Bella, ta která umírá.. 2

3. květen 2009 | 15.57 |

2.kapitola: Pošle mě Charlie k Renée?

 

Opravdu jsem se snažila znovu žít. Ale pochopila jsem, že to nejde. Večer před spaním jsem tlumeně brečela do polštáře, večer se budila s křikem a ráno se při letmém pohledu do zrcadla lekla same sebe....

Šla jsem (jako už asi po sté) na naši mýtinku. Cestou jsem potkala krtka a surově ho nakopla. A už jsem neviděla, jak dopadl na zem a nehýbal se.

Poslední dobou jsem byla.. Jiná. Jessica se mi vyhýbala a Angela se v mé přítomnosti cítila nesvá. Neřekla to, ale já jsem to poznala. Já jsem měla pocit, že vím co to je. Když jsem o tom přemýšlela, tak jsem se zachvěla.

Nedbale jsem si setřela rukou pot z čela a udělala si na obličeji zelené a hnědé šmouhy. Rozrazila jsem poslední překážku a pohlédla na mýtinku. Už se mi nad její krásou netajil dech. Není tu ten drahokam, díky jemuž se toto místo vždy prozáří. Spadla jsem jako už tisíckrát na kolena a jako tisícktát jsem zase začala křičet:

,, PROČ JÁ, EDWARDE, PROČ!!" křičela jsem vztekle, smutně...

Tyto stavy byly něco jaké má droga. Začalo to, když mě Charlie načapal s žiletkou a opravdu se natvrdo rozhodl mě poslat do Phoenixu. Rozmluvila jsem mu to s obtížemi... vlastně se to zdálo jako nemožný úkol. ale v tu dobu začala nějaká podivná série vražd a Charlie na to nějak pozapomněl...

Našla jsem si jiný způsob, jak si vylévat žal. Někde daleko, sama... vlastně tak úplně sama né.

Viděla jsem rozmazaně, asi jsem začala brečet, když mě zezadu objali silné a... horké ruce.

,,Jaku ja ho tak miluju a nenávidím!" šeptla jsem. Problémy na hranicích ustoupily a Jake se pokusil na druhý pokus nás dát zase dohromady... měla jsem podezření, že v tom má prsty Charlie.

Jake mě nejdříve nekompromisně přitiskl na hruď a pak začal potichu říkat... pravděpodobně uklidňující slova. Já se Jakovi spokojeně stulila v náručí a chtěla zapomenout. Slíbila jsem to přece Charliemu a snad i Ang čeká na tu starou Bellu.. Edwarde, proč?.. přemítala jsem.  Proč já??.. Jakobova teplá náruč a únava udělali své.. a já usla.

Proč na něj prostě nemůžu zapomenout?

Probudila jsem se u Jaka doma. Zase. Poslední dobou jsem tu tak často, že se tu vyznám jako doma u Chrlieho. Vydala jsem se směr koupelna a po horké sprše se mi o dost zlepšila nálada. S tichým dokonce i veselým pohvyzdováním jsem zašla do kuchyně. Automaticky jsem zamířila ke špajzce, otevřela jí a... měla podivný pocit, že je něco strašně zle.

Zarazila jsem se, ale pak to přešla. Možná z toho nadpřirozena už začinám být moc paranoidní. Dala jsem si tedy koláč a ..

Najednou jsem málem zapomněla dýchat. Cítila jsem něco. Potichounku jsem vzlykla. Měla jsem neodbytný pocit, že Jake už mě nechce. Že už mě nemiluje. Nebo alespoň nemiluje jen mě. 

Rozhlédla jsem se po domě, ale Jake nikde nebyl. Teprve teď jsem si všimla lístečku na ledničce. Obezřetně jsem k němu došla.

Upíří útočí na vesnici hraničící s La Push. Nemůžu se dívat na to, jak pár metrů od hranice vraždí nevinné...

J.

Očima jsem přejížděla ty řádky škrabopisu, tolik odlišného od jeho dokonalého písma (nemysli na něj!) a hledala skrytý význam, odpověď na ten sžíravý pocit uvnitř mě. Nic... nejsem opravdu jen krapet přetažená? napadlo mě. Blbost, právě jsem vstávala.

V tu chvíli vešel do domu Quil a já ho vystrkala z domu. Papírek se pomalu snášel k zemi a mě připadalo, že ve chvíly, kdy dopadl na zem, něco nenávratně skončilo a už se to nedá vrátit.

,,Hej! Nejsi krapet přetažená?" zavrčel nespokojeně Quil. Zarazila jsem se. To na mě jde tolik vidět? Né, ja přece přetažená nejsem!! Donutila jsem se odtrhnout pohled od papírku na zemi. Přemohla jsem touhu ho rozšlapat, roztrhat. místo toho jsem se pro něj vrátila a z mě neznámého popudu si ho strčila do kapsy. Došla jsem na verandu, kde netrpělivě postával mladý vlkodlak.

,,Prosím, přeměň se!" zaprosila jsem a zároveň rozkázala. Quil se na mě podíval jako na blázna a začal odmítavě vrtět hlavou.
On mě nikdy neměl rád! pomyslela jsem si a nevěděla, jestli to platí pro Jaka nebo Quila.

,,Prosím, je to důležité!!" zaškemrala jsem zoufale. Nesnáším, když o něco musím prosit. Ale musím vědět, jestli se Jacobovy něco nestalo.

Podívala jsem se na něj asi hodně zoufale, protože odběhl do lesa a přeměnil se. Ten zvuk mi byl asi stejně známí jako zvuk, který vydávají upři při běhu.

,,Je Jakovy něco?" hystericky jsem na vlka křičela. Nevím proč, ale asi mi už ruply nervy. Byl to asi komický pohled. Já stojím před vlkem, který mi sahá po prsa a křičim na něj. Tentokrát se na mě Quil podíval jako na šílence. A záporně zakýval hlavou. Radostně jsem ho objala okolo krku. Já objímám Quila! Kdy asi přestane působit gravitace? byla jsem tak šťastná, že jsem se mýlila. Že ten pocit neříkal pravdu. Otočila jsem se a už chtěla vejít do domu, když..

,,Bello, počkej, před chvílí... se Jake... otiskl." odvětil Quil přidušeně, když se narychlo přeměnil do lidské podoby. Já jsem mu nerozumněla. Můj mozek to asi nechtěl pochopit. Ale srdce to pochopilo rychle. Chtěla jsem, aby mě někdo objal. Měla jsem šílenou chuť se někomu, komu stoprocentně věřím a vše mu můžu říct, stočit do náruče.

Kývla jsem na Quila a nasedla do auta. Nastartovala jsem a vyjela. Quil na mě volal, ale já mu nerozuměla. Můj mozek zaměstnávala ta věta.. před chvílí... se Jake... Otiskl.

Přemýšlela jsem. Jake mi vyprávěl legendu o Otisku. O spojení, o absolutním spojení dvou lidí. Ach Jaku... proč?

Po chvíli jsem si uvědomila, že vidím rozmazaně a zastavila auto. Nechtěla jsem se ještě vybourat nebo skončit v příkopu.Vystoupila jsem a domů šla pěšky.

Domů jsem dorazila promrzlá. Klepaly mi zuby a v rukou jsem měla jen částečně cit. Cestou se rozpršelo, ale mě to nevadilo. Nevnímala jsem. Nebo aspoň né úplně. Uviděla jsem na cestě do domu ježka a kopla do něho. A pak začala (velmi sprostě) nadávat na ježky a bodliny.

Charlie nebyl doma, tak jsem si vlezla do sprchy a nechala si na tělo nechat padat horké kapky. Svaly se uvolňovali ,ale duševně jsem měla pravděpodobně o jedno kolečko více.

,,Tohle, Jakobe... " hlas se mi zlomil. Ale pak jsem se sebrala.

,,Kdo říkal ,že mě miluje a nikdy mě neopustí? Vy! Oba dva jste slibovali a lhali!!" řvala jsem. Namlouvala jsem si, že pálení v očích je kvůli chlóru, né slzám... těm zrádným slzám. Jak moc jsem si těď přála být upír a nemít ty zpropadené, zrádné slzné kanálky! Bouchla jsem do zdi. Ozvalo se dvojí křupnutí. Jedno patřilo kachličcě a druhé..

,,Au!!" vyjekla jsem a přitiskla si ruku opatrně k tělu. Syčela jsem, i dotyk vody bolel. Nešikovně jsem tedy vodu zastavila a nějak se usušila a oblékla. Přitom málem zešílela bolestí. Aby toho nebylo málo, uklouzla jsem a poraněnou ruku si ke všemu nepěkně přilehla, chvilku předtím, než jsem se jí snažila ztlumit pád. Teď jsem měla blízko k zešílení z bolesti.

Plakala jsem, třásla jsem se zimou, navzdory celkem teplému dni. Zívla jsem a ještě skoro mokrá vlezla do postele. Ruku opatrně nataženou daleko od těla. Kupodivu ruka už jen temně pulzovala, už tolik nebolela...

Poslední myšlenka patřila Charlimu a účtu za horkou vodu.

.....

Ráno jako každé jiné... jen taková děsivá předtucha mi svírala hrdlo. I když... co se mi může ještě stát? Opustil mě přítelk... díky Jakeovy jsem se z toho vyhrabala. Opustil mě Jake... to jsem taky nějak přežila... i když...

Doploužila jsem se do koupelny a začala s raní ,,očistou,, . Pak si pleťovou vodou vyčistila obličej. Před Edwardem a s ním jsem s tímto neměla potíže, ale teď... vypadám jak 13-ti letá pubertˇačka. S povzdechem jsem si umyla obličej a nanesla něco v barvě mé pleti na obličej. Pak si málem vypíchla oko řasenkou, když jsem uklouzla na loužy, kterou vytvořili mé .. teď už dosti dlouhé vlasy.

I v copu, kvůli kterému jsem musela stávat o hodnou chvilku dříve, mi vlasy sahaly kousek pod zadek. Mé téměř černé vlasy ostře kontrastovaly s bledou pokožkou, která bez make-upu měla nezdravou a podivnou barvu.

Dnes jsem se snažila aspoň trochu vybrat nějaké oblečení a chtěla sejít dolů, když zazvonil budík. Šla jsem ho vypnout, když jsem si uvědomila, že dnes není škola.

,,Sakra!!" zaklela jsem a pokračovala v proudu nadávek, než jsem narazila na překvapeného Charliho. Naštvaně jsem vrazila do kuchyně a dala si cornflaky. Pak si zašla nahoru, vytáhla deku a novou knihu, kterou mi doporučila Angela. Od nějaké Evropské spisovatelky (zatím neznámé) Neomillnerové.

Roztáhla jsem deku na rosou pokrytou trávu a lehla si. Byl docela chlad ,ale to mě nezajímalo. Úplně jsem se pohroužila do příběhu o Zaklínačce Lotě a o jejím románku s upírem... Bylo to tak směšné!! To by se v opravdovém životě nestalo a přece... přece jsem záviděla hlavní hrdince její štěstí...

To jsem netušila, že takovýhle typ románů Ang čte... napadlo mě po chvíli.

V polovině knihy mi na koleno dosedl ptáček. Hypnotizovala jsem ho pohledem. Pak mírně natáhla ruku a ptáček mi tam důvěřivě skočil. Dále jsem o sobě nevěděla.

Z pohledu Charlieho:
Prošel jsem okolo okna a zahlédl jak Belle hopsnul ptáček do dlaně. Usmál jsem se a chtěl se otočit, když... Bella začala ptačka svírat. Až tady jsem slyšel jeho zoufalé pípání a viděl, jak se Belle třese ruka. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomil co Bella, moje Bellinka dělá. A ještě déle trvalo, než Bella vykřikla a Ptáčka upustila. Ležel na zemi jako tělo bez duše... byl tělo bez duše. Ptáček byl mrtvý.

Bleskurychle si stoupla ,ale zamotala se do deky a spadla. Viděl jsem jak se ze všech sil snaží dopadnout co nejdál od mrtvolky zvířátka. Dost Bello, jedeš k Renée... Tohle dělá to okolí. Jestli toho Cullena ještě někdy potkám, tak musím doufat, že u sebe nebudu mít pistoly, protože toto je... úplně zprznění duše!! Vždyť ten parchant tě v podstatě zabil! Zmrzačil!!! v duchu jsem běsnil. Hlasitě jsem skřípal zuby, přitom vyběhl a pomohl Belle vztát.

,,Ja,j-a j-a.... j-j-j-a ho z-zabila!!" řekla roztřeseně a schoulila se mi doručí. Trhaně vzlykala. Objal jsem jí a v duchu si slíbil, že smrt Edwarda Cullena nemine, jestli ho potkám. Žádné omezování.. a pak možná zakopu jeho mrtvolu v lese. Ale nejdřív jí nechám divoké zvěři a... co se to s tebou děje, Charlie? Začínáš blouznit stejně jako Bells. pomyslel jsem si vyděšeně.

Z pohledu Belly:
Pomalu a lítostivě jsem se balila. Kromě Charlieho tu byli ještě vzpomínky. Na Edwarda, když mě měl rád. Na Jaka, když se se mnou přátelil. Charlie mi doporučil vzpomínky na ně tady nechat. Ale jaké asi a proč??!! To si je nemůžu aspoň pamatovat?! Nesmyslně jsem se na Charlieho naštvala. Letadlo mi jede za 8 hodin. To mám fůru času. Možná stihnu i zajít na naši louku. Takové poslední rozloučení...

,,Běž se tedy rozloučit s kamarády.." souhlasil Charlie, když jsem mu přednesla svůj návrh a pokračoval:

,,.. ale v 7 hodit tady buď ,ať stihneš letadlo." dodal.

Rychle jsem nastartovala náklaďáček a vyjela jen k Angele. Jenom rozloučení s ní stihnu. Pak bych nemusela dojet zpět včas. Ang stála (jak jsme se domluvili) před domem a čekala. Ani jsem nevystoupila a už mi strkala papíry s adresami ,čísly a e -maily. Pak mě pořádně objala a beze slova odešla. To není jako rozloučení s Jessikou, ta by plakala, dlouhatánsky se loučila a polovinu slov by nebrala vážně. Angela nic nepředstíra a chce mít vše za sebou rychle. Ale pak bude v koutku plakat sama. Takovou jsem si o ní vytvořila v té chvilce představu.

Jela jsem na louku. Dojela jsem tam rychle.. a náklaďáček jak se patří naříkal. Doběhla na mýtinku (páni, dokonce jsem zakopla jen... pětkrát, ale nespadla jsem!!) a tam si doprostřed lehla.

Ležela jsem jen chvíly, když jsem zaslechla takový ten svištivý zvuk upířího běhu a zadoufala.

Musel to být osud. Neuvěřitelné načasování. Urír, ať už Edward nebo někdo jiný, mě najde teď... chvilku před odletem...

Pomalu a opatrně jsem se zvedla. Měla jsem zavřené oči. Tak moc jsem doufala. Otevřela jsem oči a srdce mi vynechalo pár úderů. Pak se rozeběhlo jako šílené. Cítila jsem ledový pot, který mi stéká po krku. Kupodivu jsem jí pozdravila jako první já:

,,Ahoj Viktorie.. potřebuješ něco?" dostala jsem ze sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Bella, ta která umírá.. 2 twilightsvet 27. 07. 2012 - 12:05