Izy, intrikářka a milovnice 1

25. květen 2009 | 18.11 |

Doufám, že se vám to bude líbit. Psala jsem to skoro celý den a konec jsem psala v polospánku, tak se na mě nezlobte, jestli vám tam něco nebude dávat smysl... moira

1.kapitola: První mise

Stála jsem v jídelně před bandou upírů a cítila se trapně. Ale Erotův dodatek mi trochu zvedl sebevědomí. 

,,Kolik jich je??" zeptala jsem se odhodlaně. Ale věděla jsem, že mě odpověď nepotěší. Aro se zatvářil vážně.

,,Nemělo by jich být víc než 30..." řekl klidným hlasem a já zalápala po dechu. Musela jsem se tvářit hodně šokovaně, protože mě Demitri šťouchl loktem do boku. Teprve teď jsem zavřela (jak jsem si uvědomila) pusu. Zavřela jsem oči a začala si mnout spánky. Po chvíli trapného ticha jsem oči odhodlaně otevřela a drze se zeptala:

,,No tak kdo půjde se mnou?! To tu není jediný upír, kterej by nechtěl dělat společnost takový hezký holce jako já?" zeptala jsem se a provokativně se zhoupla v bocích. Pak se se zářivým úsměvem rozhlédla kolem sebe. Dívala jsem se postupně každému upírovi přímo do očí, takže pokud se nepřidal, sklopil oči a prudce uhnul pohledem.

,,A mě. Kdo by nechtěl dělat společnost tak zábavné společnici..." ozvala se škodolibě Jane. Já se snažila udržet neutrální výraz. Ale cítila jsem, jak zatínám zuby. ONA jde se mnou? Možná se ani nedivím, že nikdo nechce jít. Pokud pomineme tři desítky upírů, Jane je skoro stejně tak hrozná. Brrr!

A donutila se nasadit na tvář úsměv. Přidal se Demitri a pak jen 6 upírů. Otočila jsem se na Ara a zahlédla v jeho očích spokojenost a (doufám, že to je to, co si myslím a ne něco jiného) obdiv. Usmála jsem se na něj  a zeptala se:

,,Kdo jsou a kde přebívají??" Aro mi pak stručně řekl, že jsou to jen divoši pod vedením upíra, který se o ně nezajímá. Podrobně mi objasnil, kdo má jaké schopnosti a na jakých principech fungují. Pak mi popřál hodně štěstí a při rozloučení se na mě podivně zadíval.

.......

A tak poslal tatínek svou holčičku do světa. Né, dělám si legraci! A tak poslal Aro svou novou hračku do světa. To už zní lépe. Prostě jsem seděla v letadle s dalšími osmi upíry a velitelstvím na krku a letěla do Ameriky. Ani by jste nevěřili, jak jsem se snažila vykroutit z této pozice, ale Aro neústupně prohlásil: Kdo si upíry sehnal, ten si je povede.

Myslím, že Chelsein varovný zvoneček musel burácet jako zvon, protože jsem v tu chvíli měla jen maličko k tomu, abych mu skočila po krku. Jak jde vidět, zas tak moc jsem se nepocasila. Pořád jsem ještě stále ta krvelačná Isa. Ale né tak moc.

Když opomeneme, že jsem nálepku Velitel měla ještě před misí, není zas tak velká prohra, že jsem se z té pozice vykroutit nedokázala. Dala jsem si slib, že minimálně rok žádnou misi nevemu, ale znáte mě a ty mé sliby...

Ve skupině jsem měla 3 talenty (pokud počítám sebe a nepočítám Demitriho). Jane, já a Tomas ( ten uměl něco jako zatrnutí, ale né zcela to dokázal používat - něco na způsob Alecova daru, ale né tak efektivní).

Demitri mi navrhl bojovou formaci. Jane bude vzadu a bude nám pomáhat proti nepřátelům, stejně to zkusí Tomas , my dva budeme v první linii (i když jsem nechápala proč zrovna já) a ostatní budou bojovat na bocích. Chvilku jsme s mým "generálem" probírali výhody a nevýhody této formace a překvapilo mě, jak moc mě baví plánovat a strategizovat. Možná jsem se tím mohla v minulém životě živit!!

........

Tak jsme dorazili do Dakoty. Kam přesně? to netuším, ale Demitri by to měl věděl. A já mu věřila....

Dorazili jsme do určeného města a já se zhrozila při pohledu na něj. Jediné srdce, které jsem slyšela bít, bylo hóódně daleko. A slyšela jsem ho jen velmi jemně... a také se rychle pohybovalo. Že by dotyčný jel autem? Město bylo zmasakrované. Namáhavě jsem polkla. Všude byl cítit pach shnilého masa. Tudy asi už prošli... a nebude to zrovna nějak brzo. napadlo mě a mělo to pachuť porážky. Ani nevím proč.

Ostatní se na mě tázavě podívali. Co máme dělat? ptali se jejich pohledy. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Spalte město a vše okolo 3 mil. Pokud najdete člověka, myslím tim živého, tak ho zabijte. (co jsem to plácla za blbost? Vždyť kdyby někdo žil, uslyšíme jeho srdce, no né?) Za 4 hodiny se sejdeme na východ od města. Tam tudy pravděpodobně odešli. Měnící se upíry roztrhat na kousky a spálit. To samé udělat i s upíry, pokud jich nebude více...to zkusit můžete, ale radši volejte o pomoc. Nechci někoho ztratit na takové maličkosti.." trhaně jsem se nadechla. Měla jsem co dělat, aby se mi netřásl hlas. Stáli a čekali. Na co?!

,,Rozchod!" křikla jsem na ně. Všichni okamžitě odešli, jen Jane se loudala.

,,Jane, pojď sem..." řekla jsem tiše. Ona chtěla rozhodně udělat úplný opak, ale neuposlechnutí rozkazu, by jí mohlo stát trest. Jsem teď ve velení, proto mám vyšší hodnost. To se toho dá naučit v letadle hodně, co?

,,Co chceš?!" zeptala se nevrle..

,,Řekni, udělala jsem správné rozhodnutí?" Jane se na mě překvapeně podívala.

,,Ostatní sice nenařídí hned spálit město, ale postupně k tomu dojdou. Jo, udělala jsi to dobře.." řekla trochu vyvedená z míry. Usmála jsem se na ni. A pak si vzpomněla na náš první den. Škodolibě jsem se zašklebila a klidným hlasem nařídila:

,,Tak pohyb, pálíme město do základů! Pokud to do čtyř hodin nestihneme, necháme tě pozadu, ať to doděláš sama!" Samu sebe bych teď nejradši v Janině pozici nakopla. Ona jen zatla zuby a odešla. Po chvíli jsem uslyšela vzteklé bouchnutí dveří a puštění plynu. Já se vydala do sklepů...

Za méně než dvě hodiny jsme se setkali na východě města. Já došla jako poslední. Došla jsem a postavila se k hloučku. A spolu se koukali na tu obrovskou pochodeň. Musela být vidět na míle daleko. Takový pozdrav upírkům.. Demirti se najednou začal chechtat a já si všimla, že mi doutnají vlasy. Uhasila jsem plamínek a zlostně se podívala na Jane. To ona pustila plyn a než jsem se stačila dostat dost daleko od toho domu, tak škrtla sirkou.

,,Co dál?" zeptal se Sebastian.

,,Potkali jste nějakého upíra??" zeptala jsem se já.

,,Dva.. jsou už jen hromádka popela." řekla Terka a vesele se uchychtla. Spražila jsem jí pohledem a ona se postavila do pozoru a snažila se tvářit neutrálně. Její celkem působivě chmurné vzezření kazily jen cukající koutky. Rudé oči za hnědými vlasy pobavěně jiskřily.

,,Jednoho." Demitri. Řekl to neutrálně... tak to řekne někdo, kdo to dělá už dlouho. Za jakou dobu takto budu mluvit i já?

,,Dva.." Sebastian. V očích mu plál podivný vnitřní oheň (jako by měl horečku) a já potlačila zamračení. Pokud se dostaneme do boje, budu mu muset krýt záda. Vypadal mírně vyděšeně, ale celkem dovedně to skrýval. Stejně jsem ale z něj cítila pach strachu. Kupodivu to vypadalo, že ostatní si toho nevšimli.

Podívala jsem se na Jane, Thomase, Davida, Petra a Dreka. Oni zakroutili hlavou na znamení, že žádného upíra nepotkali. Já sama potkala jednoho upíra. Ještě pořád jsem měla v puse pachuť upířího masa. Ale byl to slabý novorozený, bez jakéhokoliv smyslu pro taktiku boje. Zabila jsem ho ještě dříve, než se stihl odrazit a skočit na mě. Kývla jsem a chvilku přemýšlela.

,,Upíři hledájí potravu. Mám pocit, že je to to jediné, co dělají. Vůbec se nestarají o odhalení. Vůbec je nezajímá, že by je někdo mohl sledovat. Nemají vůbec žádný pocit ohrožení. Toho bychom měli využít. Jestli narazíme na větší skupinu, platí formace, kterou vám řekl Demitri. Pokud bude upírů na nás moc, utíkáme směsem sem, tady budeme mít větší výhodu..." řekla jsem a ukázala na kanistry benzínu.

,,Je někdo na takové misi poprve?" zeptala jsem se. Nikdo se neozval. Takže ztrapnit se můžu nanejvíš já.. skvělý!

.......

Dorazili jsme do dalšího města a tam prostě jen podpálili plynovod. Samozřejmě, že jsme plyn do okolí uzavřeli, ale i tak to byl výbuch, který nás mírně odhodl tlakovou vlnou. Terka se napůl šíleně chechtala a její zvonkovitý smích podtrhovl tu absurdní situaci. Nakonec jsem se, na ohořelém trávníku, začala chechtat i já. A třetí město bylo to, které jsme hledali... Jak se říká.. do třetice všeho dobrého! 

Vchod do města byla pohoda. Demitri mi nechal jen jednoho. A toho mi zneškodnil Thomas. Děkovně jsem na něj mrkla.

,,Sebastiane, spal je a pak nás opatrně dožeň. Blížíme se k nim, takže se nenech překvapit. Kdyby jsi měl problémi, tak kříč. A jestli nepřijdeme, tak máme dost problémů vlastních.." řekla jsem mu a on přikývl a začal házet kousky upírů na hromadu. Někteří už se dávali dohromady. Ale bylo poznat, že v tom má tenhle kluk už praxi. V boji sice asi není eso, ale v likvidaci to umí na jedničku.

Při představě, že jednou tak bude házet i mě jsem se nepřítomně ošila a zatřepala hlavou, abych si podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Na to teď nemám čas. A pokud na takové pitomosti budu myslet, je dost možné, že na hromádce, určenou pro spálení, budu už tuto misi.

Dorazili jsme do městečka velikostí přibližující se Forks. Podvědomě jsem zamířila ke škole a tam teprve začala práce v pravém slova smyslu. Většina se tam zatím krmila, ale i tak toho bylo pořád dost. A že jich bylo více než 30 jsme pochopili okamžitě.

,,Na velké prostranství!" křikla jsem, když nás zahnali do kouta a skočila oknem ven. Demitri proskočil rovnou zdí a ostatní se prostě jen dostali pryč. Přejela jsem je pohledem a oddechla si, když jsem zaznamenala, že jsou všichni a skoro nezranění. A v tu chvíli jsem se oddala zcela instinktům. Už jsem jenom zabíjela. Nehty jsem měla krátké, ostré a tvrdé. Zachytávaly se mi za nimi kousky masa. Šaty se pomalu ale jistě stávaly spíše hadry a zuby trhaly. Trhaly a kousaly.

Když jsem si uvědomila, že upírů už více nebude, nechala jsem zbytek na ostatních a začala je házet na hromady. A ty zapalovat. Skoro jsem si nevšimla upíra plížící se mi do zad. Na poslední chvíli jsem se otočila, ale pozdě. Srazil mě na zem a začal mi cvakat čelistmi jen palec od obličeje. Dostat se od protivníka na záda je školácká chyba, Iz! Co to děláš! Nespokojeně jsem zavrčela a začala se prát. Nakonec to zkončilo tak, že jsem si nenápadně vypomohla štítem a odrovnala ho.

Nijak jsem si neužívala, když jsem ho trhala na kusy a házela na hromadu. Ta začala doutnat a tak jsem doběhla ještě pro nějaké to palivo. Zrovna jsem se rozhodovala, jesti strom mám vzít po kouscích, nebo ho prostě jen popadnu celý, když jsem měla zlou předtuchu. Tu hned nato vystřídal ostrý pach upírů. Pach, který jsem neznala. Divila jsem se, že z pachu hniloby, který jako věrný pejsek doprovázel novorozené, jsem neztratila cit v nose. Ale tato vůně mě překvapila. Byla to vůně upírů, kteří se o sebe starají. A ani jeden pach jsem neznaa. Překvapili mě. Skupina deseti upírů na mě zaútočila ze zálohy.

Poznala jsem, že toto nejsou jen nějací nenasytní novorozní, ale tohle byli skoro cvičení. Číhali v lese, protože věděli, že dřevo budeme potřebovat. Ale nechtěli vyjednávat, chtěly mě jen zabít. Žádná slova, upozornění, jen se na mě vrhli.

Prala jsem se jako šílená, ale deset na jednu je prostě moc. Stihla jsem oddělat dva, než jsem zoufale vykřikla. Uchýlila jsem se k štítu, když mě kousli do ruky a pak mi chtěli roztrhat hrdlo. A dokonce i z nohy si udělali kousátko... Zabila jsm další tři, ale pět jich čekalo na příležitost dokončit mou vraždu. Vražda... vlastně je to ironie, to my jsme tady vraždili je. Taky jsme se jich neptali na nějakou dohodu. Tak proč si sakra stěžuju na nespravedlnost osudu?

Přiběhl jen Demitri, ale ten na ně zaútočil jako fúrie. Když mě zbavil toho, co mi drásal hrdlo, úlevně jsem zachrčela. Po chvilce jsem byla úplně v pořádku. Díky za ten včerejší lov! Jinak bych se asi spravovala týden! Když Demitri odběhl zpět, ze zlosti jsem všechny kousky upírů rozmázla štítem. Až potom jsem si uvědomila, že jsem hloupě mrhala silami, ale nechala jsem to plavat. A pak se zapojila do té zatím největší bitvy.

Bylo tu snad 40 upírů a v hloučku se tam prali moji chráněnci. Vyděšeně jsem se zarazila. Cestou sem jsme jich pozabíjeli nejméně dva tucty... já sama spálila minimálně další tucet a čekala na mě ještě jedna doutnající hromada. Tak kde se sakra vzali ti ostatní?!

Skočila jsem do školi, půjčila si plynovou bombu. Urazila jsem ventil a škrtla mým zapalovačem. Pustila jsem plyn naplno a začala pálit. Brzo jsem se propálila až ke své skupině a otočila miniplamenomet zpět na upíry. Uskakovali přede mnou a snažili se mě napadnout z boku, ale oheň je děsil. Mě také děsil, ale já nebyla nekontrolující se novorozená. Někteří se dali na útěk. Za chvíli byl konec.

Duševně vyčerpaná jsem začala házet bezhlavé, bezruké, beznohé a jíné torza těl na kupu. Tušila jsem, že upírů nebylo více než padesát, ale že se skládali rychleji, než mi je zabíjeli a pálili. Terka mi hodila kanistr a já tu kupu podpálila. Naštěstí jsme stačili spálit na popel všechny upíry (teda v to jsme doufali) než přijeli první lidé, kterým byl podezřelý ten hluk. Byli jsme celkem blízko velkému městu.

Kdyby jen viděli, co jsme tady před chvílí dělali! pomyslela jsem si vesele a pak jsem zaklela. Vlítla jsem do školi a zkontrolovala jsm, jestli nemají kamery. Naštěstí neměli, ale i tak jsem to tam všude prošmějdila a rozbila asi tucet mobilů. Potom jsem musela na policejní stanici a zničit jiné nahrávky z kamer. bylo to celkem obtížné, když se tam potulovali policajti z města. Když jsem se vrátila ke své skupince, různě seděli a leželi po zemi s očima uhlově černýma. Hlad! Oheň v hrdle! Žízeň! I mě hrdlo spaloval oheň, ale ještě chvilku si musíme počkat.

,,Jsme všichni?" zeptala jsem se a rychle je všechny přelétla pohledem. Kupodivu ano a jen jeden měl horší zranění než já, Drek. Zamyslela jsem se nad tím, co teď. Nebyly jsme ve stavu, ve kterém bychom jsme se mohli dostavit na letiště... ani na soukromé.

,,Dávám vám dva dny volna. Za dva dny v půl druhé ráno sraz na letišti, kde jsme vystoupili. Běžte..." řekla jsem unaveně a jako příklad jsem vyběhla jako první. Ale né za zábavou. Začala jsem okolí prohledávat. Zpočátku nic, ale pak mě nečekaně napadla jedna vyděená upírka. Po chvíli jsem dva zabila štítem. Pak jsem ale další ,,nalezence,, už jen pálila, protože mě štít neposlouchal...

Když jsem si byla ÚPLNĚ jistá, že žádný novorozený nezbyl, našla jsem menší skupinku. Povzdechla jsem si a zaútočila na ně. Chyba! Podcenila a přecenila jsem je i sebe. Byli cvičenější než jiní a já byla hodně vyčerpaná. Kdyby nakonec nepřišel Demitri, tak by mě ten poslední asi dostal.

,,Měla jsi říct a já bych ti kryl záda.." poznamenal vyčítavě a já se beze slova pustila do dalšího hledání. Našla jsem už jen jednoho a Demitri mě nakonec doslova násilím dotáhl do města na lov.

,,Kdybych tě požádala, abys mi kryl záda... co by sis pomyslel?" zeptala jsem se, když jsem běžela za tím nádherným zvukem... bitím srdce. Demitri mlčel.

,,Pomyslel by jsi si, že jsem srab a potřebuju tvou ochranu. Potřebuji vodit za ručičku. Až potom by jsi si uvědomil, že ti prostě jen důvěřuju a že je to tak lepší. Už chápeš, proč jsem to neudělala? Proč jsem tě o krytí nepožádala?" zeptala jsem se. Bylo to hloupé a malicherné. Obyčejný člověk ani upír to prostě nemůže pochopit. Ale pro nás, rváče a vrahy jetšě horší, než upíři, to důležité je. A dost. To jsem si stihla za tento boj a vlastně celý svůj krátký upíří život uvědomit.

...........

Úžasně jsem si zalovila a šla si pořídit (ukrást ) nové věci. A plášť? Ten zpropadený, odporný černý volterrský plášť? Ten věřte tomu nebo né přežil bez jediné trhlinky...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře