Sesterská žárlivost

Další jednorázovka...

,,Paní Tara se bude vdávat!" neslo se vesele ulicemi.
,,Leono, vaše sestra se bude vdávat, nejste šťastná?" zeptal se mě někdo. Donutila jsem se s téměř nadlidským úsilím usmát a sladce odpověděla:
,,Radujme se, má milovaná sestra-dvojiče se bude vdávat!" křikla jsem vesele a docela věrohodně jsem vesele vypískla. Ale přitom jsem byla strašně smutná...
Já a Tala jsme jako obraz a odraz v zrcadle. Stejné zářivě zlaté vlasy, stejné poměnkové oči, stejná smyslná rudá ústa, stejná postava, stejná, stejná, stejná! Jsme úplně stejné! Ale přece jen si pan Peters vybral jí. Mou o 12 minut starší sestru...
Od první chvíle, od toho okamžiku, kdy jsem ho spatřila, od té chvíle jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Jeho jantarové oči, hnědé nádherné lesklé vlasy, bledá pokožka i jeho ledové paže mě přiváděly k šílenství.
 
Všichni okolo mě se radovali.
 
Pochopte, já svou sestru milovala. Stále ji zbožňuji a obdivuji, ale... ukradla mi lásku. Smysl mého bití. S hraným úsměvem na rtech jsem utíkala do zahrady.  A když už nikdo nebyl nablízku, srdceryvně jsem se rozplakala. Sesunula jsem se nedbajíc na šaty a vzlykala.
A plakala bych dál, nebýt křupnutí větvičky. Rychle jsem vstala, ani se nepodívala, kdo to je, a utíkala pryč.
Utíkala jsem dlouho, přes slzy jsem neviděla na cestu, když jsem do něčeho tvrdého narazila. S úpěním jsem se chytla za hlavu a pomaličku ztrácela vědomí. Přes mlhu ospalosti jsem zahlédla děsivé černorudé oči.
A pak, když mě objaly ledové paže, jsem se usmála. Pokud to je Mathew... pan Peters, tak mi to minimálně vyhovuje a pokud to je smrt... tak stejně bych sestřinu svatbu nepřežila...
Cítila jsem, jak mi ledová ruka popadla vlasy a zvrátila mi hlavu dozadu. Cítila jsem ledový dech na krku. A pak mě najednou ty ledové paže pustily...
Zaslechla jsem ohlušujicí ránu a pak jsem úplně ztratila vědomí.

Když jsem se probrala, tak jsem zmateně zamrkala do zapadajícího slunce. Omámeně jsem se rozhlížela po místnosti a rozpoznala sestřin pokoj. Malátně jsem se zvedla z postele a hledala... koho? Ale stejně tu nikdo nebyl.
Když jsem zaslechla, jak si někdo na balkóně prozpěvuje, začal ve mně vřít vztek.
Tala, prvorozená!  Ona měla vždy vše! Já byla jen její věrný stín! Došla jsem ke dveřím na balkón a pohlédla na své dvojiče. Vesele jsem se potichounku přidala k melodii. Tiše jsem ke své sestře přistoupila zezadu a...
Byla opřená o zábradlí, tolik se nakláněla...
V té chvíli jsem své činy neovládala. Strčila jsem do své sestry!
Tala se s překvapeným výkřikem ve vzduchu otočila a pohlédla na mě. A mě zamrazilo. V očích bezbřehý smutek, ale i jiskřička... úlevy?!
Zmateně jsem přenesla pohled od své padající sestry na své ruce. Po chvíli jsem se vyděšeně vrhla k zábradlí a podívala se ty 4 patra dolů.
Tala vypadala zvláštně. Viděla jsem, jak se jí trhaně zdvihá hruď.

Jak doširoka otevřená ústa lapají po dechu. Ležela na trávě. Její dlouhé zlaté vlasy se jí rozprostřely okolo obličeje tak, že vypadala jako padlý anděl. Ale oceán zlata se pomalu míchal s krví. I z koutku úst stekl pramínek krve.
Najednou se z lesa vyřítila šmouha.
Zastavila u Tary a srdceryvně zařvala. Tak, že mi ztuhla krev v žilách. Byl to Mathew. Vlítla jsem do sestřina pokoje a rychle na sebe natáhla první šaty, které jsem viděla. A pak jsem doběhla na balkón a zděšeně zvolala:
,,Leono!"  Můj křik zazněl asi hodně věrohodně, protože se Mathew podíval nahoru na mě a ve dvou vteřínách už mě objímal.
,,Taro, já se tak bál, že jsi to ty!" šeptal mi roztřeseně do vlasů. A já spokojeně vdechovala jeho nádhernou vůni. Po chvíli mi zvedl prstem bradu a vášnivě mě políbil. Přitiskl si mě pevně k sobě a mně se srdce tetelilo štěstím. Podlomily se mi nohy a Mathew se uchechtl. Ale najednou se ode mě odtrhl.
,,Kde je Taro tvůj prsten..." zeptal se zmateně a zvedl mi levou ruku. Pak se rychle nahnul přes zábradlí a pak se podíval znovu na mě. V obličeji rozzuřený výraz.
Popadl mě pod krkem, přirazil mě ke stěně a nenávistně zavrčel:
,,Leono! Ty pokrytecká zrůdo!" hlas se mu na konci zlomil a zase zmizel.
A já se sesunula podél zdi. Vzlykala jsem. Byla jsem zlomená, ponížená! Zoufale jsem zavolala:
,,Ale já tě miluji víc než ona!" můj křik se na konci proměnil v hysterický skřek.
Vrhla jsem se k zábradlí, ale nešťastně jsem škobrtla. Lem šatů se mi připletl pod nohy, já zděšeně vypískla, marně se zachytávala rukama zábradlí, té nicotné překážky mezi bezpečím a smrtí, a letěla jsem si pro stejný osud jako sestřička.
Než jsem dopadla, zahlédla jsem koutkem oka, jak se Mathew sklání nad Tarou, jak se pak s rudýma očima zvedá a láskyplně bere mé dvojiče do náruče. Začala sebou cukat a bolestně sténat.
Dopadla jsem a obklopila mě tma. Cítila jsem bolest v zádech a věděla jsem, že umírám.
Ale pak... pak si mě vzalo peklo. Za to, co jsem udělala mé milované sestřičce, za mou žárlivost. Tara určitě půjde do nebe, zatímco já budu do konce věčnosti trpět. V tu chvíli jsem se neděsila toho, jak je má myšlenka pravdivá. Zabývala jsem se tím peklem, které mě upalovalo za živa...