Izy, intrikářka a milovnice 3

3. červen 2009 | 18.13 |

3.kapitola: Marie!!

Šokovaně jsem se dívala na Marii. Že bych to s tím rodičovským hlasem přehnala? Blbost. Tak co to s ní je? Dívala se na mě a na něco čekala.

,,Já nejsem tvoje matka..." slyšela jsem se říkat. Jí se v očích objevila bolest.

,,Tak to už mě ani ty už nechceš?!" křičela a brečela zároveň. Ohromilo a trochu mě to vyděsilo. Chtěla jsem jí obejmout, ale vřískla na mě, ať se k ní nepřibližuju.

,,Stejně jako jeho jsem i tebe omrzela??" to nekřičela jen nahlas, ale i v myšlenkách. ..i tebe omrzela ..tebe omrzela ..omrzela doznívalo mi v hlavě a já si drtila spánky. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozeskočí na tři kusy. Když bolest trochum přešla, tak jsem zjístila, že ležím na zemi a Marie mě opírá.

Svět se se mnou šíleně točil a já nevěděla, co se děje. Byla jsem naprosto dezorientovaná a jednu chvíli si dokonce nevybavovala ani své jméno. Ale pak jsem si na něj vzpoměla, potom si vzpoměla na let a nakonec na ten Mariin výstup. Mírně jsem při té vzpomínce ucukla.

,,Jste v pořádku?" ptala se Marie starostlivě. Pomalu a opatrně jsem se s její pomocí stavila na volastní nohy. Obezřetně a kapku podezíravě jsem se na ní podívam a pro jistotu se zeptala:

,,Už žádné mami?"

Marie mi na otázku odpověděla naprosto zmateným a mírně obezřetným pohledem... jako by v duchu uvažovala o mém duševním zdraví. Zarazila jsem se. To jsem si to před chvilkou vymyslela? napadlo mě zmateně a ošila jsem se.

Nevím jaký pocit mě zasáhl dřív a hlouběji, ale míchala se ve mě úleva se zlostí. Starost o její psychický stav s chutí jí dát facku... Začínám být nějaká divná... uvědomila jsem si.

,,Asi bych ti měla říct, co teď jsi. Tam nahoře, v letadle," ukázala jsem prstem do oblak.

,,Tam naše letadlo dostalo poruchu. Spadlo. A já tě zachránila. Jak jsem ti slíbila, jsi krásná, jsi nesmrtelná, ale má to háček. Kvůli přežití musíme zabíjet." podívala jsem se na ní, ale vypadala docela uvolněně. Jestli na mě zase zkusí tu svou schopnost, která se celkem slušně vyrovná i té Janině, tak se asi zblázním.. uvědomila jsem si a začala jí pravdu servírovat v barevném obalu:

,,Máš na slunci třpitící se kůži, máš lepší zrak, sluch , čuch a jako prémiji máš i dar!" řekla jsem vesele. Ale má nálada si udělala dovolenou někde na antarktidě. Ani nevím proč. Možná to bylo odeznívajícími účinky toho Mariina mentálního výkřiku... ale moje chyba, měla jsem přes sebe přetáhnout štít.

V Mariiných očích jsem zahlédla zvědavost. A k mému překvapení se zeptala:

,,A kolik lidí budu muset denně zabít?"

Chvilku jsem na ní koukala jako na přírodní úkaz, ale pak se na ní doopravdy usmála. S touhle holkou si budu rozumět!

,,Pravděpodobně asi člověka na den.. podle toho jak si to zařídíš..." odpověděla jsem jí.

Marie nehla brvou. Prostě jen zádumčivě přikývla. Pak mi docvaklo, že bych si měla pohnout, protože na mě čeká má skupina. To jsem si holt tak nějak nedomyslela. Myslím tím to, co udělám s Marií.

,,Pojď, musíme na letiště. Nebo to nestihnem! "řekla jsem jí a zvedla se.

,,Rozkaz mami!" řekla mi a já strnula. Když jsem se ale otočila, tak jsem spatřila, jak se nespokojeně ošila.

,,A nebudu mít v přítomnosti tolika lidí chuť je zabít?" zeptala se chytře. Já se zadumala.

,,Nějak to zvládnem." řekla jsem nakonec a rozběhli jsme se k letišti. A já pořád přemýšlela, proč mi řekla zase mami. A taky jí cestou odpovídala na její nekončící otázky.

.......

Na letišti byl Demitri, Jane a Terka. A ostatní přišly krátce za mnou. Zkontrolovala jsem je, jestli jim náhodou něco nechybí. Nebo nám náhodou někdo nechybí. Byla jsem podivně roztěkaná a netrpělivá, ani nevím proč. A měla jsem pocit, že mě co nevidět začne bolest hlava, i když to se upírovy stát nemůže.

,,Tak se vrátíme do Volterry, ne?" ale níkdo mě nevnímal. Všichni vyseli pohledem na Mary (tak jsem si přejmenovala Marii). Obalila jsem jí sice štítem, aby necítila lidskou krev, ale i tak slyšela tepat srdce a já jí musela silou tlačit k mému boku.

,,Hezký jizvy.." poznamenala směrem k Drekovi. Ten se rozzářil a než jsem se nadála už mi jí tahal z mé "milující" (a hlavně věznící a kontrolující) náruče. Trochu překvapená jeho chováním jsem na chvíli povolila štít a to stačilo k tomu, aby se Mary rozběsnila. Měli jsme co dělat, abychom jí udrželi my dva. Znova jsem přes ní přetáhla štít, ale uklidňovala se pomalu. Naštěstí v hale bylo jen pár spáču...

Nakonec jsm jí naštvaně přehodila přes rameno a začala jí šeptat v mysli mámivá slova uklidnění.

,,Tak do Volterry, ne?" zopakovala jsem skoro stejnou větu jako na začátku, ale tentokrát krapet naštvaně.. Mary byla úplně mimo, asi jsem to přehnala s těma klidnýma slovíčkama.

Přišel ke mě Demitri a šeptl:
,,Z toho nebude mít Aro radost..." nadzvihla jsem obočí.

,,Z Marie?"

,,Taky, ale hlavně z naší mise. Bylo tam více než 60 upírů, měli jsme vzít nohy na ramena..." poznamenal.

,,Bylo jich tam méně než 50." odporovala jsem mu.

,,Jak myslíš, ale i tak bude Aro zuřit..." řekl a já začala vnímat omlouvajícího se Dreka.Tak Aro bude nasraný, jo? Tak to se mám na co těšit...

Ani nevím proč, ale začala jsem se usmívat. Nálada se mi začala neuvěřitelnou rychlostí zlepšovat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře