Izy, intrikářka a milovnice 15

6. srpen 2009 | 16.33 |

Doufám, že se vám boj bude líbit, protože si nejsem jistá, jestli splní vaše představy...  hezký počteníčko....  moira

15.kapitola: Druhý nejtěžší boj v existenci...
 
Podle toho, jak novorození začali zdrhat jsem poznala, kdo asi vyhrává. Zatím my. Snažila jsem se ze všech sil manipulovat se Štítem. Volala jsem ho Hlasem do lesa, kde bych ho pak zajala, ale vždy, když už byl na hranici lesa, tak se ovládl.

Posiloval štít, ale proti mému Hlasu neměl šanci. Ale to byla jeho výhoda. Měl větší výdrž než já. Možná to bylo způsobeno tím, že já používala i barevný štít. To ale nemění nic na to, že měl větší výdrž než já.

Snažil se roztáhnout svůj štít přes ostatní a chránit je před dary mé skupiny, ale unaveně jsem mi oponovala svým vlastním štítem. Stala se z toho přetlačovaná. Ale pomalu vítězil Štít. Bylo tak strašně těžké držet tolik štítů najednou, používat hlas a ještě si s ním takhle hrát na přetahovanou.

Upustila jsem fyzický štít a pschický jsem stáhla později taky. A barevný se spustil sám, když už jsem ho nedokázala udržet. Okamžite se seber a pojď do lesa! křikla jsem na něj (Štít). Otočil se a prkenně se vydal k lesu. A novorození utíkali a utíkali. Jane je spalovala ohněm, než se vůbec stačili vydat hlásku a ostatní je dorážely. Ale to bude trvat jen tak dlouho, dokud ho budu rozptylovat. Už byl v lese, když s ovládl a zahlédl mě.

Do jaké sračky jsem se to namočila?? pomyslela jsem si najednou a zamumlala jsem si pro sebe nějaké peprné nadávky, když jsem ladně skákala ze stromu. Štít (můj štít, má schonost) se ve mě zachvíval nedočkavostí a... slabostí.

Ten budu šetřit na pěšáky. Štít (osoba) se na mě nehezky usmál.

,,Tak tady máme tu krysu, co nám lezla do hlavy.." řekl, né vyplivl ty slova jako něco nechutného. Já se na něj vyděšeně podívala.

,,Prosím, nezabíjej mě!!" řekla jsem strachy bez sebe a začala utíkat do lesa. Samozřejmě jsem to hrála, abych ho dostala od ostatních. A on mi na to skočil a následoval mě. Zatím mi můj nedokončený plán funguje. Na jakou vzdálenost dokáže natáhnout štít? pomyslela jsem si a nepříjemná odpověď se hned dostavila.

Bolestně jsem narazila do něčeho tvrdého. Přišlo mi to trochu známé. Šáhla jsem na to a štít se spokoje zavlnil. Má skoro úplně stejný štít jako já!! uvědomila jsem si a snažila z toho něco vytěžit. Nic pro mě dobrého jsem nevymyslela. V mysli se mi vynořovalo, co vše dokážu se svým štítem já. Nebylo to pro mě zrovna povzbudivé.

Začala jsem se na ten štít soustředit a prosila ho, aby se rozestoupil. Nic. Vyvolala jsem tedy vlastní štít a pomalu ho nechávala splynout s jeho. Povelo se. Štít (osoba) se ke mě pomalu blížil. Myslel si, že mě má v pasti. Bohužel, chlapečku, já jsem Izy Volturry... já se jako nějaká prašivá krysa do rohu zahnat nenechám!

Teď jsem svému štítu poručila, aby se rozevřel a on to udělal. Spokojeně jsem prošla a stáhla štít zpátky. Jenomže místo mého štítu se začal stahovat do mě i ten jeho. Zděšeně jsem vřískla a chtěla to neznámé ze sebe dostat. Bylo to, jako kdyby se vám dostal do těla brouk. Odporný velký a neznámí brouk, který vás žere zevnitř.

Pochopila jsem svou chybu. Nechala jsem štíty splynout až moc. Jak je mám sakra oddělit?!! Cítila jsem, jak někdo ze mě tahá štít ven. Ten cizí jsem pustila, ale můj jsem držela. Ten mu nenechám!!

Byla jsem teď opravdu vyděšená. Štít se ke mě rozběhl a já utíkala od něj. Přitom za sebou tahala štít novorozeného. Měla jsem chuť křičet. Prudce jsem štíty trhla a oba se stáhly do mě. A já je tam uzavřela. Tohle vyřešíme později.

Štít.. vlastně už jen novorozený se na mě nenávistně díval.

,,Co jsi mi udělala s mou schopností!! " zaburácel a já se instinktivně přikrčila. Pak na mě skočil. Byl rychlý, silný a mrštný. Prostě novorozený. Než jsem se stačila pohnout, tak už mi málem utrhl ruku. Vztekle jsem zavrčela a ladně ho ve vzduchu odkopla. Ale ve vzduchu pro mě nebyla dostatečná opora a já ztratila rovnováhu s ním.

Vstal jako první, popadl mě za nohu a odhodil do lesa. Podrážděje jsem zavrčela, když jsem porazila pár stromů. A zahleděla se do instinktů. Narychlo jsem využívala to, co mě naučil Erot. Zahledění do sebe, do duše a vzala jsem si kousek síly.

Když byly teď všechny instinkty a smysly posílené, už mi nepřipadal tak rychlý. Chytla jsem ho za hlavu a trhla. Chtěla jsem mu utrhnout hlavu. Bohužel měl moc silný krk a já ho strhla na sebe. Zkusila jsem se otočit a vyhnout se nevýhodě. Bez výsledku. Skončil na mě a začal mě blokovat. A začal mě brutálně mlátit.

,,Vím že ho máš v sobě! Vrať mi ho!" křičel na mě Štít a mlátil mě. Měla jsem pocit, že mi lebka snad braskne bolestí. Ne, měla jsem pocit, že mám lebku roztříštěnou na kousíčky a že mi v hlavě ty kostičky s odporným zvukem chrastí. A Štít mi do hlavy nepříčetně bušil dále.

Začala jsem jednat instinktivně. Nohama jsem ho popadla za hlavu a odhodila ho ze sebe. Bohužel na to mě držel příliš silně. Stáhl mě s sebou a já jsem mu posloužila jako polštář ke zmenšení nárazu.

Nenávistně jsem zavrčela a úplně se přestala kontrolovat. Vytrhla jsem se mu a kousla ho do krku, když jsem pak trhla hlavou zpět, držela jsem v zubech minimálně půlku jeho krku. Viděla jsem rozmazaně a měla jsem pocit, že mám místo hlavy jehelníček bolesti.

Zuřivě jsem ten kus masa vyplivla a popadla jsem Štít za paži. Nacvičeným pohybem jsem mu vykloubila rameno a ruku mu utrhla... a ta letěla někam do lesa. Štít mě chňapl za vlasy a trhl mi hlavou tak prudce, že mi málem zlomil vaz... to by byl můj konec. Ale já ho kopla mezi nohy (zákeřné, ale účiné) a uvolnila své vlasy z jeho sevření. Zuřivě jsem na něj znovu skočila a začala jsem mu drásta obličej. Dlouhé ostré nehty se mu zarývali do masa obličeje a Štít se mě neúspěšně snažil umlátit svou jednou rukou.

Po chvíli jsem s tím přestala a vydloubla mu oči. Pak jsem ho začala zuživě trhat a když jsem se dostatečně ukldnila, slezla jsem z něho. Promiň Aro, ale nový talent se už nekoná... řekla jsem si v duchu a najednou si něco uvědomila. Necítila jsem v sobě jeho štít. Úlevně jsem oddychla a rychle běžela zpátky. Zřejmě vymizel spolu s koncem existence svého majitele.

Nechala jsem se unést při boji se štítem... teď jsem si to uvědomila a trochu se zastyděla. Soustředila jsem se jen na svého protivníka... co když potřebují pomoc i jiní? Vyběhla jsem směrem, kterým jsem tušila bojiště.

...........

To co jsem uviděla mě ohromilo. Nevím odkud, ale v (už docela pokáceném) lese byla má skupina uprostře a na ní doráželo snad sto upírů... Kde se vzali?? zeptala jsem se zděšeně a uvědomila si svou (a Erotovu a Demitriovu) chybu. Napálili nás. Byli dvě skupiny! A cvičení upíři s tou neznámou skupinou nás napadli do týlu. A teď jsme v obklíčení.

Zuřivě jsem zařvala a vrhla se na nějbližší kořist. Ale pak jsem si uvědomila mou minulou chybu. Sice jsme trhali jednoho upíra za druhým, ale oni se jednoduše poskládali. Se zavrčením a trochou lítost jsem začala házet kousky (ať už našich či jejích) upírů na hromad a ty zapálila. Házela jsem na hromady dřevo, větve a pak i celé stromy, abych se nezdržovala lámáním. Když už bylo docela čisto a tři obrovské hromady plápolali jasným ohněm, konečně jsem se pustila do toho, na co jsem se těšila celou dobu.

Do zabíjení!! Se zuřivým vrčením jsem se protrhala ke středu a tam našla Demitriho, Jane a asi dvacet dalších upírů. Drží se lépe, než jsem čekala na to, jaká tu byla přesila... pomyslela jsem si spokojeně. Výsledky mé práce se dostavyli ve chvíli, kdy jsem uviděla, že téměř všichni upíři, do kterých jsem vkládala naděje, žijí. Rozhlédla jsem se a v tom malém hloučku jsem hledala ještě někkoho.

Zděsila jsm se. Kde je Erot!? Nezapálila jsem ho, tím jsem si byla jistá, ale kde teda je? Začala jsem trochu panikařit a proto mě nějací upíři dostali. Dva mě drželi za ruce a jedem mě kousl do obličeje. Zařvala jsem bolestí a zuřivostí. Dva upíři co mě drželi byli teď někde ve vzduchu a já tomu co mě kousl utrhla dolní čelist. Pak jsem s ním smykla na zem a tam mu rozdrtila lebku nohou na takovou kaši, že ani upíří jed tohle neokáže spravit. Snad.

Pustila jsem (prozatím) Erota z hlavy a začala zuřivě bojovat. Ač jsem byla nesmrtelná a v podstatě jsem se unavit nemohla, nepřátel byla přesila a mé útoky začali pozbývat na intenzitě. Tam, kde jsem jednoho potrhala natolik, aby se už nezvedl, byly další dva, odpočatí, novorození, silní.

Byla jsem byla čím dál unavenější. Hrdlo mi hořelo touhou po krvy. Měla jsem takovou žízeň, jako už dlouho né... Viděla jsem, jak upíři na mé straně buď trhají na kousky někoho nebo jsou roztrháni na kousky. Jedna malá upírka mě překvapila schopností a já na okamžik nic neviděla. Když jsem na sebe z posledních sil přetáhla štít, tak jsem viděla, jak má ruka letí někam do chumlu upírů. Upírku předemnou jsem rozprskla štítem a skočila po své ruce. Bohužel jsem skočila do hloučku nepřátel a než mi vůbec stačila ta ruka přirůst k tělu, tak už jí zas někdo utrhl. Naštvala jsem se a chytla svou ruku jako meč. Potlačovala jsem obludnou bolest. Nikdo neví, jaký je to pocit, když držíte vlastní ruku a mácháte s ní jako s kýjem...

I přes mou zuřivost a vypomáhání si štítem s rukou jsem prohrávala. Bylo jich na mě prostě moc. A já začala teprve teď myslet. došlo mi něco, co by mi ušetřilo mnoho, opravdu mnoho bolesti. Notááák, uklidněte se.. já vás chci zabít bez bolesti, tak mi to neztěžujte!! Nechte se roztrhat!! útočila jsem na jejich mysl svým Hlasem. Polovina se skoro zastavila a ta druhá půlka v okruhu deseti metrů ode mě začala bojovat jen trhanými pohyby. Chvíli jsem bojovala štítem a snažila se přitisknout si ruku více k rameni. Když jsem si byla jistá, že neodpadne při prudším pohybu, tak jsem začala upíry před sebou trhat na kousky. A pokračovala jsem, dokud jsem neměla už co trhat...

Bylo to tak zdlouhavé... ! Ale aspoň jsem si mohla vybít mou zuřivost. Naši nepřátelé (alespoň přede mnou) stáli a vypadalo to, jako by byli ovce čekající na porážku. Zas tak velký rozdíl ale mezi nimi ani nebyl. Až na to, že ovce jsou milejší a neukousnou vám ruku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře