Izy, intrikářka a milovnice 8

15. červen 2009 | 18.17 |

8.kapitola: Přemlouvání

Běžela jsem lesem a nezastavila se snad týden. Střídavě jsem lovila a vyhýbala se lidským osadám. Nezastavila jsem se ani na chvilku, i lov jsem si odbyla v pohybu. Běh mě uklidňoval a dával mi zapoměnout na Marii a její ledový pohled, který mě jako fantom provázel všude, kam jsem se chtěla před tím párem studených pohrdavých očí schovat.

Minula jsem mnoho měst, slunce se stalo kulisou za běžným vnímáním okolí, bylo jedno, jestli je den nebo noc. Já viděla stejně dobře. A stejně tak jsem mohla ve dne či noci vyplnit svůj úkol. Nebála jsem se, že bych nějakou upíří skupinku minula. Sice jsem běžela rychle, ale můj čich mě nezklame. To jsem si později také potvrdila.

V tu chvíli, kdy jsem ucítila sladký pach upíra, byla hluboká noc a teprve teď jsem si uvědomila hrobové ticho rušené jen vzdáleným, tichým lidským sténáním. Ten člověk se loučil se svým životem. Představa krve na rukou, když tenký srpek měsíce je jediným zdrojem světla, okolo jen modrošedá příroda zbavená těch křiklavých barev, ticho a klid... rozechvělo mě to a v hrdle mi vzplanul hlad takovou silou, až jsem se téměř přestala ovládat. Tiše jsem se vykradla k umírající lidské oběti.

Doběhla jsem na mýtinku. Ani nevím, kdy se z plížení stalo běhání a kdy hlad převážil nad sebeovládáním. Každopádně, když jsem upíry viděla v celé jejich temné, ale dokonalé kráse, rychle jsem se probrala. Byli tam 4 upíři. A všichni na mě vrhali vražedné nenávistné pohledy.

Těla dravcu byla napjatá, čekali jen na okamžik nepozornosti, kdy mi mohou skočit po hrdle. To není dobrý začátek. uvědomovala jsem si. Vůbec né. Ještě dřív, než na mě mohli skočit, tak jsem lehce konverzativním tónem položila tu otázku, pro kterou běhám v lesích a hledám novorozené... či jiné skupinky upírů a nomády..

,,Jste nepřáteli Volturrů?" má otázka vyzněla do ticha a mě přes nos udeřila sladká vůně krve, která se ale pozvolna měnila ve zkaženou břečku bez života. Ten člověk umřel. Ticho se prodlužovalo a mě už krev nevábila, spíše mi neuvěřitelně vadila a dráždila mě. Upíři sebou trhli a  jako by si teprve teď všimli mého černého pláště.

,,Ne. Kdo to je... ?" zeptal se jejich vůdce (nebo jsem ho za vůdce předpokládala) obezřetně, hledal v okolí, jestli nemám posily a když nikoho nenašel, povýšeně se na mě podíval. Jak já jsem si teď přála mít Janinu moc. Pouhou myšlenkou ho donutit krčit se mi u nohou... Já jsem se mu chladně a bez emocí dívala do oči. Vítr mi zavál do tváře vůni lesa a to trochu rozehnalo rudou mlhu vzteku, která se mi začínala tvořit před očima.

,,Má někdo z vás moc?" zeptala jsem se. Slova mi plynula ze rtů pomalu, jaksi se zadrhávaly a vyzněly podivně strojeně. Byl to takový rozdíl oproti melodické hudby, kterou jsem mluvila na Volterře. Upíři přede mnou se napjaly a v očích jim bleskla zuřivost. Uvědomila jsem si, že jsem přestřelila. Vůdce zavrčel a vrhl se na mě.

A s ním i ostatní...

Tak jsem to nechtěla. Vůbec ne. Ladně jsem se stočila a vyhnula se dvou bleskovým hbitým postavám. Jednu jsem opravdu jemně odhodila do lesa... stále jsem je chtěla přesvědčit ať se ke mě přidají. Upírce to ale jako jemné asi nepřipadalo, což vysvědčila bolestným výkřikem. To dost rozzuřilo dalšího, který se na mě opravdu rychle vrhl. Musel být mladý novorozený. Z toho důvodu jsem ho musela ,,jemně,, odhodit štítem, přičem jsem slyšela chór praskajících kostí.

Rozhořčeně jsem zavrčela, když se upíři, až na upírku a toho, kterému jsem zlámala žebra, rozhodli útočit dále. Pak jsem se ale zarazila a pomyslela si, že takto jsem se pravděpodobně chovala i já, když mě šel Aro odchytit. Odrazila jsem upíra a uskočila před druhým, který mi chtěl skočit do zad. No vlastně... chovala jsem se o dost hůře. pomyslela jsem si a při te vzpomínce jsem se pousmála. 

Otočkou jsem zesílila ránu pěstí a odmrštila vůdce skupinky. Vykřikl, jelikož rána byla dost silná. Na záda mi skočil druhý upír a já si ho přehodila přes rameno. Vše jsem dělala automaticky, výcvik s Demitrim a Erotem se vyplácel. Kupodivu se mě ale upíři ani jednou vážněji nedotkli. Na jizvy to tedy rozhodně nebude. Snaž se do nich vcítit... pobízela jsem se.

Když já byla nomádkou před tak dlouhou dobou... povzdechla jsem si v duchu. Přesto jsem ale najednou pocítila touhu běhat lesem, nezpoutaná, nevázaná k Volterře. Teď, když jsem dlouho a sama běžela lesem, se mi to vybavilo. Ten pocit svobody. Ale mělo to i své nevýhody. Volterra dává taky něco na oplátku za svobodu. Dává pocit bezpečí a... domova. Zachvěla jsem se, když jsem si to uvědomila. Zachvěla jsem se, když mi došlo, že svou upíří nespoutanost vyměním za vodítko Volterry. Zachvěla jsem se, když jsem si uvědomila, že si mě Bratři "ochočili".

Musím přestat boovat, jinak bych jim mohla nedopatřením ublížit. Upíři byli silní, ale ohromně nešikovní, co se boje týče. Spoléhali na svou početní přesilu, ale já vyřadila dva upíry (mizi nimiž byl i vůdce), upírka se ani nesnažila útoky předstírat a poslední upír už ztrácel dech. Né doslova, ale začínal chápat, že to nevyhraje. Je zahnaný do kouta. A zvířata zahnaná do kouta se vždy chovají opravdu nepředvídatelně. To vím z vlastní zkušenosti. V hrudi mě začal kousat smutek a provinilost za Cas... kterou jsem tak zbaběle a sobecky opustila pro vlastní záchranu... která se vlastně ani nepovedla.

,,Dost, jinak vás budu muset zabít!" křikla jsem na ně ,ale oni jako by neslyšeli. Tedy jeden upír. Upírka okolo mě chodila v kruhu, velitel se začal pomalu zvedat a ten s přelámanými žebry si je opatrně ohmatával a vypadal, že co nevidět bude boleschopný. Čím dál více se poddávali jen instinktům. A já s nimi. Nevěděla jsem jak je uklidnit. Nevěděla jsem, jak rozehnat tu rudou mlhu před vlastníma očima! Kdybych některého z nich zabila, rozzuřili by se ještě více! A já k tomu mám opravdu blízko.

A pak jsem si vzpomněla na můj hlas. Ten, který jsem použila na přivoláni Cas a použila jsem ho i potom při jiné situaci. Poznání mnou projelo jako radostná vlna a já se rozpomínala, jak se ta má schopnost používá.

Nechcete se mnou bojovat. Mohla bych někoho zranit. Budete mě poslouchat a rádi se přidáte k Volturiům... Broukala jsem v duchu a upíři se pomalu zastavovali. Bojovali, ale jejich pohyby začaly být pomalé a vláčné. Usmála jsem se na ně a zopakovala:

,,Nechtěli by jste se přidat k nejmocnější upíří rodině na planetě? K Volturům?? Budete mít kde bydlet, budete mít o potravu postaráno a budete mít základní výcvik..." řekla jsem a sladce se usmála. Ano, to je to jediné, co chcete... šeptala jsem mámivě v mysli a soustředila se na to, aby to slyšeli. Jejich velitel se jako první otřepal z vlivu mého hlasu a zeptal se:

,,Ale jaký je v tom háček?" Nevinně jsem se na něj podívala.

,,Jestli se k Volturům přidáte, budete muset poslouchat naše.. vůdce, krále." řekla jsem a uviděla, že se mu to nelíbí. Ale ostatní to tak nebrali. Dívali se na mě se zájmem i když už z nich má moc pomalu vyprchávala.

,,Kdo se chce přidat ke královské rodině upírů?" zeptala jsem se vesele i když jsem byla strašně rozzlobená. Ani nevím proč. Tři upíři vystoupili a postavili se za mě. Jejich vůdce se na mě díval více než nenávistně. To on byl ten, který odmítal. Odovála jsem nutkání se ohlédnout. Z toho, že mi za zády stojí neznámí upíři, mě mrazilo a vadilo mi to. Ale kdybych je kontrolovala, ztratila bych jejich důvěru... pravděpodobně. Pokud něco takového vůbec mezi námi existuje.

,,Vzala jsi mi mou skupinu, za to zemřeš!" zakřičel upír a vrhnul se na mě. Že co? pomyslela jsem si nechápavě. Elegantně jsem se ale útočímímu upírovi vyhnula a chytila mu ruce v železném sevření. Chvilku jsem se rozhodovala, co s ním a pak jím mrštila o zem.

,,Upíři, jak dlouho ho znáte?" zeptala jsem se. Už jsem se rozhodla. Jen doufám, že správně.

,,Já jsem ho přeměnila. " řekla jediná žena ve skupině. Já se na ní smutně podívala.

,,Tak to se ti omlouvám." řekla jsem a začala ho trhat na kusy. Muž téměř ani nezačal křičet bolestí, byla jsem rychlá a ani né moc krutá. Žena zakřičela a chtěla se ke mě vrhnout, ale dva upíři jí duchapřítomně zadrželi. Mlela sebou jako šílená. Po chvilce jsem jeho kusy naházela na hromadu a zapálila jí. Sice chvíli trvalo, než se oheň rozhořel, ale já na něj naházela pár klacků a časopis, co jsem si (prozíravě) za tímto účelem koupila. Ta žena se mužům vytrhla ve chvíly, kdy jsem u ohně klečela, ale já jí vycítila, bleskově se bránila a zkroutila ruku za záda. Když celá ochabla, pustila jsem jí a postrčila jí k jejím druhům.

,,U nás se neposlušnost trestá." řekla jsem a zaznamenala ve svém hlase únavu. Teď se na mě upíři nedívali s nenávistí, ale pro mě s nepochopitelnou úctou. Když jsem se k nim vydala, dva upíři ztuhly a poplašeně sena mě podívali a žena o krok ustoupila.

,,Jestli se stále chcete k Volturiům přidat, tak běžte do Volterry a tam si vám najdou." řekla jsem a rukou naznačila směr. Pak jsem bez rozloučení odešla. Ještě jsem uslyšela tu ženskou, jak vříská: Vy tam chcete jít? Jste blázni? Tak si běžte! Mě je to...

Běžela jsem dál a uvědomila si, že jsem nezačalo zrovna nejslavněji. Musím si to více promyslet... ale něco z toho dobrého vyšlo: Už jsem neměle takový vztek, který vznikl ze smutku. Vybila jsem si ho na tom ubožákovi.

..............

Takto jsem pokračovala půl roku. Nejdřív jsem se zdvořile zeptala, pak jsem absolvovala krátký boj, použila mou moc a pak jsem je poslala do Volterry. A čím dál víc jsem se zlepšovala. U posledních 8 skupin jsem ani nikoho nemusela zabít a vyhladila jsem jen jednu skupinu. Za ten půl rok jsem narazila na 15 skupin. A v nich byly dva talenty. Jedna upírka uměla zmrazit věc (tak, že se obalila ledem, který dokázal roztát) a druhá upírka (z jiné skupiny) uměla posílat posílat myšlenky... ale jen posílat. A neměly takovou hypnotickou moc, jako já. Možná jen, že mému hypnotizmu vzdorovala zdárněji, než ostatní.

...........

Mobil mi začal vybrovat v té nejnevhodnější chvíli. Zrovna jsem pozorovala novou skupinu upírů. Ti se nakrčili do bojových pozic a začali se zmateně rozhlížet. Byla jsem nucena vyjít z mého úkrytu. Co bylo nejkomičtější? Když se na mě chtěli vrhnout, rukou jsem jim dala pokyn, ať počkají a přijala hovor. Kupodivu mě mírně zmateně poslechli. Ani jsem to nevěděla, ale měla jsem štěstí, že jsem na sobě neměla svůj černý plášť.

,,Izy, ty jsi zlato! 63 upírů za půl roku. Jak to děláš? A dva talenty! Jakmile se vrátíš, povýším tě.. Něco tu bez tebe chybí. Nikdo totiž nechce chodit na sebevražedné mise! Nezapoměň, přesně za rok se vrať!" dořekl Aro a zavěsil. Mě myslí blesklo, jesli to není náhodou důvod toho, proč běhám po lesích. Povýšení.

Šedesát tři upírů. Myslela jsem, že polovina upírů, co jsem jim Volterru doporučila, mě nakonec poslala do háje, ale kupodivu skoro všichni do Volterry dorazili... Dost mě to překvapilo... né ono mě to ohromilo, ale také potěšilo. Všimla jsem si že mě mezitím osmičlenná skupina upírů obklíčila. Začala jsem je vnímat.

,,Jsem Izy Volturry a chtěla bych se zeptat, zda se nepřidáte k Volturriům." řekla jsem chlácholivým tónem a hláskem jim našeptávala souhlasná slovíčka. Šest upírů se trochu uvolnilo. Rozhlédla jsem se po skupině, ale ten kdo bude vůdce, toho jsem se neodvažovala odhadovat. Všichni byli dobře oblečení, nebyli moc špinavý a nepáchli smrtí a rozkladem...

Nakonec vyšel ze skupiny mladík, kterého jsem za vůdce předpokládala nejméně. Pohrdavě si mě změřil a pak udělal pohyb, jako by mě zavrhoval.

,,My s Volturrou nechceme mít nic společného." řekl tvrdým hlasem. Já nadzvihla obočí. Znělo to rozhodně.

,,Mluvíš za všechny?" zeptala jsem se a rychle přeletěla pohledem ostatní úpíry. Osmičlenná skupina... to je něco opravdu něco nevídaného.

,,Ano." řekl jistě a já se usmála. Ukázala jsem na jeden pár upírů, který si ho nesouhlasně měřil a mladík se zamračil.

,,Vy se chcete k Volturům přidat po tom, co nám provedli?" zeptal se vztekle. Já se přikrčila do bojové pozice. Něco v jeho hlase na mě křičelo, ať uteču. Navíc... osm upírů je dost i na mě. A nevypadá to, že by to byli nějací nováčci v upířím světě a postoje pěti z nich prozrazovaly výcvik. Paráda! Čekala jsem, že na to dojde, ale né tak brzo. A né u tak početné skupiny upírů... Nepřátělé Volturrů... Zase jsem vytáhla mobil a vytočila Arovo číslo.

,,Jak se jmenuješ??" zeptala jsem se netrpělivě chlapce, který skupinku vedl, a ten se na mě podíval jako na blázna. Vlastně... celá tahle situace byla pokřivená a komická. Chovala jsem se jako na výletě mezi koťaty a ne nebezpečnými tygry. Aro mi to zvedl a já mladíkovy netrpělivě pokynula, ať mluví.

,,Leo... říkají mi Leo..." řekl a podíval se mi vyzívavě do očí. Koutkem úst jsem se na něj pousmála. Ani nevím proč. Asi reflex z Volterrského dvora.

,,Iz, co se děje?" zeptal se Aro a zněl potěšeně.

,,Leo se děje. Co s ním má Volterra za problém?" zeptala jsem se sladce. ,,Pane." dodala jsem po chvíli ticha.

,,Izy, uteč! Jsou nebezpeční. To oni vytvořili těch 50 novorozených, co jsi tehdy zabila!" odvětil Aro a najednou... mobil mi zmizel z ruky a Leo ho drtil v ruce. Zlostně jsem se na toho kluka podívala.

,,To ty jsi ten démon, který pobil naše děti?" zeptal se Leo hlasem napůl naštvaným a napůl plným úcty. Ostatní upíři se také začali chovat jinak. Už nebyli jenom napjatí, nepokrytě byli připraveni k boji. Co teď? proti své vůli jsem začala být nervózní. Musím snížit jejich počet... odvětila jsem si.

,,Kdo se k Volterře chce přidat, ale bojí se, přimluvím se za něj, kdo né, tak teď a tady zemře. " řekla jsem tvrdým hlasem a hláskem donutila tu váhající dvojici, aby se postavili za mě. Pak ke mě přestoupila ještě jedna upírka, než ten zbytek se zlostným vrčením zaútočil. Tři zrádci uskočili z dosahu boje, nesnažili se mi pomoct, ale ani proti mě nebojovali. Aspoň něco. Vše bylo tak rychlé, mé lehkomyslné laškování se změnilo v zuřivou zlost. Toho Lea jsem dostala hlasem a donutila nové Volturry, aby mi ho podrželi.

Zbytek jsem odlákala do lesa a tam je rozdrtila štítem tak, aby to ti nový neviděli a Aro si to pak nemohl přečíst v myšlenkách. Štít jsem použila z jednoho prostinkého důvodu. Byla jsem unavená, chtěla jsem to mít rychle za sebou a... bez štítu by mě pravděpodobně do pár minut zabili. Když jsem se vrátila, tak Leo klečel a ostatní ho drželi. Zmítal sebou opravdu slušně. Když ten mladík uslyšel, že se blížím, tak zařval:

,,Pojď bojovat! Ať je to rovný s rovným!" křikl a já se jen ušklíbla. Znovu ho omámila hlasem. Otočila jsem se na přeběhlíky. Jaká ironie, že jeho spolubojovníci ho drží a nedovolí, aby se na mě vrhnul. 

,,Děkuji za pohlídání a chci se zeptat, půjdete k Volturům nebo jste se jen chtěli dostat od tady toho." ukázala jsem na omámeného Lea.

,,To druhé," ušklíbla se dívka, která ke mě přestoupila jako druhá a omluvně se na mě podívala. Omluvně? Chtěla se otočit a utéct pryč, když se pozorně na Lea zadívala.

,,Co to s ním je?" zeptala se zvědavě. Pokrčila jsem rameny a s Leem přes rameno jsem se vydala zpět do Volterry. Dvojice se na mě nejistě pousmála, pak se nevěřícně rychle ohlédla k lesíku, kde jsem zabila pět jejich spolubojovníku a váhavě mě následovali. Upírka chvíly stála na místě a dívala se za námi, než odběhla na opačnou stranu než my. Její pohled mě pálil v zádech jako nějaká pečeť, kterou by tam vypálila. Zdálo se mi, že mi něco uniklo. Že jsem si mězi prsty nechala proklouznout něco, co by mě konečně uzdravilo. Kdybych upírku přesvědčila, aby se k Volterrům přidala, změnilo by se tím něco? Nebo spíše změnilo by se tím vše? Ano... podvědomně jsem to tušila, ale na to bylo pozdě. Upírka už byla z doslechu. Stejně jako já z jejího. Právě jsem minula jednu z šancí pospravit si své zlomené srdce.

To jsem věděla díky mé schopnosti předtuchy, která mě najednou zasáhla. Ale pozdě na to, abych změnila své činy. Někdy je lepší nevědět. Protože pak za nevykonané skutky nemusím litovat. Zamlkle a sklesle jsem se ohlédla. Upírka nebyla nikde v dohledu. Chuť se otočit a jít jí hledat mě popadla tak silně, až jsem se zastavila.

,,Děje se něco?" zeptal se muž z upíří dvojice, která se ke mě přidala. To mě probralo.

,,Nic... ta upírla jen byla jedinečná." uklouzlo mi.

,,Ano. Cassandra měla úžasný dar." odvětil upír.

,,Možná je dobře, že jsem jí nechala jít. S darem by ve Volterře nebla moc šťastná. Aspoň myslím." odvětila jsem a něco úplně očividného mi uniklo. Ani nevím, jak se to mohlo stát, ale nespojila jsem si upírku Cassandru s mým mrtvým dítětem. Možná to bude tím, že má být mrtvá. Ani jsem neměla důvod nad něčím takovým přemýšlet. Cas totiž už nebyla... a jakou souhrou osudu bych potkala její identické dvojiče se stejným jménem? Nechala jsem si skrz prsty utéct svou spásu. Čím více jsem nad tím později uvažovala, tím jistější jsem si byla, že není možné, aby to Cas byla. Ale vyloučit jsem to také nemohla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře