Isa, ta nemilosrdná.. 6

20. květen 2009 | 17.08 |

Další kapitola! Je taková... ani né divná, ale poslední dobou se mi moje psaní (kromě minulé kaptoly) moc nelíbí, takže si moje hodnocení moc neberte k srdci. Nepřidávám zrovna nejčastěji, ale opravdu se snažím!! m.

6.kapitola: Volterra

Volterra, městečko v Itálii. Kdo po kom dostal jméno?? Město po upírech, nebo naopak?

,,Vítám tě ve Volterře. Odedněška je to tvůj domov." pronesl slavnostně Aro a já se donutila vytrhnout ze zamyšlení. Při letu sem jsem dlouho a urputně přemýšlela o svém životě. Uvažovala jsem o tom, jestli jsem byla svobodná a teď jsem v kleci pout povinností, nebo jsem byla v zajetí svobody a pravý život mě čeká až ve Volterře.

Nedošla jsem k žádnému závěru. Zaměřila jsem se tedy na něco jiného. Například na studování upírů, kteří se mnou cestovali v letadle. Počínaje Arem, konče Lucasem, slabým novorozeným. Ten se postaral o to, aby se upíři, které jsem zabila, dostaly nenápadně k hranici a přidali se do společnosti mého dítěte... bývalého... už neexistujícího...

Povzdechla jsem si.

Pohledem jsem hledala toho... jak se jmenuje... prostě toho, kdo mě zachránil. Tou záchranou myslím, kdo mě nenechal se sesypat před casinou hranicí, i když se mu to povedlo jen z části. Jak jen se to doprdele jmenoval? Nechápala jsem proč, ale to, že jsem jeho jméno zapomněla mě dohánělo až k obludné zuřivosti a opěrky letadla se pomalu poddávaly tlaku mích dlaní a prstů.

Letadlu na mě zůstane vzpomínka. Vzpomínka, které bude hyzdit tu dokonalost interiéru. Tiché sténání kovu narušovalo jinak úplnou tichost letadla. To jsem si pamatovala. To železné skřípení v úplném tichu. Přesto se na mě ale nikdo neúpodíval.

Donutila jsem se opět vytrhnout z proudu mých myšlenek a začala se soustředit na Ara.

,,Zajímavé.." broukla jsem a uvědomila si, že mě to opravdu zajímá. Když jsem se odtrhla od obrazů za očními víčky a rozhlédla se, uviděla jsem hrad, krásnou krajinu a ... můj nový domov. V duchu to znělo hezky. Ale né dostatečně na to, abych si to troufla říct nahlas. Můj domov... domov... Znělo to až moc krásně. Toto není můj domov. Já totiž nemůžu mít domov.

Měla jsem domov. Dokonce hned několik.

Volterra jeden z nich zadusila, zničila a pošlapala. I když byla má minulost za těžkou oponou mlhy, pamatovala jsem si, že ta dívka, Cas (proč si nedokážu vybavit její obličej, hlas... nic než jméno?) byla mým domovem. Tam, kde byla ona, tam jsem se cítila doma. Ano... to byl domov... nebo né? Proč jsem tak zmatená?

Opět jsem nepochopitelně posmutněla. Melancholie, lhostejnost, žal a jiné emoce se přese mě každou chvilku přelévaly jako vlny v příboji a nechtělo to ustat. Kupodivu mě zrovna toto k zuřivosti nedohánělo. Paradoxe mě to uklidňovalo. Dávalo mi to pocit, že jsem... bytost... která cítí. A to bylo to jediné, co jsem si opravdu přála. Proč?

Děsilo mě, že mi zabili dítě.

Věděla jsem o tom a přitom nijak nesmutnila. Dokonce se nechtěla ani jejím vrahům pomstít. Ani jsem vlastně... nad ní nepřemýšlela. Do teď, dokud jsem si jí nespojila s domovem, jsem si na ní nevzpomněla.

Jane dělalo neuvěřitelně dobře, když mě viděla trpět a proto si nechám smutek na potom. Až potom se vyvzlykám a... co pak? Co se mnou bude pak?

Aro mi před vstupem do města dal plášť. Černý, z blbého materiálu, ale sahal až na zem a zachránil nás před odhalením. Došli jsme k nějakému poklopu do kanálu a proskočili  jím dovnitř. Po jednom. Teď bych mohla utéct. Hlídali mě jen dva upíři...

Sehla jsem se a proskočila otvorem do tmy. Cítila jsem, jak se okolo mě plášť rozevřel, jako bych získala křídla. Dopadla jsem ladně, a dopadla bych tiše, kdyby se mi okolo lýtek neomotala studená chapadélka vody a tiše nezazurčela. Potlačila jsem zhnusené zaprskání a postavila se na špičky. Jane se zasmála.

......

Běželi jsme v tunelu, ve kterém bylo vody po kotníny, ale pomalu jí ubývalo. Voda nesmrděla, ale cítila jsem... mírný, vzdálený a vyvanulý... pach krve a smrti.

......

Proti své vůli jsem začala potichounku nadávat. Jane, ta malá bestie se mi opět zasmála. Tím , jako když mě nakopla a já zmlkla. Zbytek cesty jsem šla tiše, lhostejná k okolí.

........

Dostali jsme se (konečně) do haly kde za recepcí seděl ... člověk.

Zvědavě jsem se na tu ženu podívala a odhadovala, jakou má asi chuť. Žena měla okolo krku šátek a upřeně se dívala do papírů, které měla před sebou. Udělala jsem váhavý krok vpřed, ale potom jsem se lehce stočila a protáhla se. Bylo zábavné, jak sebou upíři trhly, když slyšely, jak mi kosti páteře zapřaštěly. Nenápadně jsem se naklonila opět k dívce za pultem a mírně pokrčila levou nohu, připravená k odrazu.

,,To není jídlo... té se prosím nedotýkej. " ozval se Arův hlas panovačně a já se líně otočila. Podrážděné zavrčení jsem však zarazit nedokázala. Ticho bylo hrobové a mé vrčení se v něm krásně vyjímalo. Jane na mě zase útočila...

......... 

Dorazili jsme do velkého sálu a tam na dvou ze tří křesel seděli upíři, kteří vypadali hóódně staře, stejně jako Aro, který zamířil ke křeslu třetímu. Zatleskal rukama a přitáhl k sobě pozornost. Uvědomila jsem si, že sem přicházejí i upíři z jiných místností. Znervózňoval mě tak velký počet dalších mého druhu, ale nedávala jsem to na sobě znát.

Aro něco řekl svým společníkům a ti jen kývli. Nakonec se otočili čelem k sálu a Aro začal svou řeč, a já doufala, že nebude o mě. Bohužel byla:

,,Chtěl bych vám představit nový přírustek do rodiny. Ano, je to ta slavná Mučitelka zločinců, co se o ní píše ve všech novinách..." Cože, tak já jsem v novinách, jo?? Řeč pokračovala dále.... bla bla bla.. nakonec jsem se všem ukázala.

,,Jmenuješ se??" začal Markus (nebo jsem alespoň předpokládala, že on není Caius) a i Aro se na mě zvědavě podíval. Jméno jsem zatím nikomu neřekla. Přimhouřila jsem oči a nakonec lehce odpověděla:

,, Jmenuji se Isa. Dál nic. Nejsem ani taková, která jsem se jmenovala jako člověk a nejsem zatím ani Volterra." někdo v davu se zasmál. Aro se na mě vyčítavě podíval, ale já jen pokrčila rameny, dala si kapuci a sestoupila dolů. Pak Aro řekl dalších pár nudných vět a všechny kromě 5-ti upíru propustil.

.......

,,Iso, to nebylo zdvořilé.." neodpusti si poznámku. Unaveně jsem se na něj podívala a přemýšlela, co by bylo dostatečně jedovaté, aby toto téma už nevytahoval, ale zároveň dost slušivé na to, abych si ho proti sobě nerozzuřila. Než jsem mohla přijatelnou větu vypustit z úst, Aro mě prozíravě přerušil:

,, Toto je Felix, bude tě mít po dobu co jsi tady na starosti," ukázal na silnějšího černovlasého upíra.Jediné, co mě na něm zaujalo, byl postoj. Byl to postoj někoho, kdo ví, co dělá a zrovna teď stál tak, jako bych nebyla obyčejná upírka, ale smrtelně nebezpečná novorozená. Přišlo mi to k smíchu. Smích mě přešel, když pootočil hlavu a krásně mi naservíroval všechny jeho viditelné jizvy.

,,Toto Jane, tu znáš, bude mít na starost tresty za porušení zákonů, " dodal Aro a Jane se na mě zářivě pousmála. Ucítila jsem teplá závan a tělo ztuhlo v předzvěsti bolesti, ale Jane mě nemučila.

,,Toto je Demetri, ten tě naučí bojovat, pokud nebude mít Felix čas, tahle krásná upírka je Heidi, s tou budeš dovážet potravu a nakonec ,toto je Chelsea, ta bude dávat pozor, jestli nebudeš chtít někoho zabít. Umí rozpoznat vztahy mezi jednotlivci. "upírka v Arově stínu se neukázala, takže jsem rozpoznala jen hněné... nebo snad černé? vlasy a bledou tvář.

,,Zákony ti vysvětlí Felix a s Demetrim začneš trénovat od zítřka. Můžeš odejít." odvětil Aro vesele a hezky se na mě usmál. Já ale viděla, že jeho oči zústaly chladné, bez emocí a ten úsměv mi najednou přišel tak... hraný.

Odešla bych i sama od sebe bez tvého svolení Aro! chtělo se mi říct, ale nechtěla jsem dělat problémi hned první den. Chelsea se na mě zamračila a něco šeptla Arovi. Ten se na mě unaveně podíval, ale neřekl nic. Že by ta Chelsea rozpoznala i můj malý vnitřní monolog před chvilkou? Je tak dobrá? zpozorněla jsem. Pak jsem to ale nechala plavat. Bylo mi to, popravdě řečeno, úplně ukradený.

.......

Felix mě dovedl do pokoje, který jakoby mi připomínal celu. Už jen z toho pokoje jsem neměla, dobrý pocit. 

,,Zákonů je hodně, ale já ti řeknu ty nejdůležitělší." začal Felix. Já si sedla na jednu židličku, on stál u zavřených dveří.

Zákaz odhalení naší podstaty lidem, povídal, také se zmínil  o zákazu napadení jedince s vyšším postavením než já a tak dále...

Vetšinu času jsem koukala z okna a snažila nezačít zívat (sice to nepotřebuji, ale nutkání byla strašná mrcha) a snažila se něco si z těch zákonů zapamatovat. 

.....

Když Felix odešel, lehla jsem si na pohovku, která už pamatovala lepší časy a zavřela oči. Byla tu ještě postel snad z pravěku a ještě stolička, která měla být asi stůl, ale chyběla jí noha a při jemném bouchnutí se převrátila. Nevím proč, ale předsevzala jsem si, že vše, co bude v tomto pokoji, to si sama vyrobím.

Proto jsem zaklepala na Felixův pokoj ani né dvě minuty po jeho odchodu (jeho pokoj jsem našla po jeho pachu) a vytáhla ho do města. Ten jako by to čekal, hned po prvním ťuknutí otevřel a beze slova jsme vyrazili.

......

Zašla jsem do knihkupectví a koupila horu knížek. Naštěstí jsem tu tašku s penězi a knihami neztratila. Po chvíli jsem shledala můj plán vyrobit si pokoj jako hloupý a nakoupila si nábytek. A taky jsem si koupila knihovnu s knihami hóóódně starými. Vše jsem s Felixovou pomocí naskládala, a složila v mém pokoji. Omítka a barva pokoje mi vyhovovala, tak jsem jí neměnila.

Když Felix zase odešel a já se znovu ocitla sama, pochopila jsem, proč jsem se tak nadšeně vrhla na nakupování. Nechtěla jsem být sama. Né, to je slabé sloco, já se děsila být sama. Lehla jsem si do pohodlného, tmavěfialového nového křesla (ještě stále vonělo novotou) a přemýšlela... Nedalo se dělat nic jiného, když jste sami. Neodvratitelně začnete přemýšlet a v mém případě vzpomínat. Vzlykala jsem.

Cas (najednou se mi před očima zjevila postava upírky, ale obličej měla stále ve stínu...)... jen pohled na tu postavu mě rozechvěl. Ano, Cas. Moje dítě a moje nejlepší přítelkyně. Když se mi před očima mihla letmá vzpomínka na hranici, jako by mi půlka srdce chyběla (což znamenalo, že teď srdce nemám žádné. Půlku má Edward (kterého přece nenávidím) a půlka schořela na hranici s Cas).

Kdybych tehdy neutekla a nenechala jí tam... byla by dnes živá a čelila Volterře se mnou? napadla mě hrůzná myšlenka, že na jejím konci existence mám ještě větší podíl viny, než jsem si myslela.

Musela jsem tu myšlenku zavrhnout, protože jinak bych se zbláznila.

Co by Cas udělala, kdyby tady byla se mnou? vzala jsem to z jiného konce.

Nevěděla jsem. Byla jsem na pokraji psychyckého zhroucení. Pohroužila jsem se do sebe a na chvilku pomyslela na duši. Pak jsem to zavrhla. Duše by mě doopravdy vyděsila a to já nepotřebuji...

........

Vzlykání mě asi po hodině přešlo. Ale pocit prázdnoty přetrvával.

Dala jsem si nové pravidlo a v duchu si ho připsala do svého kodexu. Nikoho si pokoušet nepouštět k tělu.. Řekla jsem si, že tuto noc protruchlím pro Cassandru a pak se na ni pokusím zapomenout...

Vykřikla jsem, tiše, znělo to jako zaúpění, ale byla jsem si jistá, že to upíři v hradu slyšeli. Křičela jsem a pak...

Aspoň, že jsem vždy sliby dané sobě nedodržovala... napadlo mě.

Uklidnila jsem se a podívala se na nepořádek po rekonstrukci mého pokoje. Rozhodla jsem se pouklízet.

Cas, odpustíš mi? Cassandro, můžeš mi někdy odpustit?

Naschle, Cassandro... sbohem!

.......

Demetri mi ráno do pokoje napochodoval jako velká voda a ani nazaklepal. Za to dostal bombu mím novým polštářem. Jen se zazubil a se slovy : ,,Jdeme cvičit!" mě táhl prý do tělocvičny. Docela mi připomínal Emetta, i když nebyl takový šašek a nesnažil se překonat rekord (vlastní) v odříkání co největšího počtu vtipů za půl minuty.

Došli jsme do sálu s vysokým stropem a se zbraněmi na zdech. Ušklíbla jsem se. Jako by nám ty zbraně mohly ublížit. Demetri bez varování zaútočil. Já se instinktivně otočila a udělala most a z mostu přemet a nakonec jsem skočila ve vzduchu. Pání, tohle jsem jako Bella vždy chtěla zkusit, ale ta moje nešikovnost.

Skočila jsem před Demetriho a postavila se tak, aby mě nemohl překvapit. Demetri se na mě usmál. 

,,Učila jsi se někdy bojovat?" zeptal se a stále se usmíval.

,,Ne, jen pár rvaček s nomády jako já.." ušklíbla jsem se a divila se, jak lehce se můj smutek Demetriho společností odplavil Nemínila jsem se toho pocitu... klidu a radosti... vzdát. Proto jsem hodlal se zdržovat v Demetriho společnosti co nejdéle.

,,Už nejsi nomád, jsi Isa Voltury, a na to, že jsi bojovala jen s nomády si vedeš dobře. A to jak stojíš, je taky dobré. " odvětil a já se při pojmenování Volturry zamračila.

,,Ve skutečnosti stojívá při bojích Demetri úplně stejně jako ty, akorát pravou nohu má blíž k sobě a levou trochu více před sebou.." řekl Felix. Demetri se na něj nabručeně podíval. Pak ukázal nějaký chvat a já byla na zemi.

,,Kdyby měla pravou nohu blíž k sobě a levou trochu více před sebou, tak by se jí toto nemohlo stát." řekl klidně.

,,Skvělí, stačilo to vysvětlit, já chápu rychle a tohle bych si dokázala představit." řekla jsem kousavě. Oba se mi zasmáli. Já jen nespokojeně sykla a snažila se postavit jako předtím jen.. pravou nohu blíž k sobě a levou trochu více před sebe...
......

Právě teď jsme se s Demetrim drželi v šachu. On mi držel ruku a mohl by mi utrhnout hlavu, ale kdyby mi hlavu utrhnout chtěl, musel by přijít blíž, a to bych mu pak udělala něco nehezkého já.

Nakonec přece jen našel nějakou skulinku v mé obraně a zase mě dostal na záda.

,,5:1 pro mě!" řekl vesele.

,,Však já ti to vrátím, i s úroky" hrozila jsem. On se jen zasmál.

,,To jsi říkala předtím a... před předtím vlastně taky!" začal se smát. Cvičili jsme... podle mého odhadu času asi 8 hodin. Hodně jsem se naučila a zdokonalovala jsem i mé vlastní (vymyšlené) útoky. V obraně mě porazil jen Demetri, Felix se mi blíž k tělu dostat nedokázal. Právě proto se plně zbavil povinnosti mě cvičit v boji.

V útoku jsem se zlepšovala. Pak mě Demetri naučil stopovat a chodit neslyšněji než upír (i když upír chodí neslyšně). Nemohla jsem pochopit, že i takový hromotluk jako Felix chodí potišeji než já...

To vše jsem se naučila za jednu vyučovací hodinu s Demetrim...

Pak přišel kámen úrazu... chtěli zjistit, jestli nemám nějaké schopnosti. Já řekla že o žádných nevím, ale pak mě napadla spásná myšlenka.

,,Ale možná... Umím občas zamaskovat svůj pach, nebude to schopnost??" Demetriovi se zalesklo v očích. 

,,No jasně ,že je to schopnost a jaká! Víš co, použij ji na mě! ....." a tak se Arovi nahlásila má nově nalezená schopnost. Měl radost jako dítě. Přesto, kdyby jsem tam byla, pomyslela jsem si, tak bych vytušila, že z této schopnosti radost má, ale čeká na jinou.

Později budu přemýšlet o tom, proč mě Aro první den představil s takovou pompou. Napadne mě, jestli už dávno všechno o mém přenášení myšlenek a štítu neví... 

A také, jestli to, co se stane také plánoval. Ale to poslední se stane později... o hodně později...

..........

A pak přišel čas večeře. V tuto dobu jsem si vždy šla vyhlídnout svou oběť. No a najednou se ozvaly vyděšené zvuky. I přes 4 patra pod zemí, jsem ucítila, že do síně vešli lidé.

Tázavě jsem se podívala na Felixe a on jenom pokynul, ať ho následuji. Došli jsme do místnosti s nápisem JÍDELNA a já ihned pochopila o co tu pujde. Na tváři se mi samovolně objevil úsměv. Už jsem si dokonce vyhlédla oběť.

Kluk,měl po14-ti letech, na drogách. Ani nevím proč. Čistá krev bez alkoholu a narkotik je vždy lepší... ale já byla paradoxe závislá na té "špinavé" krvi. Snad proto, že jsem jí pila po celou svou existenci?Nedočkavostí se mi chvěli ruce....

.......

Když jsem s hraním skončila a když jsem dopila, zjístila jsem, že mám obecenstvo. Dívalo se na mě deset párů očí: Jen jeden pár očí byl chápající (Demetri), dva páry očí přímo hořely hněvem (Felix a Chelsea), Jeden pár očí se na mě díval s odporem, ale taky zaujatostí, jako když rodič pozoruje, své malé dítě, které právě zapálilo kočku (Aro). A nakonec 6 páru očí nechápajících a přakvapených očí (Jane, Marcus, Caius, Alec a upírka s upírem, které neznám).

,,O tomhle si budeme muset promluvit.." vymáčkl ze sebe Aro a křečovitě se usmál. Nedokázala jsem se zarazit a začala jsem se vesele smát. Postavila jsem se a podívala se na sebe. Jen jedna kapička krve. Spokojeně jsem pokývala hlavou a usmála se na Demitriho. Jako jediný mě neodsuzoval, ale pobaveně nade mnou kroutil hlavou.

,,Pane Aro, prosím, svěř Isu Demitriovi, ti dva se k sobě úplně hodí!" řekl zoufale Felix. Podíval se na mě pohledem, při kterém mi povadl úsměv na tváři a já se mírně zahambeně koukla do země. Přitom jsem koutkem oka zběžně pozorovala okolí.

Aro zakýval hlavou a zkoumavě si mě prohlížel. A já měla nového "patrona". Říct, že je mi líto, že už to není Felix, by byla prachsprostá lež...

,,A Iso, jestli míníš jíst tak nevychovaně, tak jez venku." dodal ještě Aro. Já se vesele podívala na Demitriho.

,,Samozřejmě, pane Aro." odvětila jsem a v hlase mi zazněla nota, kterou jsem neznala. Nebo znala, ale už jí dlouho nepoužila. Ani s Cas. Upíři se zarazili a podívaly se na mě. Tou notou byla touha. Aro se na mě zmateně podíval, ale nakonec nad tím pomyslně mávl rukou a odešel. Upíři si mě podezíravě prohlížely, ale nakonec také odešly. Jane si mě prohlížela takřka nenávistně a odešla jako poslední. Zbyla jsem jen já a Demitri.

Aro a ostatní si tu notu vyložily špatně. Já netoužila po Arovy. Né! Já toužila... ani nevím, snad jen po mužské společnosti? Tu mi poskytl Demitri. Ten Demitri, s kterým všechny chmury odcházely do pozadí...

,,Pujdem si ještě zajíst??" zeptala jsem se s nadějí v hlase a násilím se vytrhla ze zamyšlení. Jen pozvedl obočí a pousmál se.

A vyběhli jsme. Než jsem odešla, uslyšela jsem, jak Felix s odporem přirovnává nás dva k největším zrůdam co existují... To mi zvedlo náladu ještě víc. Uvědomila jsem si, že Felixe jsem opravdu ráda neměla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře