Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Bella, ta která umírá.. 4

Bella, ta která umírá.. 4

5. květen 2009 | 15.59 |

4.kapitola: Ovládání

Z pohledu Charlieho:

10 dnů, tak dlouho je Bella nezvěstná.. Renée má dny, kdy na mě křičí něco o neschopnýh policajtech a má dny, kdy se mnou sedí nad jejíma fotkama a povídáme si.

Bello moje... co se ti stalo?? Pomalu jsem odjistil pistoli a namířil si jí pod bradu. Slyšel jsem řinkot rozbíjejícího se skla. Otočil jsem se a zahlédl mou Bellu. Přišel si pro mě anděl. Stiskl jsem poušť a ...

Z pohledu Belly:

,,Utečte!" zařvala jsem, když jsem trochu zkrotila sama sebe.

,,Já... neudržím se. Pokud si ceníte svého..." zbytek věty byl jen vrčení. Po chvíli jsem se neudržela a otevřela oči. V dálce jsem vyděla něco utíkat a oddala jsem se svým smyslům. Ve chvilce jsem ho dohnala a napadla. Bojovala jsem ,ale ucítila jsem bolest v noze a stáhla se. Udělala jsem kotoul vzad, setrvačností jsem kopla dozadu a vlk ,který mi chtěl roztrhat nohu narazil na strom.

Bylo tu 8 vlků. Zavrčela jsem a utíkala - odkulhala pryč.

,,Néé!! Tam tudy je město!!" zakřičel Jacob.  Ale já už tu omamnou vůni cítila. A běžela se poprvé nasytit. Vlci se mě snažily zastavit, ale byla jsem novorozená a navíc... nechtěli mi ublížit, protože zčásti podléhali Jakobovým citům ke mě.

Doběhla jsem k mému domu a rozbila okno. Pružně jsem skočila dovnitř a stanula za Charliem. Zachytila jsem jeho šťastný pohled. V tu chvíli se ve mě na chvilku probudila stará Bella.

,,Charlie, né!" skočila jsem k němu, ale pozdě. Právě stiskl spoušť. Jediné, co jsem zahlédla, byla krvavá fontána z mozku a krve. Přitáhla jsem si otcovo bezvládné tělo a zabořila obličej do ,,vlasů,, . Po chvíli vzlikání jsem si uvědomila, v čem mám obličej a začali mě ovládat instinkty. Přisála jsem se na svého otce pila. Šlo to těžko, protože přes lebku se krev blbě sála, ale já byla v euforii.

Pila jsem to nejlahodnější na světě, ale v tom přišli ti psi.

Zavrčela jsem a sála dál. Když jsem uslyšela zvuk praskajícího dřeva, odtrhla jsem se chvíli držela otcovu hlavu v rukou. Ty (na mysli mám ruce) se třásli z toho, jak toužili po krvi v takové blízkosti. Když něco narazilo do dveří, se sebezapřením jsem se zvedla a šla k umyvadlu. Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem se umývat. Pak jsem v klidu začala vycházet schody do mého pokoje.

Když jsem byla před dveřmi, ozvala se z dola rána podobná rozbíjejícím se dveřím. Proč neskočily oknem? pomyslela jsem si.

V koutku mysli jsem si přála, aby vlci nepoznali, že jsem tu byla. V pokoji jsem si vzala svou starou brašnu (dost velkou, aby se tam vlezlo vše důležité, ale taky dostatečně malou ,aby nepřitahovala pozornost) a vytáhla pár zbalených věcí. To jsem dala spolu s kosmetickou taštičkou do brašny a zbylo tam ještě trochu místa. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem tam dala knihu Na Větrné hůrce a nakonec i peněženku s doklady. Zbylo tam ještě trošilinku místa a tak jsem tam dala pár fotek.

Slyšela jsem, jak se otevřeli dveře do koupelny, nejblišší dveře od schodů. Pod matrací byla schovaná fotka Cullenovic rodiny. I se mnou. Tu mi Edward nevzal. Sentimentálně to schoval pod jedno prkno v mém pokoji.

Otevřeli se dveře vedle mého pokoje a ja pomalu přešla k oknu. Pak jsem si ale vzpoměla na kreditku od Renée a vrátila se k tašce. Právě jsem kartu našla, když Jacob otevřel dveře. Bez varování se na mě vrhnul. Já docela snadno uhla a teprve teď si uvědomila svou rychlost.

,,Vrahu!" zasyčel můj bývalí nejlepší kamarád. Já se na něj nechápavě podívala a nevědomky se zase přikrčila do bojové pozice. Pomalounku jsem ustupovala k oknu.

,,Já to nebyla, Jaku, já ne..." s těmito slovi jsem vyskočila z okna. Nejen mě ohromil melodický hlas.

,,Nevšiml jsi si té rány pod hlavou a pistole v ruce!" řekla jsem, když jsem dopadala před dům. Stál tam velký černý vlk. Kývla jsem na něj a běžela pryč. Ostatní vlci pod oknem se ani nestačili vzpamatovat a už jsem utíkala pryč.

Běžela jsem do... Kanady?? Pravděpodobně. Znovu jsem v sobě pohřbila starou Bellu. Byla jsem zuřivá. Ty štěňata mě ani napít nenechali!! A navíc si mysleli, že bych já zabila Charlieho! Jen jsem ho ochutnala!  při té myšlence se mi udělalo nečekaně nevolno. A navíc jsem nechápala svůj vztek. Bála jsem se sebe sama. Nálady mnou cloumaly silněji než vichřice a já si nebyla jistá, zda se ovládám nebo si to jen namlouvám.

Co že jsem to udělala?! ptala jsem se vyděšeně sama sebe. Stará Bella bojovala s tou novou. Tentokrát mě chytila sebeopovržedná a uplakaná nálada. Byla jsem úplně mimo z toho, že jsem pila z Charlieho. A co Reneé? Kdyby tam byla, zabila bych jí také?! Ale já jsem Charlieho nezabila! Jen...

Vzpomněla jsem si na Culleny a rozhořel se ve mně vztek. Naštěstí na sebe samu. Chtěla jsem být jako oni a hned jejich 1. pravidlo jsem porušila. Žalostně jsem vykřikla. Na chvilku jsem se zastavila a padla na kolena.

Postavila jsem se a pokusila se zahlédnout nějaké zvíře. Ihned jsem se vrhla na zajíce, ale jakmile jsem se ho napila, začala jsem všechnu krev vyvrhávat. Králíka jsem zahodila hóóódně daleko.

Jak to můžov všichni vegetariáni pít??!! Ptala jsem se sama sebe zhnuseně. Zkusila jsem jiné zvíře, ale vše dopadlo jen zvracením. Poměrně zoufale, ke konci až histericky jsem zkoušela jedno zvíře za druhým. Nic. Zvracení, mžiky před očima a odporná, jakoby už dávno mrtvá krev. 

Proč já nemůžu být vegetariánka? napadlo mě. Proč mě to nutí k zvracení! ptala jsem se sama sebe, už né zoufale, ale smutně. Nakonec jsem ucítíla tu pravou vůni krve. Za chvíli už jsem hodovala na člověku.. pravděpodobně nějakému myslivci. V tu chvíli jsem se zcela neovládala. Stará Bella byla úplně potlačena. Bylo to půl na půl. Instinkty a Bella (ta nová bohužel). Měla jsem hlad. Tak jsem se lhostejně vydala k městu...

V polovině cesty jsem si uvědomila, co jsem se chystala udělat. Ale Já mám hlad!! pomyslela jsem si zoufale. Pak jsem si vzpomněla na Edwarda a jeho vraždění těch horších. Musím se naučit ovládat a pít jen ty zločince co znásilňují a vraždí pro radost... rozhodla jsem se. Hrdlo mi spaloval oheň žízně.

Do města jsem se dostala a pochopila, že se neudržím. Rozběhla jsem se rychle dopředu a okolo mě s míhalo čím dál víc lidí. V krku mě pálilo a já zoufale hledala nějakého zločince. Nakonec jsem vpadla do drahého bytu, kde byl jeden starý a zjevně umírající pán. Vysála jsem ho a pak ho po uvážení vzala s sebou. Běžela jsem do lesa, zakopala ho a vrátila se do města.

Pořád to bylo těžké (myslím být mezi lidmi), ale teď jsem si aspoň našla jednoho chlápka, který za rohem osahával 13-ti letou holčinu.
Teprve teď jsem si všimla, že padla tma. Můj nový zrak mi umožnil se ve tmě pohybovat jako ve dne. A zatím jsem ani jednou nezakopla!! pomyslela jsem si vesele.

Zrovna, když si ten chlápek rozepínal opasek, skočila jsem dolů (cestovala jsem totiž po střechách, zjístila jsem, že tam nejsem v tak velkem pokušení někoho vysát), popadla ho a odolala nutkání přibrat i tu vřeštící holku. Chlápek, co vypadal, že váží metrák pro mě vážil asi jako kožená bunda. Taková ta lehčí. Chtěla jsem ho dovléct do lesa a tam mu polámat pár kostí, abych ho potrestala, ale teď jsem poznala, jak silné je volání krve a jak těžké to muselo být pro Viktorii držet se i tu chvilku v mé přítomnosti.. i když ona byla starší. Ani né v polovině cesty jsem to prase na střeše vysála.

Už jsem neměla tak velkou žízeň, ale škrábání v krku tu bylo pořád. Naposledy jsem se vydala do města a našla 3 kluky jak přepadli nějakého slušně vypadajícího pána. To bude hostina!! Zaradovala jsem se. A pak se sama nad sebou zděsila. Popadla jsem dva kluky pod paží a třetího popadla za krk. A běžela jsem k lesu, jak nejrychleji jsem mohla. V polovině cesty jsem se neudržela a jednoho vysála.

Pááni.. tenhle ma tu krev snad nejlepší na světě, lepší než ti dva přade mnou. První měl v krvy léky a druhý alkohol. Tenhle měl jen slabou stopu nikotinu. Když jsem dojedla, začala jsem sledovat ty dva. Vydali se chodbou po schodech dolů..( dům měl 8 pater).

Počkala jsem než vylezli ven a pak skočila .. To byl ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila...vítr ve vlasech, které vlají s oblečením, vítr ve tváři a samotný let.. prostě nádhera. Dopadla jsem na zem a ta se se mnou propadla asi o metr. Neudržela jsem se a obdivně hvízdla. Po asvaltu rozeběhla síť trhlin. Kluci zaslechli hluk a ohlédli se. Srdíčko jim párkrát vynechalo a oni se s křikem rozeběhli.

Já je jen hrubě popadla a běžela k lesu. Ještě aby nás někdo zaslech! V tuto chvíli mě zcela ovládali instinkty. Došla jsem do lesa a zaradovala se, že jsem vysála jen jednoho. Nevěděla jsem, jestli je úspěch mít jednoho kluka ze tří než doběhnu k lesu, pro ostatní, ale pro mě to byl úspěch obrovský. A nejhorší bylo, že jsem neměla ani výčitky svědomí, že tu piju asi 13-ti leté kluky. Popadla jsem posledního kluka a odkrvila ho. Lahodná krev mi tekla do úst, kde jsem jí lačně polykala. Tělem mi probíhalo vzrušení... teď, když jsem si to mohla vychutnat, jsem to dělala. Pila jsem pomalu, labužnicky jsem si vychutnávala chuť...

Na chvíly jsem se zarazila a přesunula si kluka do snesitelnější polohy (do polohy, kdy se dostanu lépe ke krku) a nedopatřením jsem mu zlomila nohu. Nějak zvráceně se mi ten zvuk až moc zalíbil. Sevřela jsem klučinovu ruku do své pěsti a rozdrtila mu ji. Né úmyslně, jen jsem neodhadla sílu a navíc... nevěděla jsem, že jsem až TAKTO silná.

Kluk křičel bolestí a já ho napůl nevěřícně, napůl fascinovaně pozorovala.

Začala jsem mu lámat prsty a poslouchala jeho křik jako rajskou hudbu. Děsila jsem se sama sebe a zároveň sebou opovrhovala. Zároveň se mi ta situace neuvěřitelně zamlouvala. Vnitřně jsem se zachvěla odporem a... zvrácenou rozkoší. 

Pak si ale klučina bohužel prokousl ret. Chvíli jsem odolávala, ale pak jsem podlehla touze po krvi. (Chvíle byla asi 10 minut, což byl na mě... novorozenou... výkon)...

Když kluk zemřel, dostavily se výčitky svědomí: Co se to se mnou asi děje?? A kde jsou mé morální zábrany?? Je tohle u upíra normální? odpověď jsem tušila, ale odmítala jsem ji. Odmítala jsem si připustit, že jsem ta zrůda, kterou Edward tak s odporem popisoval. Odmítala jsem si připustit, že já jsem monstrum.

Ale líbí se mi to.. líbí se mi mučit...

Zničeho nic jsem se zasmála. Jsem vlk v rouše beránčím, jsem ďábel v těle anděla. A není právě toto smysl života?? Nejsou právě proto těmito vlastnosti upíři obdařeni?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Bella, ta která umírá.. 4 twilightsvet 27. 07. 2012 - 12:26