Moira | Chci mít také život!!

Rozhlédla jsem se po sále a nalezla svůj cíl. Muž s dlouhými černými vlasy a jantarovýma očima. Dech se mi zadrhl v hrdle, v první chvíli jsem nemohla odtrhnout pohled, mé oči jej horečnatě prohlížely a snažily se najít jedinou chybku. Kaz. Něco, díky čemuž bych se mohla lhostejně odvrátit. Avšak nic nenašly. Srdce se mi skoro rozbušilo a já se... zamilovala. To je tak hloupé! pomyslela jsem si a nevěděla, jestli myslím lásku jako takovou nebo to, že jsem se zamilovala do někoho, koho milovat nemohu a ani nesmím. Jen on smí milovat mě. Věděla jsem, že to je špatné. Já mám jen plnit příkazy svého stvořitele!

Vydala jsem se k tomu muži. Ihned mě zahlédl. Nonšalntně se rozloučil s muži, s kterými debatoval, a pak se na mě zářivě usmál. Roztřála se mi kolena? pomyslela jsem si ohromeně. Neznala jsem to. K tomu jsem nebyla stvořená. Muž se usmál ještě zářvěji a energickým krokem ke mně vykročil. Já se uchýlila ke stolu s občerstvením a snažila se sebrat. Když jsem vzhlédla, byl u mě a polapil mě pohledem. Zadíval se mi až hluboko do duše.

Ale ne. Já duši nemám a nemohu mít. To vědomí proniklo do mého zmateného vědomí a pomohlo mi podívat se vedle. Posmutněla jsem. Muž se lehce dotkl mé tváře a já vzhlédla. Věděla jsem, že jsem ho okouzlila. Stvořitel mě stvořil tak, abych svůj cíl pobavila, okouzlila a pak v tu správnou chvíli zabila. Zabila... jen z té myšlenky jsem se zamračila a musela pevně sevřít pěsti, abych neudělala něco neuváženého. Dvě stránky mého já se hádaly. Ta nová, nebývale silná, nechtěla poslechnout kruté příkazy, které do mě stvořitel vetkal. Ale to staré já přesto vyhrávalo. Přeci jen - bylo mnou. Rozhodla jsem se. Nadechla jsem se a poupravila dýku v záhybech mé sukně. Nenápadně. Nesměla jsem přece prozradit svůj záměr. Cíl by se mohl vylekat a já bych pak selhala. A to by mého otce zklamalo. Možná natolik, že by mě zničil.

Cíl mě vyzval k tanci a já tancovala. A smála se. A bavila. A pak zcela nenápadně začala plnit úkol. Začala jsem mu našeptávat slova lásky. A ani jsem nelhala. Tentokrát jsem mluvila pravdu. Cíl nás zručně odtancoval k vchodu na balkón. A Balkón nebyl zas tak vysoko. Cíl skočil jako první, a když jsem za ním skočila i já, tak mě chytil do náruče. Vše by šlo dobře, kdyby cíl tak nespěchal. Nespěchal si na svou vlastní smrt. Protože... já ho nechtěla zabít. Ale musela jsem. Byla jsem jen loutka, která musí tančit tak, jak loutkař káže. Loutka... mohla bych se jmenovat Loutka. Nikdo asi netuší, jak trefné je to přirovnání...

Pak jsme si v parčíku lehli do trávy a pozorovali hvězdy. Cíl se nade mě najednou naklonil a já věděla, co bude následovat. Věděla a z celého srdce si přála, aby to udělal... a zároveň ne. Protože to bude jeho rozsudek smrti. Ale cíl nevěděl nic o tom, jaký je můj úkol. On se totiž do mě opravdu zamiloval. Otec mě stvořil dokonale. Začal mě líbat. Proč mi to musí ztěžovat? Já ho opravdu milovala. A tak jsem mu začala polibky vroucně vracet. Cíl mi začal rozplétat vázání korzetu a já mu strhla košili. Pokračovalo to tak dále, naše nenasytné ruce chtěly stále více a více z odhalené kůže a pak jsme byli náhle nazí. Nazí a já ležela na zádech a upírala naprosto soustředěný, láskyplný a zároveň bolestný pohled na muže, jenž mi pro tuto noc věnoval svou lásku. Zatím jsme se ani jeden nepředstavili. To bylo z hlediska dvorské etikety neodpustitelné. Ale mě to bylo jedno. Hlavně, že se mě stále dotýká.

Když jsme pak odpočívali po sexu, divokém a až bolestně krásném, tak jsem nenápadně začala tápat v sukních mých šatů, na kterých jsme se milovali, a našla to. Ledovou rukojeť dýky. Jedné z pěti jedinečných kusů, které prorazí i kůži démona. Bleskurychle jsem jí vytáhla a nasměrovala jí na srdce oběti. Věděl o tom. Schválně jsem dělala hluk, abych ho na vytahování zbraně upozornila a přece jen ležel a zvědavě se na mě díval. Nezastavil mě jediným pohybem. Těsně před probodnutím kůže se má ruka zastavila. Chvěla se.

,,Já nemůžu, stvořiteli, já nechci!" zakřičela jsem do noci. Odhodila jsem dýku daleko ode mě a schoulila se v náručí muže, kterého jsem měla zabít. V náručí démona, jenž zabíjí ostatní. I mě by zabil. Ta láska totiž byla faleš. Věděla jsem to a přesto... přeze všechno jsem se do něj dokázala zamilovat. Ze stínu vyplul stvořitel. V očích bezbřehý smutek a žal. Cíl mě objal a zašeptal mi do ucha:

,,Miluji tě i když vím, co jsi..." šeptl tiše a ta slova mě zraňovala. Kde začíná realita a kde končí sny? Proč to démon říká? Proč démon šeptá slova lásky té, která ho má zabít? A proč ho já, přestože vím, že je démon, zabít nedokážu? Rozbrečela jsem se mu na rameni. Mé slzy, které zářili jako hvězdy, padali na zem a na každém místě, kam dopadly, vyrostla květina. Bílá lilie. Ale než stačila byť jen otevřít poupě, tak začala vadnout. Oddělila jsem se s těžkým srdcem od mého milého a poníženě klekla před stvořitele.

,,Udělal jsem tě až příliš lidskou..." zašeptal a bolestně zavřel oči. Já se naposled podívala do očí svého milovaného a pak se rozplynula.

,,A tak skončil příběh Aley, mé milované, nejmilejší iluze. Zabila se a ani já už nedokážu vytvořit úplně stejnou kopii... sbohem" broukl do tmy iluzionista s mocí vkládat do svých výtvorů duše. A zmizel ve stínech.