Bella, ta která umírá.. 5

8. květen 2009 | 16.01 |

Promiňte mi za tuto nudnou kapitolu, ale psala jsem to hodně pozdě a byla jsem tak trochu mimo... :) moira
 
5.kapitola: Jiná Bella

Seděla jsem vedle mrtvoli chlapce a nepřítomně koukala na svou kůži, kterou zatoulaný paprsek slunce proměnil v zářivý diamant. Pomalu jsem si uvědomovala, co jsem udělala. Já toho bezbranného chlapce před smrtí mučila!! zaťala jsem ruku v pěst. Chvěla jsem se děsem a bezmocí, v očích jsem cítila tlak ale věděla jsem, že plakat nedokážu.

V záchvatu zuřivosti, jsem vytrhla strom i s kořeny a hodila ho na chlapce. Padla jsem na kolena a vztekle bouchala do země, činíc tak čím dál větší důlek... spíše už díru.

Pak jsem si uvědomila, že bych aspoň po smrti měla mít k tomu dítěti úctu, když jsem s ním už za života jednala jako s hadrem. Postavila jsem se a smetla si z oblečení hlínu a drť z kamenů Můj pohled, jakoby přitahován magnetem, zabloudil k chlapci a chtěla jsem, aby ten strom zmizel a já se už nikdy nemusela toho malého lidského tělíčka dotýkat.

Už jsem k němu vykročila, když se najednou strom rozpulil ve dva a třísky odletěli do vzduchu.

Překvapením jsem vyjekla. Můj upíří zrak viděl, jak fontána dřeva letí nebem a pkrývá okolí kousky, které byly předtím tím nebohým stromem... obětí mého upířího řádění.

Opatrně jsem se pod zbytky stromu podívala a uviděla, co z kluka zbylo. Polovina kluka byla normální (pokud, se po mém mučení dalo říkat jeho tělu normální) a z druhé poloviny zbyla jen rudá skvrna.

Zalapala jsem po dechu a s dlaní přes pusu jsem zděšeně ustoupila. Zuřivě jsem začala prohledávat okolí. Chtěla jsem vědět, kdo to udělala. Každý můj vylepšený, upíří smysl mě nabádal k co nějvětší ostražitosti. Když jsem nikoho nenašla, necítila, neviděla ani neslyšela, uvědomila jsem si, že jsem to pravděpodobně asi udělala já. Ano, zní to šíleně, ale můj supervýkonný upíří mozek, který pracoval na plné obrátky žádné pravděpodobnější vysvětlení nenašel.

Podívala jsem se na své ruce a rozběhla se pryč. Jestli je tohle moje schopnost... vyděšeně jsem zavřela oči a rozběhla se ještě rychleji. Jestli je to má schopnost... co se stane, až se přestanu ovládat třeba uprostřed města? Nebo v metru? Nevěřila jsem, že to umím ovládat natolik dobře, abych s tím nikomu neublížila. Zároveň jsem ale také nevěřila v to, že je tato schopnost až k úplnému zahození.

Věřila jsem, že i se zavřenýma očima do ničeho nenarazím. Mé smysli teď byli o hodně lepší! O hodně? Jako bych vzala ten nejvýkonnější počítač a nejnovějšího a nejlepšího robota, smíchala to a pak to ještě násobila asi deseti. O tolik lepší, vnímavější a rychlejší jsem měla reakce. Ale já byla tak rozrušená, a to dokonce tak, že jsem to nakonec do jednoho stromu vpálila. Otřepala jsem se jako mokrý pes (jak blbé přirovnání pro upíra) a běžela dál. Za cesty ze mě opadávaly kousky dřeva, ale já to nevnímala.

Chtěla jsem být jen pryč. Pryč od krví podlytých vytřeštěných očí chlapce. Pryč od místa, kde jsem tak chladnokrevně mučila. Ale pro jistotu jsem už běžela s otevřenýma očima.
 

.....

Po dvou dnech jsem se zastavila. Uvědomila jsem si, že to nemá smysl, že před svou schopností a obrazem zmučeného chlapce prostě neuteču a že ta moc už ke mě do konce věčnosti neodjímatelně patří. Chtěla jsem se aspoň tu moc naučit ovládat. A uvědomila jsem si, co by se mohlo stát s Jacobem, kdybych na ně svou moc použila. Dokázala by jeho vrozená vlčí regenerační schopnost vyspravit i flek na zdi? pomyslela jsem si jízlivě a pak se v duchu okřikla. Takto nesmíš myslet!!

Bojovala jsem proti sobě, protože jedna má část tu moc zavrhovala, bála se jí a druhá ji chtěla ovládnout a přemýšlela nad mučícími technikami, které by se s touhle nebezpečnou mocí dali vymyslet. Ano, mučícími technikami!! A pak, jen takový dodatek, jak by se má moc dala využít k mému prospěchu v boji. Ale to oproti mučení bylo vedlejší. Už poněkolikáté za den se mi ze sebe udělalo zle.

Litovala jsem ,že mam v hlavě tolik místa. Zadívala jsem se na strom přede mnou a chtěla ,aby se se stromem co je předemnou stalo to so s tím předešlím. Cože to říkal Carlisle když jsem byla ještě součást jejich rodiny?? Že jsem Štít?? Ale jak jsm teda udělala tam to předtím??

Představila jsem si štít jako kopuli okolo mě. Moc mi to nešlo, ale aspoň hrubou představu jsem měla. Co když jsem jí nějak od sebe oddělila a ona splnila jen můj rozkaz?? napadlo mě. Zkusila jsem si představit, jak můj štít lupe a trhá se ve dva a pak jak rycjle míří ke stromu, ze kterého udělá kaši. 

V mysli se mi najednou, zcela nečekaně ozvalo křup a kousek mého štítu právě skácela strom... Ale né tak jako ten předtím. Teď to byl čistý řez... zachvěla jsem se. Byla jsem vyděšená a šťastná zároveň. Už asi vím, jak ten můj štít pracuje...

Chtěla jsem pokácet další stromy, a tak jsem to udělala. Moc dobře jsem si uvědomila, že se chovám jako dítě. Ale... to prostě jinak nešlo. Představila jsem si, co by udělala ta stará Bella, určitě by se hned vydala hledat Culleny... a uvědomila jsem si, že podobné nutkání mám i já. Uvědomila jsem si, že i když mě opustily, každá částečka mého těla touží se za nimi vydat.
 

.....

Převlékla jsem se, vydala se do nejbliššího města a ze zbytku peněz jsem si koupila auto. Alfa Romeo 159 1,8 MPI... Tento název jsem zahlédla koutkem oka... moc jsem se o to nezajímala. Na kreditce jsem od svých 14-20 let našetřila neuvěřitelných 560 tisíc. Síla co?  Kdyby mi někdo ještě před rokem řekl, že by něco takového Renée dokázala, nepokrytě bych se mu vysmála, i když by se ve mě probouzely výčitky svědomí z toho, že svou mámu takto shazuju.

Autíčko jsem si koupila v bazaru a jen tak tak mi to vyšlo, ale že by mi to vadilo?? Auto bylo čísté a nepáchlo ... to mi stačilo. Vůbec jsem nechápala, jak jsem mohla jako člověk jet tak pomalu - pod 100km. Teď jsem si i ve městě jela minimálně 110km. 

Dojela jsem do nějakého města na Aljašce a vzpomněla jsem si na přátele Cullenových... ty... Denalijské? Na další benzínce jsem si koupila mapu a snažila se Denali najít očima. Našla jsem horu a logicky si domyslela ,že tam někde bude i město...
 

.......

Za pár týdnů jsem už míjela ceduli s podobným nápisem jako Forks... Vítejte v Denali. Udělalo se mi zle a pevněji jsem sevřela volant.

Forsk... táta... Edward... dokonce i ta pitomá střední mi chybí!!

Zavřela jsem oči a snažila se v duchu uklidnit. Při rychlosti: 145km za hodinu vražedná kombinace, ale co. Když jsem si byla jistá, že nemám z tváře masku bolesti, klidně jsem otevřela oči a rozhlédla se. Dokonce i domy a lidi tady byly stejní...

Autem jsem to všude projela a kdyby skla nebyla tónovaná (taky díky této maličkosti jsem si toto autíčko vybrala) tak by si nějaký kolemjdoucí pomyslel, že mám buď hodně dobrou klimatizaci, nebo jsem extrémní otužilec... seděla jsem totiž za volantem jen v tilku... jiné oblečení bylo buď zašpiněné z lesa, nebo roztrhané.

Než jsem narazila na nepatrnou odbočku vedoucí do lesa, málem mi došel benzín či co to tohle auto žere.. Jela jsem celkem krátce, když se přede mnou zjevila chatka. Zaparkovala jsem před ní a vystoupila. Chvilku jsem otálela u mého auta a zvažovala možnost zase nasednout a zmizet, ale... zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. Zvláštní... myslela bych, že se toto... ta nervozita a nejistota s upírstvím vytratí...

Došla jsem lidskou chůzí před dveře. Nic se sice neozývalo, ale já věděla, že tam jsou. Cítila jsem jejich přítomnost velmi ostře... reflexy a instinkty ve mě bojovaly, chtěly napadnout, trhat... ale já potřebovala něco jiného. Jak dlouho už jsem upírem? Měsím? Méně? Kdo by to ale na mě tipoval... myslím, a doufím, že se nepřeceňuji, že sebeovládání mám opravdu ocelové, kdo by to byl do mě řekl?

Trochu mě děsilo, ještě jako člověka, jaké problémy má (měl?) se sebeovládáním Jasper, ale teď jako upírka... připadalo mi to až směšně jednoduché. 

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Téměř okamžitě se dveře otevřeli a v nich stála Irina. Opravdu byla krásná, tak jak jí ostatní popisovali. Zhluboka jsem se už po několikáté nadechla a když jsem uviděla zkoumavé pohledy upírů, vydechla jsem a cítila se trochu trapně.

,,Mohu dál??" ozvala jsem se nejistě.

,,Samozřejmě, jen pojď dál.." ozval se mužský hlas. Irina ustoupila a já vešla do veselé a útulné místnosti. Že je zde teplo jsem si uvědomila až potom, co jsem zahlédla oheň.

,,Chtěla by jsi něco??" zeptala se přátelsky jedna z dvojice žen. Tipovala bych jí na Carmen. Na matku této rodiny. Přemýšlela jsem, jak začít. Nakonec jsem se rozhodla pro to nejjednodušší. Říct rovnou, co mi leží na mém nebijícím srdíčku.

,,Mám dar, ale bojím se ho." řekla jsem stručně. Irina zvedla obočí a podívala se po Elezarovi, který se zamračil.

,,Jestli tě poslali Volturiovi, tak jsem jim snad důrazně řekl, že prvních 20 let mi mají dát pokoj. " řekl podrážděně. Tázavě jsem se na něj podívala. A pak jsem posmutněla. Vzpomněla jsem si, že Elezar dlouho sloužil u Volturrů. Opravdu jsem sem přijela, aby mi pomohl. Culleni říkaly, že vycítí, jaký má kdo dar. Doufala jsem, že mi nějak pomůže s jeho zvládáním...

Asi jsem se spletla a Denalijští jsou jako Cullenovi. Z ničeho nic jsem pocítila bolest a asi instinktivně mě obalilo něco mě dobře známého. Bylo to něco jako oči. Znala jsem to, ale když jsem se pořádně podívala, nepoznávala jsem to. Ucítila jsem jak se na to (říkejme tomu třeba štít), jak se na štít vyvíjel čím dal větší tlak. Nakonec to někdo vzdal.

,,A čím je teda ta tvá schopnost nebezpečná??" zeptala se posměšně a zaraženě najednou blondýna. Soustředila jsem se na vázu a ta se ani né za vteřinu rozbyla na tisíc střepů.

,,Tohohle se bojím." řekla jsem a pocítila trošku zadostiučinění, když jsem viděla, jak sebou Irina trhla. Carmen zamručela něco o neslušnosti dnešních hostů a začala sbírat zbytky vázy. Ihned jsem se zastyděla.

,,Omlouvám se, ale někdy to neovládnu a poseká to třeba i půlku lesa..." a myslela to doopravdy. Né s tou půlkou lesa, ale tu omluvu. Začala jsem jí se střepy pomáhat. Usmála se na mě a řekla:

,,To nic, jen že se to poslední dobou stává často.." odvětila a podívala se naštvaně (jestli se dá napůl zamračený a napůl milující pohled takto nazvat) na Elezara. Ten se jen provinile usmál a zase se zaměřil na mě. Já odvrátila pohled, nemohla jsem se dívat, jak se ti dva milují.

,,Když jsi přišla, měl jsem pocit, že jsi štít, jak jsi to udělala?" ptal se se zájmem a donutil mě, abych se na něj podívala. Pečlivě jsem se pohledem vyhýbala jeho očím, soustředila jsem se na jeho hezké, plné rty.

,,Já si nejsem jistá, ono jako by to plnilo moje přání... " odvětila jsem nejistě. Pousmála jsem se a omilem sklouzla pohledem k očím upíra. Ale naštěstí jsem tam nenašla tu horoucí lásku... jen zamyšlení a zájem. 

Najednou jsem měla předtuchu. Bylo to podobné, jako u Jacoba, ale mnohem silnější. A já tomu věřila. Cítila, jsem , že se sem Cullenovi blíží. Hrdlo se mi úplně vysušilo, srdce mi stiskla ledová ruka a já měla poblém se tu hned nesložit. Kupodivu se ale žádná z mích pomatených emocí nezračila ve tváři. Vypadá to, že si sezení u psychologa pamatuju více než dobře.

,,Znáte Cullenovi??" zeptala jsem se nevině a skoro cítila, jak se dálka mezi námi zkracuje. Irina se zatvářila smutně.
,,Ano!" odvětil vesele Elezar.

,,Naše dcera, Tanya teď s nimi bydlí." chtěl něco dodat,  když na něj Carmen nenápadně zakroutila hlavou.

,,Jsou to prostě dobří známí." řekl nakonec. A já měla pocit, že se rozpadám na milion kousků. Tak on nelhal, opravdu hned běžel za Tanyou... pomyslela jsem si. Těžce jsem polkla skrz knedlík v krku. Ne, Elezar neřekl přímo, že Tanya chodí s Edwardem, ale nastínil to více než jasně. Vyřítila jsem se ze dveří a nasedla do své Alfy. Trhnutím volantem jsem své auto otočila k příjezdové cestě a rychle se rozjela. Skoro u odbočky se objevilo stříbrné Volvo a ve předu seděl Edward s předpokládám Tanyou se drželi za ruce. 

Vyřítila jsem se ze zatáčky a uslyšela ještě Emettův veselý hlas, jak říká něco o bleskových hostech...

Měla jsem pocit, že se mé už i tak dost roztrhané srdce proměnilo v prach. Shořelo a pak se celé obalilo krustou ledu. Cítila jsem v sobě prázdno. Po lásce nezbylo zhola nic. Měla jsem pocit, že už nikdy nebudu moct milovat. Před očima mi hrál výjev veselé hezké dvojice, Edward se na ní díval tak... něžně.

Smykem jsem zastavila uprostřed silnice a začala bezmezně truchlit a zuřit zároveň.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře