Začátek cesty / 14. kapitola

8. listopad 2009 | 15.18 |

K této kapitole budou obrázky (což je u mě nezvyklé... i když vlastně zas tak moc ne... :D) tak si to užije... :)) m.

Profese a odhalení

V černé, dřevěné, krásně vyřezávané krabičce na černém sametu leželo sedm stříbrných prstenů. Byly stříbrné, ale díky 13ti dennímu vystavování měsíci získaly podivný nádech. Do černa. Ve velké kazetce se takřka ztrácely. Byly dost malé, ale to se dalo předpokládat, protože já mám strašně úzké prsty.... pro otce bylo vždy záhadou jakto, že tak tenké prsty dokáží udržet skoro šestikilový meč z Loveckého stříbra.

První prsten byl stříbrný kroužek. Čistý, placatý a s malým vyrytým symbolem kladívka. Kovář. Ten, který vyrábí a udržuje zbraně v chodu. A také spolu s Mystiky vyrábí tyto prsteny. A s doktory, vývojáři a vědci tvoří i jiné podivuhodné věci. Až zase nějakého potkám, musím mu vyseknout pořádnou poklonu.

prsten kováře

Druhý prsten byl uzounký proužek stříbra, který se na hřbetě klikatil jako blesk. Operátor. Zkoumá místo boje potom, co Temný  zemře. A snaží se najít nejúčinnější způsob, jak rychle a co nejbolestněji a nejúčinněji zabít nepřítele. Také je na počítačích a zachraňuje životy. Má mnoho společného jak s vyzvědačem, tak lékařem. To dělají ti lepší. Také je to profese, jenž píše knihy, příručky, učebnice a pravidla. Stará se o zákony a papírnictví, učetnictví... většinou zde končí Lovci, pro které jsou jiné profese nevyhovující.

prsten operátora

Na třetím zakulaceném prstínku ze stříbra nebylo nic. Ale leskl se více než ostatní. Mystik, ten, který přežil útok ducha nebo upíra a umí ovládat Moc. V bojích je většinou vzadu, ale svou Mocí chrání ostatní. Většinou nepoužitelný na boj zblízka, zato jeho kouzla, pokud je Mystik silný, jsou velice silná a pozoruhodná. Mystikem byla i má matka, přestože jsem nevěděla, kdo nebo co jí napadlo. A Mystička je i Věštkyně.

prsten mistiků

Čtvrtý prsten, jak jinak než ze stříbra byl mohutný. Na hřbetě se prstýnek rozděloval a zaplétal do dvou spirálek. Přejela jsem po něm prstem. Netušila jsem, jak jsem věděla, jaký prsten patří k čemu, ale intuitivně jsem to vycítila. Krev mi proudila žilami téměř rozjařeně a já mírně zrychleně dýchala. Bojovník, vždy v předných řadách bojů. Meči, dýkami, nožemi, pistolemi a jinými zbraněmi zabíjejí Temné. Bojovník je můj otec.

prsten bojovníka

pise.cz/img/147594.jpg">

Prstýnek, pořadím pátý, byl zvláštní. Jednoznačně byl ze stříbra, ale vypadal jako z nějakého jiného materiálu. Byl tak matný, jako byl prsten Mystiků lesklý. Na hřbetu se vytvořil zvláštní tvar. Pravděpodobně prsten Vyzvědače. Ošklivé  jméno, ale vystihuje profesi přesně. Vyzvědač vybírá terén k boji, zjišťuje kolik protivníků proti  nám stojí a jak jsou silní. Nebo nám rovnou řekne, že máme utéct. Většinu času tráví v terénu jako špeh nebo u map.

prsten vyzvědače

Šestý prsten jsem jaktěživ na prstech Lovců neviděla. Jako jediný měl kamínek. Podívala jsem se na něj zblízka.

prsten Loki

,,Diamant?" zeptala jsem se překvapeně. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Celou dobu, co jsem si prsteny prohlížela, byli všichni potichu a zřejmě se něčím zabívaly v mé složce. Teď se na mě zvědavě podívali.

,,Ano, diamant. Nechceš si ho vyzkoušet?" zeptal se Vlk. Nepřítomně jsem přikývla.

Jako poslední prstýnek byl spletenec tenoučkých drátků v jeden velký kroužek. Je to prsten lékařů, doktorů, vývojářů a vědců. Nikdy nebojovali s Temnými, ale zkoumají je a ulehčují nám boj s nimi, různými blbůstkami, které jednou za čas opravdu efektivně fungují. A také zkoumají Samael.

prsten lékařů atd

Natáhla jsem ruku a chtěla si vzít předposlední prsten. Prsten Loki. Dva konce kroužku prstenu objímaly malý, broušený kamínek a v něm se nádherně odráželo světlo. Bříšky prstů jsem přejela po sametu okolo prstenu. Prst se blížil k prstenu, ale kousek od toho drobného předmětu jsem se zarazila. Prsten jako by vstřebával veškerou mou pozornost. Jako by mě hypnotizoval.

Prudce jsem ucukla rukou a přitiskla jsem si jí k tělu.

,,Co Loka je?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Sama sebe jsem tím hlasem překvapila. Byl tak... jiný než ten můj. Byl trochu nakřáplý a unavený.

,,Oběť. Temný v službách dobra..." řekl Vlk tiše. Koukla jsem se na něj široce otevřenýma očima. Nepochybovala jsem o tom, že musím vypadat jako malá vystrašená holčička. Můj pohled upoutal podivný prsten na Vlkově ruce. Jak to, že jsem si ho nikdy nevšimla? Prsten Loki...

,,Ty jsi..." nedořekla jsem to. Došlo mi to a já se mírně zděšeně roztřásla. Vlk se na mě široce usmál.

,,Vlkodlak? Ano, jsem vlkodlak. Jsem Loka." Vytáhl levou ruku. Na pravé se mu skvěl masivní stříbrný prsten Bojovníka. Byl docela dost odlišný od toho mého. Jeho byl hrubší, více mužský. Můj byl elegantnější, ženštější. Pak ukázal levou ruku a na níž seděl prsten Loki. Ani předtím se ten prsten nesnažil skrývat, teď jako by se jím chlubil. Myslela jsem si, že diamant na mužské ruce nemůže vypadat dobře a přirozeně, ale Lokův prsten na Vlkově ruce vypadal jako pro jeho ruku stvořený.

Napočítala jsem v duchu do deseti. A pak ještě jednou. Když jsem skončila, byla jsem si jistá, že jsem v relativně v pořádku. Dle okolností.

,,Neodsuzuju tě. Děláš co musíš a snažím se na tebe dívat stejně jako předtím... ale je to šok. Náš nejlepší bojovník je vlastně jednou nohou na druhé straně." řekla jsem klidným, vyrovnaným hlasem. Pak jsem se usmála a jistě jsem sáhla po prstenu Bojovníka. Už od začátku jsem věděla, že to je pro mě jediná cesta, kterou se vydám. Zabíjet Temné, dívat se do jejích strachem rozšířených, umírajících očí. Sen mého otce. Můj sen.

Prsty sevřely prsten s takovou jistotou, že jsem věděla, že dělám správnou věc. Levou rukou jsem si prsten vzala a nasadila jsem ho na ukazováček pravé ruky. Nakonec jsem sevřela pravou ruku v pěst a zvykala jsem si na ten nový pocit. Vždy jsem nesnášela prsteny. Vadily mi, ale Bojovníkůj prsten příjemně hřál a seděl na prstě tak dobře, že jsem málem dostala strach z toho, že mi z prstu spadl a žádný prsten na prstě není. Prsten jemně zazářil a pak se mírně scvrkl. Ale neškrtil. Jen vydával mírné teplo, které mi dělalo neuvěřitelně dobře.

,,Ták, teď ti ho z prstu nestáhne ani kouzlo... pokud nebudeš chtít." řekl potěšeně Vlk. Zacvakl krabičku a kývl na Věštkyni. Ta se postavila, zvedla ruce nad hlavu a začala se na krabičku urputně mračit. Za chvilku začala něco mumlat.

Chvíli se nic nedělo a já se zmateně dívala na to, jak se Věštkyně na krabičku díva, ale pak, zničeho nic naprosto neslyšně krabička vzplála vysokým modrým ohněm. Odolala jsem nutkání si chránit oči i ustoupit o krok dozadu.

Krabička byla naprosto netknutá, samet také, ale v otevřené krabičce jsem viděla, jak prten kováře, lékaře, vyzvědače a operátora pomalu ale jistě roztává. Slzy stříbra, jakmile opustily prsten a dopadly na samet, zmizely, jako by nikdy nebyly. Trvalo to celou minutu. Pak plameny, jako by ani nebyly, ustaly a místnost ztemněla. V krabičce seděli dva prsteny a mě se zdálo, že se na mě výsměšně šklebí.

,,Nedokážu ty dva prsteny zničit... jsou moc silné... nechtějí být roztaveny." řekla Věštkyně unaveně a klesla zpět do židle.

,,Nedokážeš zničit... nechtějí být zničeny... "zamumlala jsem si pro sebe.

,,Vem si je. Znič je, nos je, ale vem si je. Nedávej je. Měj je!" prskne Věštkyně jedovatě. Nechápala jsem, proč je na mě taková, ale chtěla jsem to vědět. Moc. A já četla, četla její žal. Četla jsem jí myšlenky.

Děvenka, malá, neučená s magií silnější než sty léty poučená vědma. Vědma, která bývala nejlepší. A nedokáže zničit to, v co bylo kapku krve té malé děvenky přidáno.

Sklonila jsem hlavu a přemýšlela. To, co jsem zjístila, mě nešokovalo ani z poloviny tolik, co mělo. Což mě ale neznepokojovalo. Byla jsem cvičená na to nedávat najevo emoce a vše brát tak, jak to na mě přichází. Už od plenek mě okolí až příliš často šokovalo a já si na to... zvykla. Nenávidí mě Věštkyně? Z jejích myšlenek to tak vyznělo. Pomalu jsem přešla do prostřed místnosti. Sehla jsem se, pohladila jsem dřevo kazetky a shrnula jsem do ruky prsteny. V levé ruce mi teď ležely dva malé kroužky. Jeden obyčejný, zakulacený kroužek. Druhý s drobným kamínkem. Sevřela jsem je v dlani. Otočila jsem se na patě a odcházela z místnosti možná trochu rychleji, než jsem musela.

,,Hej!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a chytila černý batoh protkaný Loveckým stříbrem. Přehodila jsem si jej přes rameno a pak jsem chytila svůj meč. Jelikož jsem s ním už zabila Temného, měl jistou moc. Proto už dokázal Temného zabít lépe a rychleji, než když nebyl smočen v krvy protivníků. V podstatě ukradl moc Temných... pokud jsem je mečem zabila. Vyběhla jsem pryč. Dva prstýnky v levé dlani mě tížily jako dva těžké kameny. Sevřela jsem je ještě pevněji a prsteny o sebe s ošklivým kovovým zvukem zaskřípěly. Vyběhla jsem ze Základny a běžela jsem. Vyhla jsem se lesním stezkám a vběhla jsem hluboko do lesa.

V uších i duši mi zněly ta slova:

...silnější než sty léty poučená vědma...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.12 (17x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 14. kapitola zulík 10. 11. 2009 - 18:14
RE: Začátek cesty / 14. kapitola moira 11. 11. 2009 - 17:05