Izy, intrikářka a milovnice 7

13. červen 2009 | 18.16 |

7.kapitola: Marie Volturri

Seděla jsem a chvilku se snažila pochopit, kde jsem. A pak jsem se nadechla.

Zalápala jsem po dechu a pak se zlomila v pase. Vymanila jsem se někomu z náručí a začala se dávit... vodou?? Já jsem takový blázen, že jsem začala pít vodu?? Když jsem vydávila asi dva litry vody, postavila jsem se na nejistých nohou. Dezorientovaně jsem se rozhlédla a uviděla Erota jak si mě zamyšleně prohlíží.

,,Co je?!" zeptala jsem se nevrle. Bylo mi tak špatně a přemýšlela jsem, jestli se takhle nemívají lidi po opici.. Pak jsem se ale znovu rozkašlala a chrchlala další vodu. A u Hell, tak to je se mnou zlý. Já se vodu snažila i dýchat?!

,,Co jsi tam dělala?" zeptal se mě učitel. Já se na něj zmateně podívala.

,,Kde?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem a začala se zase dávit. Když jsem se postavila teď, bylo mi lépe. Když jsem se pohnula, už ve mě všechno nežbluňkalo.

,,Promiň, ale je mi strašně zle.. na co ses ptal?" zeptala jsem se a pomyslela si, že si do seznamu neupířích věcí, které se mi nepochopitelně stávají, musím připsat hned po skoro smrti a bolení hlavy také zvracení vody. Prostě opici.

,,Co jsi tam dole v bazéně dělala?" zopakoval otázku. Chvilku jsem na něj zmateně koukala, pak jsem ale postřehla, že jsme u bazénu. Můj upíři mozek si vše rychle spojil a mě vyšlo, že právě tam jsem načerpala všechnu tu vodu. Opatrně jsem se postavila a došla k němu. Nahla jsem se nad okraj vody a zahleděla jsem se do hlubiny bazénu. Možná jsem na okamžik tak zahlédla.. sebe? Vyděsilo mě to. Nevím, jak to popsat, nemyslím odraz ve vodě... já viděla svou... duši!!! Rychle jsem se narovnala a snažila si vzpomenou na poslední věc, co jsem dělala.. Nevědomky jsem od bazénu couvala.

,,Světýlka, pozorovala jsem vánoční světýlka." řekla jsem. Úplně jasně jsem si vybavovala rudé světélko, které se mi líně houlalo nad hlavou. Snažila jsem se usilovně vzpoměnout na vše, co se stalo, ale...

,,A pak... jsem se tady začala dávit vodou..." dořekla jsem. Do toho seznamu neupířích věcí budu asi muset připsat i okno.. protože si nic mezi tím nepamatuju. Erotovi zacukaly koutky. Že by zase četl? nevím, jestli jsem si to pomyslela naštvaně, nebo pobaveně.

,,Aha.. tak pojď se převléc a Heidi ti schovala pár zrzek... " broukl Erot a já hned ožila. Ani jsem si neuvvědomila, že mám tak velkou žízeň. Pak mě něco zarazilo. To jak to téma můj učitel tak rychle pustil ze zřetele, se mi zdálo podezřelé.

,,Erote.. co se děje?" zeptala jsem se ,když jsem se převlékala a můj učitel čekal přede dveřmi.

,,V tom bazénu jsi byla skoro 2 týdny." odpověděl. Zarazila jsem se. Cože jsem byla? Kde byla a jak dlouho?

,,A neříkej mé jméno tak nahlas.. je to moje, Arovo a teď už i tvoje tajemství.

." broukl. Ale to mi teď bylo naprosto ukradené. 2 týdny a já si ani jeden den, jednu hodinu nebo aspoň vteřinu nepamatuju?? Zamračila jsem se a vyšla na chodbu. A popadla i plášť. Z nějakého důvodu jsem věděla, že ho budu potřebovat.

Na téma bazén jsme už nic neřekli. Mlčeli jsme a já měla pocit, že Erot o tom ví více, než je ochotný mi prozradit. Ale netlačila jsem na něj. Tak ať si to nechá pro sebe!!

...........

Měla jsem pravdu o tom, že jsem ho potřebovala (plášť). Ale né pro vlastní potěchu. Už jsem vám říkala něco o postavení. Né? Tak je to takto:

Pro normálního člověka skoro nepostřehnutelné, ale na levém rameni jsem takové černé výšivky čárek. A čím méně těch čárek je, tím máš vyšší postavení. Na začátku je tech výšivek 30 a Aro, Marcu a Caius nemají žádnou. Erot má jednu a Jane jich má 10. No a takhle bych mohla pokračovat do vyjmenování všech dvouset upírů na hradě a dalších skoro tisících mimo hrad ve světě. A já. Já jich mám 25.

Jak jsem se těch 5 zbavila? I když mě Aro seřval, tak mi za misi přece jen pět čárek nechal odstranit (a že pět je dost, znám pár upírů, co jsou ve Volterře už přes deset let a mají pořád 30 čárek).

.........

Vešla jsem do jídelny a od už trochu naštvané Heidi jsem s díky převzala tu divokou rusovlásku. Dnes jsem se ani nezatěžovala mučením, jen jsem se hladově zakousla a sála. Když jsem skončila, hodila jsem mrtvolu na hromadu a ta po chvíli vzplála jasným ohněm...

A pak jsem jí zahlédla. Marii. Právě jsem pila, takže jsem měla dost dobrou náladu. Vesele jsem se k ní vydala, ale ona si mě ani nevšimla. Bavila se s ... Marcusem! Tím nikdy nemluvívím apatickým Marcusem! Počkala jsem , až se dobaví a pak si Marii odchytla. Chtěla jsem se jí zeptat na její nový život, jak se má, ale ona se mi jen podívala na rameno a vznešeně odplula. Chvilku jsem se na ní koukala jako tele na nová vrata. Ale to už se vzdalovala.

A já se podívala na její rameno a  oči mi div nevypadli z důlků. Měla 10 čárek. A jak povýšeně se chovala! Chtěla ukázat, že ona je lepší a já jsem jen bezvýznamný voják. Stála jsem ve vedlejší chodbě a třásla jsem se... ano třásla jsem se a zalykala se vzlyky, které jsem nemínila vypustit na světlo světa.

"Trochu" mě to zranilo. Chvilku jsem to vydýchávala, když se bolest změnila ve vztek. Mé srdce se zase zatvrdilo. Myslela jsem, že když budu na ostatní aspoň trochu vlídná, tak se mi to bude oplácet. A oplatilo se mi to? Jak jste si teď přečetly, tak né. Zatvrdila jsem se a nakráčela si to k Arovi. Mariino chování ve mě něco zlomilo. Už... jsem nevěděla, co dělat. Byla jsem sama a zraněná, zrazená.

Strojeně jsem se Arovi uklonila a chvilku si srovnávala myšlenky a přemýšlela, jak své přání přednést. Nakonec jsem se rozhodla to nekomplikovat.

,,Můj pane Aro, není nějaká mise, kterou bych mohla vzít? SAMA?" dodala jsem po chvíli. Aro se na mě zamyšleně podíval a pak se dotkl mé tváře. A pak se zatvářil nechápavě.

,,Kde jsi minulé dva týdny byla? A proč v nich vidím jen tmu?" zeptal se znepokojeně.

,,Byla jsem ve sklepeních.. " zalhala jsem. Aro chápavě přikývl a nakonec řekl:

,,Pokud chceš, můžeš z Volterry na rok odejít a přetahovat k nám upíry. Ale přesně za rok se musíš vrátit.." prones důrazně. Já se s úklonou vzdálila a skoro vletěla do svého pokoje.

Mechanicky jsem balila vše, co bych mohla potřebovat a snažila se přitom nepřemýšlet. Mou mysl totiž pořád táhlo téma Marie a její zrada. Ale jaká zrada? Prostě se jen stala Marcusovou oblíbenkyní a já jsem pro ní už jen přítěž!! Zarazila jsem vzlyk.

Po zbalení jsem se vrátila do sálu. Chtěla jsem se Arovi naposledy ohlásit. Tam ale Aro nebyl, tak jsem zamířila na místo, kde tak rád přemýšlel. Do knihovny a tam ho našla sedět zamyšleného. Jak jinak... téměř jsem se pousmála. Na stolku ležel mobil a kreditka. Vzala jsem to a s tichým: ,,Děkuji pane a naschle Aro..." jsem ho lehce líbla na tvář. Nepohnul se a ani jeho oči nezískaly přítomný výraz. Trochu mě zamrzelo, že se se mnou nechce rozloučit. Rozdráždilo to už i tak dost bolavou ránu po Marii. Musela jsem pryč, a to zatraceně rychle.

Otočila jsem se a odcházela. Neviděla jsem, jak se nakonec Aro pohnul a pak se na mě Aro podivně a... smutně díval. A neviděla jsem ani Erota, stojícího ve stínu jednoho regálu. Vlastně né že neviděla.... já už to nechtěla vidět.

............

Nejprve jsem si chtěla vzít auto, ale pochopila jsem, že upíra v autě asi nepotkám. Vyšla jsem tedy z hradní brány a otočila se na hrad. Vypadal tak opuštěně a přitom jsem věděla, že tam sídlí mnoho krvelačných bytostí. Otočila jsem se a nezahlédla 3 páry smutných pohledů. Arův a Erotův, Demitriův a Terčin a Marcusův, který litoval i za Marii (který byl šestý). Od něj bych to sice čekala nejméně, ale on moc dobře chápal mou bolest...

Ač jsem si to nechtěla přiznat, bolelo opravdu nepředstavitelně, jak se ke mě Marie zachovala. Z hlouby duše jsem toužila po tom, aby Marie nahradila Cass. Aby jí aspoň trochu zastoupila. Nestalo se... A prohra a smutek mě zasáhla více, než bych si přála.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře