Isa, ta nemilosrdná.. 5

19. květen 2009 | 17.07 |

Tramtaradá!! Další kapitola!! Pokud můžu podotknout, tak dost dlouhá. Nikdy jsem nebyla na: A žily šťastně až do smrti.... ani nemám ráda šťastný konce, proto se v mé povídce podle zákonu pravděpodobnosti muselo něco pokazit... depresivní začátek, že? Nechci vás odradit, ale tato kapitola je krapet smutná... zlom v Isině životě.

5.kapitola: Volturiovi..
 

S Cas jsme se dost nudili. Tedy... Cas se nudila, já zírala do stropu malého pokojíku v hotelu a přemýšlela, jak mě Cas změnila. Cassandra se ale šíleně nudila a říkala, že jestli něco okamžitě nepodnikneme, tak zešílí nudou. A tak jsme vyrazili do města.

Paříž, "městečko" zamilovaných a také ráj šílených shopoholiků... mezi něž patří i Cas. Bůh se mnou. Jestli přežiju následující den, tak se stane zázrak.

Být v nějakém větším městě s Cas je doslova horor. Protahala mě všelijakými obchody a vše kupovala. Už třikrát jsem musela dojít s horou tašek do našeho jeepu (který jsem si prozíravě vzala místo mého milovaného porshe) a Cas né a né se zastavit v té nakupovací mánii. Prodavači si mnuli ruce a já s nehraným zděšením příhlížela. 

Ale i přesto jsem se s ní pořád jen smála. I přes to otravné nakupování ,které mi připomínalo Alici ,jsem se s Cas šťastně smála. Bylo to zvláštní. Vidět se v drahých a krásných šatech a s ÚSMĚVEM na rtech. Bylo to tak nemístné, že i prodavači se na mě divně dívaly. Asi vycítily, že nejsem zrovna někdo, pro koho by chtěly obětovat život. Proto radši obletovali Cas a mě nechaly na pokoji, pokud mohli.

A hotovost, kterou jsem si pořídila teprve včera jako kouzlem zmizela... A já se i přes to smála..

.....

Koupila jsem si pár nových věcí, knih a koupila jsem si notebook. Né, že bych to potřebovala, ale Cas na tom trvala. A sama si taky pořídila jeden. Co, kdyby jsi se chtěla stát, já nevím, spisovatelkou? Nebo jsi se chtěla něco dozvědět o světě? Vše bylo koupeno za ukradenou kartu. (Pokud se to tak dá nazývat, vždyť mi jí ten chlápek - po jistém přesvědčování sám dal i s PINem). Proč ukradená karta? Po dalších pěnězích, které jsem tak pracně získala se jen zaprášilo..

.......

Alfa Romeo 159 3,2 V6 JTS za skoro milión teď uháněla po dálnici. Porshe mě prostě už omrzelo, zato Alfa mi tak nějak padla do oka. Vzpomněla jsem si, že to bylo také první auto, ve kterém jsem jela více, než 140 km/h. Cas nadšeně výskla. Měla ráda mou rychlou jízdu... Za jak dlouho asi nahlásí krádež karty?? napadlo mě

Dojela jsem k bankomatu a vrazila tam kartu. Naklikala PIN a vybrala několik tisíc a vydala se k dalšímu bankomatu. Vybrala jsem celkem 65tisíc, než se karta zablokovala.... Cas mé chování nechápala, ale já nechtěla zase krást. Prostě jsem chtěla mít nějaký ty "drobný" v kapse... pro každý případ.

Naházela jsem peníze do tašky (mimochodem je to ta samá, co jsem si před 4 lety vzala doma ve Forks a Cas se neustále snažila jí vyměnit za nějakou modernější), kde spolu s knihami, notebookem a oblečením spokojeně leželi.

Zaparkovala jsem autíčko na placené parkoviště a navrhla Cas, abychom se po dlouhé době proběhli.

Kdybych nenvrhla to běhání, asi by se to nestalo. Nebo možná ano, ale né tak brzy. Kdybych neměla tak šílenou chuť se protáhnout...

Po chvíli úžasného běhu u kterého jsem se pořádně protáhla, jsem ztuhla. Ucítila pach upíra... upírů. Rozzuřeně jsem ztuhla a zavolala k sobě okamžitě Cassandru. Také už zaregistrovala pach upírů a pousmála se na mě. Myslela, že se to nějak vyřeší. Vždy byla až moc velká optimistka.

Za ten rok jsme zjístili, že Cassandra má schopnost... jak to vysvětlit... prostě se dokáže nabourat do hlavy a podsunout někomu své záměry. Za druhý rok se to naučila jakž, takž užívat. Proto si byla tak jistá tím, že se to vyřeší. Věřila svým schopnostem.

Ale já tušila, že teď to nezvládně.. Tušila jsem, že bude pod moc velkým tlakem. A také jsem cítila, že se něco šeredně pokazí. Budu muset použít svou schopnost?? Už dlouho jsem po štítu ani nesáhla. Cítila jsem, že každým dnem s Cas sílí, ale za dobu, co jsem s Cassandrou jsem ho nepoužila ani jednou.

Znovu jsem zavrčela a zachytila pach který mi něco připomínal. Zhluboka jsem nasála vzduch a zaklonila hlavu. Usilovně jsem přemýšlela, kde jsem ten pach zachytila.

,,Neměly bychom se jim vyhnout?" navrhla logicky Cas. Nepřítomně jsem přikývla, ale ani se nehla. Cítila jsem, že už nás obklíčili. Ale kdo? Ty to víš... odkud ten pach znáš? No tak, Is, mysli!

Najednou mě prozření osvítilo tak, že jsem se málem úlevně uchechtla. Ten pach, jsem cítila i u upírů, co mě tehdy napadli, když jsem přeměnila Cas.

Stejně je zajímavé, jak Cas neblednou vzpomínky a díky nim je tak lidská. Docela často s láskou vzpomíná na svůj minulý život. Dalo mi docela zabrat, abych jí zastavila, aby se nepřihlásila do nějaké soutěže.

Vyhnala jsem podobné myšlenky z hlavy a soustředila se na současnou situaci. Cítila jsem, jak se upíři přibližují. Jako by se okolo nás utahovala smyčka. Zavrčela jsem o to víc. Cassandra se vedle mě schoulila . Bála se. A já se taky docela bála. Ale nepřiznávala jsem si to.

Pevně jsem se postavila a poručila štítu, aťse okolo mě postaví jako pevnou bublinu. Totéž jsem přenesla i na Cas. Ničeho si nevšimla, ale podvědomně něco vycítila a ošila se. Pak se ale klidně rozhlédla.

Přestala jsem cítit vánek... štít funguje. Bohužel útočník nebojoval čestně. Ve chvíli, kdy se z lesa vynořily postavy v černých pláštích se mi po těle rozlily plameny, jako při přeměně. Bolestí jsem vykřikla ale pak se ovládla. Se strachem jsem pohlédla na Cas. Byla v pořádku a ustaraně se na mě koukala. Takže útočí jen na mě? Proč?

Zaťala jsem zuby a pěsti a snažila se to vydržet. Bylo to strašné. Skoro se to podobalo mé přeměně. A asi proto, jsem to dokázala vydržet. Má přeměna trvala skoro 11 dnů. Chvilku ohně snad vydržm.

,,Cas, utíkej. Dělej!" poručila jsem jí, ale ještě než se vůbec pohla, tak jí někdo chytil.

Nebránila se. Klidně se na své vězně dívala.

Zavrčela jsem strachem o Cas a vlastní bolestí. Přidřepla jsem si a snažila se soustředit i na štít psychický, ale bolest byla obludná. Krátce jsem zasykla a soustředila se. Tím, jak jsem se soustředila na štít psychický, odpadl ten fyzický.

Okrajově jsem vnímala, jak Cas něco říká. Snaží se s nimi domluvit. Proč mě sakra pořád mučí?!

,,Prosím, nechtě mou přítelkyni na pokoji a my se potom v klidu domluvíme..." zněl mi v uších Casin hlas.

Jen tak tak jsem se vyhnula útoku. Nečekala jsem ho, ale instinkty zareagovaly. S Cas jsme dost často spolu bojovaly, ale byly to jen přítelské šarvátky. I tak mi to ale vylepšilo reakce.

Vyhnula jsem se jednomu, ale přehlédla jsem dalšího útočníka a vpadla mu do náruče. Aspoň, že mě držel, neboť bych se na nohou neudržela. Oheň ze mě téměř vysával energii. 

,,Prosím, neubližujte ji!!" vyjekla Cas. ,,Je jenom rozzuřená, nic by vám neudělala, kdyby jste jí nenapadlý!!" vykřikla naštvaně Cas. Co to sakra je za frašku? Podobá se to nějaké nepodařené telenovele. napadlo mě. Proč je Cas tak klidná? napadlo mě dále.

Útok ohně najednou ustal a já upevnila psychický štít. Upíra, co mě držel jsem nakopla mezi nohy a vykroutila se. Ohnala jsem se po tom, co držel mou kamarádku a i on uhnul.

A když Cas pustil, tak se zkroutila v křečích. Bolestně vykřikla a začala se na zemi kroutit. Ihned jsem k ní přiklekla. Zoufale jsem po ní hodila můj štít, který se rozdvojil a chránil nás obě. Ale tlak na psychický štít byl velký. Štít praskl a myslí mi zaznělo něco, co se podobalo tříštění skla a zurčení potůčku.

Oheň teď dolehl na mě. Zase mi hoří celé tělo. Ale Casin štít kupodivu vydržel. Sykla jsem bolestí a zhroutila se do klubíčka. Chvilku jsem se snažila potlačovat bolest a uspořádat si myšlenky. Když se podařilo, pošeptala jsem Cas, aby předstírala, že trpí. Nechápala, ale poslechla a dále sténala.

Když oheň pominul, řekla jsem, aby přestala.

,,Bravo!!" zatleskal někdo. Já zlostně zavrčela a zjístila, ža tu bolest mi posílá takový malí prcek. Cas se roztřeseně postavila a vyčítavě se na muže podívala. Už jsem otvírala pusu k tomu, že něco řeknu, ale Cas mě zarazila.

Pochopila jsem. Cas to určitě zvládne lépe než já. Má svou schopnost a navíc vždy vycházela s lidmi lépe.

,,Co chcete? Nic jsme neprovedly, jsme svobodné upírky!" odvětila klidně. 

,,Dítě, ty nejsi tady ta, kdo velí i když se na to více hodíš. Chci mluvit s tou, která vás dvě vede." odvětil velitel upírů. Zavrčela jsem a předstoupila. Doufala jsem, že můj pohled je stejný, jak se cítím. Plný nevraživosti.

Ucítila jsem velký tlak na štít a klekla si na koleno. Té holce se zřejmě nelíbilo, jak se na ně dívám a dávala mi to najevo.

,,Držte si tu krysu na vodítku, jinak jí roztrhám na tisíc kousků, které spálím a rozpráším do světa!" sykla jsem mezi zuby. Ucítila jsem, jak Casin štít prasknul a ona se svezla v křečích. Vyděšeně jsem se otočila a pak hodila znechucený pohled na tu, co nás spalovala ohněm. Snažila jsem se svůj štít přesunout na Cas, ale byla jsem moc slabá a měla málo času. Když se navíc Cassandra svíjela v křečích...

,,Prosím, neubližujte ji!" vyjekla jsem a klekla si k ní. Umět brečet, mám v očích slzy.

,,Tak se chovej tak, abychom k tomu neměli důvod." odvětil klidně Aro.

Tlak na můj štít se stupňoval a já přivřela oči. Cas ze sebe vydrala výkřik, který mě trhal více, než nějaké mučení. Když se prohnula v nové křeči a já uviděla její oči plné bolesti, nevydržela jsem to.

Nečekaně jsem na tu malou potvoru skočila. Zaregistrovala, že se k ní blížím, ale už nestihla zareagovat. Utrhla jsem jí ruku. Vykřikla šokem a bolestí. Než jsem mohla udělat cokoliv jiného, vrhli se na mě další 3 upíři a já se jejich přesile nedokázala ubránit. Vlastně bych to dokázala... se svou schopností. Ale na to je ještě brzo.

,,Is, né... počkej..." zaskřehotala Cas. Natáhla ke mě prosebně ruku a já k ní ihned přiklekla.

,,Jsi divoká a silná... " poznamenal hlas velitele upírů a pak plynule navázal: ,,Jsem Aro Volturi, jeden z vládců Volterry, rodu, který dává pozor na to, aby se lidé nedozvěděli o nás, upírech. Chci tě požádat o to, aby jsi se k nám přidala..." dodal. Konečně mi to trklo.

Ty černé pláště, ten pach... bože, vždyť jsem to měla na očích! Jsou to Volturriovi! Sakra, co jsme udělali, že na nás přišla sama "policie" upúírů? Blbá otázka, chtějí, ať se k nim přidám. Teď to dokonce řekli.

,,Nepřidám se k vám a tečka!" zaprskala jsem. Zamračil se. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Cas opět svalila do trávy a vnitřnosti mi sevřel děs.

,,ÁÁÁÁ!" zakřičela Cas ja já se jí snažila neposlouchat. Musím se soustředit na únikový plán! Vyděšeně jsem se koukla na Ara a on se krutě pousmál.

,,Budeš muset, jinak tě budeme muset zlikvidovat! I s tvojí kamarádkou." řekl vážně. Roztřásla jsem se. Bezmocí, potlačovaným vztekem i strachem o Cas. Plačtivě jsem zasténala a koukla na Cas. A začala improvizovat i když jsem se o Cassandru strašně bála. Vysmála jsem se Arovi do obličeje a dalo mi dost práce, aby to neznělo hystericky.

Cas byla na zemi v klubíčku a prosebně se na mě dívala. Ale nebála se o sebe. Věděla, že mám něco v plánu a bála se o mě. Vypadalo to, že už jí zase nemučí. Nelíbilo se mi, že na mě mají takovou páku. Pokud budou Cas opravdu ubližovat, asi jim podlehnu.

,,Jsem stokrát odolnější než, jiný upír. Jsem dvakrát rychlejší než upír. Zkuste mě ZLIKVIDOVAT! A jestli jen šáhnete na Cas a budete ji mučit, tak se tak rozzuřím, že mě nezadrží ani dva tucty upírů!" dala jsem si záležet, aby to znělo sebejistě i když jsem byla vyděšená.

Aro se na mě pozorně zadíval a pak jen pokynul té malé, co jsem držela její ruku. Ta si mě obezřetně změřila a pak se ostražitě blížila. Když jsem jí její ruku podala, tak se rychle dostala zpět k Arovi a s nadávkami si jí přiložila k ramenu. Rameno a paže začali pomalu srůstat.

Ucítila jsem tlak na štít a přivřela oči. To je poděkování? napadlo mě jedovatě.Ta malá na nás zase útočila. A Cas křičela bolestí. Znělo to ale nějak... podivně. Jakoby zastřeně. Asi už jí ta bolest ničila. Co mám dělat?!  pohled na Cas mi téměř fyzicky ubližoval.

Zahlála jsem menší chvění v kolenou. Ona ještě přidala, chtěla mě srazit na zem. Pochopila jsem. Ona vlastně neútočila na Cas, ale na mě. Uvědomila jsem si, že mě nikdo nedrží a že všichni stojí předemnou. Všech pět. Pomalu jsem dělala, jako že padám na kolena. Viděla jsem ten triumfální výraz v obličeji malého krutého anděla.

Pak jsem se ,ale bleskově otočila, odrazila se a utíkala jako o život pryč...

Promiň Cas, ale jinou možnost nemám... vrátím se pro tebe! chtěla jsem, aby mě slyšela a aby mi odpustila. Měla jsem v plánu pláchnout a pak se pro Cas vrátit. Ale když jsem utíkala pryč... bez Cas... byla jsem ze sebe znechucená. Mozek říkal, že to je jediná možnost, při které je aspoň malá šance na úspěch. Ale srdce, které mi Cas tak jemně vyspravila krvácelo.

Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že tu asi nebudou sami a jen tak tak jsem jim nevběhla do pasti. Vyskočila jsem na strom a hořečnatě přemýšlela.

Co mám sakra dělat!! Mám skvělou schopnost, ale podle Cullenů si Volturionovi takové schopnosti chtějí přivlastnit. Nesmím jim mou schopnost ukázat. Ale nechci ani zemřít!!Nechci ani aby to odnesla Cas! Hlavně Cas se nemsí něco stát!

Přeskočila jsem na jiný strom a chystala se takhle přeskočit na další, když jsem si všimla stínu na jednom vysokém stromě. Už to tady hlídají!! Zkusila jsem něco vymyslet. Díky štítu dokážu skrýt pachy, nejde to i s tělem??!! Zkusila jsem se zaměřit na mé neviditelné tělo a ucítila jsem prutkou bolest.

Koukla jsem se a všimla si, že štít chtěl mé tělo rozmáčknout! Jen tak tak jsem se udržela a nevykřikla bolestí a překvapením. Pak jsem dostala spásný nápad: A co kdyby se můj štít zdarvil do barvy okolí, jako chameleon!

Zkusila jsem si představit kopuli, jak tmavne a z neutrální neviditelné se barví do zelena a hněda a podobných barev stromů. Vyšlo to. Teď co dále...

....

Už tu trčím 4 hodiny a cítím, že už štít dlouho neudržím. Za tu dobu jsem zjístila, jak to mají. Je jich dvanáct plus Aro a ta malá. Dva upíři hlídají na stromech. Další dva krouží po zemi v okolí ode mně až 2 km... a ostatní mě hledají jinde. Chodí chaoticky, náhodně, abych si nedomyslela vzorec, podle kterého chodí.

Podle polekané veverky, která ještě před chvílí klidně seděla na vedlejší větvi jsem si uvědomila, že štít pravděpodobně odpadl. Cítila jsem ho už jen ve svém nitru jak se zachvívá slabostí. Byl vlastně něco jako mé další já - jen bez rozumu, mé já, které mě poslechne na slovo.

Opatrně a tiše jsem seskočila dolů a rozeběhla se směrem k městu. Cas s Arem jsem ztratila z dohledu už dávno, mířili někam do města. Proto jsem se tam vydala i já.

První upír mě zaregistroval, ale než stačil spustit poplach, z posledních sil jsem mu usekla na dálku hlavu a pak už běžela jako o život. Fyzicky jsem byla schopná běžet celý život, pokud bych měla dostatek krve a asi bych se neunavila. Ale teď jsem byla duševně na dně.

Už jsem se setkala s pár dalšími upíry a jen jednou jsem musela použít schopnost. Někdo (pravděpodobně Voltury) to asi přežil, viděl a vyzvonil Arovi. Proč by mě jinak chtěly tak moc do gardy, že si pro mě přišel samotný Aro?

Skočil na mě upír ale já byla tak zabrána do myšlenek, že jsem ho nezaregistrovala. Od té doby, co jsem upír jsem mohla dělat klidně i 8 věcí najednou, proto mě překvapilo, že jsem si toho nevšimla. Upír mě zkušeným chvatem znehybnil. Ani jsem se nestihla bránit.

Zavrčela jsem a vzepřela se, ale to už sem dorazil i Aro. Tvářil se nanejvíš spokojeně. Upír se nade mnou sklonil a na krku mě zašimraly jeho, koutkem oka jsem zahlédla, že černé vlasy.

Ucítila jsem jed v puse a plivla ho po tom nafoukanci, co mě držel. Uhl, ale zřejmě to trefilo tu malou, protože se mi po těle rozlila vlna ohně. Překvapením a bolestí jsem vykřikla.

,,Jane... dost!" řekl přísně Aro. Upír, který mě chytil se postavil a stál mi za zády, pevně mi držel zápěstí a zároveň byl tak daleko, aby mohl reagovat na případné vykopnutí. Jane ihned poslechla ,ale oheň nechávala uhasnout pomaloučku po částech. Já sice už nekřičela, ale musela poznat bolest v mém obličeji. Dělalo jí to nanejvíš dobře.

Ihned jsem ukryla bolest a zatvářila se spokojeně. Ona se zmateně podívala po mně. Já pořád cítila bolest nanejmíň v polovině těla, ale ona si asi myslela , že už ho necítím, protože oheň zase postoupil do celého těla. Nepatrně jsem přivřela levé oko a napnula se.

,,Opakuji nabídku ,přidáš se k nám?" zeptal se sametově Arův hlas. Zacloumala mnou bolest a já sykla. Jemně jsem trhla rukama. Upír za mnou pochopil a pustil mi, váhavě, ruce. Natáhla jsem prst a ukázala na Jane. Ruka se mi chvěla, protože oheň jí trávil zevnitř.

,,Jestli ten váš mučitel okamžitě nepřestane, tak o tom nezačnu ani přemýšlet!" odsekla jsem a zatla zuby. Aro se na Jane zlostně podíval a oheň se okamžitě stáhl. Jane sama vypadala, jako by tu ani nechtěla být, o to více, když se na ní upíral Arův zklamaný pohled. Být člověkem, tak jí určitě hoří tváře.

,,Omlouvám se, Jane je dosti... impulzivní."řekl a otočil se ke mě. Pak se na mě příjemně usmál.

A proč bych se k Volturionovím neměla přidat. Určitě by to mělo své výhody. Kvůli tomu, že to nechtějí Cullenové? Mě přece taky nechtějí... myslí mi bleskla vzpomínka na ně a já svěsila ramena. Bude to tak nejlepší. napadlo mě. 

,,Tak dobře. Přidám se, ale mám dvě podmínky." šeptla jsem. Jane zlostně zavrčela, ale nic neudělala.

,,Jaké?" podivil se Aro a vypadalo to skoro upřímě.
 

,,Budu moct kdykoliv odejít a nevrátit se." už když jsem to řekla, tak jsem si uvědomila, že je to hloupost. Aro se zamračil a zatvářil se odmítavě. Už jsem to chtěla vzdát a říct, že půjdu i bez té hloupé podmínky - vyplodu mé svobodné části, ale Aro odpověděl:

,,Po 10 letech budeš moct svobodně odejít a my tě propustíme." řekl. V duchu jsem se zaradovala, ale v tváři se naoko zamračila. ,,3 roky."

,,Sedm a půl" 

,,Tak šest." řekla jsem celkem unaveně. Aro souhlasně pokýval hlavou a rukou pokynul, ať ho následujeme. Ale já jsem nešla. Měla jsem přece ještě jednu podmínku!

,,A necháte na pokoji Cas. Nikdy ji neublížíte!" křikla jsem za vzdalujícím se Arem. 

,,To nebude potřeba. Nikdo už jí nikdy neuvidí!" řekl a já to chvíli nechápala. Pak jsem si asi kilometr od sebe všimla doutnající hranice. Né!! To není možné! v krku se mi udělal knedlík.

Ihned jsem se vydala k hranici, ale než jsem se k ní mohla vrhnout, tak mě někdo popadl za lokty a zastavil mě. Nedokázala jsem se vytrhnout, místo toho se mi podlomila kolena a hruď mi stiskla ledová ruka.

Bolestně jsem zakřičela a křičela tak, jak by to ani plameny Jane nedokázaly. Vzlykala jsem. Po dlohé době jsem nechala průchod svým emocím. Cas! Né! Ta otravná, pořád veselá a tak lidská... moje jediná přítelkyně, která mě měla ráda i přes to (někdy před měsícem mě Cas našla při mučení). Ona nemohla zemřít!

,,Cas..." šeptla jsem. Už jsem nedokázala ani vzlykat.

Zezadu mě někdo objal a já, i když to byl nepřítel, jsem mu zabořila obličej do hrudi. Potřebovala jsem, aby mě někdo objal.

,,Vždyť Cas měla také dar. Úžasný dar! Nemusely jste jí zabít!!" vykřikla jsem. Bezmocně jsem tomu upírovi začala bít do hrudi... ale mdle a tak nějak bez života.

,,Zapoměň na ni. Bude to tak lepší. Už jsi Volterřanka. Ona je minulost..." šeptal mi sametový hlas do ucha. Já jsem nikdy neměla moc dobrou paměť i když jí upířství vylepšilo. To mě napadlo, když mě nabádal, abych zapomněla.

Zakroutila jsem na upírova slova hlavou. Jeho černé vlasy mě zalily jako černý vodopád.

,,Patříš Volterře. Jsi Volterřanka." promluvil znovu, důrazněji hlas a já ucítila, jak štít pod něčím náporem praskl. Zamrkla jsem a poraženecky přikývla.

,,Jmenuji se Erot." odvětil upír a vzal mě za zápěstí. Zmateně jsem se na něj podívala. Pak jsem jako poslušné dítě šla tam, kam mě vedl. Klopýtala jsem a ohlížela se na hranici. Ale jakoby s každým krokem vzpomínka na ní bledla a bledla. Když mi hranice zmizela z dohledu, ani jsem nevzlykala.

,,Erote, cos mi to udělal?ů šeptla jsem.

,,Pomohl ti, Is." řekl tvrdě. Zamrkala jsem. A následovala ho. Cas už byla jen jako vzdálený stín minulosti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Isa, ta nemilosrdná.. 5 twilightsvet 27. 07. 2012 - 14:31