Isa, ta nemilosrdná.. 8

23. květen 2009 | 17.10 |

Ták a následuje další přejmenování povídky. Další kapitolka se bude jmenovat Izy, intrikářka a milovnice. Děkuji všem kdo čtou mou povídku. Děkuji za všechny komentáře a přeji hezký počteníčko.. moira
 

8.kapitola: Otázky, odpovědi a ještě víc otázek
 
Hledala jsem Erota snad opravdu všude, ale buď se mi opravdu šikovně vyhýbal nebo byl mimo hrad. Po půlce dne jsem to vzdala a začala místo toho hledat Demitriho. Také bez úspěchu. Nakonec jsem trochu naštvaně začala hledat Ara. A ten jako by to čekal, mě ,,náhodou,, potkal na chodbě. Proč jen mám pocit, že zrovinka dnes si Náhoda v Arově případě vyholila hlavu?

,,Chtěla by jsi něco?" zeptal se sladce. Až mi z toho zatrnuly dásně.

,,Hledám Demitriho nebo.." mám řít Erota? Radši né..

,,Nebo mého nového učitele." řekla jsem zkroušeně. Mezi obočím se Arovi objevila vráska. Byla tak rušivým elementem v tom nádherném obličeji, mladém a navždy krásném, ale zároveň byla něčím, co k upírovy, jenž pamatuje upalování čarodějnic, patří.

,,Demitri plní zvláštní misi a Stín, tak ho upíři z mě neznámého důvodu nazývají, by měl právě teď stát za mnou.." řekl. Já se mu zvědavě koukla za rameno a opravdu. Tak Stín, jo? Nevědomky jsem se ušklíbla.

,,Proč jsi mě hledala?" zeptal se a já poznala, že mě ZASE provokuje. Nemůže si dát kruci pokoj? Nebo se mu už z osmiset let na zemi udělal úpal a přeskočilo mu? Věděl moc dobře, proč ho hledám. A spoléhal na to, že před Arem se nezeptám. Ale to mě neznal tak dobře, jak by měl, aby mohl předpovídat, co udělám. Já totiž vážně chtěla zjístit, proč se o mě Aro tak zajímá a když si něco usmyslím, tak to narozdíl od slibů daných sobě dotáhnu do konce. Nevinně jsem se tedy zeptala:

,,Pamatuješ si ten rozhovor při výcviku??" samozřejmě že ano, je upír. On zvědavě a mám pocit, že nadšeně přikývl a pokynul, ať pokračuju. Aro se zamračil ještě víc. Vypadal, že Erota za chvíli praští. Byli jako bráchové. Zamyslela jsem se nad tím. A uvědomila, že oni stále čekají na mou odpověď. A taky to, že by bratři být mohli.

,,No, něco jsi mi chtěl říct, ale to je teď jedno.." řekla jsem a snažila se rychle zmizet. Něco se stane. To jsem věděla určitě. Začala jsem se třást jako osika.

Byl to stejný druh předtuchy, jako jsem kdysy přesně věděla to, že se blíží Cullenovi (tehdy u Denalijských, na začátku mého upírství... pamatujete?), i když jsem je ještě neviděla ani neslyšela. Stejný nepříjemný pocit. Sakra, Cullenovi! Proč jsem si na ně musela vzpomenout zrovna teď?! Cítila jsem v očích tlak, ale slzy jsem neměla, takže nemělo co téct. Přesto jsem zběsile zamrkala, abych ty fantomové kapičky zahnala.

A přestože se jedna má půlka těla a duše (tipla bych pravou hemisféru, protože levá ruke se mi neovladatelně třásla i se zaťatou pěstí) právě chystala složit a začít vzlykat v koutku, druhá část mého mozku přemýšlela nad tou možností.

Je možné, aby měl Aro bratra??Myslím jiného, než Caiuse a Marcuse? 

Chtěla jsem se otočit a odejít, když mě oba najednou popadli za loket. Křečovitě jsem polkla a nevím proč, měla jsem najednou z těch dvou upírů přede mnou strach. Rozhlédla jsem se, ale nikde nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Začala jsem panikařit.

,,Moc všímavá.." broukl Aro.

,,Taková, jakou jsme si vždy přáli, ty jsi si vždy takovou dceru přál.." namítl Erot a jeho hlas zněl unaveně a mírně vztekle. Zaujalo mě především to zdůrazněné ty, protože to vyznělo, jako by s Arem Erot nesouhlasil. Najednou ale jako by myšlení byly příliš obtížné a celý svět jako by začal blednout. Jakoby bych slova Ara a Erota vnímala z dálky a navíc mi nedávali smysl. I myšlenky byly pomalé, líne... jako natahující se žvíkačka. Zaměřila jsem se tedy na něbo, co nebyla moc velká zátěž na hlavu. Začala jsem si všímat podobnosti v obličeji Ara a Erota. Stejně tvarované oči, nos, ústa...

S pohledem na ústa se mi vybavil Demitri. Myšlenky jako by jen se vzpomínkou na něho zase nabraly na rychlosti a vyvlekly se z pomalého lidského tempa přemýšlení. Demitri, jeho oči, jeho nos, jeho plná, rudá ústa... ústa od krve... ústa na mích ústech, naše těla, ruce...

Všimla jsem si, jak Arovi cukají koutky. A taky si uvědomila, že mě pořád drží za loket. Oba.

Najednou se má předtucha vyplnila. To oba na mě působili tak podivně. Protože celou dobu urputně a velice silně tlačily na můj štít. Aro udělal jednu prasklinku, díky které ale mohl číst jen myšlenky, které mi momentálně běžely hlavou... nemohl si přečíst myšlenky, které už jsem si nemyslela, ani se mi nemohl hrabat ve vzpomínkách.

A Erot... nevím, co se mnou prováděl, ale žaludek mi dělal kotrmelce a celé tělo mi zachvátil strach a děs. To mi stačilo k tomu, abych se od nich chtěla dostat co nejdále.

 Roztřásla jsem se ještě víc a zhnuseně se vytrhla. Vzpomněla jsem si na Cas. Jak mi Aro chladnokrevně sdělil, že už není. Ale on mi to vlastně nesdělil. Neudělal ani to. Cas, ta cizinka bez tváře se najednou zhroutila na zem a vzlykala. Má fantasie, o které jsem ani nevěděla že jí mám, zapracovala a před očima se mi ubíral dost realistický scénář konce existence mého dítěte. Chtěla jsem jí pomoct, ale to už ji vlekly na hranici. I když jsem jí neviděla obličej, veděla jsem, že bolestí kroutí tvář a téměř slyšela, jak bolestně křičí, když k ní dosáhly první plameny.

Násilím jsem se vytrhla z těch představ a chytila se za hlavu. Pak jsem se vzchopila a prudce se vymrštila z dřepu, do kterého jsem se nevědomky sesunula a rychle jsem odběhla za roh. Dál né, protože jsem se zlomila v pase a začala dávivě zvracet. Matně jsem si uvědomila, že Erot něco říká... 

,,Měl by jsi jí to říct.." Mám pocit, že jeho hlas zněl soucitně.

,,Ne .... není na to připravená.." Arův tvrdý hlas práskal jako bič.

,,Ale já nemyslel ...." dál jsem přestala vnímat. Určitě být člověkem bych omdlela, ale jako upír jsem prostě vypla. Jako kdyby na mě Alec použil svou moc... nebo Erot...

........

Probudila jsem se ve svém pokoji. To jsem předpokládala podle toho, že jsem ležela na své sedačce. Demitri se skláněl nade mnou. A já instinktivně udělala to, co už jsem chtěla udělat minule. Vymrštila jsem se a políbila ho. Pravděpodobně by mě objal okolo pasu, přitáhl si mě a pořádně se do polibku vložil, protože jsem cítila, že má sto chutí to udělat, ale Aro si odkašlal.

Já nespokojeně zavrčela a pokračovala. Ale Demitri začal být nesvý. A když si nakonec odkašlal Erot, tak jsem přestala. Téměř jsem sebou trhla a odstrčila od sebe Demitriho. Proč? Nepochopiteln mnou projel záchvěv paniky, když jsem si uvědomila, že je tu i Erot. Připadala jsem si jako... nevím... podvodnice? Děvka? Fuj! Proč hned tak zlá slova?

Byli jsme v jídelně. Zlostně jsem se podívala na Ara a poznala, že je jeho práce, že tady všichni jsou. Jak se sem sakra dostala má sedačka?!

A podle jiskřiček v Arově očích jsem poznala , že předpokládal, že to co jsem udělala, udělám. On chtěl, abych Demitriho přede všemi políbila. Proč? Samé proč a pořád žádné odpovědi. Kruci! Ale nějaký důvod to musí mít, když se obtěžoval donést sem mou sedačku, i když je můj pokoj daleko na opačné straně hradu. Tak jsem si ho vybrala záměrně. Někdy křik lidí ruší, když zrovna nemáte hlad.

Slíbila jsem si, že s ním (Arem, né Demitrim, zbláznili jste se?!) půl dne nepromluvím. A jako každý slib, který jsem si dala, tak ztroskotal po první větě co vyšla z úst Arových. 

,,Není ti zle Iso?" zeptal se nevinně ,ale já věděla, že ví jak mi je. Poprvé, za celou mou upíří existenci jsem byla rozbolavělá a měla ukrutný bolehlav. Nebylo to tak hrozné, jako když jsem umírala, ale stejně.

,,Moc dobře víš, jak mi je ty ..." starý dědku blbej! ,,můj drahý a milovaný pane!" vyslovila jsem pečlivě a sarkasmus z mích slov přímo odkapával. Přesto jsi starý, blbý a plesnivý dědek, dědku. pomyslela jsem si dodatečně. Napadlo mě, jak málo fantazie mám, když jsem si pomyslela jednu věc dvakrát. Ale i tak měl Erot co dělat, aby nevybuchl smíchy. Já se na něj nevinně koukla s pohledem: Kdyby jsi mi nelez do hlavy, nestalo by se...

A najednou, jako švihnutím kouzelného proutku, byl úplně vážný. Mě se také za víčky objevila tvář někoho, kdo uměl číst myšlenky a má nálada, po Demitriově polibku dost dobrá, hned klesla o pár desítek stupňů... rozhodně pod bod mrazu.

,,Proč tu všichni jsou?" zeptala jsem se mírně rozmrzele. Upíři vypadaly zamračeně a koukaly se do země... všude jinde, než na Ara, Erota a mě. Proč mě?

,,Skupina novorozených se prohání někde po Americe. Vybírají se dobrovolní členové k misi." odvětil Demitri a já bez váhání vyskočila.

,,Beze mě tam ani nemůžete jít!!" řekla jsem zvučně k upírům. 

,,No vlastně tam nikdo nechce jít. " upřesnil Aro. Ty káčo jedna blbá! Nemůžež chvíli držet tu svou klapačku na uzdě. Proč nejsi ta stará Isa? zeptala jsem se sama sebe smutně. Smutně proto, protože jsem si připadala provinile, že jsem tak veselá, když bych vlastně stále měla truchlit za své dítě.

Kdy mě vlastně přešla ta mizerná nálada za Cas, kterou jsem měla těsně předtím, než mě Alec sejmul? (Předpokládám, že to byl Alec, kdo mě uspal. Protože kdyby to byl Erot, tak by to bylo až moc děsivé, nemyslíte? Takhle mocný upír... to snad ani nikdo nemůžebýt. To by byl super upír a nikdo takový nemůže být normální...

Sakra proč se na mě tak divně koukáte?! Já umím jen odrážet všechny dary, občas mám předtuchy špatných událostí, také umím někomu vlézt do hlavy, přijímat a posílat myšlenky... fajn, už mlčím. A mohl to být Erot a začíná mě děsit. Stačí?!)

A kdy jsem se vlastně takhle změnila? Kdy jsem začala žít přítomností a být jako Cas? Musela Cas zemřít, abych byla jako ona? Jsem jako ona? Nebo jen ona se stala mnou?

,,A ty už jsi stejně byla předběžně vybrána jako velitel úkolu, takže se neboj, že bez tebe někdo odjede." odvětil Erot pobaveně a tím mě vytrhl z fylozofování a melancholie.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře