezřívavě než překvapeně. Ani se mu nedivím. Já bych na něj taky zírala jako na nepříjemný překvapení a přemýšlela, kde je ten chyták.

,,Já... jsem strašně sobecká a ... jsem jaká jsem a nelíbí se mi to." řekla jsem a zimořivě se zachvěla. Byla jsem ve Zvláštní třídě a seděla jsem tak zahrabaná do polštářů, že mi z té kupy trčela jen hlava. Znovu jsem se zachvěla a neměla jsem daleko ke slzám. Co to se mnou sakra je?!!!

,,To je normální.. každý to tak prožívá, oheň očistce se na tobě asi podepsal silněji než měl.

.. přejde to." odvětil nejistě tmavovlásek. Zřejmě vůbec nevěděl, o čem mluvím. Já vlastně taky nechápala, co to plácám.

,,Já... já si nic nepamatuju..." hlesla jsem překvapeně. ,,Jak jsem se do Nebe vůbec dostala? Nepamatuji si na místnost, ve které jsem byla minule..." dodala jsem. Proč se Tmavovláska na takové věci vůbec ptám? Jako by on mohl vylovit odpověď ze vzduchu...

,,Jmenuji se Gabriel." řekl tmavovlasý najednou a začal povídat o tom, že už je na osmdesáté kategorii. Měla jsem neodbytný pocit, že chce odvést téma od mé smrti a Očistce pryč. Pokrčila jsem rameny a přistoupila na jeho hru. Když o tom mluvit nechce, tak ho nebudu nutit... možná není takový svatoušek, za jakého se zdá a taky má s Očistcem své bohaté zkušenosti....

.....

S Gabrielem jsme si prozradili jak dokážeme "podvádět". On současně zmáčkl ctrl+alt+M a pak se mu uprostřed obrazovky objevil takový šedý čtvereček. Gabriel si pak vybral nějakého člověka a do čtverečku napsal, kolik DS mu dává. Mohl napsat třeba i milión, ale většinout to nešlo. Tak psal dvacet. Napadlo mě, proč se nepokoušel o sto a hned se na to zeptala. Zasmál se a pak vyprávěl, jak si musel jít pro nový book, jelikož se mu ten starý zkratoval. Zasmála jsem se s ním.

Já mu pak ukázala svou metodu s přetahováním a dáváním hromadného DS a on se tomu pobaveně pousmál. Když jsem mu navrhla svou metodu, která byla rychlejší, řekl něco, co mě překvapilo. Řekl, že každý máme svou cestu, jak si DS "vydělat". Že v podstatě by každý dokázal takové "zkratky" udělat a většina ve Zvláštní třídě to i dělá. Ale každý že má svůj jedinečný způsob a u jiného by nefungoval. Protože ten dotyčný tomu musí věřit. A pokud tomu věřit bude, tak se to stane... Gabrielova slova mě zmátla a dohnala k přemýšlení. Každý má svůj způsob... jen musí věřit...

......

,,Moira se mi líbí více... je to v překladu Osud a mě se líbí takové mocné jméno..." řekla jsem po chvilce. Už asi hodinu jsme v kuse s Gabrielem kecali o ničem a ochraňování lidí ve svém "sektoru" vůbec nevěnovali pozornost. To je zodpovědné, co?

,,Paolin znamená přítelkyně Boha..." hlesl Gabriel a já se k němu zvědavě otočila.

,,Osud nebo přítelkyně Boha? Osud... i Boha svazují pravidla... a těmi pravidly míním osud. Osud je něco nenapsaného, ale přece jen pevně daného... ano, osud, Moira znamená být mocná. A já chci být mocná, protože..." přerušila jsem svou nesouvislou řeč a přemýšlela, proč takové jméno chci mít. Proč? Protože pak už nikdy nebudu přehlížená, slabá, bezcenná.. a hlavně nebudu sama... sama....

,,Potom budu mocná a lidé ke mně budou vzhlížet." zvolila jsem to, co si moje povaha nadiktovala. Ano, toto se ke mě hodí. A to, že to není tak úplně pravda, je detail. Pravdu jsem se odnaučila říkat už dávno. Tehdy, když jsem se přiznala, že miluju a on se mi vysmál do obličeje a pak mě takřka znásilnil... Ano, přibližně od té doby je pro mě pravda jen slovo, které u mě nemá váhu, slovo, které se často používá, ale u mě na žebříčku priorit je někde velmi hluboko...

,,Jenom kvůli moci? Ale to by jsi pak měla být v Pekle, tam se zabíjí pro moc." hlesl Gabriel a pak zaraženě zmlkl. Vyhl se mi pohledem, jako by řekl něco neodpustitelného. Ale já ho stejně nepozorovala. Koukala jsem se zamyšleně na jednu podivuhodnou lampu v ruhu a přemýšlela, jestli z její žárovky vyzařuje teplo. Musí! říkala logika. Kde je energie, je i teplo. Ale tady jsme v Nebi. Tady Fyzika tak úplně neplatí... Takže vyzařuje teplo nebo ne? Tak na dálku to není poznat...

Pak mi pomalu došlo, co Gabriel řekl. Zaměřila jsem tedy své myšlenkové pochody na to.

,,V Pekle, ano v Pekle... Tam u Gaba, který by mě týral jak duševně, tak fyzycky, o jeho zvrhlých choutkách nemluvě... Tam v Pekle, kde není nic jako ochota pomáhat nebo starost o jiné, tam.." Kruci, to přesně vystihuje mě! Já do toho Pekla v podstatě patřím!! Né, určitě je něco, co umím a Ohnivý ne... noták Moiro, mysli!!

,,Dobře, zvolme raději jiné téma. Co takhle kdy nebo kde jsi zemřel?" zeptala jsem se. Na nic jsem nepřišla.

,,Nepamatuji se. Pamatuji si jen na růži. Černou růži s jedovatými trny... byla na obrázku... v knížce... v obrázkové pohádkové knížce." řekl mírně zasněně Gabriel. Zpozorněla jsem a podívala se opačným směrem, než kde byl Gabriel. Znám jednu knížku, ve které byla pohádka, v níž byla černá růže. Odvar z jediného lístku té růže dával nesmrtelnost, zatímco trny s jedy buď okamžitě zabily nebo zbavily otráveného možnosti milovat.

Ale to není to, co mě rozrušilo. Rozrušilo mě to, že ta pohádková knížka byla, alespoň pro mě, velmi důležitá. Četla mi z ní má první chůva, která mi zemřela v osmi letech. Mám na ní málo vzpomínek, ale má dětská mysl si vydedukovaůla, že to byla má víla kmotřička, která mě chránila a jako jediná na světě opradu milovala... Jako větší jsem pochopila, že je to blbost, ale v hloubi duše jsem tomu pořád věřila. A pokud nevěřila, tak jsem tomu toužebně chtěla věřit. Nejen muži jsou v dospělosti z části dětmi. I ženy... popřípadě dívky, mají svá malá tajemství, dětské sny...

,,Promarněný život." řekla jsem. Jaká ironie, že to tak vystihuje i mé dva životy. Jo, žila jsem naplno, ale kdybych vyrostla, byla by ze mě troska.

,,Cože?" zeptal se nechápavě Gabriel. Otočila jsem k němu pohled napůl zamlžený vzpomínkami.

,,Ta pohádka... jmenuje se Promarněný život..." hlesla jsem tiše. Nevěřila jsem svému hlasu. Přetékalo ve mě dost emocí, které mě dělaly roztržitou a slabou, téměř bezmocnou. V minulosti jsem tyto emoce zavírala někam hluboko do mě, do šuplíku, který jsem pořádně zamykala a pak jej zapomněla odemnknout. Ignorovala jsem ty pocity a nakonec, když jsem byla straší, jsem je postrádala. Nebo, když už toho bylo opravdu moc, tak jsem je nechala odplouvat na vlnách kapek krve z říznutí, která jsem si způsobovala.

Když jsem je začala opravdu postrádat, bylo už pozdě na to se znovu je naučit cítit. Dítě je v brzkém věku velmi vnímavé v okolí a v brzkém věku se určuje jeho budoucí povaha. Dalo by se říct, že od přírody jsem byla rebelka, po rodičích klidná. Asi bych se bývala stala klidnou vychovanou dívkou, kdybych neměla své rodiče. Otce, který se pořád kurvil a matku, která na mě neměla čas a já ani nevěděla, co dělá... asi něco ohledně své kariéry, ale to jsem jen předpokládala. V druhém životě to bylo leší, protože se mí rodiče aspoň milovali... ale byly pracovně vytížení a když byly spolu, věnovali se jen sobě....

Naučila jsem se žít sama, v ulících města za černých nocí... pila, kouřila, fetovala, jeden velmi krátký čas byla na tvrdých drogách... a také souložila. Ale to jsem musela být opravdu hodně mimo. Kdybych si tehdy sakra našla nějaký koníček, co já vím, čtení, plavání, běhání, koně nebo alespoň zatracený počítač a nějaké hry na něm... Já se prostě dala na tu takzvanou ,Špatnou cestu,.

Ale o čem to tu sakra přemýšlím... proboha, snad se nelituju a netopím se v sebelítosti!!!! Já nejsem ta slabá! Já přece nejsem ta slaba!! To já, i když jsem zpitá pod obraz, tahám tři zřízené a stejně namol opilé zvracející kamarádky domů! To já se starám o to, aby se dostaly ze záchytky! To já jim kupuju tuny prášku proti bolesti nebo kila drog, které opravdu potřebují!!! To já se kvůli bránění se česti, která neexistuje, vrhám do rvaček, které mám prohrané ještě dřív, než vůbec začnou!! Tak se seber, Moiro! Seber se a neukazuj se před tím Gabrielem jako slabé mládě!! Nejsi, už dávno nejsi malé štěně!!! A už vůbec né nevinné...

,,Nech mě Gabriely, máš na mě špatný vliv!" prskla jsem tak nečekaně, až sebou zamyšlený Gabriel trhl. Pak se pousmál a já v jeho očích zahlédla něco podivného. Ale dříve, než jsem to mohla rozeznat, zmizelo to. Možná se mi to jen zdálo. Vítej zpět, nebojácná Moiro! Už se laskavě nevracej, ty cíťo, která jsi nějakým záhadným způsobem utekla ze na dva západy zamčenýho šuplíku!!! pomyslela jsem si a pak mě napadlo, jak je to bezcitné. Vždyť já ubíjím sama sebe a Gaba k tomu ani nepotřebuju!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře