Isa, ta nemilosrdná.. 7

22. květen 2009 | 17.09 |

7.kapitola: Zmatek

Právě jsem se vrátila z lovu. Uvnitř sebe jsem cítila zvláštní pocit, který mi nedal pokoj. Ten pocit způsoboval, že jsem se nechápala.

Truchlila jsem za Cas (zdálo se, že čím více na ní myslím, tím více se mi o ní vybavuje, ale stále to byla z větší části cizinka s neznámou tváří...), ale zároveň se bavila s Demitrim. Co se se mnou děje mi došlo zanedlouho.

Tolikrát jsem o tom četla. Tolikrát jsem o tom slyšela. Vášeň. Ale samotná vášeň byla jen slovo, zvuk vydaný mými rty. Až potom, co jsem přidala to, co jsem cítila ,už to slovo nebylo a dostalo to nový rozměr. Byl to pocit tak silný, až z toho mrazilo. Dychtivost, touha... napadaly mě další slova a hned jsem k nim přiřadila pocit, který jsem s Demetrim cítila.

Ale nebyl to ten pocit, po kterém jsem tak prahla.

Ano, Demitriho jsem nemilovala a ani ho milovat nebudu. Ale působil na mě ještě přitažlivěji než Edward. Což zatím stačí...

Nebylo to tím, že by byl extra hezký (i když hezký byl), ale přitahoval mě tím, že přemýšlel podobně jako já. Viděla jsem tu jiskru v očích, když se na mě díval při mučení. A co teprve to šimrání v podbřišku a ta touha, když jsem se na oplátku dívala já na něho. Dělá se mi ze sebe špatně, ale když jsem s Demetrim zdá se, že to, co dělám je správné. Že to, co dělám je už dávno určené a tudíž to ze mě nedělá zrůdu...

Když klečel a krmil se, tak jsem se musela držet, abych k němu nepřišla a nezačala ho líbat nebo se ho aspoň dotknout. Spalující touha mnou cloumala a já tehdy musela zatnout pěsti a odvrátit pohled. Nechápala jsem se. Vždy jsem si myslela, že vztah bez lásky být nemůže... Byla jsem bláhová. Hloupá! Chemie je chemie, tak do toho laskavě nepleťte citečky, ano?!

......

I teď jsem ho měla plnou hlavu. Ten, kdo mě nezná, by si určitě myslel, že jsem zamilovaná, ale já po něm jen nesnesitelně toužila. V duchu jsem ho porovnávala s Edwardem, ale bylo to těžké.. vlastně... Nešlo to. Byly tak moc rozdílní...

Uslyšela jsem na chodbě kroky a rychle se převlékla. Vzala jsem si upnuté tílko pod prsa a přiléhavé kraťasy. Když jsem si uvědomila, jak vypadám (tím myslím, že mé tělo bylo spíš odhalené než naopak), už jsem neměla čas se převléknout. Takhle jsem se vždy oblékala při tréninku s Cas. Nemyslím, že Demitrimu by to vadilo. Pobaveně jsem se při té myšlence pousmála.

Dveře nevyrazil, jako vždy (to myslím jen metaforicky, i když to nemá daleko k pravdě... co kdyby byly ty dveře zamčené?), ale zdvořile zaklepal. A mě to bůh ví proč přišlo vtipné. Pokojem zazněl trylkot ptáků, jinak řečeno můj smích.

Když jsem uslyšela vlastní hlas, tak jsem udiveně přestala. Byl tak... veselý? Šťastný? Teď bych radši nesrovnávala svůj hlas s Cassa.. PŘESTAŇ NA NÍ SAKRA MYSLET! , protože by možná prohrála.

.. a když jsem se konečně probrala ze zamyšlení a uvědomila si, že stále nikdo nevešel i když jsem přemýšlela dlouho, tak jsem si uvědomila, že to Demitri být nemusí.

,,Dále!" řekla jsem a snažila se mé dlouhé vlasy svázat tak, abych nedala při boji svému učiteli (jak podivně to znělo) výhodu. Byla jsem otočená k zrcadlu, kterým jsem viděla na dveře. Ty se pootevřely.

Demitri, jak jsem si prvně myslela, to nebyl. Byl to tmavovlasý kluk (no kluk, starší než já) s krvavýma očima (jako každý tady). Někoho mi připomínal.

,,Přeješ-te si?" zeptala jsem se zdvořile a znova se podivila, jak jsem dokázala vykouzlit tak dokonale klidný a veselý hlas. Konečně jsem připla své nepoddajné vlasy do pevného drdolu a otočila se k nově příchozímu.

Upír se překvapivě také podivil, neboť se zatvářil nechápavě a řekl:

,,Dnes jsem tvůj učitel já. Demitri dostal úkol." odvětil klidně. Asi jsem se musela ušklíbnout (asi jsem ho šeredně podcneila a ranila jeho city... neumučte mě prosím!!), protože dořekl:

,,Jestli nechceš dostat nafrak, tak mě neprovokuj, holčičko."

Neodsekla jsem ani se nezačala hádat, což pro mě bylo netypické. Došel mi totiž plný význam jeho slov. Demitri dnes se mnou nebude. Úsměv mi povadl a já se prudce otočila k oknu, aby upír nezahlédl smutek v mých očích.

,,Proč ty? Myslím, proč a co mě budeš učit?" zeptala jsem se hlasem pod kontrolou a snažila se i svůj výraz dostat do správné netečné masky. Jako na potvoru to něšlo. Musela jsem se donutit přestat myslet na Demitriho, ale jeho tvář jsem měla za víčky. Sakra, opravdu nejsem zamilovaná? No takl to potěš koště!! Kruci!! S takovou se zdá, že jo!

,,Poslal mě Aro," zpozorněla jsem. Neřekl pan Aro, ani to jméno nepronesl s úctou. Přivřela jsem zlobně (proč?) oči a tipovala, kolik má asi let. Demitri se mi jako kouzlem vykouřil z hlavy a já se k nově příchozímu prudce otočila. Vydechla jsem překvapením. 

,,Osmset let?!" neudržela jsem se a upír sebou překvapeně trhl. Měla jsem chuťsi vrazit facku. Tahle informace určitě brzy doputuje k Arovi a on zjístí (nebo si domyslí), že jsem o svém daru lhala. Tak se totiž také dalo to, že jsem věděla, kolik je upírovi přede mnou, vyložit. Sakra! Ale pozdě, stalo se. Možná to stihnu ještě nějak okecat...

Prohlédla jsem si ho s novým (hraným) nadšením. Vypadal na 20, maximálně na dvaadvacet let. Překvapeně si mě měřil.

,,Jak víš.." a já se kousla do rtu. Ty myšlenky! Hned nato mě napadlo: Co s nimi? A následovně potom: Nemám o kolečko navíc? Jak jinak si potom vysvětlit to, že nerozumím sama sobě?

,,Zaslechla jsem to a tak jsem si to domyslela." vykrucovala jsem se a snažila se vypadat sebejistě a zároveň nervózně. Upír si mě podezřívavě měřil.

,,Řekl ti to Demitri, že?" domyslel si něco úplně jiného. Málem jsem se ulehčeně zasmála, ale udržela jsem se a prudce uhla pohledem. Ale byla spokojená..

Ale proč vlastně před nimi své schopnosti skrývám? Určitě bych pak byla uctívaná a já nevím co.. a sama si odpověděla: No protože by mě pak nemusel Aro propustit.

.........

Vedl mě (upíra myslím) do jiné tělocvičny, než kde jsme byli včera s Demitrim. Když jsme vešli, ovanul mě mírný zápach zatuchliny. Tady zřejmě dlouho nikdo nebyl. Byla... menší. Překvapeně jsem se rozhlédla. Stěny byly holé a speciálně postavené a potažené materiálem, který pohlcoval zvuk. Ale i tak vypadala tato místnost dost... zastarale. Dokonce jsem v jednom rohu zahlédla pavučinu a na jedné zdi dlouhou prasklinu... zřejmě od velmi dávného cvičení, protože po pachu upíra tu nebylo ani památky.

Mé rozpaky na mě musely být vidět, protože upír odvětil:

,,Tady nebudeme hrubě bojovat, zde budu zdokonalovat tvé smysly a instinkty..." odpověděl. Hned po chvíly pochopila, jak to myslel. Hodil mi šátek a řekl mi, ať si zavážu oči. Už jsem chtěla namítat. Chtěla jsem mu to vymluvit, ale byl to přímí rozkaz Ara, což mi připomněl dříve, než jsem stačila otevřít pusu.

Cítila jsem se jako malá holčička, kterou poučuje dospělý. A přitom myslím, že jsem silnější než on! Bohužel zdůrazňuji slovo MYSLÍM, protože vlastně neznám jeho schopnosti. Rapidně mi jen jeho přítomnost snižovala sebevědomí a když se na mě pronikavě zadíval, tak jsem musela uhnout pohledem, což se mi s trojící vládnoucích Bratrů nestávalo... Zvláštní a děsivé, poznamenala bych. Udělala jsem, co po mě chtěl za tíživého ticha.

,,Buď ráda. Kdyby jsi nebyla Arovou oblíbenkyní, tohle by jsi se nikdy neučila..." řekl a já na něj už zírala jako na blázna. Tedy zírala, už jsem měla štátek na očích, takže jsem musela vypadat jako vyoraná myš. Arova oblíbenkyně? Můj nový učitel se ke mě naklonil (což mé tělo ihned zaznamenalo a mělo nutkání ucuknout) a šeptl:

,,Znám Ara dost dlouho na to, abych věděl, že si tě oblíbil. Vše není tak jak vypadá. On tě má rád protože.."

,,To by stačilo Erote!" křikl Aro přes celou místnost. I když byly stěny potaženy materiálem pohlcující zvuk, arův rozzuřený hlas se odrážel od stěn v ozvěnách, které nejvíce připomínaly nářek duchů. Já se strašně lekla. Neslyšela jsem ho přicházet a hněv v jeho hlase mě vyděsil. Byli jsme tu sice jen my tři, ale já skoro cítila, jak se k nám sbíhají jiní upíři z jiných místností a pater (tato tělocvična byla ještě hlouběji, než ta, kde jsem cvičila s Demitrim).

Ale to jeho jméno jsem slyšela roztřeseně. Akot? Tarot? Blbost. Zero?Erot! Jasně. Ale proč bylo takové zastřené?Proč jsem to jmého neslyšela pořádně ...

Pak mi došlo ještě něco jiného. Erot, co mi to připomíná? Určitě jsem věděla, že jsem to jméno slyšela. Po chvilce jsem si to jméno dokonce dokázala spojit s tím, že má nějakou souvislost s Cassandrou. Ale vše ostatní bylo jako za tíživou mlhou a vzpomínky mi unikaly mezi prsty. Stejně jako vzpomínky o Cas.

Erot se na Ara zamračil (už jsem si stačila strhnout šátek z očí), ale odklonil se ode mě. A já cítila, že za každou cenu se musím dozvědět, proč jsem pro Ara tak zajímavá... Erot se usmál a pokračoval:

,,Šátek na oči a zkus mě napadnout!" mrzutě jsem tedy udělala, co po mě chtěl a vrhla se dobředu ... nic. Uslyšela jsem třísknutí dveřmi a pak kroky. Aro odešel. Podvědomě jsem se tím směrem otočila a schytala ránu z druhé strany.

,,Tady jsem..." ozval se klidný hlas a já se chvilku spamatovávala z šoku. Pak jsem se mírně (dobře, opravdu dost hodně) naštvala. Začala jsem se soustředit na zvuky, chutě a pachy. Běhal pořád dokolečka. Absolutně tiše. Já podrážděně zavrčela a skočila dopředu, když tak měl vběhnout.

Ale on se určitě elegantně vyhnul (dokázala jsem si představit tu dokonalou piruetu a hned mi klesla nálada o pár dalších stupňů), protože jsem nechytila nic než vzduch.

.......

Na konci dne (aspoň mě to připadalo jako věčnost) jsem byla otrávená a mrzutá. Chytla jsem ho jenom pětkrát a vždy se mi vysmeknul. Začala jsem chápat pointu hry : Slepá bába. A dost mě to štvalo, čehož si Erot všiml a popichoval mě ještě více.

,,To už nemůžeš?" zeptal se nevinným hláskem upír (teď, když jsem ho neviděla, ale jen poslouchala, jsem si uvědomila, že má opravdu nádherná hlas). Napadlo mě také, jaké by to bylo, kdyby mi přednášel milostnou poezii. To mě vyděsilo tak, že ze mě všechen vztek vyprchal a já se zaraženě zastavila. Nenaštvala jsem se dokonce ani, když mi dal další ránu. Snášela jsem to úplně lhostejně a dokonce si na místo přiložila jaksi mimo ruku.

,,Poezie?" vyprskla jsem, jako by to bylo sprosté slovo a pak se otřepala jako mokrý pes. Erot na můj chvilkový výpadek nereagoval a ani slovo poezie ho nijak nerozházela, což mi potvrdil další (kolikátou v pořadí?) ranou. Vyhnala jsem takto děsivé myšlenky z hlavy a zase se postavila do střehu. Téměř násilím jsem se donutila vykřesat opět vztek a po chvilce (a dalších dvou ranách) bych mu nejradši zase zakroutila krkem. Začala jsem také nenávidět černé polyamidonylonové šátky.

....

Konečně jsem zaslechla lidské kroky (a výkřiky) a myslela si, že trénink končí. Omil.

,,Najíst se nepůjdeš, dokud mě nedostaneš na lopatky." řekl jako by mi opět četl myšlenky Erot, zpoza mě a já se ani nelekla. Tohle mi už udělal tolikrát, že jsem to brala jako samozřejmost. Ale stejně jsem se hnějivě otočila a ozval se smích. Zase za mnou.

Mě bylo vcelku jedno to, že nebudu pít. Myslím, že dokážu bez krve vydržet cca měsíc, i více, pokud se moc nenamáhám. Mě spíše štval tento výcvik jako takový. To, že jsem slepá jako krtek a stále ho nemůžu porazit.

A mě to právě v tu chvíli přestalo bavit. Měla jsem sto chutí si tu pásku strhnout a roztrhat toho starýho přemoudrýho upíra na kousíčky. Proto jsem si lehla a začala jsem se uklidňovat. Pomalu, zhluboka jsem dýchala a ignorovala posměšky a dráždivé kroky blízko mé hlavy.

Pomaličku jsem se uklidňovala a pochopila pointu toho všeho. Chtěl, abych se naštvala a něco udělala. Abych se poddala instinktům?To můžu udělat i teď.Ale co by měl ze vzteklé upírky? Možná bych byla trochu silnější, rychlejší a měla lepší reflexy, ale úplně bych se oddala instinktům a chovala se předvídatelně a jako hloupé zvíře bych padla do každé pasti...

Ani nevím proč, ale na mysl mi padla duše. Rozechvělo mě to, jistou bázní i děsem. Pohroužila jsem se do sebe a narazila na mou šedou duši. Tak trochu jsem vypla, opatrně začala svou duši oťukávata a... ona najednou odpověděla. Vymrštila chapadélka (což mě vyděsilo téměř ke křiku) a po chvilce, kdy chapadélka zmizela.... jsem vše vnímala stokrát, ba tisíckrát lépe.

Slyšela jsem jeho neslyšné kroky, které se ke mě přibližují zleva. Slyšela jsem, jak ti ubozí lidé kňourají a srdce jim bijí jako splašené. Slyšela jsem i to, jak někde v lese za Volterrou lítájí ptáci a jezdí auta, chodí lidé...

Překvapeně jsem zamrkala. Duše vylepšuje smysly a instinkty? napadlo mě a kroky byly mučivě blízko. Prudce jsem se zvedla a chytila Erota za paži. Po chvíli boje mě sice dostal na lopatky, ale já byla spokojená. A mám pocit, že on taky.

,,Dnes asi můžeme trénink ukončit. Vedla sis překvapivě dobře. Čekal jsem, že budeš stejná jako ostatní. Ale pochopila jsi co po tobě chci překvapivě rychle. Vlastně... nikdo to většinou nepochopí dříve, než mu to vysvětlím... ne nikdo mladý..." zamračila jsem se. Konečně jsem si strhla ten blbý šátek a zamrkala do tmy. Počkat, on tu běhal jako šašek celou dobu po tmě? Nebo to bylo pro mě a abych náhodou neviděla pod okrajem šátku?

,,Čteš myšlenky?" zeptala jsem se na první věc, co mi přišla na jazyk a snažila se zorientovat v prostoru. Nakonec jsem zachytila pro člověka neviditelný pásek světla unikající pode dveřmia a začala rozeznávat okolí. Ale jen mírně a hodně hrubě. Erot byl například jen černý stín.

Snažila se nějak osvobodit. Pochopila jsem, že se můžu jít navečeřet, až ho porazím a on mě zase provokuje. Nechal mě si strhnout šátek, ale potom mi uvěznil neuvěřitelně rychle ruce u těla a z minimální blízkosti se mi díval do obličeje.

Což zapříčinilo, že jsem mírně rozeznávala jeho rysy. Už v chodbě jsem si všila, že je krásný, ale takto tma nechávala prostor mé fantasii a já si najednou uvědomila, že mě Erot neuvěřitelně přitahuje. Znervózňovalo mě to a pocit, že ho odněkud znám s jeho vůní zesílil.

,,Trochu, ale hlavně čtu emoce... " vydechl mi do tváře a do očí se mu vloudil výraz pobavení. Aspoň myslím. To mě z neznámého důvodu naštvalo, ale jeho další slova mě donutila se cítit rozpačitě.

,,Jsi dobrá žačka a tentokrát si Aro vybral opravdu dobře." sklonil se k mému uchu a já měla problémi zaslechnout, co říká i se zbystřenými smysly:

,,A také s mocným darem.." já šokovaně zalápala po dechu. Jak to věděl?Tedy, ví o Štítu? Pustil mě, jeho vlasy už mě nelechtaly na krku a já se postavila, abych ho chytila za ruku a donutila mi říct, odkud to ví. Než jsem se ale v té tmě znovu zorientovala, uviděla jsem jen otevírající se dveře a jeho mizející záda...

Vyběhla jsem ke dveřím a rozhlédla se, ale v celé chodbě nikde nikdo nebyl.

,,Erot..." vyděchla jsem a hned na to mi vyskočila ta děsivá slova: Milostná poezie. Zasténala jsem a vyběhla pryč od té tělocvičny. Poezie. Nesnáším poezii.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře