Sestra 5

28. červenec 2009 | 18.06 |
› 

5.kapitola: Zděšení

"Ehm, ehm." odkašlal si někdo zdvořile a já zlostně zavrčela. Když se Blödhgarm ode mě odtáhl, trochu jsem posmutněla. Líně jsem otočila hlavou k narušiteli naší chvilky pro sebe a zmateně svraštila obočí.

"Eragone," zamumlala jsem zmateně a odpověděla na elfský pozdrav. Pozdravil mě jako první, projevil mi úctu. Vlastně je to v pořádku. Jsem přece starší.

"Tyrro, mohl bych si s vámi promluvit?" zeptal se a já se zvědavě podívala na Blödhgarma. Jen kývl, chtěl, abych šla. Kdyby měl jiný názor, tak bych asi nikam nešla, ale když si má láska myslí, že jít mám... Znovu jsem se láskyplně podívala na Blödhgarma a setrvávala na něm pohledem. Hledala jsem v jeho tváři změny, odlišnosti od mých vzpomínek. Bylo jich dost, ale ne tolik, abych ho nepoznala. Jeho bych ale poznala kdekoliv... kdykoliv. Blödhgarm se pobaveně pousmál a pobídl mě, abych už šla. S povzdechem jsem se zvedla a vykročila ze stanu. Všimla jsem si, že před stanem stojí i ostatní elfové, asi nám chtěli nechat soukromí.

,Zajímavé...‘ vyjádřila mé pocity Ker a já mimoděk kývla.

,Proč je vše tak jiné... vše je tak.. unáhlené! Udělám maličkost a za chvíli je z toho pohroma. Kde je ten pomalý a klidný elfský život...?‘ postěžovala jsem si dračici. Nejdřív nemohla zakrýt pocit pobavení, ale pak mi v mysli jen poslala obrázek mršiny, kterou se právě krmila. Což v překladu pro ty, kdo dračí mysli nerozumí znamenalo: Je to stejně nicotný problém, jako tento zmařený život... Nebo ne?

"Eragone, copak by jsi chtěl?" zeptala jsem si ho a zvědavě se na něj podívala. Neklidně se ošil. Vedl nás daleko za tábořiště, poslední stan jsme minuli už před hodnou chvílí.

"Jsi opravdu Aryina sestra?" zeptal se a mě zacukaly koutky. Hned jak jsem se ocitla na zemi, jsem si všimla kradmých pohledů, které házel na Aryu, a ta je bez zájmu ignorovala. Asi jsem už věděla, o čem bude tento rozhovor.

,Vypadá to Ker, že se nám jezdec zamiloval do Aryi.‘ poslala jsem jí a Kerilie se v myšlenkách jízlivě zasmála.

"Nejsem její sestra, ani její příbuzná... jsme jen velmi dobré přítelkyně. A jestli chceš dobýt její srdce, tak to jí uloupil už někdo jiný." řekla jsem tiše, aby to nepovolané uši neslyšely.

"Já jsem to tušil, ale ta osoba je... mrtvá." řekl Eragon chladně a já zalapala po dechu. Ztuhla jsem a chvilku se nezmohla na slovo.

"Faölin je mrtvý?!" zašeptala jsem zděšeně.

Eragon se na mě zkoumavě podíval.

"Promiň, ale promluvíme si později... musím něco zařídit!" řekla jsem o překot a pospíchala najít mou sestřičku. Po únavném hledání jsem ji našla s Nasuadou v nějakém, hádám velitelském, stanu. Nasuadě jsem naznačila úklonu a Aryu očima poprosila, jestli by nemohla jít se mnou. Ani jsem nepočkala na její odpověď a vyběhla ze stanu ven.
Běželi jsme daleko od tábořiště. Až mimo dohled zvědavých pohledů jsem se teprve zastavila a ohlédla se, jestli Arya vůbec šla za mnou.

,Mám pocit, že to není nejlepší nápad.‘ oznámila mi v myšlenkách Ker a já ji ignorovala.

"Slyšela jsem, co se stalo tobě a Faölinovi." šeptla jsem potichu a Arya se na mě nezúčastněně dívala.

"Já jsem se ti chtěla omluvit, že jsem tu nebyla, když jsi mě potřebovala." pokračovala jsem ještě tišeji a přemýšlela, jestli přece jen neměla Ker pravdu. Arya se na mě chladně dívala, ve tváři se jí nepohnul sval. Odmlčela jsem se a rozpačitě se na svou přítelkyni dívala. Copak se toho změnilo za mou nepřítomnost tolik? napadlo mě a už jsem se chtěla odvrátit. Ale dříve, než jsem to udělala, se Aryiny rysy uvolnily. Došla ke mně a objala mě. Nejdřív to vypadalo, jako by Arya utěšovala mě, ale po chvilce začala má sestřička tlumeně vzlykat. Konejšivě jsem ji pohladila po hlavě. A nadávala si, že jsem to téma vytahovala. Arya se s tím určitě už smířila a já jí do skoro zhojené rány přisypávám sůl...

,,Já... bylo to tak rychle... byla to trochu moje vina... já... strašně mi chybí...

Jeho hlas... oči... Prostě on mi chybí." zašeptala, narovnala se a setřela si hřbetem ruky slzy.

,,Nemůžu říct, jak mě to mrzí, protože já nikdy nikoho neztratila, ale je mi líto... a jsem ráda, že jsi se s tím vyrovnala." řekla jsem tiše a chlácholivě jsem jí broukala tichou ukolébavku. Z části jsem věděla, jak to myslí. Připomněla jsem si první roky bez Blödhgarma a žaludek se mi křečovitě stáhl. Představa, že ho ztratím navždy, že ho nikdy neobejmu, vědomí, že je mrtvý.... to bych asi nepřežila. Ah Aryo, sestřičko... jak asi trpíš? Je mi to tak líto... chtěla jsem jí ta slova říct, ale mlčela jsem. Chtěla jsem jí obejmout pevněji a plakaly bychom spolu, ale Arya teď potřebovala oporu, ne někoho, kdo je stejně zničený jako ona. Když k tomu má navíc mnohem větší důvod. Ale... přece jen... kolik Jezdců jsem znala a přátelila se s nimi... u srdce mě bodlo, když mi plně došlo, že už nikdy... že je už nikdy neuvidím. Kolik znalostí a moudrosti se s jejich smrtí nenávratně ztratilo z povrchu zemského?

"Nevyrovnala. Bojím se usnout, protože se v duchu vracím k té noci, ale od té doby, co je se mnou Eragon, je to lepší.." Aryin tichý hlas podbarvený bezmocí a žalem mě vytrhl ze zamyšlení. Donutila jsem se  šibalsky usmát.

,,Usiluje o mě od první chvíle. Někdy mi to leze na nervy a bojím se, aby nezanedbával výcvik, ale někdy mi to lichotí a zahřeje mě to uvnitř. Chápeš... že tě někdo chce nejen proto, že jsi následník trůnu, ale proto, že se mu líbíš." řekla tiše a já zakroutila hlavou.

"Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi vždy nadával, abych mladým elfům nepletla hlavu? Vždyť ty teď děláš úplně to samé!" řekla jsem naoko vyčítavě a přátelsky ji objala okolo ramen..

"Ale ty jsi pletla hlavu polovině členům mužského pohlaví v celé Ellesméře, ne-li i za hranicemi města!" řekla to tónem : Nezapírej, stejně znám pravdu!  Potajmu jsem se usmála. Zdálo se, že její melancholie je pryč a už je zase v pořádku.

,,Ty se nezměníš, Aryo.. a co Smaragdu.." zase jsem nedokončila a Arya se na mě vyděšeně podívala.

,,Pššš!! Někdy jindy, tady to není bezpečné." šeptla a mrkla na mě. To jsem trochu nepochopila, ale nechala jsem to plavat. Arya musí vědět, co dělá. ,,Musím Nasuadě pomoct s plánováním další bitvy. Přidáš se?" zeptala se Arya klidně a já na ni zděšeně civěla. Ochromila mě hrůza.

,Co se děje?!‘ neklidně zaútočila na mou mysl má dračice vystrašená mým děsem.

,,Aryo! Já nemůžu bojovat." chtěla jsem křičet, ale z mích úst vyšel sotva znatelný šepot. Arya se na mě překvapeně podívala.

"Proč?" zeptala se a rychle ke mně přišla. Už se totiž vydala na cestu zpět. Cítila jsem, že se propadám do šoku. Po zádech mi stékal ledový pot, srdce mi bilo jako splašené a motala se mi hlava. Asi bych omdlela, nebýt Aryi, která mě poplácala po tváři a tak trochu mě probrala. Zmateně jsem zamrkala a zaostřila na ní.

,,Co se to stalo?" zeptala se Arya překvapeně a v tu samou chvíli se z mraků vyřítila nadmíru vyděšená a rozzuřená Kerilie.

,,Já... když si představím tu masu těl co na mě útočí a já okolo sebe sekám mečem... ne! Už to nechci zažít!" vykřikla jsem zděšeně a ucítila, že mě do náruče berou dvě silné paže. Chytila jsem se za hlavu a třásla se. Jen představa boje mě doháněla na hranici šílenství. Chvějícíma se rukama jsem Blödhgarma objala okolo krku, zabořila mu tvář do hrudi a jako malá se nechala utěšovat jeho tichým, melodickým hlasem. (Kde se tady Blödhgarm vzal?)

"Proč se bojíš bojovat?" zeptala se mě znovu Arya a najednou z ní vyzařovala nezměrná autorita. A já pocítila nutkání se svěřit. Ale nemohla jsem své pocity popsat.

"Boj je špatný! Já... bojím se..." šeptla jsem a schoulila se k Blödhgarmovi ještě blíž.

,Vysvětlím jim to.‘ broukla Ker a já pocítila úlevu, který se mi rozlila tělem.

Za mořem jsme s Tyrrou bojovaly. Bylo to proti malým skřítkům a vílám.

Nechtěly jsme jim ublížit, ale oni na nás zaútočili.

Tyrra právě byla spojená myslí se všemi okolo nás a chtěla je uklidnit, ale ani starověký jazyk je nezastavil...

Zaútočili na nás a já se bránila. A Tyrra umírala s každým tím malým tvorem.

Snažila se uzavřít, ale něco jí to nedovolilo.

Ti tvorové rozzuřeni mým útokem se snažili napadnout i Tyrru, která se kvůli těm pocitům nemohla bránit.

Musela jsem zabít skoro polovinu těch tvorů, než se rozprchli, ale Tyrra se z toho vzpamatovávala ještě dlouho poté, protože některé má zranění nezabila hned.

I když jsme hned odletěly co nejdál pryč, tak Tyrra cítila, jak pomalu uhasíná jeden život za druhým...

Strašně se bojí ne zabíjení..

 Tady se Ker zarazila, nevěděla jak to popsat.

...ale masakrování.

Dokončila Kerilie spokojeně svůj proslov a jakmile tak učinila, tak se dlouhou chvíli nikdo nepohnul.

,,Budu bojovat, ale budu vám více jako přítěž než jako pomoc." nakonec jsem hlesla, když začalo být ticho až nepříjemné. Zhluboka jsem dýchala a byla už opět klidná. Když jsem se na své děsivé vzpomínky dívala z Keriliina pohledu a ne ze stránky, kterou jsem zažila já, bylo to celkem snesitelné. Rozhlédla jsem se a překvapeně si uvědomila, že jsme zase zpět ve vojenském ležení. Ani jsem neuvažovala nad tím, jak jsme se sem asi dostali. A měli jsme publikum. Kerilie se koneckonců nesnažila omezovat okruh lidí, kteří ji slyší.

"Já to nechápu a co teda ta víla co se s tebou přátelí?" ozval se nějaký elf a já se hraně pousmála.

,,Je to... něco jako vyděděnec. Schovala se mi do sedlové brašny a když už jsme odletěly, tak jsem se tam nechtěla vracet a vzdušné proudy nad mořem byly moc silné pro to, aby ta víla sama přeletěla zpět." řekla jsem a na tváři se mi usadil úsměšek. Políbila jsem Blödhgarma na tvář a dala mu vědět, že už jsem v pořádku. Neochotně mě propustil a já se pružně postavila na nohy.

,,Nebudu lhát, bojím se toho boje, ale budu se snažit být užitečná." řekla jsem a pak mrkla na Eragona.

"Troufám si tvrdit, že jsi tady nejlepší šermíř, co takhle si dát malí zápas?" zeptala jsem se vesele, ale když jsem chtěla k Eragonovi přejít, malinko se mi zamotala hlava. Nikdo by si toho v jiné situaci ani nevšiml, ale teď ke mně Arya starostlivě přiskočila. Ani jsem jí nenechala promluvit a odsekla jsem:

"Jsem v pořádku!" a tasila meč.

"Teď.. tady?" zeptal se mírně překvapený, ale potěšený Eragon. Já pokrčila rameny. Blödhgarm ke mně zezadu přistoupil a šeptl mi, že až skončím, tak za ním mám zajít do stanu. Arya vesele zakroutila hlavou a zamumlala něco o tom, že až dostanu od Eragona přes čumák, tak se mám stavit za ní a Nasuadou. Elfové skoro všichni odešli, až na dva, kteří byli mladí a pravděpodobně mě asi ještě neviděli bojovat. A dokonce i nějací trpaslíci s lidmi se sešli a chtěli se podívat na náš souboj.

,,Co znamená jméno tvého meče?" zeptal se zmateně Eragon a já se pousmála. Natočila jsem čepel meče tak, aby byl dobře vidět nápis na něm.

,,Meïteröt´sa? Znamená to Naděje, Plamen ,Jiskra nebo Blesk." řekla jsem tajemně. Neřekla jsem raději jméno meče naplno, protože jsem nechtěla riskovat to, že by někde okolo zasáhl blesk, ale stejně na čepeli zajiskřili malé hvězdičky – jiskry. Zamumlala jsem kouzlo a opatřila meč tak, aby jsem jím nemohla ublížit (myslím tím, že jsem ho ztupila) a připravila se na boj.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.33 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 5 kerilia 13. 09. 2009 - 13:09