Izy, intrikářka a milovnice 2

29. květen 2009 | 18.12 |

2.kapitola: Let
 
Let zpět do Volterry byl ... dalo by se říct, že byl poklidný, i když jsem byla podivně roztěkaná. Všichni vklidu seděli, věnovali se svým notebookům nebo jen strnule pozorovali sedadlo před sebou. Jen Drek všechny otravoval a ukazoval všem své nové jizvy. Já si nevědomky přejela po jizvě na levé straně krku.

,,Jdu na WC.." řekla jsem Demitrimu, který seděl vedle mě.

Na toaletě jsem se v zrcadle prohlédla. Na levé straně krku se mi klikatila bílá jizva z malých, jen při blízkém zkoumání viditelných, půlměsíčků. Další srpek mi přetl pravé obočí a já usoudila, že mi i docela sluší. Pokud se jizva dá zaonačit tak, aby vůbec slušela. Vyhrnula jsem rukávy a prohlédla jsem si ruce. Na pravé jsem měla 3 jizvy, ktaré se na koncích křižovaly, ale upíří regenerace zapracovala a byly z nich jen tenké, i pro upíří oko téměř neviditelné čárky. Na levé ruce jsem měla na předloktí jen jednu jizvu, ale tu zase velkou. Byl to výrazný půlměsíční srpek mířící od palce k malíčku.

Nohavice jsem vyhrnula nevědomky a prohlédla si nohy. Tam byla jen jedna malá jizvyčka na kotníku. Ztrácela se a byla také téměř neviditelná. Ale i tak... i když jsem si namlouvala, že mi jizvy sluší a dělají ze mě upíra jako takového, nelíbil se mi ten pocit. Měla jsem chuť si jizvu na levém předloktí seškrábat. A to nemluvím o té na pravém obočí.

 Trochu nespokojeně jsem zavrčela. Někdo totiž začal naléhavě klepat na dveře a vytrhl mě tím ze sebelítosti. Dotěď mě žádný upír "nepocuchal" natolik, aby po tom zůstala jizva. Teď jsem si za jizvy mohla sama. Měla jsem z toho mizernou náladu. Spláchla jsem a otevřela. Světe div se, ta holka mě málem neporazila a hrnula se k záchodu. A zvracela...

Z nějakého mě neznámého důvodu jsem k ní přišla a podržela jí vlasy mimo záchodovou mísu. Pak jsem jí trošku navlhčeným ubrouskem otírala zpocené čelo. Úspěšně přitom ignorovala vábivě tepající tepnu na jejím hrdle. Když se pak nahnula nad umyvadlo a vyplachovala si pusu, zamyšleně jsem jí pozorovala.

,,Díky.." zašeptala a byla pořád trochu bledá.

,,Je ti už dobře?" zeptala jsem se jí jemně. Až moc opatrným gestem jsem jí shrnula spocený pramen vlasů za ucho. Vypadala lépe jenom o trošilinku. Podívala se mi do očí a zase mě píchlo u mého mrtvého srdce. Strašně mi připomněla mě jako člověka. Stejné čokoládové teplé oči.

Stejně bledá pokožka. Jen vlasy nebyly hnědé, ale zrzavé. A i rysy obličeje jsou maličko jiné.. ostřejší, řezanější... byl to obličej dívky, která je narozdíl od mého bývalého já ráda středem pozornosti a patřičně všech svých předností využívá. Vyčkávala, až něco řeknu, ale já něvěděla co. Vždy jsem nenáviděla zrzky a je si záměrně vybírala jako oběti. Tak proč tuto zrzku nemám chuť zabít, ba mám chuť... jí ochraňovat?

Uvažovala jsem o tom, jestli může mít upír otřes mozku. Tím by se mé chování vysvětlovalo. Protože po takovém boji, pokud bych nemocná být mohla, by bylo nemožné nějaké to poranění hlavy nemít. Ale věděla jsem, že žádná nemoc v tom není.

Bylo to jako s Cas. Chtěla jsem jí jen pro sebe. Chtěla jsem jí né vlastnit, ale... mít blízko a mít nad ní dohled. Svým způsobem ochraňovat, když se to veme z jiného úhlu pohledu. Stejně jako s Cas jsem cítila ochranitelský pudy. Zářivě jsem se na ní usmála.

,,Jseš šťastná. Líbí se ti tvůj život?" zeptala jsem se. Riskovala jsem. Hrála jsem si s ohněm... copak jsem se z konce Cas nepoučila? Ne. Já si na ní totiž skoro vůbec nepamatuju. odpověděla jsem si téměř ironicky.

Dívce se zaleskly oči a celá se schoulila. Najednou se mi vrhla do náruče a plakala. Já ztuhla. Cítila jsem, že mě drtí ze všech sil. Přesto jsem ale spíše vnímala divoce bušící srdce a...

,,Víš, on mě opustil. Anděl, pro kterého jsem nebyla dost dobrá. Říkal, že mě miluje a pak... "zbytek byl už jen vzlykot a nesrozumitelné huhlání. Ta halenka je za dva tisíce! chtělo se mi jí okřiknout, když jsem ucítila, jak mi jí promáčí slzami. To, že jsem si jí nezaplatila je jen detail. Chystala jsem se dívku odstrčit, protože vábení krve začalo být nesnesitelné, když mi plnně došel význam jejích slov.

Probudilo to ve mě ty mé vzpomínky. Vzpomínky na Edwarda, andělsky krásného muže - i když upíra. Nedokázala jsem se ovládnout a objala ji. Byl to jakýsi instinkt. Nutkání opuštěné samice pomoct stejně odvrhnuté jiné samici, protože ví, čím si prošla. 

Jedna část mé mysli jí celkem upřímně litovala a ta druhá se divila, že se přirovnávám k zvířeti. Ale zároveň... někde tam v koutku své mysli, tak daleko, kde sídlí ta část mého vědomí, kterou záměrně přehlížím... Ta si pomyslela, že to bude víc než snadné. To, abych jí odtrhla od starého života a udělala z ní své další dítě...

Měla jsem trochu černé svědomí, z toho, co jsem dělala. Ale jen trochu.

,,Co to sakra vyvádíš? Iso?" přišel Demiti. Asi mu bylo divné, co tak dlouho dělám na záchodě, když vlastně žádné lidské potřeby nemám a také ho trochu znepokojilo spojení já, člověk a malá toaleta.

,,Chci jí proměnit. Stačí jí jen přesvědčit, aby šla se mnou..." řekla jsem klidně a sebejistota z mého hlasu čišela i přes dveře.

,,Jen tak mimochodem, Isa se mi nelíbí. Co takhle Izy? Od teď jsem Izy, Demitri, ano?" zeptala jsem se sladce a snažila se hovor odvést od dívky choulící se mi v náručí. Ale bušení srdce upír nepřeslechne jen tak... Demitri něco zavrčel a opřel se o dveře. Téměř jsem viděla jeho nespokojený pohled.

Chvíli se nedělo nic. Ani jeden jsme se nehýbali, jen dívka pomalu uklidňovala divoce bušící srdce. Mluvili jsme s Demitrim tiše a moc rychle na to, aby to člověk zachytil. Ale po chvilce... se odlepil ode dveří, něco nesrozumitelně zahuhlal a odešel. Cestou tiše klel. Přesunula jsem pozornost zpět k mému dalšímu potencionálnímu dítěti.

,,Kam letíš a proč?" zeptala jsem se dívky v mém náručí, která se už uklidnila a mírně se ošívala. Pustila jsem jí a snažila se na ní působit jemně a přátelsky.

,,Do Evropy. Na dovolenou. To bylo jeho poslední rozloučení. Letenka do Itálie." povzdechla si dívka hořce. Tak to musela mít kluka pracháče, letenka do Itálie z Ameriky totiž není jen tak něco. pomyslela jsem si. Co jsem při rozloučení dostala já? Nepřátelský pohled. Nebo polonepřátelský a polosmutný pohled. Jo. To je přesnější.

,,A nechtěla by jsi jí navštívit se mnou? Znám jedno Město," zdůraznila jsem slovo město, protože Volterra byla v podstatě takové městečko, ale rozloha volterrského hradu byla obrovská... hlavně prostory pod zemí byly impozantní.

,,A jeho okolí. Památky, hrad a takové.." navrhla jsem vesele. Smutně se na mě podívala.

,,Uvidíš, že nějaký hezký Ital ti ho pak vyžene z hlavy... pokud už né památky samotné." dodala jsem přesvědčivě.

,,Proč to děláte? Vždyť mě neznáte." zeptala se dívka a otřela si oči. Chtěla jsem podotknout, že má rozteklou řasenku, ale pak jsem si to rozmyslela, posadila jí na záchodovou desku a ubrouskem jí čistila oči. Pak z kabelky vytáhla svou kosmetivkou taštičku a začala jí upravovat.

,,Připomínáš mi mě, taky se mi něco podobného stalo. Máš rodiče, které budu muset obtelefonovat? Nebo přítele, kamarády?" ptala jsem se a přála si aby né. Aby jí nic nepoutalo k lidskému životu. Zdárně jsem jí upravila oční víčka a vrhla se na řasenku.

,,Mám rodiče." V duchu jsem si povzdechla. Mírně jsem rozetřela moc silnou a výraznou vrstvu očních stínů a podívala se na svůj make-up. Sice ho nepoužívám na veřejnosti, ale například v takové nemocnici vypadám příšerně. Ano, démonicky nádherně, ale téměř průsvitně. Jako Drákulova nevěsta. Ale až potom, co jí vysál. Odhadla jsem, že můj make-up jí bude sedět.

,,Ale ti se o mě nestarají.." řekla s bolestí v hlase. Musela jsem skrýt úsměv... asi by to nebylo moc vhodné. Hrála jsem zaujatou podkladovým krémem a v duchu se škodolibě zaradovala. A uvědomila si do jaké míry jsem odporně, prohnile proradná a sobecká. To ale nemírnilo nic na tom, že jsem měla z toho všeho radost. Byla jsem jako cizopasník. Cizopasila jsem na cizí bolesti. Sice jsem už dávno zjístila, že upír je něco na způsob parazita... aspoň z pohledu člověka, ale myšlenka to je i tak nepříjemná...

,,Dám ti takový návrh. V tom návrhu ti nabízím jiný život. Takový, ve kterém ti budou muži padat k nohám. Budeš krásná. Pravděpodobně nesmrtelná. Chceš to vyzkoušet?" zeptala jsem se a pohrála si se slovíčkem nesmrtelná...

Dívka se na mě pochybovačně podívala a asi si myslela, jestli nepracuju pro nějakou šílenou firmu, která provádí pokusy na lidech. Kosmetivcké samozřejmě. Možná si tak dokonce vysvětlila mou krásu a chlad. Ale pod tím byla i naděje, která mě donutila pochybovat o tom, jestli to co dělám, je opravdu správné. Ale to už dívka s nadějí kývla na souhlas. Usmála jsem se a nebylo to téměř vůbec nucené.

,,Počkejme, až letadlo přistane. Pak ti vše vysvětlím." řekla jsem a dala jí číslo na mobil kdyby se mi na letišti přece jen ztratila nebo kdyby mě Aro nečekaně odvolal.

,,Po letu si tě vyzvednu..." dodala jsem, udělala poslední úpravy na jejím zevnějšku a odešla jsem do mé první třídy. A všimla si, že ona si sedla jen o dvě řady za mnou. Spokojeně jsem se usmála, když jsem zaregistrovala, jak se za ní někteří muži otáčejí.

Nebyla krásná tak, aby si jí člověk na první pohled všiml, ale měla vnitřní krásu, kterou okouzlovala až potom, když se na ní člověk zaměřil. Ja jí povyspravila první dojem a tramtaradá... kdyby měla o deset centimetrů více, mohla by se dát na modeling. Jen mě napadlo, jak to, že jsem si jí dříve nevšimla?

Demitri se na mě tázavě podíval, ale jí zakývala hlavou jako, že mu to vysvětlím později. Už jsem se těšila na přistání.

.......

Měli jsme tak třicet minut do konce letu, když se začalo letadlo podivně škubat. Že bych měla až takové štěstí? ptala jsem se sebe a podívala se na mou skupinu.

,,Kdyby letadlo spadlo, prostě vyskočte ven a setkáme se na letišti... Nejpozději za čtyři dny." prohodila jsem k nim jakoby nic a odepla si pás, přestože letuška požadovala pravý opak. Nenápadně jsem se koukla z okna a štítem zničila jednu turbínu. Pro jistotu, kdyby to ten pilot přece jen nějakým zázrakem dokázal posadit na zem.

Dokážu unést vinu za tolik lidských životů?? Pravděpodobně ano. To jsem si říkala, když jsem se zvedla a přišla k dívce. Ta, ztuhlá hrůzou, křečovitě svírala opěrky sedadla. Právě jsme přelétali někde nad Francií. Možnost, že by letadlo spadlo a někdo přežil byla téměř nulová.

Dívka se na mě šokovaně podívala.

,,Připoutejte se, paní!" začala mi vykat a slyšela jsem všude okolo sebe tolik splašených, vyděšených srdcí. Chtě nechtě to ve mě probouzelo šelmu a byla jsem krapet roztěkaná. Letuško! trhla jsem sebou a našla člověka, který to řekl. Srdíčko mu zběsile bilo. Musela jsem zatnout zuby, abych se na něj nevrhla.

Pomoc, my spadneme! opět jsem sebou trhla, ale donutila jsem se věnovat dívce přede mnou. Zděšeně mě pozorovala.

Já nechci zemřít!

Letuško!

On omdlel! už jsem dokázala sebou ani netrhnout a věnovat se tomu, co jsem chtěla udělat.

...posvědcej jméno tvé ... království tvé... tak toto mě dostalo. Ani nevím proč. Snad proto, protože upíři neuctívali Boha, když už bohyni Hell... a to jen pár vyjímek.

Ona zvrací!

Letuško!

Co se to děje? donutila jsem se odfiltrovat výkřiky a vnímat to jen jako šumění na pozadí.

Panika byla obrovská a já si znechuceně pomyslela, že se vlastně bavím. To už se letadlo začalo naklánět na stranu poškozené turbíny.

Povzdechla jsem si a chytila dívku okolo pasu. Chtěla jsem jí vše vysvětlit, ale v takovém rámusu bych asi ani upířím hlasem nedokázala překřičet tu vřavu. Ucítila jsem najednou tlak, když někdo (pravděpodobně někdo z mé skupinky) otevřel nouzové dveře. Chytila jsem dívku pevněji a omráčila jí. Bude to tak lepší.

V uších mi luplo, uvolněné věci začali létet vzduchem a lidé téměř jednohlasně křičeli. Nechala jsem se strhnout tou silou a vyletěla z letadla ven.

Byli jsme maximálně 80 metrů nad zemí. Pro upíra to znamenalo, že se asi 2 hodiny bude hrabat ze země. Pro člověka to znamenalo jistou smrt. Naletěla jsem si do bažiny (,,přistávali,, jsme nad lesem) a těsně něž jsem skočila šipku do bahna, tak jsem mírně vyhodila dívku do vzduchu. Jestli jsem vše správně odhadla, tak by měla přistát jen trochu tvrdčeji , než kdyby zakopla. A navíc jsem jí hodila na rozhraní země a bažiny, takže by, na to, že právě spadla z letadla z 80ti metrové výšky, měla dopadnout opravdu měkce. Vlastně... na co si to hraju? A nechtěla jsem jí náhodou dát ještě pod zadek polštářek, aby přistání bylo co nejměkčí? Vždyť měla být mrtvá... ! S hrůzou jsem si uvědomila, že o nějakém polštářku (i když ve větším rozměrech) jsem vážně uvažovala. Hell se mnou. No teda! Snad se ze mě také nestává zastánkyně Temné víry? Ještě abych se k těm bláznům přidala.

 Teď jsem se začala starat o sebe. Projela jsem bažinou jako nůž máslem a narazila na tvrdé dno. Odrazila jsem se a plavala nahoru (což bylo namáhavé i pro upíra). Nevím, jak dlouho to trvalo, ale už jsem začínala být naštvaná. A tak jsem opět využila služby štítu. Udělala jsem si z něj tvrdou oporu a pak vyskakovala nahoru. Vlasy a oblečení to asi nevezmou nejlépe, ale ještě chvilku a budu cítit to bahno i mezi nohama. Fuj!!

Když jsem konečně prorazila hladinu, myslela jsem, že asi pošlu opravdovou modlidbu. Jen jsem nevěděla komu. Ač upíři (aspoň většina těch civilizovaných) uctívali Hell, asi by byla urážka jí za toto děkovat. Byla to bohyně smrti.

Pak jsem se dobachnila k dívce a zhnuseně se otřásla. Pusu, nos jsem měla plné bahna. Páchla jsem jako tlející listí a byla jsem celá od toho svinstva. Nespokojeně jsem se na sebe podívala , pak pohledem našla dívku a rychle jí kousla. Nebudu to snad protahovat, no ne? Hezké bylo, že jsem nebyla nervózní. Přece jen jsem se s Cassandrou něco naučila.

Dívka se probrala z bezvědomí a začala naříkat na bolest v ruce. Začala jsem jí kousat na různá místa, abych přeměnu urychlila a pak si odběhla na jídlo. Možná někdo v letadle přežil. A taky si najít nějaké lepší oblečení. Pokud letedlo ještě nepohltil výbuch (vážně jsem nic neslyšela) tak tam možná něco bude. Horší by to bylo, kdyby letadlo bouchlo, až budu uvnitř. To by bylo opravdu... no nechtěla bych to zažít.

Měla jsem sto chutí odhodit černý plášť a jít bez té neuvěřitelné tíhy. Nasáklý plášť není zrovna nic, co bych si sebou nosila, jako milovaného Míšu, na každém kroku. Vodou neuvěřitelně ztěžkl (ale co to plácám, vždyť bych mohla na zádech nosit jako vlečku i kamion a neudělá mi to pranic žádnou vrásku) a navíc páchl tlením (což mi zase vrásky dělalo... ty příslovečné, myslím).

Ale... za to by mě asi Aro nepochválil. Byl krásný den a pokud někdo už zaznamenal pád letadla a viděl by mě v mé plnné jiskřící kráse, tak mě Aro sežere i s chlupama. A mýma novýma jizvama. A to myslím smrtelně vážně.

V letadle jsem našla lidí víc než dost. Jedna polovina byla úplně napadrť (1.třída, jaká ironie osudu) a zadek byl jakš takš v pořádku. Střed hořel. Lidem jsem buď zlámala vazy, nebo je vysála. Dva jsem nechala na živu a jen je omráčila. Stejně je ohromující, že letadlo letělo tak nízko. To jsme oblétali nějakou bouřku? Každopádně... kdybychom byli výše, tak z letadla nezbyde nic než hromádkja šrotu...

Už vydím ty titulky v novinách:
Jaká náhoda, že dva nejchudší pasažéři letadla přežili!! Po tomto však určitě zbohatnou. bych si na odškodnění tu dopravní společnost (ne)pěkně zmáčkla a vyždímala z ní co nejvíce by to šlo. A ještě něco navíc... teba taková letenka na hawai...

Vytáhla jsem si kufr, který vypadal, že bude obsahovat lepší oblečení (i když nevím, co čekám od nejlevnější třídy) a začala hledat něco na sebe. Vybrala jsem si černý top a ryflové kraťásky. To bylo jediné, co mi padlo a zároveň nazavánělo kuličkami proti molům.

V letadle byla i pračka, tak jsem si vyprala plášť a běžela zpět za dívkou. Ta už křičela bolestí a škubala sebou.

 Přidržela jsem jí na zemi a ona bolestně zakoulela očima, strašně mi to připomnělo vyděšeného koně. Začala křičet a já začala řešit, jak to udělám.. Jestli jí někdo uslyší, tak jí bude hledat...

Nakonec jsem si jí, svíjející se v křečích, přehodila přes rameno a zaběhla hlouběji do lesíka. A tam si našla malou, lehce přehlédnutelnou jeskyni.. V jeskyni jsem rozdělala oheň a hned to tu bylo útulnější. Nahrabala jsem listí, trávu a podobný svinstvo na hromadu a na ní položila dívku. Stejně sebou škubala a ty věci si zničí tak jako tak, proč s tím tedy dělat nějaké caviky? Podívala jsem se do jejího batohu a našla jsem tam občanku:
 

Marie Helena Posírová
12.4.1990
 

To bylo vše, co jsem potřebovala. Pomyslela jsem si, že s takovým jménem to asi neměla nejlehčí. Do kapsy jsem pak schovala pár jejích fotek, přáníček a jiných drobností z peněženky a pak jí i s batohem hodila do bažiny. Dlouhou chvíli plul na hladině a já si hrála s myšlenkou, že po něm hodím menší kamínek (asi takový metrákový balvan), ale pak se batoh konečně potopil.

Rozběhla jsem se zpět do jeskyně a strnula. Nic. Pusto. A ticho...

,,Marie, okamžitě vylez, ať jsi kdekoliv!" rozkázala jsem. A za mnou zaševelilo křoví. Neotočila jsem se, ale usmála se pro sebe. Marie... Marie.. Já ti nic neudělám.. jen ti vysvětlím, co se s tebou děje.. pomyslela jsem si a přála si, aby mě slyšela.

Začala jsem se pekelně soustředit na posílání myšlenek a snažila se o podmanivý tón. Za chvíli vyšla Marie z křoví s nepřítomným pohledem. To jsem jí zhypnotizovala, nebo co?! zděsila jsem se, ale jakmile jsem jí přestala v duchu volat, tak se tvářila normálně.

,,Promiň mami.. " špitla. Já se na ní šokovaně dívala.. To vypadám tak staře? napadla mě první volovina, co může napadnout ženstkou, ale pak zvážněla. Co se děje?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře