Isa, ta nemilosrdná.. 3

16. květen 2009 | 17.05 |

Přeji příjemné počteníčko... moira
 
3.kapitola: Zvládnu to?

Duše jakoby pomalu tepala, jakoby napodobenina srdce s tím rozdílem, že duše mi dávala energii. Skoro jsem cítila, že se mi vrácí síla do končetin. Úlevně jsem vydechla a pomalu jsem se posadila. Bylo to sice nejisté, takové neumělé... jako bych byla právě narozené hříbě.

Načerpala jsem sice sama ze sebe trochu energie, ale jenom tolik, abych se mohla hýbat. Nevěděla jsem, jestli má duše vydrží, když z ní vyčerpám všechnu energii. Jakmile jsem měla dost, ihned jsem přestala....

Duše je určitě křehká a já bych si jí nerada nějak poškodila. Jen z té myšlenky mě popadala hrůza a děs. Zavřela jsem oči a po chvilce soustředění jsem jí znovu uviděla. Známou šedou duši. Neměla žádný tvar, ale myslím, že připomínala vzdáleně kouli. Nebyla ani malá, ani velká, její veliklost se stále měnila. Nezářila, ale nebyla ani strnulá jako něco pevného, jako by poblykávala... jako by byla z neonového, hodně ředěného plynu. Byla dokonala. Byla jedinečná. To jsem totiž byla já.

Jen pohled na ní mě rozechvěl a já měla nutkání uhnout pohledem. Ale nebylo kam. Roztřeseně jsem vydechla, být člověkem, srdce mi bije jako splašené. Nutkání se podívat jinam byla srovnatelná s týdenním hladem. Vše u mě se sevřelo. Prudce jsem otevřela oči.

Jestli potkám Edwarda, měla bych mu to povědět. Že duše existuje. A že i upír jí pořád má. Ale nepoznáme svou duši těsně před smrtí??  Roztřeseně (to jsem vlastně po celou dobu) jsem se postavila a snažila se duši vytěsnit z mysli. Ano, byl to nádherný zážitek, ale tak nějak děsivý. Dokonce i více, než smrt.

Uslyšela jsem v dálce zašustění. Že by mě někdo zaslechl? napadlo mě blahosklonně. Vypadalo to, jako by se vše v dobré obracelo a to mě těšilo. Pro případ, že sem opravdu někdo jde jsem se zkroutila do klubíčka. Začala jsem potichounku naříkat.

Čekala jsem dlouho. Ten člověk byl nemotorný (koho mi to připomíná?) a musel se prodírat všelijakými křovinami a keři. Zamyslela jsem se a přemýšlela, co budu dělat dále. Napadlo mě, že bych mohla pozorovat nějaké lidi při trénování bojových umění... ten můj boj s upíry byl totiž více než žalostný.

Najednou ta neznámá (jak jsem podle hlasu poznala) zakřičela, čímž mě vytrhla z nevnímání. Trhla jsem s sebou a uvědomila si, na co asi narazila. Na mou oběť. Přemýšlela jsem, jestli mi to do karet nahrává nebo naopak. Zároveň jsem potichoučku bezmyšlenkově naříkala a zárověň poslouchala co dělá...

Dívka zřejmě uslyšela mé tiché naříkání a zvědavě se ke mně přiblížila. Já s sebou vyděšeně cukla, když se mě dotkla. Měla tak horkou dlaň. Bezmyšlenkově jsem se otočila, chytla dlaň a zakousla se do ní. Nejdříve byl ten slastný pocit, jak se zuby zabořují do kůže a hned na to, jak mi něco tplého stéká hrdlem...

Málem jsem sténala blahem. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na to, aby mi ani kapička neunikla. A taky jsem cítila, že jsem byla tak vyhladovělá, že se mi krev začala vsákat už v puse. Dívka zakřičela a začala mě mlátit. Já jen otráveně zavrčela. Její pokusy mě donutily pootevřít oči a já se na svou oběť podívala.

Pak jsem ale zkameněla, když jsem si všimla, jak vypadá. V první chvíli mi strašně připomněla... Angelu! Ale Angela to nebyla. A podobnost mezi mojí kamarátkou a touhle dívkou mě tak vyvedla z rovnováhy, že jsem na ní chvíli omámeně civěla, ruku kousek od mé pusy. Probrala jsem se, až když s sebou začala škubat.

Začala jsem sprostě nadávat. Upustila jsem dívčinu ruku, jako by mě uštkla. Výhružně jsem paradoxe zavrčela a ostražitě a mírně nevraživě se na dívku dívala.Tohle se mi už jednou stalo. Tehdy jsem toho chlápka roztrhala na kusy a spálila. Jenže na tuhle dívku jsem se bála šáhnout. Strašně mi připomínala dobu, kdy jsem byla člověk...

Ladně jsem se postavila a začala přecházet okolo. Nervózně jsem si prohrábla vlasy. Co mám dělat? Nechám jí přeměnit se? Nevěděla jsem. Nebyla jsem si jistá tím, co je správné. Ale byla jsem si jistá, že te dívce nedokážu ublížit.

Její krev mě neposilnila tolik, kolik bych si přála, proto jsem si rychle ještě zaletěla do města. Tam jsem popadla jednoho dealera drog a kousek za lesem ho vysála. Rychle jsem se vrátila zpět k holčině. Napadlo mě jak dlouho bude její přeměna trvat. O své jsem věděla, že trvala skoro 11 dnů.

Nemožné? Victoria mi vysála tolik krve, že než se jed vůbec dostal do objehu krve, tak uběhli dva dny. A také mi asi Jake vysál téměř všechen jed, což asi také drasticky proměnu zpomalilo.

Taky jsem tomu z počátku nevěřila, ale měla jsem odletět odpoledne 6. června a když jsem vysávala Charlieho, tak na kalendáři bylo 16. června. Jsem si více než jistá, že se rozednívalo na 17.

Kdybych tohle, myslím to s tou dlouhou přeměnou, řekla Carlislovi tak... přestaň na ně myslet! vynadala jsem si zuřivě. Ta duše mi asi vlezla na mozek. Nebudu si z ní brát energii pokud to nebude opravdu nutné! dala jsem si nové pravidlo mezi něž patřilo i pravidlo o zákazu vysátí dítěte mladšího 14-ti let nebo poměr s člověkem.

Přemýšlela jsem, co te holčině řeknu a také jsem přemýšlela nad tím, co si o mě pomyslí. Že jsem zrůda? Pravděpodobně. Kupodivu mi byla ta myšlenka nepříjemná, ba dokonce mě i trochu mrzela.

S těmito myšlenkami a lovem jsem se trápila, dokud dívčino srdce nezačalo tlouct jako splašené. Ihned jsem byla u ní a myšlenky se mi začaly tlačit jedna přes druhpou. Byla jsem nervózní. Dívka ze sebe vyrazila poslední výkřik a...

Její srdce utichlo. Bylo ticho. Čas jakoby zamrzl ve chvíly, kdy se dívce zatřepotaly řasy. Les byl děsivě tichý. Žádné bolestné výkřiky, žádný ptačí zpěv.. prostě nic.

Dívka otevřela oči a upřela je na mě. Zatím jsem neviděla známky hněvu nebo zlosti. Byla spíše roztomile zmatená, jako neprávem potlučené kotě. Na tváři se mi samovolně usadil úsměv. Ladně jsem si kousek od dívky sedla.

,,Ahoj, jsem Isa a ty?" zeptala jsem se jakoby nic. Ale v duchu jsem byla strašně nervózní a divila jsem se, jak jsem dokázala zahrát tak veselí a klidný tón hlasu. Zmateně se okolo sebe rozhléhla a já si tipla, že se diví nad svým zrakem. Taky se určitě snaží si vzpomenout, co dělala jako poslední. Trefila jsem se.

,,Co mám s očima a... hlasem?" zeptala se úžasle a pak si asi vzpomněla na druhý bod mé myšlenky. Vlastně její myšlenky!

,,Ty jsi se mi zahryzla do ruky!" vykřikla zděšeně ,ale pořád to znělo nádherně. Řekla bych, že má hezčí hlas než já. Najednou stála co nejdál ode mě, ale taky tak blízko, aby na mě viděla. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem co dělat. Nevěděla jsem, co jí mám říct.

,,Pojď sem a já ti vysvětlím, co se ti stalo." řekla jsem nakonec. Ona záporně zakroutila hlavou a já pokrčila rameny.

,,Můžeme tu být do konce věčnosti, jestli chceš." odvětila jsem lehce pobaveně. ,, Protože mi budeme žít věčně. Ale má to háček, a jestli ho chceš slyšet, tak si pojď okamžitě sednout vedle mě, než tě přehnu přes koleno a nasekám ti na prdel!" konec jsem zakřičela. Asi mi ruply nervy a já to prostě potřebovala ze sebe dostat. Sakra, co že jsem to řekla?!

Ona se zarazila a jako poslušné děcko si vedle mě sedla. Dokonce se ani neodtáhla! pomyslela jsem si spokojeně. Snažila jsem se myslet. Najít něco, co by jí zaujalo a nevyděsilo.

,,Fajn. Asi jsi uviděla tu znetvořenou mrtvolu támhle," ukázala jsem neurčitě do míst, kde jsem tušila zdechlinu mé oběti.

,,Ty jsi měla být další oběť." řekla jsem klidně a viděla jsem, jak se napjala. To jí musím tak strašit?!  pomyslela jsem si znepokojeně, když jsem si uvědomila, že se chystá na mě zaútočit. Pozdě mi došlo, že to není zrovna idelický začátek klidného rozhovoru. Nejradši bych se vyfackovala.

,,Ale strašně jsi mi připomněla jednu mou kamarádku a já neměla sílu tě zabít." řekla jsem pro jistotu. Dolovala jsem ze sebe ty slova a hlas se mi na konci trošku zatřásl. Nechápala jsem proč. Dívka se trochu uvolnila. Trochu.

,,Tak a teď k jádru věci, já musím zabíjet ,abych přežila." řekla jsem a pomyslela si, že jsem jí právě ukázala všechny nejhorší stránky upírství. Musíš jí uklidnit Is! nabádala jsem se. Nejradši bych si povzdechla, sebrala se a aspoň na nějaké to století se zahrabala hodně hluboko pod zem. Ostře rudé oči dívky se na mě nejistě a mírně vystrašeně dívaly.

,,Ale já tě kousla, že?" řekla jsem a zkusila to jinak. Já jí to neřeknu, ale budu jí podávat drobečky, z kterých si to domyslí sama. Možná mě pak nebude chtít zabít. Já jí totiž opravdu nechci zabít. Neurčitě zakroutila hlahou a pak přikývla. 

,,No a pak jsi trpěla bolestmi, že?" zeptala jsem se a divila se, jak mohla její přeměna trvat jen 2 dny. Zase přikývla. Vypadala zamyšleně a mezi obočím se jí objevila malinká vráska. Chtěla jsem jí říct, ať se nemračí, že jí to nesluší.

,,A máš nový hlas, lepší čuch, zrak, sluch.." pokračovala jsem a chuť raději vynechala. Přikývla teď už se zájmem. Její oči se na mě s opravdovým zaujetím dívaly a žadonily po další informaci.

,,A máš jinou kůži... " pokračovala jsem a přála si, aby už něco řekla. Mezi obočím se jí utvořila hlubší vráska a nutkání jí obejmout okolo ramen bylo děsivě silné. Co to se mnou je? Po chvilce se vráska vytratila a na dívčině tváři se usadil užaslý výraz. Něco si uvědomila.

,, Já jsem jako ty?" zeptala se nejistě. Spokojeně jsem přikývla tentokrát já. Dívka se ošila a vyhla se mému pohledu. Koukala se na zamračené nebe.

,,A co jsem říkala na začátku?" zeptala jsem se a měla na mysli vraždění.

,,Já budu muset taky zabíjet?!" vyjekla úlekem. Docela smutně jsem přikývla. Je tak jiná než já. Ona nebude chtít zabíjet. uvědomila jsem si. Ale nemá jinou možnost... přesvědčovala jsem se. Věděla jsem, že je to lež. Nemusí zabíjet. Bolestivě jsem si uvědomila, že strašně připomíná mě, jako člověka. Sevřela jsem ruku v pěst.

Věděla jsem, že nemusí zabíjet lidi. Olízla jsem si rty a bloudila pohledem po okolí. Tolik bych si přála, aby na nás někdo zaútočil. Přání nevyslyšeno. A pak že mám věřit v boha. Litovala jsem tu dívku, tak litovala (čtete dobře, já litovala!), že jsem odpověděla:

,,Jestli nechceš lidi zabíjet, můžež pít zvířata. Ale s tím ti já nepomůžu. Z krve zvířat je mi na... zvracení." dořekla jsem. Ihned mě napadlo, proč jsem to řekla a proč zněl můj hlas, oproti mé melancholii tak vesele a byl plná naděje. Uviděla jsem jiskřičky naděje v očích dívky a věděla jsem, že jí budu pomáhat i kdybych při tom měla zemřít. Cítila jsem, že jsem udělala dobře.

Nevím, jestli to bylo energií mé duše, blízké smrti nebo prostě mou zbývající lidskostí, ale tahle dívka mě vysvobodila ze začarovaného kruhu. A já se po dlouhé době zase cítila jako člověk. Šťastný člověk...

Vesele jsem se na dívku usmála a pohlédla ji do očí. Myslím, že v ní mohla vyčíst příslib. Příslib pevného přátelství. A také... možná v nich mohla zahlédnout i vděk. Za to, že mě nevědomky zachránila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře