Izy, intrikářka a milovnice 10/1

17. červen 2009 | 14.53 |

To je poprvé, co píšu 10. kapitolu!! To se musí oslavit... Tuto kapitolku rozdělím na dvě poloviny, protože jinak by to na mě bylo moc dlouhé!! moira

10.kapitola: Oslava 1.díl
 
Právě jsem se snažila zbavit se jedné otravné upírky, co mi našla skulinu v obraně (buď jsem tak dobře učila, nebo se ti mí žáci učili moc rychle), když jsem odrážela její dvě kamarádky a ona toho využila (nebo to už měli dopředu naplánované).  Zrovna, když jsem odrazila ty dvě její pomocnice a chtěla se vrhnout na tu, co mi blokovala ruce, tak přišel Aro a já zase vypadla z rytmu. Podrážděně jsem zavrčela, když 3. holka letěla pozdravit stěnu a protáhla si ruce. Musím uznat, že ta poslední byla možná silnější než já (ale zkušenosti jsou nenahraditelné). Zase se na mě všechny tři vrhly a já je seřvala:

,,Co jsem vám říkala o tom, když přijde nějaká návštěva?" byla jsem rozzuřená. Boj mě vždy vyvedl z rovnováhy a i když jsem měla nervy z ocele, koncentrace a ovládání se mi v zápalu boje pomalu vzdalovaly. Všechny tři se rychle postavily do pozoru a já se na ně nasupeně podívala.

,,Nemusíš být na ně tak přísná. Prostě si mě nevšimly.." broukl Aro. Já se na něj přesladce usmála.

,,A co by dělali, kdyby bojovali a nevšimly si toho, že protivník dostal posily?" zeptala jsem se jedovatě. Aro si povzdechl a kývnul ať jdu za ním.

,,Máte volno.." řekla jsem svým žačkám mírně (dalo mi to dost práce) a ony se na mě radostně podívali.

,,Ale na chvíli, nejpozději do hodiny výcvik pokračuje!" řekla jsem, abych zchladila jejich nadšení, ale bez výsledku. V tu chvíli kdy jsem to říkala, byly pravděpodobně v opačné části hradu. Podívala jsem se zkoumavě na Ara.

,,Proč to děláš?" zeptal se. Já se na něj nechápavě podívala. Dorazili jsme na balkón, který byl tak vysoko, že se v dálce dal zahlédnout oceán (ale jenom pro upíra).

,,Proč se pořád snažíš dostat nad desítku. Já tě více povýšit nemůžu. Už tak hodně upírům leží v žaludku, že tak rychle stoupáš... I když možná oprávěně.." dodal Aro, když vyděl můj nasupený výraz. Vynechala jsem překvapeně krok, jelikož jsem vůbec netušila, že by se mnou toto Aro probíral. Je tak vidět, že se nad desítku snažím dostat? pomyslela jsem si zamračeně.

,,A?" věděla jsem, že mi chce říct ještě něco. Aro se na mě zamračil. Neodpověděla jsem na jeho předešlou otázku. Ale pak si jen povzdechl a usmál se na mě. Ten úsměv věštil něco velkého. OPRAVDU velkého.

,,Víš jak dlouho už tu jsi?" zeptal se a zvědavě se na mě podíval. Co to s tím má asi společného? napadlo mě a hned nato ve mě začalo hlodat jisté podezření. Doufala jsem, že se mýlím. Přimnouřila jsem oči a snažila si vzpoměnou, kdy jsem poprvé překročila (ač nedobrovolně) práh Volterry.

,,Rok, jsem tu přesně rok!" řekla jsem po chvíli překvapeně.

,,Ano, chtěl bych ti uspořádat oslavu, ale účelem oslavy není jen vlastně oslava sama o sobě, ale seznámení tebe s ostatními vlivnými upíry.

Jsi buď na misi, nebo někoho cvičíš. Musím ostatním aspoň trochu představit někoho, kdo má vyšší postavení získané za rok, zatímco oni si postavení menší než ty pěstovali desetiletí..." řekl Aro a přísně se na mě podíval. Z tohoto se jen tak nevyvlékneš, holka... Budeš tam muset jít.. řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se na Ara pohledem nakopnutého štěněte nebo v to aspoň doufala, ale Aro nekompromisně zavrtěl hlavou.

,,Přijdeš tam. Dnes v 8 hodin začínáme a zítra o půlnoci končíme.." řekl. Zaúpěla jsem. Už dnes?!

,,Vem si na sebe něco společenského. Budeš mít i svačinu, tak tě prosím, jez slušně, ano? Dále se chovej vybraně. Jestli si tam někoho znepřátelíš nebo naopak zavážeš, tak to bude na celou věčnost! To si pamatuj. Hlavně si najdi někoho, kdo ti vysvětlí pravidla upírského stolování a jiné důležité maličkosti, kvůli kterých by ses mohla dostat do maléru. Máš do 6 hodin večer volno. Kup si nějaké hezké šaty, boty doplňky a snaž se aspoň tento den chovat jako člověk!" řekl a podával mi kreditní kartu. Vypadala jako každá druhá, ale já věděla, že se v ní schovává minimálně 800 tisíc, pokud né rovnou miliardy. Znovu jsem se smutně podívala na Ara a zkusila použít i hlas, ale Aro byl i přes mé omamování skálopevně přesvědčený, že tam musím.

Povzdechla jsem si a vydala se do pokoje do pokoje.

,,A Izy... mám ti najít partnera, nebo si někoho najdeš?" zeptal se ještě Aro a já téměř zakopla.

,,Půjdu sama!" křikla jsem a na Ara sice né nepřátelsky, ale rozhodně né mile.

,,Izy..." začal namítat Aro.

,,Na oslavu mě dostaneš, ale nějakého upírského hlupáka sebou tahat nebudu. To radši nepříjdu vůbec." odsekla jsem a odcházela. Bylo to troufalé. Dokonce to mohlo kandidovat na týdenní mučení od Jane. Ale... Aro to nechal být. Znal mě natolik že věděl, že mě nepřesvědčí.

Dorazila jsem do pokoje a práskla za sebou dveřmi. To o tom partnerovi mě ani tolik nenaštvalo. Z části jsem to čekala. Naštvalo mě to, že to Aro bral jako hotovou věc a jen tak to na mě vypálil. Překvapilo mě to a to mě naštvalo více, než nějaký příslušník mužského pohlaví. Trhnutím jsem otevřela dveře do své (na upíří poměry malé) skříně na oblečení. Teď by se mi hodila Alice s tím jejím obrovitánským šatníkem. Nic, co by se na podobnou událost hodilo. Vlastně jsem to ani nečekala. Vzala jsem si brašnu a vydala se do Sieny, přece jen tam je větší výběr než ve Volterře...

........

Vybrala jsem si obyčejné černé šaty, které odkrývali záda a byly kousek nad kolena. K tomu černé lodičky a kabelku. Zaplatila jsem za to opravdu nekřesťanskou částku peněz jen abych zjístila, že to nakonec bude ležet ve skříni.

Ani jsem se nemusela s nějakým nakupováním namáhat (Aro mě mohl upozornit), protože když jsem přišla , tak se mě ujala Gianna (nebo jak se jmenuje ta z recepce) a dávala mi úplně jiné šaty. Takové, co se hodí na takové ty středověké plesy... Jen jsem doufala, že celá ta "oslava" nebude ve stejném duchu, jako ty šaty. Buď bych se unudila k smrti, nebo bych někoho nudou napadla. Ani jedno není moc dobrá varianta.


 
(Snažila jsem se na internetu něco najít, ale nic se mi nelíbilo. Tak vám tu aspoň obrázkem nastíním, jaké bych si je asi představovala:

Pvní varianta X Druhá varianta

Ani jedny šaty se m moc nelíbí, ale co se dá dělat?)
 
 

Seděla jsem před zrcadlem a nějaká cizí upírka mi dělala složitý účes. Zahlédla jsem se koutkem oka v zrcadle, když mě jiná upírka zrovna nelíčila, a připadala jsem si opravdu jako v nějakém středověku... Nebo jako ulítlá gotička.

Do pokoje přišel Aro. Zrovna jsem si zavazovala kozačky pod kolena. A tkaničky jsem dostala odděleně! Ten kdo vynalezl tkaničky by měl trpět velice strašlivou smrtí. I jako upírovi mi ty tkaničky zabraly bezmála minutu... a to jsem to ještě neměla hotové.
 

,,Jak se ti to líbí?" zeptal se Aro a spokojeně se na mě podíval. Já mu jako odpověď zavrčela do obličeje.

,,Opravdu to musím na sobě mít?" zeptala jsem se podrážděně, když jsem si uvědomila, že si Aro z mého vrčení nic nedělá.

,,A budou mít na sobě takovou maškarádu i ostatní?" dodala jsem.

,,Měli by..." broukl Aro a já zavrčela znova. Jestli tam budu za šaška jenom já, tak na Ara minimálně měsíc nepromluvím.

Na nějaký pro mě neexistující signál se na mě Aro usmál a nabídl mi rámě. Já jsem se ještě jednou zkusila vymluvit, ale Aro mě skoro nevnímal. S povzdechem jsem tedy přijmula jeho rámě a nechala se vyvést z pokoje. Šla jsem po podivně prázdné a tiché chodbě do přijímacího sálu a začalo se mě zmocňovat něco opravdu nebezpečně se podobající nervozitě. Po chvíli jsme došli do síně a já jí málem nepoznala. Bylo to jako ve filmu Muž se železnou maskou. Nevím, proč mě napadl zrovna tento film. Ale stejně jako na plesech v tom filmu to bylo i ve Volterře stejně slavnostní, stejně bohaté. A naštěstí jsem tu ve směšné róbě nebyla jenom já. Trochu jsem zasténala.

,,Aro, ja myslela, že pozveš pár upírů, a ty jsi snad pozval upíry z celého světa!" řekla jsem mu tiše. On se jen usmál.

,,Zde jsou upíři z celého světa." odvětil pobaveně a já na něj šokovaně pohlédla. To už mě ale začal představovat různým upírům. I přes mou novou superupíří paměť jsem měla co dělat, abych si zapamatovala jejich jména. Byli tu upíři z Ameriky, Číny, Afriky, Evropy, Austrálie.. prostě ze všech koutů světa. A já jsem (konečně) pochopila důvod toho všeho. Jaktože jsem si to neuvědomila dřív? Buď chystá Aro nějakou tajnou poradu a tímtp to maskuje (to je to pravděpodobnější) nebo mě Aro chce povýšit nad desítku, ale to by nešlo, pokud budu ta stejná šedá myš jako obyčejně!! a když jsem tu myšlenku dostatečně zpracovala, tak jsem se začala bavit. Buď jedno, nebo druhé, zvedlo mi to náladu. Povýšením nad desítku si splním svůj sen (to je možná trochu moc silné slovo, spíše cíl) a budu se moct podívat Marii stejně povýšeně do očí, jako ona na mě a pokud je to to druhé, tak to znamená pořádnou misi. A to bude zábava.

Byla jsem zdvořilá, na každého se usmívala. Pokud jsem se někomu nelíbila, použila jsem na něj svůj šarm (hlas) a všechno bylo fajn. Po nějaké době jsem dokonce zjístila, že úsměv nepředstírám, vtipy a trefné poznámky mi vylétávají z pusy okamžitě. Zdvořilosti a lichotky jsou v únosné míře upíra, který chce být zajímavý, ale né vlezlý. Bavila jsem se.

Dokud mě Aro nechtěl přivést ke svému starému, dobrému příteli...
 

,,Carlisle Cullen a jeho rodina je druhá nejpočetnější rodina, kterou znám. Mají mezi sebou tři úžasné talenty. Už dlouho se je snažím přetáhnout k sobě, ale nechtějí. A navíc pijí zvířecí krev." řekl Aro znechuceně a já automaticky zaprskla znechucením. A zpanikařila. Co když mě poznají? A nebo mě nepoznají, ale nezalíbím se jim? Sakra! Už mi ta smetánka leze na mozek! Musela jsem se držet, když jsem je poprvé zahlédla.

Vidět Emmetta v róbě byl pohled k nezaplacení. Ale smích mě přešel, když jsem zahlédla Edwarda (dokonalého, krásného Edwarda) s Tanyou. Tanya byla jako vždy dokonalá (mohl být upír jiný?). Její rudo-zlaté vlasy jí ladily s rubínovými náušnicemi a krvavými šaty. A Edward jako by vypadl z nějakého obrazu ve Volterrské obrazárně. Úplně do této upíří smetánky zapadal. Stejně tak Carlisle. Křečovitě jsem polkla. Malá roztomilá černovláska - Alice- okolo nich tančila a vesele se smála. Jasper se na ní úzkostlivě díval, jako by se bál, že mu jí něco sežere před očima. Rosalie se s okouzlujícími úsměvy rozhlížela a se smíchem krotila na nejvyšší míru rozžárleného Emetta.

Naštěstí mě s Cullenovými Aro nestihl představit, protože zazvonilo na dvanáctou odpoledne. Já se radostně otočila a vykročila k hloučku lidí. Slyšela jsem, jak Rosalie znechuceně prská a prosí Carlisla, aby aspoň na teď mohli odejít. Bodlo mě u srdce a proti mé vůli mi to trochu zkazilo chuť k jídlu.

,,Pusť je Aro, jenom mi budou kazit chuť k jídlu.." broukla jsem a Aro se vydal jim to vyřídit. A na Arovo místo nastoupil Erot.
 

,,Zlatíčko Zizi, jak se ti to líbí?" zeptal se se zájmem v očích. Zavrčela jsem, ale pod upřenými pohledy ostatních jsem to nerozebírala.

,,Baví mě to víc, než jsem čekala.." broukla jsem nakonec klidně a vydala se jako první zahájit oběd. Byla to má oslava, ne? Nějakými Cullenovými si chuť zkazit nedám! Nesmím! Z pro mě neznámého popudu jsem se otočila k Erotovi a lehce mu přejela svými rty přes jeho, v tom nejcudnějším polibku, jaký jsem kdy dala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře