Izy, intrikářka a milovnice 5

8. červen 2009 | 18.14 |

5.kapitola: Všude jenom voda!
 


Voda...

Okolo mě... všude... i ve mě...

Polykám jí, když otevřu ústa.

Nepoznám rozdíl mezi tím, jestli mám oči otevřené, nebo ne. Tma! Černé prázdno a mé pohyby zpomalené vodou. VODA!!

Lapám po dechu, ale do plic se mi dostává tekutina a já se dusím.... nedusím. Nemůžu.

Chci kašlat.... nekašlu. Nejde to... voda mě objímá... voda mě drtí, škrtí, tísní... chci řvát, ale otvírám ústa a dostane se mi do nich další voda.

Tma! Nic nevidím! Chci vidět!! Bohyně Hell, já se tak bojím!!

Třesu se... Jsem vyděšená...

Voda je všude.

Já chci pryč!! Já jsem vyděšená!! Už nechci... chci pryč!! Prosím!!

Byla jsem ve vodě dlouho. Moc dlouho. Malou věčnost. A stejně jsem se cítila jako na začátku. Ztracená, vyděšená a zranitelná. Všude okolo mě jen tma. Začala jsem opravdu začít panikařit. Erota už jsem taky dlouho nezaslechla a zase se mě začala zmocňovat klaustrofóbie společně se strachem ze tmy. Achluofobie, pokud se dobře pamatuju. bleskl mi myslí odborný název této chorobné úzkosti.

Vyděšeně jsem se otočila, když mi něco proplulo kolem tváře. Začala jsem padat dolů, jako balvan, možná trochu rychleji. Připadalo mi, že padám věčnost a že se propadnu až někam... nevím kam. Ze strachu z neznámého jsem zase vyplavala nahoru. Plavala jsem tak prudce, že jsem pak hlavou narazila na poklop a ten vydal čistý zvuk, který mi procházel celím tělem. Zrovna příjemné to nebylo. A taky mě to vyděsilo. Připadala jsem si jako krysa v pasti.

Pozitivum na tom bylo, že Erotovy se to také nelíbilo, protože vztekle zaprskal a já k němu hned plavala. Byla jsem jako tonoucí chytající se každého stébla. Strach mě s každým záběrem přibližujícím mě k učitely opouštěl a já zase pomalu začala být klidná. Erot si uvědomil svou chybu a odplaval dál, ale já ho nepustila. Plavala jsem v proudu, který Erot způsoboval a na chvilku mi nevadilo, že nevidím. Byl to zvláštní nový pocit se řídit jen pomocí toho, co cítím pokožkou kůže.

Jako člověk jsem nejraději plavala, neboť ve vodě jsem nemusela mít tak dobrou rovnováhu... Milovala jsem vodu. Muluju vodu. Asi...

Napadlo mě, že jestli je Erot tak starý, jak tvrdí, tak se mu taková hloupá chyba stát nemohla. To poznání mnou projelo jako blesk a já nevěděla, jestli se vztekat nebo děkovat. Rozhodla jsem se pro to druhé. Pocítila jsem k tomu starému upírovy velký příval sympatií, když mi došlo, že mi nenápadně pomohl a to takovým způsobem, že jsme ani jeden neztratili nic ze své cti.

Za chvíli jsem Erota čapla za nohu a ze vzteku jsem jím mrštla dolů.

Sympatie nebo né, je to pořád JEHO blbý výcvik. A já mu za každičký gram svého děsu mínila pořádně zavařit. Plavala jsem za ním do hlubiny a už mě to ani neděsilo. Vědomí, že nejsem sama, mě uklidnilo. Uslyšela jsem jemné žuchnutí, když nohama přistál na dně a já si pomyslela, že jsem ustrašená holčička, když jsem se ještě před chvilkou bála, že se propadnu dolů...

Pak se stalo něco naprosto nečekaného. Uplně šokujícího, co mě nutilo k tomu, abych se začala smát. Ale nezačala jsem. Jelikož jsem si to ještě nevyřídila s Erotem a navíc jsem měla vodu i tak v plicích a více jsem si jí pořídit nechtěla. Každopádně... do vody začali skákat jiní upíři. A ti s sebou měli... vánoční světílka!! Jak jsem už poznamenala: Kdybych nebyla pod vodou, asi bych se smála, až bych se za břicho popadala...

Otočila jsem se na svého učitele a viděla, jak barevná světélka vykreslují jeho tvář neuvěřitelným, mystickým způsobem. Zvláštní. Ten pohled mi zlepšil náladu a dokonce mi začaly pobaveně cukat koutky. Erot mi ukázal ať vyplavu a já ho s radostí poslechla... Vyplavala jsem první a protla hladinu jako šíp. Ale když už jsem byla ve vzduchu, tak jsem neměla kam jít, čeho se chytit, proto jsem se stočila a skočila zpět šipku do vody. To ve zlomku vteřiny. Začala jsem vodu šlapat. Okolo mě se jako děti plácali jiní upíři a vyváděli opravdu jako malí. Veselá světélka barevně poblikávala a to vše podtrhovalo vřískání a veselý smíách. Znělo to jako hromadné zvonění zvonkohry.... smích upírek a jako ta nejkrásnější hudba louděná neuvěřitelně jemným citlivým hudebním nástrojem. Tak mi zněl smích upírů. No prosím, smích upírů mě fascinuje a to jsem upírkou nevím jak dlouho.

Vedle mě se klidně vynořil Erot a na tváři mu pohrával úsměv. Cítila jsem uvnitř sebe, v duši klid. Kdo ví proč, tahleta temnota osvětlená jen červenými, modrými, zelenými a žlutými světélky, plácající se ve vodě, mi připadala mnohem bezpečnější než třeba má postel a slunce.

,,Jásejte lide můj a vynášejte do nebe upíra, jenž toto vymyslel!!" křikla jsem najednou rozjařeně a vesele se rozesmála. Připlaval ke mě upír, objal mě okolo pasu a dožadoval se polibku. Předpokládala jsem, že to byl ten, kdo toto vymyslel. Přestala jsem se rukama udržovat na hladině a začala se s ním jemně líbat. Ruce jsem měla lehce položené okolo jeho krku. Když jsem vyplavala na hladinu a dozvěděla se, že to nebyl on, kdo to vymyslel... jak jsem to měla vědět? Dokázali by jste se na něj zlobit vy, když se tak rošťácky a vesele usmívá? Já to nedokátaka. Já... byla prostě a jednoduše šťastná a užívala jsem si ten neuvěřitelný okamžik naprostého štěstí. Ani nevím proč to pro mě tolik znamenalo a proč jsem z toho byla celá pryč.

,,Docela dobře jsi si vedla, jen jsi mě překvapila, když jsi chtěla utéct.." broukl můj učitel. Překvapeně jsem se na něj otočila. Zjevil se vedle mě jakoby odnikud. Vlastně... úplně jsem na něj zapomněla. Přesto jsem si ale rychle připomněla, čím jsem si prošla a osopila se na něj:

,,Utéct? Plavala jsem nahoru a v té blbé tmě jsem neviděla, že už jsem u poklopu. Kdybych byla člověk, tak už mám otřes mozku..." přešla jsem z křiku do naštvaného brblání. On se jen uchechtl a já si pomyslela něco o bláznivých dědcích, což ho rozveselilo ještě víc. Okolo mě se stříkáním proplavali upíři a já se musela, MUSELA, při pohledu na ně usmát.

,,A co Aro??" zeptala jsem se, spíše aby řeč nestála než proto, že by mě to opravdu zajímalo. Ticho už bylo trochu více než nepříjemné. Erot se zachmuřil.

,,Potřeboval na někom prosadit svou autoritu a ty jsi byla na jediné misi za skoro půl roku..." broukl. Nejdříve jsem nechápala o čem mluví. Po chvilce mi to ale došlo. Dívala jako na blázna... pak jsem přimhouřila oči a vyprskla.. To si odskáče! Za to s ním nepromluvím celý den ani slovo! Chtěla jsem se Erota zeptat ještě na něco, ale okolo nás proplavali další upíři a když mi konečně nebránili v pohledu, můj učitel tam nebyl. 

Potopila jsem se a šla se proplavat. Mamka mi říkala, že jsem ve vodě ladná jako had... jak musím asi vypadat teď?? Pomyslela jsem, že asi jako žralok a nevím, jestli jsem se tím urazila nebo pobavila nebo si složila poklonu. Asi všechno z toho.Pak jsem se zarazila. Proč jsem si teď, zrovinka teď vzpomněla na to, co mamka kdysi řekla? Rozhodla jsem se tím nezabívat. Náladu mi dost pokazil už Aro. Nebudu se ještě tížit stíny minulosti a kazit takovou krásnou chvilku.

Potápěla jsem se níž a níž až na dno, kde bylo jen jedno světýlko a podívala se nahoru. Upíři skotačili většinou při hladině, aby si mohli povídat, takže tady dole byl klid. Lehla jsem si na záda - ani mě nenapadlo, jak těžké bude udržet takovou polohu - a pozorovala moře barevných hvězdiček nademnou. Byl to tak nádherný pohled. Jako když se díváte na hvězdy, jen byly blíže, větší. Ale když jsm přivřela oči, opravdu to bylo, jako bych se dívala na večerní oblohu. Natáhla jsem ruku a uchopila rudé světílko mezi prsty. Rudé... proč rude? Má to nějaký účel, nebo to je čistě jen náhoda?

Otevřela jsem pusu a ven se okamžitě draly bublinky vzduhcu. Pusu jsem zavřela a se zaujetím se dívala, jak vzduch rychle míří nahoru. Vyfoukla jsem další trošku dechu a jako malé dítě žasla nad tím, jak jsou ty bublinky nedočkavé hladiny. Jako malá jsem ale samozřejmě nemohla být neomezenou dobu pod vodou... možná proto jsem si to teď užívala o to více. Když vzduch došel, zavřela jsem oči a začala snít. Přepadlo mě to tak náhle a sillně, že jsem se tomu ani nebránila. Světýlko mi vyklouzlo z ruky a ruka mi pomalu klesala k boku. Pokojně jsem si jí položila na břicho.

Snila jsem. Nejdříve o tom, že jsem členem Cullenovic rodinky. Alice, já, Rose a Esmé se malujeme, nakupujeme... S Jasperem a Emettem blbneme, děláme naprosté střeštěnosti. Jasper se také usmívá a překonává ostich...

A že jsem Edwardovi neslíbila pomstu. A že jsem teď také Isabella Cullenová... Pak jsem ale přestala snít. Začala jsem se propadat do milosrdné autohypnózy ve které jsem nejen snila, ale byla jsem Edwardovou ženou. Obelhávala jsem sama sebe. Ale komu to uškodí? Možná byla chyba na ně vzpomínat... ale já byla ráda. Na okamžik jsem byla šťastná... i když to nebyl pravý pocit radosti a měla jsem radost z představ.

Ale komu to ublíží?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře