Moira | Sestra 10

10. kapitola: Uzdrav se!

Kerilie mocně zabrala křídly a zachytila drápy Glaedrovo ohromné tělo. Rychle jsem si vytáhla Oromise ke mě do sedla. Kerilie zabrala křídly a zpomalila drakům rychlý pád. Nakonec jsme na zem dosedly docela měkce. Oromis se na mě ani nepodíval, ale rychle se vrhl ke svému drakovi. Já taky nečekala a rychle se se svou dračicí vrhla do vzduchu. Tasila jsem a křikla:

,, Meïteröt´sa!!" nebe se rychle zatáhlo a z nebe zahřmělo. Pak se vytvořil velký a silný bles.. né-li kulový bles a zasáhl řady nepřátelských bojovníků. Zatla jsem zuby, když jsem umírala s každým z nich. Po meči zatančili jiskry a nakonec vzplál. Máchla jsem do vzduchu a s tichým kouzlem jsem plamen uhasila. A zahlédla jsem svého protivníka. Lethrblaka. Kerilie s mocným vzteklým zařváním vletěla přímo na něj a já bojovala.

Lethrblaka byl nějak moc velký a silný. Zaklela jsem. Galbatorixovi kouzla určitě. Házela jsem na draka jedno kouzlo za druhým. Ty neškodně klouzaly po obraně a padaly dolů do bitvy. Naštěstí jsme byli nad nepřátelským vojskem a silná smrtící kouzla dopadala na nepřátele. Nakonec jsem našla kouzlo, proti kterému nebyl Lethrblaka chráněm. Světlo. Dvakrát jsem rychle po sobě blýskla světlem a pak Kerilie zuřivě zaútočila. Ale něco bylo špatně. I když má dračice roztrhala Lethrbalův krk na cucky, pořád se bránil.

Znovu jsem ho oslepila a zoufale hledala další kouzla, která na Lethrblaka zapůsobí. Nakonec jsem našla kouzlo, které zbaví okolí okolo poškozeného vzduchu. Ale mělo to docela jiný účiněk, než jsem předpokládala. Lethrblaka se najednou zcvrkl a táhle zavyl. Pak se zřítil do bojiště.. do vlastních bojovníků a pár jich zabil. Ohlédla jsem se na Oromise a ten mi naznačil, ať letím do bitvy. Ztuhla jsem a špička meče se ve vzduchu začala míhat sem tam. Ale Kerilie taky zahlédla Oromisův pohled a už letěla do bitvy. Ihned na mě zaútočil nějaký kouzelník. Rychle jsem ho našla, zabila a jeho chráněnou skupinu jsem použila jako zdroj ke smrtícímu kouzlu.

Dýchala jsem přerývavě, když lidé, které jsem pro energii zabíjela, umírali. Třásla jsem se. Ale dokázala jsem neomdlít a soustředit se na úkol.

Zdálo se, že na oblast, kam jsem kouzlo poslala, byl slabí kouzelník, protože skoro ihned smrt pokosila celý šik vojáků. Vardenové zajásali a já se snažila potlačit zvracení a závratě. Našla jsem dalšího kouzelníka a zopakovala to, co jsem udělala předtím. A všimla si, že u nás taky najednou začaly padat celé šiky. Natáhla jsem ochranu přes celou přední linii a narazila na poplešené vědomí nějaké čarodějky.

Hledej kouzelníky!! křikla jsem na ní a ona okamžitě splnila. Hned jak jsme ho našli jsem ho porazila a vzala si jeho chráněnce jako zdroj na další smrtící kouzlo. Když jsem nemyslela na všechna ta úmrtí, tak jsem to docela zvládala. Ale nesměla jsem na to myslet. Jinak jsem chytila zimnici a dělaly se mi mžiky před očima.

Ale najednou začali jako kuželky padat Vardenové v zadních liniích. Probourala jsem se do vědomí všech Vardenských kouzelníků (já vím, je to neetické, ale mě docházeli nervy).

,,Kdyby na vás zaútočili, okamžitě se na mě napojte a já vám pomůžu!" zavrčela jsem na ně vztekle a vzlétla jsem nad bojiště. Téměř okamžitě se mi ozval panicky jeden čaroděj. Pomohla jsem mu přemoct sílu, která se ho snažila zdolat a zaládala po dechu. Byl to Stín. Takto jsem nalezení Stína opravdu nečekala. Zaplavily mě odporné, zvrácené vzpomínky a myšlenky a já jen s vypětím všeho sebeovládání ve mě (a s velkou výpomocí Kerilie) odolala a nenechala se strhnout Stínovým vědomím.

Našla jsem Stína a poslala na něj smrtící kouzlo. Nečekala jsem, že to zapůsobí, byl to reflex. Pilně trénovaný, jako u bojovníků, kteří se ubrání i v polospánku. Stín zřejmě nic takového nečekal a ani se nabránil. Z bojiště se najednou vynořil zástum zářivách světel a ty mě obklopily.

,,Né!" zařvala jsem panicky. Ještě stále jsem nemohla uvěřit faktu, že jsem zahubila Stína (asi byl moc mladý a nezkušený a samozřejmě slabý, protože je nemožné ho takto lehce zabít... nebo to já tolik posílila?), ale věděla, jsem, že to zářivé bílé, co se ke mě blíží, jsou duše. Možná duše, které se mě chystají posednout. Ale světla už mě pohltila a zkoumala mi vzpomínky. Ovládl mě příjemný pocit a já poznala, že duše mě nechtějí posednout, jen se mi odvděčit. Úlevně jsem si oddechla a poddala se proudu, který mě zkoumal. Nakonec ke mě nejistě došlo nějaké malinké světýlko a něco mi sdělovalo. V mysli se mi objevil obrázek toho ducha, nějakého šperku, mě, radosti, pokory, která byla znázorněna jako ležící pes, a nakonec síly v podobě sevřené pěsti v železné rukavici. Pak pocit blaženosti odezněl a mě pohltil hluk válečné vřavy.

Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a zjístila, že v jedné ruce držím svůj meč a v druhé nějaký přívěsek. Přívěsek jsem si rychle omotala okolo krku a meč pevněji sevřela. Panicky na mě doráželi další čarodějové a já jim musela pomoct.

Najednou oblohu proťal táhlý dračí řev. Poplašeně jsme se s Ker otočily a spatřili, jak těžce poraněná Safira padá k zemi. Rychle jsem pomohla kouzelníkům, kteří potřebovali a pak jsem všem poslala myšlenku, že teď jdu bojovat a nikomu zatím nemůžu pomoct. Jejich myšlenky byly chápavé a bojácné. Asi se už těšily, až se mě zbaví.

Vyletěla jsem malé modré naproti  a Ker jí jako předtím Glaedra chytla. I přes to, že byla malá modrá menší, tak jí Ker těžce nesla. Byla vyčerpaná z boje s Lethrblaka a taky z obrany před královými vojáky.

,,Co se stalo?" zakřičela jsem na Eragona, protože měl uzavřenou mysl. Já osobně si myslím, že to je pro Jezdce největší chyba.. hlavně v tak velkém boji, jako je tenhle. Já svěřila své dračici myšlenk, které se nikdo nemá dozvědět a ostatní myšlenky jsem si jakš takš chránila sama. Ale stále jsem byla otevřená okolí.

,,Murtagh nás porazil.. má dračí srdce.." řekl a mě se zadrhl dech v hrdle.

,,Běž do bitvy, já ho zkusím zdržet.. a pozor, někde tam pořád jsou razakové a jeden Stín." zakřičela jsem na něj a on kývl. Pak se ke mě překvapeně otočil, ale já už byla v oblacích.

..........

Našla jsem červeného draka, jak se právě chystal snést na Vardenské oddíly. Ker před ně rychle vletěla a rudý drak poplašeně zastavil. Viděla jsem, jak je Murtagh zmatený.

,,Odejděte z bitvy, jinak vás zabiju!" řekla jsem. Rudý drak se na nás smutně díval a Murtagh vypadal šokovaně.

,,Cože jsi udělal!" zakřičel na svého draka.

,,Nekřič na něj!" zakřičela jsem na něj a rudý drak se na mě děkovně podíval. Zmateně jsem se na něj podívala a pak se podívala ještě zmateněji na Murtagha.

,,Co jsi svému drakovi udělal, že se tak chová!" vřískla jsem. Tasila jsem meč, ale jméno se mi zadrhlo na jazyku. Nechtěla jsem je zabít. Podívala jsem se Murtahghovi do očí a zahlédla něco, co tam být němělo. Bolest, strach a beznaděj.

,,Já to nedělám ze své vůle.." řekl tiše a pak sebout trhl. Něco rozzlobeně sdělil svému drakovy, ale on se ani nehnul. Upřeně se díval na mě.

,,Já vím, že to co dělá Galbatorix je špatné, proto i tobě přísahám, že se tě nikdy nedotknu ve špatném úmyslu, nezraním tě ani nezabiju nebo nezmrzačím.." tak drak pokračoval až vyjmenoval vše, co by mi mohl udělat. Nechtěl Galbatorixovy nechat volný prostor. Zlomeně jsem se na draka podívala. Věděla jsem, že je dobrý. Věděla jsem, že jenom nedopatřením stojí na špatné straně. Murtagh na něj něco zasyčel a drak se obrátil a uletěl. A já si uvědomila, že pláču. Pláču, protože jsem věděla, že za toto ho Galbatorix potrestá. Pláču, protože tomu jsem nemohla zabránit.