Isa, ta nemilosrdná.. 1

11. květen 2009 | 18.03 |

A příjmení zatím žádné. Nechci být ustrašená Swanová, ani vegetariánka Cullenová. A nechci si ani žádné příjmení vymyslet. Jsem prostě jen Isa. Víte, že existuje runa Isa. Ta runa nese název Led. Myslím, že se to ke mě celkem hodí.

Jsem upírka živící se lidskou krví. Jsem tak trochu masochistka. Miluji bolest v jakékoliv podobě. Možná kromě své vlastní bolesti. Tu nenávidím. Nenávidím, protože přesto mé srdce nebije, občas ho pohltí neskutečná bolest, která mě mnohdy úplně ochromí. Bolest zhrzené milenky.... i když to je nepřesné, já s tím upírem nespala.

Nenarodila jsem se jako zrůda. Psychologové mají pravdu v tom, že značnou část charakteru má na svědomí i ten, kdo vychovával dítě a v jaké prostředí bylo vychováváno. Já byla vychována jako drahokam. Byla jsem milované vzorné dítě - jedináček. Opečovávaný mazlíček, zodpovědná dcera policisty, zodpovědná předčasně vyspělá dcera nedospělé matky.

Dokud... mě ty dvě milované osoby neopustily a nezničily mě. Nevypálili mé srdce a neroztrhaly ho na milióny do všech světových stran roztroušených krvavých cárů. Díky nim jsem to, co jsem...

Mám také nebezpečnou schopnost. Štít. Je to taková pevná bublina, která mě chrání. Mohu jí používat různými způsoby, protože jí plně ovládám myšlenkou. Mohu jí dělit, roztahovat, tvarovat...

Je to hodně nebezpečné. Dát šílenému masochystovy do ruky něco takového, jako je Štít. Je to jako dát děcku spouštěč atomové bomby. Nebo nenapravitelnému piromanovy ovladač jaderných raket jak Ameriky, tak Ruska. A v tom je právě ta nelogičnost světa. Ta nespravedlnost. Ale já si na to rozhodně nemíním stěžovat.

Jen na sebekontrole jsem jsem hodně pozadu. (no, nejsem, to si jen myslím, ale jelikož jsem nomádka, co se s upíry, které potká nebaví, ale rovnou je zabije, tak jsem se to nemá jak dozvědět).

Starou Bellu připomínam jen.. Vlastně, kdybych potkala někoho, kdo mě znal, tak mě nepozná ani podle vzhledu, ani podle chování. Byla jsem menší, měla jsem světlejší vlasy a vždy a všeho jsem se bála. Prostě malé roztomilé koťátko.

Teď mám nádhernou bledou kůži, bez jediného kazu, tvrdčí než diamant. Dlouhé, černé vlasy, které si musím zaplétat do dlouhého copu, jinak by se mi zachytávaly o větvičky ve stromech. Oči mám černé, nikdy nejsou rudé. Nikdy nejsou rudé, protože ať piju sebevíc, stále mám hlad. Čím více piju, tím větší oheň se mi v krku rozhořívá. A jako každý upír, dokonalou krásnou postavu, takovou, pro jakou by modelky zabíjely. Možná jsem jen trochu vyšší, než je obvyklé. Ale né natolik, aby to bylo nápadné.

Myslím, že mám pokřivenou duši (a to myslím doslova, protože si ztrátu duše za věčný život, jak to nazval Edward, tak tohle si neuvědomuji) a ta pokřivená duše a skoro žádné morální zábrany mi umožňují dělat s lidmi takové ohavnosti, že se mnohdy udělá zle i upírovi...

...

..

Dorazila jsem do města s vysokou zločiností a vyhlížela si oběť. Nakonec jsem si vybrala ,,jen,, chlápka, vraha. Vytáhla jsem si ho nahoru na střechu a začala si hrát. Zlomila jsem mu pár kostiček a lehce ho řízla.. vydržela jsem to, tak jsem ho řízla hlouběji a jinde...

.....

Vytáhla jsem si na hraní do lesa holčinu. Měla přibližně 18 let a byla to děvka a vrah v jednom. S těmito ,,lidmi,, jsem sí hrála nejradši. Chytila jsem jí za její pačesi a prudce škubla. Minimálně polovina vlasů mi v ruce zůstala a konečky s sebou vzali i kousek kůže. Poslouchala jsem bolestný křik té poběhlice. Sklonila jsem se nad ní a ukousla jsem kousek jejího ucha (i s náušnicí) a donutila jí to sníst. Mé oči pečlivě sledovaly, jak se dáví, jak se to snaží vyplivnout. Ale můj prst tlačil kousek masa hlouběji do krku a pokud se nechtěla ta dívka udusit, musela to polknout.

Div se nepozvracela. A i v takové chvíli na mě nadávala. To mě dost naštvalo a já ji omilem rozdrtila ruku. Vytáhla jsem nůž a uřízla jí jazyk .... když v tom se na mě vrhl upír. Překvapilo mě to tak, že jsem chvilku jen dezorientovaně ležela na zádech a hleděla to soustředěného obličeje upíra. Chvilku na to letěl vzdechem pryč.

Zavrčela jsem jako rozzuřená vlčice a podívala se na toho parchanta. Parchanty, bylo jich pět. Vypočítávala jsem své šance a vyšlo mi, že jestli použiju schopnosti, tak jsou docela slušné...
Dva novorození (nevím, jestli jsou cvičení, ale jsou rozhodně nebezpeční), jeden průměr a dva vypadají na cvičené bojovníky. Znovu jsem zavrčela a snažila se přes sebe natáhnout štít, ale jako na potvoru to nešlo. 

,,Co chcete?" málem jsem prskala. 

,,Ucítili jsme krev a tady Dan se neudržel." omlouval se se jeden z tech cvičenějších. Mimochodem pohledný blonďák. Narovnala se a jako civilizovaný člověk se usmála a omluvu přijala. Dojem normálního upíra jsem kazila asi jen proto, že jsem si jazykem přejížděla přes rty, kde jsem měla uschlou krev.

Konečně se mi podařilo natáhnout štít a vyplatilo se mi to. Ani né po dvou vteřinách se na mě někdo zezadu vrhnul. Pomalu a rozzuřeně jsem se otočila, byl to jeden ze cvičenějších... otočila jsem se zpět dopředu, ale... oba dva tam stáli, ale nějak nepřirozeně nehybní... chvilku mi tu anomálii hlava nebrala, ale...

Rozzuřeně jsem po upírovi, co na mě zaútočil, sekla štítem a zbyla z něj jen červená skvrna na stromě. Otočila jsem se právě včas a štítem přiskřípla dalšího upíra. Něco do mě narazilo, štít se ještě nestihl vrátit na místo a odhodilo mě to dozadu. Stočila jsem se a dopadla na všechny čtyři. Štít už jednal samostatně, zabil dalšího upíra a obratem hned předposledního.

To už mě přestal štít poslouchat a nečinně se zhroutil někam do mě. A stále zbýval ještě jeden upír, který si mě ohromeně a nenávistně prohlížel. Byl novorozený, což byla výhoda i nevýhoda. Neměl ovládání a dalo by se říct, že nemyslel. Zato měl stále rychlejší a silnější reflexi a sílu.

Skočil po mně a já jsem nestihla uhnout. Štít mě vyčerpal a i mé fyzické možnosti se snížili. Krk mi spaloval oheň... už týden jsem nepila, ta děvka byla moje snídaně, předkrm před velkou hostinou. Uvědomila jsem si, že teď mi jde o krk. Byla jsem slabá a novorozený byl silný a navíc poháněný zuřivostí. Seděl mi na zádech a držel mi ruce, držel... spíš se mi je snažil utrhnout.

Snažila jsem se bojovat, vzepřít se, ale bylo to nanic. Upír byl narozdíl ode mě trénovaný... měl základy boje zatímco já bojovala jen s tím, co mi našeptávaly instinkty. Uvědomila jsem si, že mi zbývá jediná možnost na záchranu. Štít.

Prosila jsem, uplácela a rozkazovala jsem svému štítu, ať ho aspoň trochu vyvede z rovnováhy. Ale štít byl moc vyčerpaný. Nebyl zvyklý na tak velkou zátěž najednou. Navíc když jsem byla hladová. Bohužel až teď jsem si uvědomila, jak jsem na něm závislá...

Prudce jsem se znovu začala zmítat, ale nemělo to cenu. Byla jsem zoufalá a začala jsem cítit, jak mi praskají šlachy. Zařvala jsem bolestí. Už jsem si myslela, že mi tu ruku opravdu utrhne, když mě štít konečně poslechl a prudce vyrazil. Upír (nebo spíš to co z něj zbylo) odletěl do vzduchu jako nějaká parodie na fontánu. Já ležela čelem k zemi a nemohla se pohnout. Štít mě úplně vysál...

Zřejmě na tom, že v kritických okamžicích života se člověk opravdu vrhne do extrémů, něco je. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Nemohla jsem se pohnout. Začala jsem pankařit.

Něco vedle se pohlo a zašustilo, ale já neměla sílu ani pohnout hlavou. Pomoc!!!!

Pokračování povídky: Bella, ta která umírá...

1.kapitola: Nový "člověk"

O rok později:
Jmenovala jsem se Isabella Swanová. Asi vám to nic neříká. Byla jsem malá, šedá myška. Dokud jsem se nezamilovala do upíra. Myslím, že ani ten by si mě nevšiml, kdybych neměla nějakou nadpřirozenou moc blokovat jeho čtení myšlenek.

Pokud bych měla říct, ve které chvíly se začala psát má budoucnost, tipovala bych ten okamžik, kdy Edward, to byl upír, kterého jsem milovala, zabil Jamese, jiného upíra, který chtěl zabít mě. Tím Edward navěky zažehl nenávist ve Viktorii, Jamesově družce.

I když Edward blahořečil o nesmrtelné lásce, opustil mě. Opustil mě, nechal mě napospas šedému životu bezvýznamné myšky, kterou jsem byla... zbyly mi oči jen pro pláč. Opustil mě a mě, zlomenou a napůl šílenou steskem, nechal napospas osudu.

Vše by asi skončilo tím, že bych si našla nudného manžela, měla bych kopu dětí, hezký dům, psa a na upíry bych dříve či později zapomněla. Ale jak jsem říkala, ve vínku jsem měla jiný osud. Osud, jehož vykonavatelkou byla zhrzená upírka, stejně jako já pomatená bolestí.

Viktorie se rozhodla vykonat svou pomstu na mě. Stvořila nestvůru skrývající se za andělským obličejem pohledné upírky s ledovýma očima.

Ta nestvůra jsem já. Isa.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře