Izy, intrikářka a milovnice 6

12. červen 2009 | 18.15 |

6.kapitola: Kde je Izy?

Z pohledu Erota:

Zpočátku mi ani nedošlo, co mě tak dráždí. co mi tak cuchá nervy a co mě nutí pokaždé, když vejdu do nějaké místnosti, rozhlédnout se a někoho hledat. Samozřejmě jsem toho někoho nenašel. Ani jsem nevěděl, koho to vlastně podvědomě hledám. Trvalo mi celý týden, než jsem přišel na to, koho tak sháním. Vlastně... ani jsem na to nepřišel sám. Aro se mě zeptal, proč jsem tak roztržitý, to mě mírně rozladilo, protože se mi nelíbilo, že je to na mě tak poznat, a pak mi nevědomky poskytl na mou nervozitu odpověď.

Všiml jsem si, že Izy už dlouho nebyla v jídelně.. a to si nenechá ujít jedinou večeři! Vždycky si vybere zrzku. A Heidi záměrně pokaždé nějakou zrzku pro Izy vybere..  Tak kde vězí? zeptal se Aro a já tentokrát kupodivu neměl potřebu ho nějak provokovat. Jindy bych nějakou jedovatou poznámku měl a moc dobře jsem si to uvědomoval. V tu chvíli jsem musel rychle odejít.

Nejprve jsem to všude prohledal, ale nikde nebyla. Pak jsem se poptal pár upírů, ale nikdo jí neviděl. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se za Arem. Připlížil jsem se k němu ze zadu, ale stejně mě zase nějak zaslechl:

,,Chceš něco?" zeptal se né moc zdvořilým tónem. Ani se neráčil na mě otočit. Možná se urazil za to, jak jsem bezeslova prchl pryč. Ale pak jsem si uvědomil něco jiného. Tuto svou hru jsme hráli století. Jen dvakrát jsem se k němu dokázal připlížit nepozorovaně. A to bylo v podstatě štěstí. Usmál jsem se, protože jsem pochopil, že tentokrát už jsem ho málem dostal a to ho tak dráždilo...

,,Posílal jsi někam Izy?" zeptal jsem se tiše a obešel ho. Hrátky stranou, tohle je důležitější. Aro se na mě znepokojeně otočil, ale já byl na opačné straně. Nebylo to úmyslné, jen nás prostě zmátla naše rychlost. Proto se mě dotklo, když se rozhořčeně obrátil a naštvaně se mi podíval do očí. Pak to ale přešel a soustředil se na má slova. Spojoval si události a došel k závěru, že když se ho ptám, jestli jí poslal pryč, tak na hradě není. Chtěl, ať mu podám ruku, aby se ujistil a "z první ruky" si ty informace prošel, ale já nemohl. Tentokrát vím něco, co Arovi říct nechci. Nemohl jsem prozradit její tajemství...

,,Už jsem jí přes dva týdny neviděl na večeři a Heidi jí pravidelně schovává zrzky..." broukl jsem a odváděl pozornost k jinému bodu tématu. Záměrně jsem se otočil a  usmál se na Heidi. Ta se na mě zašklebila, protože tato zrzka byla hodně divoká. Hlídala jí před ostatními upíry. Lidská dívka se vzpouzela a křičela. Ta by se Izy líbila...

,,Nikam jsem jí neposílal.." řekl znepokojeně Aro. Otočil jsem se k němu a on stál těsně u mě. Takhle na veřejnosti mě nemohl donutit k tomu, ať mu podám ruku, odhalenou kůži, ale samozřejmě moc chtěl. Nechápal, proč odmítám mu ukázat každou svou myšlenku. Ranilo ho to. Bál se. Jestli ho nakonec, jeden z jeho posledních přátel mimo "bratry", nezradím i já.

,,Půjdu jí hledat..." odvětil jsem klidně, jako by mi to vše nedocházelo, a vycházel pryč z jídelny. Aro mě znepokojeně pozoroval a já potlačil otřásnutí. Taky mi to bylo líto. S Arem jsme byli bratři. Byli jsme si bližší, než bratři. Tak to bylo, je a bude... už navždy. A Aro to ví. Přesto se ale obává... trochu mě to ranilo. Že mi nevěří. Ale abych pravdu řekl, nevěřil bych v jeho pozici ani já sám sobě.

Přeze strach z mé zrady, která by ho zasáhla více, než si připouští, mu myslí blýskla jiná myšlenka. Byla tak silná, že jsem jí dokázal zachytit i když jsem se nesoustředil.

Pomyslel si, že jsem až moc klidný a že nemám o Izy žádnou starost. Z mého chování odvodil, že mi na ní záleží. Myslel si, že je šťastný, že budu mít zase družku. Ale to je lež. I Arova starost o mé šťestí, i to, že Izy jsem si neoblíbil. Ve skutečnosti jsem skoro šílel nad pomyšlením, že nevím kde je.  Za tu chvíli mi ta malá potvora přirostla k srdci víc než dost... Větší starost mi dělalo to, co Aro udělá, až mu dojde, že mi na Izy opravdu záleží.... bude to jako tenkrát? Zahnal jsem podobné myšlenky.

Kde by mohla být?? Ten její blbý dar nezanechávat pachovou stopu!! A ten další, který z velké části blokuje mé schopnosti! 

V lese není určitě... ani Izy není tak dobrá, aby nezanechala nic. Ani zlomenou větvičku, mírně ohnutou trávu.

V okolí hradu taky není. Necítím její bytí. Její duši. To nedokáže zakrýt ani tak silný dar, jaký má ona. Protože můj dar cítění duše je tak mocný, že se mi jen málo darů vyrovná. Izyn dar mezi něž patří. A stejně se mi nevyrovná. Možná za pár stovek let, pokud přestanu sílit.... Tak by mi mohla zabránit používat na ní schopnosti úplně.

V obchodech také není. Lidé ani upíři si jí nepamatují. Navíc jí hlídka neviděla vycházet... i když na hlídku a její ostražitost bych moc nesázel...

V tělocvičně také není. Její pach, který vede tam z doby, kdy jsme cvičili, je už jen nepatrný...

Že by se ztratila ve sklepení a v jeskynním bludišti?? Rychle jsem sešel dolů a stanul na prahu jednoho z mnoha vchodů do Podzemí hlubšího, než si lidé dokáží představit. Ne.. nikdo kromě odsouzenců mi neodpovídá. A ani Izy není tak šílená, aby se ztratila a pak nevyhledala, popřípadě nepřijala pomoc, když pochopí, že nemá jinou volbu.

Sice jsem nechtěl, ale začal jsem používat svůj dar. Začal jsem se soustředit na cítění duší, i když mě to téměř nelidsky vyčerpávalo. Izynu stopu jsem pocítil ihned. Překvapeně jsem si uvědomil, že neopustila bazén. Ale... já našel jen její tělo, na kterém vůně její duše ulpívala. Zděšeně jsem se otřásl. Její duše... zmizela. Zato...

Ucítil jsem něco.. jiného.. v bazénu. Jako by to.. splynulo to s vodou a teď tam klidně pobývalo. Ale bylo to dosti nebezpečné... Cítil jsem vědomí té věci a když jsem se na to více soustředil.... hledal jsem jen vodu. Mělo to velice podobnou příchuť, jako Izy. Upustil jsem od svého daru a když se probral z tranzu, vysíleně a také ochromeně jsem se svezl podél zdi. Chvilku jsem tak setrval a...

Vydal jsem se, rychleji než obvykle, k bazénu a poprvé za dlouhou doby pocítil strach. Co když si šla Iz zaplavat a To jí zajmulo?Proto to má její příchuť? Ale to je hloupost. Bazén není ani pět let starý... a je moc daleko od vchodu do Podzemí, tudíž se tam nemohlo dostat nic odtamtud. Ale odkud a co to tedy je?

K bazénu jsem došel dříve, než by se mi líbilo (což mě ohromilo, jelikož se většinou problémům nevyhýbám). Odklopil jsem víko bazénu a chvilku koukal do temnoty vody. Byla úplně nehybná. Vlhkost ve vzduchu ale byla větší než obvykle a po chvilce jsem na tváři ucítil kapičky vody. Na co jsem čekal? Až na mě něco z té vody vyskočí a zajme mě, jako Izy?  

U bazénu byly čtyři svazky světýlek. Zasunul jsem jedny do zásuvky. Počkal jsem, než se rozsvítí i to poslední téměř úplně na dně (bylo rudé) a oblečený skočil do bazénu.

Z pohledu Izy:

Když začala světýlka mizet, chtělo se mi strašně spát. Né fyzicky, ale duševně. Představovala jsem si, jak moje tělo vypne a já odplouvám do říše snů... a pak to bylo divné.

Cullenovi najednou zmizeli.Místo ní se dostavila temnota a... voda. Ale vůbec to nebylo jako předtím, to opravdu ne! Teď to bylo takové... krásné!! Byla jsem voda. Byla jsem ta velká masa vody. Cítila jsem každý mikroorganismus ve mě. Cítila jsem, jak mě turbína dole v pravo vysává, čistí a pak vlevo nahoře zase vypouští. Cítila jsem také toho velkého mikroba na úplném dně, jak nehybně leží a nic nedělá. A cítila jsem pravěkou moudrost vody, její klid a svobodu. Ano, přestože je tady zavřená a nikam se nedostane, je více svobodná než já. Já ? Já jsem přece také voda. Jsem voda a vodou budu. Nebo né?

Pokud né, co tedy jsem? A čím jsem myslela to Já?

Z pohledu Erota:

Cítil jsem, jak na mě to vědomí doráží, snaží se zjístit, co jsem. Naskakovala by mi z toho husí kůže, být člověkem. Ale já byl upírem. Nebál jsem se, na to jsem byl už moc starý, ale nějaká bázeň z neznámého ve mě přesto přetrvala a já... byl ostražitý a cítil jsem se v té vodě nepříjemně.

A pak, z ničeho nic, mě voda začala tlačit dolů. A já se nechal. Nemělo by smysl bojovat. Pokud si to ten tvor přeje, tak to udělá i když se bránit budu. Tím jsem si byl jistý. Oblečení okolo mě povlávalo směrem nahoru, malé bublinky vzduchu stoupali ke hladině a já... pevněji jsem sevřel pěsti. Přece jen jsem začal cítit počátky strachu.

Voda mě opatrně (opatrně?) dopravila na dno a začala mě posouvat vlevo. A pak jsem jí ucítil. Mé tělo narazilo do dalšího těla a já se otočil, až jsem nakonec obkročmo seděl nad nehybným tělem jiné upírky. Izy. Nevnímal jsem uspokojení vody, jen pocit, jenž se mi rodil v hrudi a zaplavil mě jako vlna. Oddechl bych si, kdyby jsem měl v plicích vzduch. Zatřepal jsem s ní, ale nic se nestalo. Znepokojilo mě to. Vzal jsem jí tedy do náruče. Postavil jsem se na dno a chystal se odrazit nahoru - majáčkem mi byl obdélník světla otevřených dveří - když se její oči otevřely.

Byli... černé.. ale s odstínem modři. Díval jsem se na ní a proklínal se za to, že jsem vzal modrá světýlka. Vše vypadalo tak.. modře. (Modře? Matně si vzpomínám, že to poslední světýlko bylo rudé!) Černé vlasy se mi plazily po rukou a vlály okolo Izyného oblyčeje, jako kdyby měli vlastní život. A pak jsem ucítil, že ta neznámá bytost se hustě přilnává k nám. Né k nám... k Izy! Koncentrivala se k jejímu tělu až po chvilce... voda byla zase voda. Došlo mi to. Nebylo to nic neznámého. Byla to duše. Ale v takové podobě, ve které jí ještě nikdo nikdy neviděl.

Izy zavřela oči a ochabla mi v náručí. (Jak jsem si mohl nevšimnout, jak byla předtím ztuhlá?) Chvilku jsem si jí snažil vzkřísit, ale pak jsem to vzdal a plaval z bazénu pryč. I když to cizí bylo... uvnitř Izy a né ve vodě, neměl jsem z okolí zrovna příjemný pocit a znervózňovalo mě, co by se mohlo, neočekávaně, stát. V jednu chvíli, zrovna, když jsem se vynořil a vytahoval za sebou upírku v bezvědomí (jde to?), jsem začal pochybovat o své příčetnosti a hledat logická vysvětlení. Vycházelo mi jen, že má schopnost selhala. To se může stát. Nikdy se mi to sice nestalo, ale vše je poprvé. Třeba jako to, že vidím upíra v bezvědomí.

Izy najednou otevřela oči. Sice je předtím měla otevřené, ale teď byli živé, rudočerné hladem... Prudce se posadila a zmateně se rozhlížela. To jiné jsem už necítil. Né ve vodě. Ale věděl jsem, že to jiné právě držím v náručí. Byla to Izina duše. Ale mě to bylo jedno. Protože když na mě upřela Izy svůj pohled, málem jsem se zalkl úlevou a radostí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře