Bella, ta která umírá.. 3

4. květen 2009 | 15.58 |

3.kapitola: Okamžik zlomu..

Ano, tenhle okamžik si budu pamatovat věčně.... a to doslova. 

Viktorie se zvonivě zasmála. Oči měla zářivě rudé... asi se na tento okamžik připravovala mnoha litry krve. Určitě by byla škoda (pro ní) kdyby mě omilem zabila dříve, než by se mnou udělala to, co by chtěla. Roztřásla jsem se strachem. Aura, která obvykle obklopuje upíry byla okolo Viktorie téměř vražedná...

Když jsem měla oči zavřené a doufala v někoho...

Když jsem si z hlouby duše přála někoho vidět...

Přeze strach, který jsem cítila i teď jsem si stále přála tu osobu vidět...

Byla to Viktorie. Bláznivé?? Pokud jste to nevyčetli, tak ja už jsem pravděpodobně blázen... Roztřásla jsem se jak strachem, tak i nedočkavostí, která se mi najednou rozlila tělem. Představovala jsem si Jacoba. Nechtěla jsem myslet na Edwarda. Představovala jsem si Jacoba a napadlo mě, že pro něj před svou smrtí mohu ještě něco udělat...

Skočila jsem na ní.

Mohla se vyhnout, ale ona se na mě posměšně dívala. Čekala, co za blbost mě napadla. Vlastně měla v tomto případě pravdu. Co jí může slaboučký človíček udělat? Ale já se smála taky. Neukazovala jsem zuby, jako ona, ani jsem se nepochychtávala. Prostě jsem se vítězně smála. Tak, až Viktorii zmizel úsměv ze tváře.

Ano, jsem slaboučká, pomalá, nemám upíří reflexi. Ano, ale měla jsem jedno eso v rukávu. Měla jsem jednu věc, kterou jsem mohla Viktorii dostat z rovnováhy. A hodlala jsem jí použít.

Její upíří mozek pochopil rychle. Přiskočila ke mě, ale pozdě. Pohybem jsem vytáhla nůž z pochvy a dřív, než mě mohla Viktorie zastavit, prořízla jsem si zápěstí.

Bolest. Sžírala mě bolest. Čepel pravidelně broučeného ostří mi prořízlo kůži, maso a mě nůž vypadl z ruky. Chytila jsem se za ruku a z očí mi vyhrkly slzy. Ale krev už postříkala Viktorii od hlavy až k patě. A to doslova. A Viktorie se neudržela. Hladově se mi přisála k ruce a sála.

Já pomalu, ale jistě ztrácela vědomí. Obludná bolest říznutím nože se změnila na bolest, když mi Viktorie pevným stiskem čelisti lámala kosti. Křičela jsem. Podlomily se mi nohy, ale Viktorie si mě přitáhla.

Uslyšela jsem vlčí vytí... Pro tebe, Jacobe, pro tebe jsem to udělala. I když mě už nemáš rád.. Chtěla jsem Viktorii zaměstnat, než smečka příjde.

A i když jsem nechtěla, i když jsem jej chtěla vymazat z paměti... A pro tebe, Edwarde.. Viktorie už tě nikdy neohrozí..

Viktorie přestala sát mou krev a já spadla na zem. Neupadla jsem do bezvědomí, ale ani jsem nebyla úplně při sobě. Uslyšela jsem zvuk trhajícího se masa, ale cítila jsem, že Viktorie zase utekla.

To jí nemohli aspoň chytit, když už jsem se obětovala!! pomyslela jsem si zuřivě. Vše bylo špatně. Viktorie utekla a Edwarda může ohrozit. Edwarda? Bylo to přece pro Jacoba!! A já umírám bez důvodu. Bez výsledku, který byl SMRT Viktorie.
 

Od ruky se mi začala rozšiřovat palčivá bolest. I přes vše tohle jsem cítila, že se směju. Aspoň jsem nezakopla při tom skoku. Byl asi můj nejpovedenější v mém lidském životě. A Charlie mi už nikdy nebude věřit. Takhle ho zradit. Do 7 hodin to nestihnu... vlastně se neukážu dřív než za 3 dny. Vlastně ještě déle, nechci přece taťku zabít.

Pak jsem si uvědomila jednu strašlivou věc. Budu celou věčnost sama. Bez něj. Bez Jacoba...

Bez Edwarda...

Začala jsem křičet. Křičet dvojí bolestí. Bolestí z toho nekonečného ohně a bolestí ze zrady. Viktorie se mě chystala mučit, ale ani mučení do konce mého ubohého života se nevyrovná věčnosti bez něj. Stiskla jsem zuby a snažila se ovládnout... Nedařilo se mi to.
 

,,No tak, Bellinko, neumírej..." zašeptal Jacob. 

,,Umírám, ale né tak, jak si myslíš!!" řekla... vykřikla jsem opovrživě. Ani teď, chvíly před smrtí, jsem mu nechtěla odpustit to, že mě zradil.

,,Jacobééééé" vykřikla jsem hned na to. Snažila jsem se zadržet bolest, ale nezařilo se. Počkala jsem na to, až se vlna bolesti přežene a pokračovala:

,, Lhal jsi mi! Slíbil jsi mi, že se mnou budeš, dokud jeden z nás nezemře, říkal jsi že mě milu... áááá" musela jsem zatnout zuby..

,, Zabij mě, prosím!!!!" prosila jsem. Výčitky jsou nanic, chci umřít hned, sama... nepochopená...

,,Má pravdu, Jaku, poslechni ji!" řekl někdo.

,,Neví co říká.." řekl ostatním a pokračoval ke mě:

,,Já za to nemohl, nemůžeme si vybrat, do koho se otiskneme..." řekl konejšivě.

,,Jacob!!" vykřikla jsem.

,,To, že umírám ještě neznamená, že jsem bezmocná a tupá!!! Zabij mě, než bude pozdě!!! Nemiluješ mě, tak pro mě udělej aspoň toto!!!"

,,NE!" řekl tvrdě. To mě zarazilo. Znovu jsem se zkroutila v křeči. Ucítila jsem, jak se mi někdo neuměle snaží vysát krev z rány. Jacob si asi vzpoměl na mé vyprávění o Jamesovy a o tom, jak mě Edward zachránil. Kupodivu se mu to dařilo, ale těsně před tím, než se bolest stáhla jen tam, kde mě Viktorie kousla, zase to vzdal.

Čekala jsem. Bolest jemně pulzovala, ale pak se rozhořela s ještě větší prudkostí. Pomalu, až moc pomalu mi pohlcovala ruku.

,,Je to moje volba!!!" zakřičela jsem a zkroutila ruku bolestí. Pak jsem jí začala bouchat o zem, abych tu bolest překryla jinou. Nepomáhalo to.

,,Jacobe..." řekl někdo, ale v hlase se vzdával. Ucítila jsem, jak mi někdo dal něco pod hlavu. Sotva jsem to vnímala, bolest sice stále na stejném místě, ale čím dál více zesilovala své ohnivé sevření. Za chvíli jsem nemohla ani mluvit...

Když mi oheň vzal celé tělo, obalil celou hlavu, ucítila jsem podivný pach, ale sotva jsem ho vnímala. Zdálo se mi, že bolest trvá několik životů. Propadala jsem pomalu šílenství...

Slyšela jsem se křičet. Oheň obsadil celé mé tělo a sílil. To my snad lijete žilami kyselinu!! chtěla jsem říct, ale vyšel z toho bolestný skřek. Dost, prosím, dost!! zapřísahala jsem snad všechny bohy a prosila o konec tohoto mučení. Prosím dost!! zatla jsem zuby a snažila se bolest vydržet.

Menší vlny bolesti jsem zvládla, ale jakmile se bolest přesunula k hlavě a nohou, křičela jsem o sto šest. Proč já!! Jen já pořád trpím za všechny ty posraný lidi. Proč ta bolest nepřestane!! pak jsem to vzala z jiného konce už nikdy nikomu neublížím, prosím.. DOST!!
 

Po pro mě nekonečné době se začala bolest soustřeďovat na srdce. Ale to, jako by nechtělo shořet a bránilo se. Cítila jsem své ruce, jak se snaží dostat do hrudi a to srdce si vyrvat.. Nakonec oheň pomyslné hradby překonal a bolest vtrhla na srdce. To zrychlilo , bušilo jako zběsilé a..

Pak umlklo.

První co jsem začala vnímat byl odporný puch, potom zuřivé vrčení a nakonec kapky dopadající na mé tělo. Tak k nám, na slunou louku vtrhly vetřelci v podobě mraků, které se stáhly nad mou hlavu? napadlo mě. I když jsem neviděla, čichem jsem zjístila, že jsem stále na louce a že prší.

Co jsem asi udělala? Nebo co asi udělám? truchlivě jsem si pomyslela a zaryla prsty do hlíny.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře