Izy, intrikářka a milovnice 22/1

2. září 2009 | 18.24 |

22.kapiola - 1. část: Další extrémě težký boj... nic nového 

Bylo zataženo. Divila jsem se, že nepršelo. S Erotem jsme ruku v ruce vyšli na břeh a okamžitě ucítili upíří pach. Ale nezdálo se mi pravděpodobné, že novorozený by se jen tak beze strachu producíroval mezi lidmi...

Šli jsme do lesa a rozbehli se. Nikoho jsme nepronásledovali... jen jsme si užívali vítr ve vlasech. Vlastně jsme s ničím nespěchali. Kdo by taky spěchal na vědomou smrt, že? A po dvou dnech jsme bohužel na jejich stopu narazili. Ironie , že? Kdybychom je hledali, tak bychom je za méně (i s Demitrim) než za týden nenašli. A my se jim prostě chceme co nejdéle vyhýbat a najdeme stopu ani né po dvou dnech... Ač jsem se to snažila brát s nadhledem, bylo mi k pláči.

Zaběhli jsme si zpátky do města, dosyta se napili a vyrazili po stopě. Oba jsme měli svou hrdost a čest. Cit pro spravedlnost a fér-play. Neuhýbaly jsme před svými povinostmi. Nijak jsme se na tomto nedohodli, prostě jsme to o tom druhém věděli. Nemuseli jsme mluvit. rozuměli jsme si beze slov. Hned, jak jsme začali upíry sledovat, přestali jsme spolu komunikovat. Neměli jsme si co říct. Zato naše těla ano.

Letmo jsme se dotýkaly, někdy se i políbili. Ale na milování ani jeden neměl chuť. Na to byla celá ta situace... moc zvláštní a nereálná. A navíc, co kdyby nás novorozeníá načapali při velice delikátní situaci?

.................

Narazily jsme na jejich skupinku. Kupodivu jich bylo méně než 80. Že by měl Aro špatné informace nebo jsme jen prostě měli "štěstí" a narazili na někoho ještě dalšího? A co bylo ještě lepší, oni se totiž prali mezi sebou!

Ale štěstí nám dlouho nevydrželo, protože se vítr obrátil a upíři zachytili náš pach.

Vše šlo rychle. Neváhali a ihned na nás, po menším dohadování, zaútočili.

S Erotem jsme se postavily zády k sobě a začali bojovat. Ihned jsem použila hlas, ale moc to nepomáhalo. Nevím proč, ale neměl stejný účinek jako minule, a navíc ovlivňoval i bojeschopnost Erota.

Radši jsem hlas směrovala na upíry přede mnou a snažila se je co nejrychleji vyřadit. Párkrát jsem vypomohla Erotovi tím, že jsem mu půjčila štít, ale ten se po chvilkové nepozornosti vždy vrátil ke mě. Ale začala jsem být unavená. Sice je pravda, že jsem se na začátku skoro topila v krvy, ale teď jsem se zase cítila vyprahlá. Bojovali jsme ... den? Dva?

Moje reflexy byly otupělé, začínala jsem mít trhanější pohyby. A až po pěti vteřinách.. PĚTI ! jsem zjístila, že mi chybý dva prsty. Upírovy přede mnou jsem otevřela čelist, neuvědomilým pohybem jsem mu prsty vytádla z pusy a strčila si je do kapsy a pak jsem ho poslala do pekel štítem.

Když jsem ho použila, tak jsem ho znovu poslala na pomoc Erotovi a bojovala s upírem přede mnou. A pak dalším. Dalším. Dalším a po něm zase dalším. Začala jsem být z toho zoufalá. V puse jsem měla nasládlou upíří krev a zuby mi trnuly při dalším a dalším trhání.

...........

Už jsme stáli na menší hromadě (ne větší než pět metrů) a na té jsme bojovali. Snažila jsem se různé kusy upírů házet co nejdál od sebe, ale zase se nějak poskládaly.. a štít mě zase (jaké překvapení!) neposlouchal. A pak najednou se to stalo...

Upíři už nepřicházeli po čtveřicích a neútočily ze všech.. (úplně všech) stran. Pomalu jsme s Erotem dotrhali poslední upíry a unaveně se o sebe opřeli. Sáhla jsem do kapsy a přiložila si k ruce prsty. Ty tak neuvěřitelně pomalu začali přirůstat k ruce. Kousek mé mysli si pomyslel, že to z dálky musí vypadat, jako bych si nasadila prstýnky.

,,Přežili jsme to, Erote?" zeptala jsem se šeptem. Věděla jsem, že jsem ,,živá,, a že na mě už nikdo neútočí, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo jich tolik. Přesně jsem jich roztrhala 153. Ale tolik jich nebylo... a trhala jsem, ničila a zabíjela 4 dny a 5 nocí. Zvedl se vítr a mě posypala sprška popela.

Zpozornila jsem. Namáhavě jsem se otočila a zahlédla Erota, jak se o mě opírá. A snaží se na mě otočit. Rozhlédla jsem se a zahlédla postavy v obyčejných věcech. Byli to upíři a pálili na prach "naše" novorozené. Tedy naše... myslím ty, které jsme roztrhali. Mé instinkty ( i když pro upíra strašně zpomaleně) začali varovat a snažily se mě dokopat k tomu, abych se postavila a přikrčila se do bojové pozice. Ale na to jsem byla příliš vyčerpaná...

Ale na to, co jsem udělala potom, jsem vyčerpaná nebyla. Na to bych vyčerpaná snad nebyla nikdy. Položila jsem si Erotovu hlavu na kolena a vášnivě ho políbila. A pokračovala bych snad do konce věčnosti, nebýt něčího odkašlání. Neochotně jsem se od Erotových rtů odtrhla a podívala se na upíra.

,,Mohli by jste svou činnost jít vykonávat někam jinam, rádi bychom tu hromadu zapálili." řekl cizý upír a vesele se mu blýsklo v očích. Já na něj několik vteřin nechápavě hleděla, než jsem pochopila, co chce a další okamžik mi trvalo, než jsem se namáhavě zvedla a .. zakopla jsem a skutálela se dolů. Věřte nebo né, ale já opravdu zakopla!

Otočila jsem se zpátky a zahlédla, jak nově příchozí trhají někoho na kusy. Erota právě někdo podpíral a vedl ho ke mě, takže jsem se neobávala , že by to mohl být on, kdo je roztrháván. Po chvíli jsem si domyslela, že ten upír, co roztrháván je, mě asi chytl za nohu a že zas až tak velké nemehlo, abych i jako upír zakopla, nejsem...

.............

Dívala jsem se, jak přede mnou plápolá obrovská hranice a pomalu propadala touze se zvednou a utéct. Ale při pohledu na Erota jsem si to rozmyslela. Byl tak slabý, že se na mě jen díval a nepatrně zakroutil hlavou. Nemohla jsem ho opustit. Zůstanu tu s ním, i kdyby se tudy měl otevřít průchod do pekla a stáhnout nás na samotný konec věčnosti.

Nově příchozí se k nám postavily, bylo jich asi tak 30 a pokynuli nám, ať je následujeme.

,,Pokud jste si nevšimly, já a můj přítel se sotva držíme na nohou a rádi bychom, aby jsme se stavili ve městě na svačinu..." řekla jsem, když jsme mířily dál do lesa.

,, U nás určitě dostanete něco na zub.." řekl někdo a já se nenamáhala otočit a zjístit kdo to je. Nemusela bych se pak udržet na nohou.

..............

Došli jsme do nějakého malého městečka a já s úlevou zaslechla bytí asi desítky srdcí. Nepatrně jsem přidala do kroku, ale pak jsem zpomalila a držela se u Erota.

Vešli jsme bránou a došli do síně. Přijímací sál.. blesklo mi hlavou, když jsem uviděla vyvíšený stupínek a na něm křeslo a někoho, kdo na něm seděl. Přišlo mi to tady oproti Volteře tak chudé...ale zároveň jí to bylo až děsivě podobné.

,,Vítám vás, máte žízeň?" optal se ženský hlas a mě už to zas tak chudé nepřipadalo. Ve Volteře bylo téměř zakázano, aby se nějaká žena dostala nad 10. Já to zvládla, ale měla jsem z toho pár menších ( doopravdy hodně velkých) problémů.

,,Jestli by nám bylo dáno takových 17 lidí, tak by bylo vše OK." řekla jsem mile a přidala skoro nehraný úsměv. Žena se na mě lhostejně podívala a kývla rukou. A opravdu, všech 17 lidí co v hradě bylo, nám bylo předvedeno. Hladově jsem se vrhla na prvního, co mi stál v cestě a snad nejrychleji za život ho vysála. Pak takto posilněná jsem začala zkoumat situaci. Dále jsem pila další a hledala únikový východ. Musel tu být druhý východ, ale já ho prostě nenašla.

Po dopití 8 lidí jsem si spokojeně stoupla a začala vymýšlet únikový plán. Budeme se muset pryč probít.. poslala jsem Erotovi myšlenku. Sotva znatelně pokýval hlavou.
 

,,Když jste se dosyta napily, tak bychom mohli přejít k věci.." pronesl někdo v rohu místnosti a já se tam bleskurychle otočila. Koutkem oka jsem zahlédla, že žena z ,,trůnu,, odešla. Muž, asi lidských 30 let, silný a jen jedna jizva.. si sedl na trůn a povýšeně se na nás podíval.

,,Klekněte!" řekl hrubě a mě se pod tíhou rozkazu málem podlomila kolena. Že by schopnost?
 

,,Kořím se jen těm, kteří si to zaslouží.." řekla jsem samolibě a přetáhla přes sebe a Erota štít. Muž po nás blýskl rozzuřeným pohledem a já poznala, že ani tento muž není vládcem této skupiny.

,,Klekněte si!" zaburácel jeho hlas a já ucítila zatím hned po Jane a Alecovi největší tlak na štít. Samolibě jsem se usmála a odvětila:

,,Nebo co?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře