Moira | Sestra 3

3 .kapitola: Normální přivítání.. ?

Arya se na mě šokovaně dívala a pak... radostně se mi vrhla kolem krku. Až teď jsem si uvědomila, že měla v ruce meč a v pohotovosti stála, připravená bojovat. Pak se ale zarazila, odtáhla se a zlobně se podívala na čaroděje.

,,Promiň sestřičko, ale mysleli jsme si, že jsi cizí jezdec, Murtaght." to jméno ze sebe doslova vyplivla. Vesele mě držela za ruce (obě už jsme schovaly meče) a dívala se na mě způsobem, jako by nevěřila, že tady doopravdy jsem. Ale i přes její radost... přesto jsem viděla v její tváři únavu a uštvaný výraz.

,,Morzanův syn.." broukla jsem a Arya se na mě překvapeně podívala. Otvírala pusu na otázku, ale nohou mi projela ostrá bolest. Ale ne moje. Okamžitě jsem se obrátila a spěchala ke Kerilii.

,Vždyť jsem vše vyléčila..‘ pomyslela jsem si zmateně.

,To je jiné zranění... kouzelné. To se musí vyléčit jinak.‘ sdělila mi Ker a já temně zavrčela.

,,Co jste jí udělali?!" zakřičela jsem vztekle. Otočila jsem se k čarodějům, kteří se pomalu probírali z bezvědomí, do kterého jsem je poslala. Přišel ke mě jeden elf, uklonil se mi a pozdravil mě. Vyhýbal se mému pohledu.

,,Dovolte, abych kouzlo odvolal." řekl a smutně se mi na vteřinku podíval do očí. V jeho očích bylo zahanbení a ... strach. Přišla jsem k němu a popadla jej za košili. Ten strach přeci jen nebyl bezdůvodný. Byla jsem strašně naštvaná. Tak, aby to nikdo neslyšel, jsem zašeptala:

,,Řekni mi, co to bylo za kouzlo a jak ho vyléčit, jinak si to z tvé mysli vyhrabu sama." řekla jsem hrozivě. ,,A věř mi, že za to, co jsi způsobil mé dračici, nebudu vůbec šetrná." dodala jsem výhružně. Když se vám někdo hrabe ve vzpomínkách, není to příjemné. A pokud je ten někdo záměrně hrubý, může z toho člověk i zešílet. Kouzelník se ošil a podvědomě ustoupil o dva kroky. Kerilie začala výhružně vrčet. Elf zřejmě narazil na staré svitky, kde takové kouzlo našel, a zřejmě se o takové znalosti nechtěl dělit. Jeho problém. Výhružně jsem začala s nátlakem na jeho mysl a on sebou zděšeně ucukl. Pak mi to kouzlo roztřeseně sdělil.

Bylo hodně dlouhé. A odstranění toho kouzla bylo ještě delší. Přikývla jsem, nevěděla jsem, jestli spokojená nebo podrážděná, a začala zaříkávat. Po chvíli se ozvalo tiché "křup" a Kerilia se s hrozivým křikem postavila na nohy. Uzdravila se rychle, to se jí musí uznat. Nevědomky jsem se pousmála. Kerilie roztáhla svá obrovská křídla, aby předvedla, jak je mocná a rozzuřená. Vycenila zuby a vrčela tak hrozivě a hluboce, až se mírně zachvívala zem pod mýma nohama. Já se ale samolibě usmívala. Kouzelník vyděšeně ustoupil a já ho pobaveně pozorovala. Zasloužil si to.

"Kerilie, od doby, kdy jsme se viděly naposledy, jsi vyrostla." poznamenala Arya a snažila se na sebe strhnout pozornost dračice. Já se na ni podívala a očima prosila, ať nás nechá ještě chvilku si hrát. Já i Ker už jsme totiž nebyly tolik rozzuřené. Spíše pobavené reakcí elfů na Keřin vztek.

"A co Smaragde..." nedořekla jsem a Arya mi poslala naléhavou myšlenku.

,Né! Potom ti vše povím!‘ znělo to tak zoufale, až mě to trochu vyděsilo. Co se děje? Proč se nemohu zmínit o Smaragdeovi?

"Smaragd mezi listím, slunce mezi hvězdami, jak se má tvá matka?" pokračovala jsem klidně, jako bych tohle chtěla říct hned od začátku. I když jsem měla na mysli někoho jiného.

,,Matka bojuje na severu." řekla Arya a já se unaveně opřela Kerilii o hruď.

,,Bojuje? Jak to myslíš?" zeptala jsem se, ale všude okolo mě vlastně byla odpověď. Byla jsem ve vojenském ležení. Arya se zamračila a ve zkratce mi vysvětlovala boj proti Galbatorixovi. Popisovala mi Eragonův příběh, popisovala mi situaci v Alagaëzii a popisovala krutovládu, pod kterou lidé žijí. Ke konci jsem byla úplně klidná. Vztek vyprchal, jelikož jsem z části chápala, proč mě kouzelníci napadli.

Cítila jsem, když Ker zavrčela, jak se jí hruď jemně vlní a tázavě se na ni podívala. Upřeně se dívala na malou dračí samici. Na tu, která nás napadla. Taky jsem nenávistně zasyčela. Arya se na nás nechápavě podívala.

,,Toto, to je Eragon se Safirou. Do této chvíle jediní bojovníci schopni svrhnout Galbatorixe." řekla Arya. "Ti, o kterých jsem ti teď povídala." dodala zmateně. Bylo mi celkem jedno, čím si ten kluk prošel, to co udělali bylo neodpustitelné.

,,Omluv se!" poslala jsem modré dračici ostře myšlenku. Nejdříve hrdě vypjala hruď, ale pak se váhavě podívala na svého jezdce. Chvíli jsem ho zmateně pozorovala, ale pak jsem potlačila výkřik. Byl mi tak podobný. Myslím před tím, než jsem si tělo upravila kouzly.

Nakonec k nám dračice přišla a kajícně aby to každý slyšel pronesla: "Omlouvám se , cestovatelko-elfko a Rudá." Kerilie se sklonila k malé modré a dotkla se čumákem místa, kde je dračí srdce.

,,Doufám, že už nikdy nebudeš žádného draka, který si to nezaslouží, takovými slovy urážet, protože kdyby toto slyšel nějaký ohnivější drak než já, tak je z tebe vykastrovaná ještěrka." řekla temně a já jí položila ruku na nohu.

,Je to mládě...‘ poslala jsem jí. Otřela se mi hlavou o bok.

,Ty taky a nechováš se jako ona.‘ řekla. Láskyplně jsem se na ní usmála a pohladila jí po hlavě.

,Vždyť jsem stejně stará jako ty!‘ namítla jsem vesele a dračice si odfrkla.

,,Přijímáme tvou omluvu a asi bych se měla představit. Jmenuji se Tyrra a toto je má dračice Kerilie. Přiletěly jsme po dlouhé době přes moře a tady nás čekají neradostné novinky. A neočekávané přivítání." dodala jsem s úšklebkem a modrá mě propalovala okem.

,Ker, než se vše zařídí, běž si zalovit.‘ poslala jsem jí myšlenkou a začala jí sundávat sedlo.

,Už je konec?‘ ozval se mi z brašny čistý a veselý hlásek. Ale v mysli.

"Už můžeš vylézt." řekla jsem ke kapse a otevřela ji. A z kapsy vyletěla... víla. "Byla jsem hodně daleko za mořem a tady tahle víla se rozhodla mě doprovázet." vysvětlila jsem ostatním, když postřehla jejich fascinované pohledy. Na rameno se mi usadila křehce vypadající bytost. Ne větší než prst, ale tenčí. Obklopovala ji jemná záře. Ale nejpůsobivější byla křídla. Byla třikrát větší než ona. Dva páry průsvitných, elegantních, úzkých křídel jemně plesklo o vzduch, když víla vyletěla z mého ramene a zakroužila okolo mé sestřičky.

"Tak toto je další muška z tvého vrhu?" zeptala se zvědavě a hravě plácla Arye do nosu. Ta kýchla a víla se mi rychle schovala za vlasy.

"Co to je? Víla? Nikdy jsme podobné stvoření v Alagaësii neviděli." podotkl nějaký elf. Chtěl si vílu zblízka prohlédnout, ale ta začala pištivě ječet. Zakrývat si uši bylo marné, protože vám pištěla v hlavě.

"Dost, Ambro, dost!" zakřičela jsem a víla přeletěla zpátky do kapsy v sedle. Povzdechla jsem si. Tohle dělala pořád. Najednou se mi o nohu otřelo další zvíře. Nějaký elf zalapal po dechu. Můj další společník byl totiž černý vlk, ale s .. křídly.

"Tak toto je tvá země.. je zde málo lesů." broukl temným a hrubým hlasem.

,,Toto není mé město, Ellesméra. Toto je obyčejné lidské-" nedořekla jsem. Vše probíhalo tak rychle, až se mi točila hlava, ale...

Když jsem ho zahlédla, bylo vše jedno. Byl tu jen on. Má lásku. Má další část. Radostně jsem vykřikla a rozběhla se k němu.