Isa, ta nemilosrdná.. 2

13. květen 2009 | 17.04 |

Další kapitola. Sama se divím, jakým to tempem přidávám. Počtěte si. Tato kapitola je spíše o Ise jako takové, než o nějakých bojích, akce tam není téměř žádná... ale je to celkem klíčová kapitola, tak si počtěte...   m.

2.kapitola: Hlavně přežít
 
Ležela jsem a cítila se čím dál slaběji. Že bych umírala?? Byla bych první upír, co zemřel přirozenou smrtí!!  ušklíbla jsem se svým myšlenkám.

Cítila jsem, jak se mé okolí ochlazuje. Jak dlouho tu vlasně ležím? napadlo mě. Pak mě popadla živočišná hrůza z toho, když mi došlo, že opravdu nemám daleko k definitivnímu konci. Z mích hektických myšlenek, které velice živě ukazovaly, jak pomaloučku umírám, mě vyrušil zvuk, který mi projel celým tělem, i když byl vlastně velmi tichý.

Vedle mě něco zachrastilo. Zvíře?? Že bych přece jen zkusila zvířecí krev znovu? Radši zvířecí krev než smrt! uvědomila jsem si a chtěla to neopatrné zvíře chytit.

Ale ruka se mi jen zvedla palec nad zem a... pak klesla zpět. Zhrozila jsem se. To jsem tak slabá, že nezvednuani ruku?! těď už zachvácená děsem jsem se cítila jako malé vystrašené mládě. Zkusila jsem to ještě jednou, ale tentokrát se ruka jen zachvěla.

Teprve teď jsem se začala opravdu a do hlouby duše bát. Už to nebyl jen děs. Byl to strach, který prostupoval celým mím tělem, naplňoval každou mou myšlenku a sžíral mé já. Byla jsem velice blízko k šílenství, které dalece přesahuje to, které mi způsobil Edward. Poprvé za svůj upíří život jsem cítila Strach s velkým S.

Smrt, tak blízké mi je to. Koukám mím obětem do očí ,když umírají, fascinuje mě smrt. Ale teď se smrti bojím. Smrt mě položila na lopatky a ukázala, že ani já jí nepřemůžu. Jak jsem mohla být tak bláhová a chtěla se se smrtí poměřovat?

Asi to bylo zimou a já si to i přes fakt, že upírovi zima není, takhle namlouvala. Třásla jsem se zimou. Né strachem.

Musím něco vymyslet!! Musím dostat rychle krev! roztřásla jsem se ještě víc. Skoro jsem necítila kapky deště, které mi na tělo dopadaly. A pak mě konečně napadl spásný nápad. Budu volat o pomoc! Budu se na chvíli chovat, jako bezmocný člověk a někdo mě snad najde!

Můj mozek pracoval na 150%. Každá má myšlenka se soustředila na jediné: Jak se zachránit, jak přežít. Plán, který jsem vymyslela mi připadal až strtašně jednoduchý. Věděla jsem, že v jednoduchosti je síla. Ale také jsem věděla, že ni ty nejjednodušší plány mají háček. Můj mozek o půl vteřiny později na ten háček přišel a hrdlo mi nespaloval jen nesnesitelný oheň, ale také strach.

Zároveň s mím jediným plánem vyšel najevo i jediný, ale velký nedostatek. Vždy mučím oběti tak daleko od civilizace proto, aby nás nikdo neslyšel. Kdybych mohla, zlomeně bych zasténala, ale nevzdávala jsem se. Snad mě někdo uslyší! Né snad, někdo mě uslyší!!

K této jediné myšlence jsem se upínala celou svou bytostí, celým svým bitím.

Věřila jsem v to, protože můj mozek na nic jiného nemohl přijít. Byla to má jediná šance. Chtělo se mi zoufalstvím brečet a zároveň vztekle řvát. Místo toho jsem se jen vyděšeně třásla pomalu spalována ohněm žízně a bolesti.

,,Haló! Pomóóóc!" začala jsem křičet a můj hlas zněl snad poprvé jinak než zvonkohra. Zněl jako bych byla člověk, který je na pokraji dehydratace.

.....

,,Pomóc!" křičela jsem asi po hodině už dosti netrpělivě, naštvaně a strašně unaveně. Můj hlas se podobal padajícímu kamení. Přesto v sobě měl stále něco z upíří jemnosti a ladnosti.

.....

,,Pomóc!"

,,Halóó!"

,,Já jsem tadýýýýýý!!"

,,Najděte mě!"

,,Jsem zraněná!!" čím déle jsem volala, tím slaběji zněl můj hlas. Nevěřila jsem svému plánu. Už jsem nedoufala v záchranu. Byla jsem zlomená. Slunce znovu zapadalo. Svítilo mi do očí a mě se zdálo, že se mi vysmívá. Že se vysmívá prvnímu upírovy, který kdy zemře na nedostatek krve... sám... bezmocný...

,,Prosím..." zašeptala jsem. Poprvé za svůj upírský život jsem prosila. 

Pomozte mi někdo prosím! Já ještě nechci umřít. Já né! Já ještě musím žít. Musím se jednou Edwardovi omluvit, musím jednou navštívit Charlieho a Renéin hrob. Musím se naučit být ne-krutá...

Takto jsem se užírala v myšlenkách. Už dávno jsem přestala volat. Už jsem nevěřila. Cítila jsem, že života je ve mě asi tolik, jako v kamenu, který po slunečním dnu v chladné noci stojí a je stejně ledový jako když se zrodil. 

Ssi hodinu jsem se pomalu smiřovala se smrtí a snažila se nekřičet bolestí spůsobované žízní, když....

Jsem se ale vzpamatovala a v duchu si nadávala. Proč fňukáš jako malí děcko?! Tohle možná sice jednou uděláš, ale až budeš silná a vážená. Volej dál, nebo zvedni ten svůj zadek a běž lovit!! říkal mi hlásek v mé duši. Zamrkala jsem. Kde se to ve mě vzalo? Ale... mělo to pravdu. Mělo to sakra pravdu!!! zalila mě nová vlna síly.

Snažila jsem se ho poslechnout. Ale prostě to nešlo. Je to, jako by jste šli po celodenním cvičení ve fitku, po němž vás vše bolelo, je to, jako by jste šli do horké vany a nemohli se hnout. Cítila jsem, že se můžu postavit, ale mé tělo to odmítalo. Uvědomila jsem si, že ten poslední útok mě málem sežral za živa..

Síla vyprchala moc rychle a já zase zůstala jen s bolestí a strachem. Věděla jsem ,že umírám a tak jsem začala přemýšlet nad sebu samou... 

....

Ano, ten den jsem se asi naučila naslouchat sama sobě. Najít vnitřní sílu, kterou má každý člověk (nebo upír, vlkodlak či nevím co ještě) v sobě už od narození (nebo přeměny).

To je ta síla, která dá člověklu naději, že když ztroskotá letadlo, tak navzdory žralokům k pevnině doplave,

...že navzdory automobilové nehodě a zaseklych dveří se z toho auta dostane,

...že najde svou lásku a zemře pro ni, jen aby jí zachránil,

...že dokáže přemoci jakoukoliv nemoc jen ,aby žil dál.

A já tu sílu v sobě našla. Myslím, že tohle je to, co mi popisujeme jako duši. Když poznáte sebe sama, když pochopíte i tu nejtemnější stránku vaší mysli, tak najdete svou duši.

Já se z té své skoro zhroutila. Byla... šedá. Byla krásně čistá, za života Belly Swanové. A byla prožraná černotou kvůli Ise. Pohltila mě hrůza. Né proto, jak zkažená má duše byla. Proto, protože jsem právě shlédla to, co mělo být utajeno, to, k čemu tvorové na úrovni života nemají právo...

Ale nakonec jsem se s tím srovnala a začala čerpat z duše. Strach ze smrti přehlušil bázeň z neznámého. Ponořila jsem se do svých základů a čerpala energii.

Pro život.

Pro sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Isa, ta nemilosrdná.. 2 twilightsvet 27. 07. 2012 - 13:42