Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Izy, intrikářka a milovnice 9

Izy, intrikářka a milovnice 9

16. červen 2009 | 18.18 |

9.kapitola: Povýšení

Za skoro měsíc vytrvalého běhu a občasného lovu jsme dorazili do Volterry. Šla se mnou jen ta dvojice. Pár těch, které jsem přemluvila za pochodu, si to ještě chtěli rozmyslet. Nevyčítám jim to. Vlastně... myslím, že nejsem ani naštvaná.

Naneštěstí jsme dorazili do Volterry chvíli po ránu, takže jsme museli ještě asi 12 hodin čekat, než se ulice vyprázdní a slunce se ráčí zapadnout. A navíc... nebyla jsem si jistá sebekontrolou těch nových a nechtěla jsem riskovat, že nás někdo zahlédne byť jen koutkem oka a Sue a Albert by se na ně vrhli...

Dorazili jsme k poklopu do podzemí a já dala novým Volturrům přednost v tom, aby šli první. I po tak dlouhé době jsem se kanálů štítila a i po tak dlouhé době se mi Jane pořád posmívala. Aspoň, že tu není teď, když mám nos zhnuseně nakrčený nad tím mírným zápachem a jak se mé oči nepřátelsky dívají do té černé zející díry. Ale nakonec jsem tam musela skočit a musela jsem nové Volterry vést spletitým bludištěm odboček a chodeb. Pod nohama mi tiše ševelila voda a já se otřásla hnusem.

Dorazili jsme k recepci a já mile pozdravila Paola. Nevím, co mě překvapilo více, jestli to, že si pamatuju jeho jméno nebo to, že je ještě stále na recepci.

,,Vy máte předkrm hned v recepci?" zeptala se Sue.

,,Ne, po čase ho přeměníme..." broukla jsem a tím dané téma uzavřela. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Sue hladově zadívala na Paola, ale neodvažovala se na něj vrhnout. Ani se na nic více neptala, což mě překvapilo, protože to byla až nepříjemně zvědavá osůbka. Ale to už jsem stála před dveřmi do jídelny, těmi dveřmi, které mi v podstatě změnily život a těmi, za kterými čekají oni. Jednala jsem rychle, jinak bych si to mohla rozmyslet nebo znervóznit. Vešla jsem do sálu a uviděla, že Aro tam právě něco probíral s Bratry. Poslušně jsem počkala, než domluví. Ale jejich rokování jako by nebralo konce.

,,Izy, jsem tak rád ,že jsi se vrátila v pořádku a to je ... Heleďme se, tys chytla Lea! To bude mít Aro radost!!" řekl docela hlasitě Erot a já na něj podrážděně sykla. Ale musím uznat, že mi strašně chyběl. Že mi ty jeho na nervy lezoucí lekce chyběly... opravila jsem se.

,,Izy, pojď sem, je to TEN Leo?" zeptal se Aro, když si mě všimnul.

,,Jo a vidím, že musel dostat od Zizi pěkně na frak." řekl Erot s úšklebkem a já se držela ,abych po něm hned a tady neskočila. Zizi, co to je za blbou přezdívku!! Aro se na Erota zašklebil a já se stisknutými zuby došla k Arovi, Caiusovi a Marcusovi a poklonila se jim. A potom hodila Lea na zem. Aro si ho chvilku zamyšleně prohlížel a po chvilce se naklonil k Bratrům. Domlouvali se na něčem šeptem a nakonec se Aro zase narovnal a propaloval Lea pohledem. Obřadním hlasem pak začal svou řeč.

,,Leo Hogete, jste obviněn z porušování pravidel a z veřejnému odbojství proti Volturriům.

Jako trest bude měsíc mučení a pak spálení." řekl Aro.

,,Nechť Hell nad tebou v Pekle bdí." řekl Caius a znělo mi to tak, že jsem musela potlačit cukající koutky. Strýček Caius... napadlo mě najednou a téměř jsem se nadšeně zakřenila.

,,Odveďte ho." řekl drsně Marcus. Zpozorněla jsem a myslí mi bleskla nepříjemná vzpomínka na jistou osobu. Zahnala jsem tu myšlenku ještě dříve, než se mohla více rozvinout. Narovnala jsem se. To jsem klečela se skloněnou hlavou?? Až teď jsem si uvědomila, že Arův hlas má takovou moc, že nevědomky každého nutí k poslušnosti... když chce. Třeba Erot znuděně jako jediný stál v rohu a nepřítomně přelétával pohledem po všech přítomných.

Podívala jsem se, jak ještě trochu malátného odvádějí Lea do podzemí. Měsíc!! Měsíc ho bude Jane mučit. Bez potravy!! Pak si bude přát smrt... napadlo mě. A najednou... popadla mě šílená touha něco rozbít. Někoho zabít, mučit, způsobovat bolet a to tak silně, až jsem se začala třást. Pomalu jsem zvedla ruce ke svému obličeji a zakryla si tvář.

,,Demitri..." splynulo mi ze rtů jméno, které mi symbolizovalo vše, po čem jsem teď toužila. Prudce jsem se nadechla.

"Izy, jak jsi ho chytila?" obrátil se na mě se zájmem Aro. Trhla jsem sebou a ihned se vzchopila. Nasadila jsem na tvář prázdný úsměv a v duchu úpěla. Měla jsem problém udržet si masku veselosti a radosti. Vždy jsem se s Arem takto cítila, a nechtěla jsem, aby Aro věděl, že teď se tak necítím. Nevím proč. Snad mi to našeptával nějaký instinkt? Zhluboka jsem se nadechla a vyčkala, dokud jsem si nebyla jistá, že svůj hlas opravdu dokonale ovládnu.

,,Zrovna jsem jejich skupinu sledovala, když jsi mi zavolal. Proto jsem vyšla z úkrytu a poprosila je, ať počkají než dotelefonuji." odvětila jsem žertovným tónem a doufala, že to odvede pozornost od toho, že mi do smíchu vůbec není. Touha zabíjet ustupovala, ale místo ní se uvnitř mě usazovala obrovská a hluboká prázdnota, která mě doháněla takřka k depresi. Erot začal skrývat záchvat smíchu za kašel, ale ostatní tak dobří nebyli. Přesto jsem se otočila jen na Erota a zkoumala ho pohledem.

Maska smíchu mi zmrzla na rtech ne snad Erotovou vinou, spíše tím, že už jsem neměla energii v té přetvářce pokračovat. Co bych teď dala za kapku dobré, alkoholem a drogami zkažené lidské krve. Můj pohled se setkal s tím Erotovým a já najednou věděla, že on ví, že celé to hraju a co nejvíce mi pomáhá, ať to zahraju úspěšně. Stále jsem nechápala, proč Aro nesmí vědět, ale Erotovi na to, zdá se, také záleželo. Co je tak důležité na to, aby Aro nevěděl, že je mi v jeho společnosti není dobře? Je to celé tak složité a... zamotané! Ale Erot něco ví. Ví, ale asi nepoví. následovala první myšlenku druhá.

Erot jako by mi dodal chybějící energii a já se vzchopila. Vděčně jsem se na Erota usmála a jakobych na chvilku cítila jeho dech ve vlasech... jako v lehkém polibku otce dceři. Neuvěřitelně mi to vlilo sílu do žil.

,,Ale je to pravda!" ohradila jsem se dotčeně a radši kývla na Alberta, aby to Arovi ukázal v myšlenkách. Albert byl druhý upír, který se mnou došel do Volterry. Když se Albert, trochu rozklepaný ze setkáním s jedním z vládců Volterry, vrátil za mě, Aro se na mě trochu vyčítavě podíval.

,,Měla jsi utéct, bylo jich na tebe moc. Ale pozdě litovat na nerozlitým mlékem, snad i proto, že žádná příliš velká škoda nevznikla. Nakonec to dobře dopadlo a ty jsi živá... Povyšuji tě o 8 stupňů..." řekl Aro s úsměvem a naznačil mi, ať už odejdu. Poklonila jsem se, ale pak se zarazila. Rychle jsem odbyla tu přímluvu za Sue a Alberta, jak jsem slíbila a pak, když mi Aro odkývnul, jsem poklidně odcházela.

Když jsem zavírala obrovské dveře vedoucí do síně, zaslechla jsem Caiuse, jak říká něco, co až podezřele znělo jako: Já bych jí dal méně. Jestli to tak budeš dělat dál, můžou ostatní nespokojení upíři začít plánovat vzpouru...

V tom mě ze zadu chytily známé upíří ruce, Demitriova náruč, a vyhodily mě do vzduchu.

,,Izy, tak jsem se na tebe těšil! Víš kolik práce jsi mi přidělala, když skoro každý týden začali chodit nový upíří žádající o přidání se do Arovi gardy?? Brr, práce až nad hlavu. Teď tě hezky zaškolím a budeš taky vycvičovat nové upíry." odvětil Demitri pobaveně a to něco prázdné uvnitř mě začalo pomalu tát. Pomaloučku... polehoučku.

,,Ne! Já přece budu hledat další upíry!" namítla jsem vesele.

,,Nemáme, kdo by je školil. Poslechni Demitriho!!" ozval se ze síně Aro. Bohyně Hell, on snad poslouchal? Já podrážděně zavrčela a šla za Demitrim. Podívala jsem se na svůj plášť. Bylo tam 25 čárek, ale věděla jsem, že Aro těch 8 nechá zanedlouho odpárat...

A jako na zavolanou přiběhl poslíček a prosil, zda bych mu nedala svůj plášť. S pokrčením ramen jsem si ho sundala a podala mu ho. Každý dostane svůj jedinečný plášť. Je ze zvláštní na pohled nepříjemné látky. Ale pro nositele je přímo ideální. Je tak dlouhý jak potřebujete, nikdy nezačne hořet a další drobné, ale v reálném životě celkem užitečné, maličkosti... 

A odpárání čárek, to je tajemství. Když to vyzkoušíte sami, tak se vám celý plášť roztrhá a rozpárá. A pak je vaší značkou hanby. A navíc se vedou velmi přesné záznamy o každém upírovi a jeho postavení. Povzdechla jsem si. Bez pláště jsem si najednou připadala jako nahá. Což bylo divné, jelikož jsem ten plášť vždy nesnášela.

Došli jsme do tělocvičny a Demitri mi řekl a názorně ukazoval, co mám nováčky naučit. Trvalo asi hodinu, než jsme vše probrali, ale byla to hodina zábavná a vcelku příjemná. Když hodinka odbyla, Demitri odešel s tím, že musí sám také cvičit své žáky a že mi pro začátek pošle poslušné a vcelku lehce ovladatelné upíry.

Když Demitri odešel, složila jsem se. Nevydržela jsem to. Zhroutila jsem se v rohu tělocvičny, tam, kde na mě nepůjde z vchodu vidět a tiše povzlykávala. Vše na mě dolehlo. Marie, o které jsem si myslela, že mě to už přešlo. Také to, jaká jsem zrůda mě trhalo na kousky, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že zabíjím a působím bolest takřka s radostí. Ne takřka... já to dělala s radostí.

"Iso..." šeptl náhle a tiše hlas, melodický a hluboký hlas naplněný porozuměním a něhou. Erotův hlas.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se a ze zvyku si otřela oči od slz, které ale nebyly. Byly to jen fantomové slzy. Zvedla jsem se a snažila se upravit. Pod upřeným Erotovým pohledem to šlo ale ztuha, byla jsem rozpačitá a roztržitá, spíše jsem se více rozcuchala a pokrčila si oblečení, než že bych se upravila.

"Zapomněla jsi na mou schopnost? Z části cítím emoce... a ty tvoje volaly touhou po společnosti. Ani upír starý jako já nemá tak zatvrzelé srdce, aby ten hlas neposlechl a nesnažil se pomoct. Iso..." šeptl něžně Erot. Okouzleně jsem na něj koukala, ale pak jsem prudce zakroutila hlavou a ustoupila o dva kroky. Dále jsem nemohla, byla tam zeď.

"Izy, jsem Izy." namítla jsem. Jméno Izy mi skýtalo ochranu, když jsem byla Izy, tak jsem byla nemilosrdná upírka, která se o sebe umí postarat, která je silná, nezávislá a nezlomná. Isa taková byla... ale začala pokulhávat a začínala být slabá. Já musela být Izy. Erot mlčel a ani se nepohnul. Zdálo se, že na něco čeká. A já najednou věděla na co.

Tak moc jsem to chtěla udělat. Já to musela udělat! Udělala jsem k Erotovi krok a on pomalu, promyšleným způsobem rozpřáhl náruč. Oddechla jsem si a šťastně se usmála. Opravdu čekal na to, po čem jsem tolik toužila. Opravdu mi nabízel útěchu a společnost. Další váhavý krok a pak... byla jsem takový kousek od svého učitele a už jen malinký, nepatrný krůček a jsem schovaná v jeho náruči. Zarazila jsem se. Nadechla jsem se a velmi ostře vnímala Erotovou osobitou vůni. Strnula jsem. Takový kousek od toho, po čem jsem teď prahla. Proč mu tedy neskočím kolem krku?

Erot se ani nepohnul, vypadal, jako by takto mohl strávit věčnost. Vlastně je to pravda. Mohl tak strávit věčnost. A i já jsem mohla strnout navěky takový kousíček od něj. Já... nemohla jsem se pohnout a udělat ten jeden krok. Bála jsem se toho, co se stane potom. Nebo co se spíše nestane. Erote! Obejmi mě! Udělej to ty sám! Já jsem zbabělec, ten jeden krok je něco, co nedokážu překonat!! křičela jsem v duchu.

Ale ve chvilce, při pohledu do jeho laskavých moudrých očí, jsem se rozhodla. Nadechla jsem se a chtěla učinit ten jeden krok, který mě dělil od lásky, kterou jsem tolik potřebovala.

V tu chvíli se dveře do tělocvičny s prásknutím otevřely a vešel Demitri s pár upíry. Erot se ani nepohnul, upíral veškerou pozornost na mě. Ale já... chovala jsem se jako vyděšená srnka. Zbabělec. I předtím, i teď a i potom. Utekla jsem k Demitriovi a jeho upírům a snažila se vytlačit z mysli obraz smutného páru temných očí. Erotových očí. Koutkem oka jsem viděla, jak mu ruce pomalu poklesly k bokům a jak zamyšleně hledí na místo, kde jsem před chvilkou stála. Proč jsi mě jen neobjal? pomyslela jsem si jaksi toužebně v duchu.

Začala jsem se soustředit na to, co se dělo teď. Bylo to celkem jednoduché. Upíry jsem tady přivedla já (kdo jiný taky, že?) a znali mě. Důvěřovali (i když nevím proč) mi a poslouchali mě více, než by si Demitri vydobyl i za rok. A co bylo nejdůležitější... upíři byli dychtivý prát se za Volterru. Jen jsem nechápala proč. Že bych to s Hlasem zase přepískla?

Erot se mi z hlavy vykouřil hned, když se mi upíři začali mezi sebou prát. A bylo to dobře. Ten pár černých smutných očí mě totiž pronásledoval a to bylo to poslední, co bych si teď přála. Protože já věděla, že bych se nechala s klidem na duši chytit, polapit do těch černých tůní a ještě bych nadšeně sama příspívala k tomu šílenství. Nějaký románek je opravdu to poslední, co je teď na seznamu mých přání...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře