Izy, intrikářka a milovnice 10/2

20. červenec 2009 | 15.15 |

10.kapitola: Oslava 2.díl

Došla jsem k lidem a zarazila se. To co jsem viděla předčilo veškerá má očekávání. Bylo to na samé hranici kýčovitosti, ale bylo to přenádherné. Rychle jsem se rozhlédla. Když jsem jí pohledem našla, málem jsem jí vděčností skočila okolo krku. Ovládla jsem se a jen k ní došla a lehce (podle předpisů etikety) jí objala.

,,Heidi, to je nádhera! Děkuji!" řekla jsem jí a došla ke svému ,,dortu,,. Byly to 4 zrzky svázané krvavě rudou stuhou pevně k sobě, na hlavě měly obrovské rudé mašle. Já se na ně ďábelsky usmála, ale pak jsem si s povzdechem vzpomněla na Ara. No tak je aspoň trochu vyděsím, když už si s nimi nemůžu pohrát. Došla jsem k jedné a vzala do ruky nůž. Pár upírů co bylo poblíž se na mě se zájmem podívalo. Došla jsem k jedné mírumilovně vypadající dívce a dala jí do ruky nůž.

,,Když zabiješ ostatní, tak možná odejdeš svou vinou.." broukla jsem tiše a skoro vesele. Dívka se na mě vyděšeně a nechápavě podívala a záporně zakroutila hlavou. Já si povzdechla, vytrhla jsem jí nůž a zakousla se jí do hrdla. Ostatní dvě vykřikly a jedna pravděpodobně omdlela. Po chvíli jsem si labužnicky olízla kapku krve ze rtu a došla k další.

,,Nabídka pořád platí. Zabij je a možná odejdeš svou vlastní vinou.." řekla jsem sladce a dívka popadla nůž. Ale místo na dívky ho namířila na mě. Někdo za mnou se zasmál. Dívka s rozšířenými panenkami bodla. A já se ani nesnažila uhnout. Ozval se zvuk trhajících se šatů. A já vztekle vyprskla:
,,Zničila jsi mi šaty, káčo!" a v davu za mnou už se ozval upřímný smích. I žen.. uvědomila jsem si a v to jsem ani nedoufala. Na první pohled vypadaly jako staré dámy co mají smích zakázaný.. nebo nevědí, co to je.

Vytrhla jsem druhé dívce nůž z ruky a uslyšela jsem křupnutí. To jsem jí asi omylem něco zlomila. Naoko jsem se zhrozila:
,,Bohyně Hell, neudělala jsem ti něco?" zeptala jsem se dokonale lítostivým a starostlivým hlasem. Uvědomila jsem si napjaté ticho. Každý čekal na dívčinu reakci.

,,Né paní..." odpověděla nelogicky (přece jen jsem jí tu ruku zlomila já!) a se slzami v očích se na mě podívala. Vzadu se spustil hurónský smích. Já se na ní ušklíbla, opatrně jsem její ruku vzala a.. začala z ní pít. Cítila jsem, jak do mě bouchá jejími bezmocnými pěstičkami a musela se hrdelně začít smát. Dvě už bezvládně klesly na zem a ostatní dvě si pod tou tíhou musely kleknou. Došla jsem k jedné, která vypadala, jako že by byla schopná zabít a mlčky jí podala nůž. Ona se ho roztřesenou rukou chopila a ..bodla. Poslední dívka vykřikla bolestí a já už jí sála krev. Když jsem skončila, podívala jsem se na tu poslední. Klečela a brečela. Na chvíli mě možná bodlo u mého mrtvého srdce. Možná.

,,Ššš, to bude dobré.." uklidňovala jsem ji.
 

,,A za to, že jsi mě poslechla se teď můžeš sama zabít..." broukla sem a ona se na mě vyděšeně podívala.

,,Ale vy jste říkala..." začala dívka plačtivě.

,,Že odejdeš vlastní vinou... A tím jsem myslela, že se sama zabiješ." řekla jsem a ona se šíleně rozeřvala. Já se nad ní sklonila. Těsně, než jsem se jí zahryzla do krku, tak jsem zachytila jeho pohled. Pohled údivem a vzrušeným rozšířených zlatých očí.

Byl.. nebyl znechucený. Né.. byl.. zaujatý!! Edwarda Cullena moje hrátky zajímají! Pomalu a svůdně jsem se zakousla do dívčina vřískajícího hrdla a přitom se Edwardovi upřeně dívala do očí. Ucítila jsem v puse tu životadárnoou krev a labužnicky jsem přivřela oči. Edward ztěžka polkl. Vzpomněla jsem si, že jeden čas i on pil lidskou krev. Musela jsem se tomu tiše uchechtnout. Edward na vteřinku zavřel oči, pak se poslepu otočil a začal se prodírat davem pryč. Zamyšleně jsem dopila poslední dívku a balík pak odhodila do rohu, kde už pár mrtvol bylo. Že by si někdo dával jako dárek člověka? Zajímavé...

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem málem přeslechla, co mi říkal pan.. Debuza?

,,To bylo úžasné! Takové malé představení, to jste cvičila předem?"

,,Né, takové malé představení si dopřávám vždy před jídlem..." odpověděla mu tiše jedna část mozku a ta druhá se zabívala něčím úplně jiným.

,,Izy! Nikam nechoť. Bude ještě předávání dárků! Máš přece narozeniny!" křikl na mě Aro a já se neochotně otočila. Narozeniny? pomyslela jsem si zmateně. Začala jsem počítat, ale bylo 15.prosince. Už jsem téměř řekla, že narozeniny nemám, když se mi tvář vyjasnila porozumněním. Aha, Aro bere příchod do Volterry jako den mého narození. pousmála jsem se a došla k trůnu.

Před trůny byl stůl a před ním se pomalu tvořila fronta s upíry. Postavila jsem se vedle stolu a začala přijímat dárky. Většinou to byli buď šperky, nebo pozemky nebo lidé. Vše jsem s díky přijala a hlasem jim našeptávala, ať si mě oblíbí. Bylo to jednoduší než zdlouhavé debaty, kde bych se blýskla intelektem, nebo ppřípadě ze sebe dělala něco na způsob hodné Arovy dcerušky (pokud upíři neměly rádi emancipované ženy). Navíc na to ani nebyl čas.

A pak přišli na řadu Denalijští a Cullenovi. Elezar se na mě šokovaně podíval. Já jsem si nenápadně dala prst na pusu a poslala mu v myšlenkách: Nic neříkej. Dělej, jako že jsi mě nikdy nepotkal. Jako že mě vidíš poprvé v životě. A můj dar vůbec neznáš. Na vše zapomeň! Elezar přikývl (možná jsem mu myšlenky neposílala, ale rovnou ho Hlasem podmanila svému přání. Bylo mi to vcelku jedno. Hlavně, když nebude mluvit o mém štítu před Arem. Nevěděla jsem proč, ale to by byl můj konec. Elezar se na mě rozkošně pousmál (dokonalý dvořanský úsměv) a dal přede mě dar. Bylo to klíčky od auta. Široce jsem se usmála.

,,Alfa?" zeptala jsem se a on přikývl. Nadzvedla jsem obočí.

,,Věděl jste, že jsem to já?" A Elezar se usmál a zase přikývl, pak se svou rodinou a gratulacemi od všech (takové to objímání, líbání na tvář...) odešel. Aro se na mě tázavě podíval a já se zmínila, že jsem ho jednou málem přejela, když jsem jela lesem a on lovil. Aro měl co dělat, aby se nezačal hlasitě smát.

,,Znáš je lépe?" zeptal se zvědavě Aro. ,,Elezar byl bývalím členem mé gardy..." poznamenal. ,,Ale odešel, kvůli lásce... nechal jsem jej jít... ááá, toto je můj dobrý přítel, doufám, že si jej i jeho rodinu oblíbíš." poznamenal vesele. Možná jsem ztuhla, možná zadržela dech. V každém případě jsem věděla, kdo je na řadě.

Přišli Cullenovi. Mě se skoro rozbušilo srdce a začala jsem být nervózní. Dost nebo si toho Jasper všimne!! okřikla jsem se v duchu a mile se usmála.

,,Izy, to jsou Cullenovi, jak už jsem ti říkal, ale nestihl jsem je představit." řekl téměř slavnostně Aro. Ale já je znám až moc dobře.. v duchu jsem se ušklíbla a usmála se ještě víc. Nestálo mě to tolik přemáhání... přes to přeze všechno jsem je ráda viděla.

,,Carlisle Cullen a jeho rodina. Carlisle je můj velmi dobrý přítel známe se už z .. dřívějška. Jsou to vegetariáni. Je až vyjímečné, že odolávají lidské krvy." pokračoval Aro a já podala Carlislovi ruku. Podivně a pátravě se na mě podíval. A já se lekla, že mě poznal. Pak ale nepatrně zakroutil hlavou a začal představovat. Dokonalý zdvořilý proslov. Hlas pod kontrolou. Jako bych byla jeden z jeho pacientů a on mi představoval personál.

,,Toto je má žena Esmé, můj syn Edward s jeho družkou Tanyou.." nepatrně jsem se napla, když mi je představoval. Družkou? Copak nejsou manželé?  A Carlisle pokračoval v představování:

,,Alice a Jasper, také mé adoptované děti." zkusila jsem se na Alici vesele usmát a docela se mi to i podařilo. Objala jsem jí se slovy: Ráda tě poznávám. Ve skutečnosti bych jí nejraději skočila okolo krku a vykřikla : Tolik mi chybíš!!

S Jasperem jsme se na sebe obezřetně podívali. Viděla jsem, jak se se zájmem podíval na jizvu na mém krku a pak se podíval i na jizvu na obočí a na lícní kosti (tu mi udělal jeden moc aktivní upír při tréninku..). Podali jsme si ruce a trochu se pousmáli. Věděli jsme, že oba máme v boji zkušenosti na rozdávání. I když já to věděla déle. Ale myslím, že jsem to hrála přesvědčivě..

,,A nakonec Emmett s Rosalií, taky mé adoptované děti." dořekl zdvořile Carlisle a Rosalie se na mě podívala jako na ošklivého brouka. A já si to prostě neodpustila. Z ješitnosti (nebo snad obyčejné žárlivosti, že ona je členem mé vysněné rodiny?) jsem použila hlas.

Notak, uznej že jsem krásnější, lepší a mám vyšší postavení. Jsi oproti mě nic! trhla s sebou a už se hrnula pryč. Já jsem pro jistotu skrývala ušklebek, který se mi dral na rty.

,,Gratulujeme k tvým padesátinám!" dořekl Carlisle a já s sebou trhla. Zlobně jsem se na Ara podívala.

,,Nebyl to můj nápad! Přísahám." řekl vesele a já mu nevěřila ani co by se za nehet vešlo. Carliele se na nás zmateně, ale pobaveně díval a já se mu opět věnovala. Po Arovi jsem mrskla posledním jedovatým pohledem.

Usmála jsem se na Carlisla a poděkovala za přání dobrého lovu a mnoha zdravých obětí... kdyby možná ještě řekl zrzavých, tak bych byla zase spokojená.. pomyslela jsem si. Už jsem chtěla odejít, protože to byli poslední gratulanti, ale Aro se na mě káravě podíval. A já se podívala zmateně na ně. Pak jsem si vzpomněla: Dárek! omluvně jsem se na ně usmála a čekala. Cullenovi mi také darovali auto. Poděkovala jsem a dala klíčky k tem ostatním.

,,Neznáme se?" zeptal se zničeho nic Edward. Mě zatrnulo. Ano a docela dost dobře. chtělo se mi jedovatě odseknout.

,,Odkud bych vás měla znát pane Cullene?" zeptala jsem se a hrála zmatenou. Pak jsem si uvědomila svou chybu. Neměla jsem štít!! takže Edward slyšel každou mou myšlenku. Později ti to vysvětlím.. pomyslela jsem si a natáhla přes sebe mou ochranu. Jak jsem jsem mohla být tak neopatrná!! Edward z mých vnitřních poznámek musel dojít k tomu, že jsem...

Nejsem! Už dávno nejsem ta Isabella Swanová!! Jsem Izy Volterry a jsem na to hrdá!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře