Bella, ta která umírá.. 1

2. květen 2009 | 15.56 |

Probudila jsem se na gauči, v obýváku. V křesle byl... tak moc jsem doufala v jeho nádhernou tvář, ale... Charlie a spal. Nějakou tu chvíli jsem ležela a koukala do stropu.  Opravdu se to stalo?? přemýšlela jsem. Opravdu mě Edward opustil?

Zdálo se to tak neskutečné... tolik za mě bojoval, tvrdil, že mě tak strašně miluje... bylo to jako noční můra, až na to, že jsem v hloubi duše věděla, že to noční můra není... ale zatím jsem si to nepřiznávala.

Pohla jsem se a přesvědčila jsem že, že to pravda byla. Opravdu se to, co se stalo na parkovišti, odehrálo. Ač to hlava odmítala, tělo mluvilo jinak. Měla jsem ho celé rozbolavělé.
Potichounku jsem se zvedla a šla do kuchyně se napít. Chodila jsem shrbená, jako stařena a držela jsem se za břicho. Bohužel se mi cestou do kuchyně zamotala hlava, já překvapením vykřikla a upadla. S sebou jsem stáhla ze stolu ubrus, který si s sebou vzal dva hrnky (naštěstí se studeným čajem) a talíř.
Ucítila jsem teplo mezi nohama a s hrůzou si uvědomila, že jsem se počůrala. To bylo poslední, co jsem si pamatovala, než jsem ztratila vědomí...
.....
Probudila jsem se v nemocnici. Chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížela okolo sebe, než jsem si uvědomila, že doma nejsem.  Po chvíli přišel doktor (ne Cullen) aby mi zdělil něco o problému s cévou v mozku. Chvilku jsem na něj nechápavě hleděla.

,,Počkat, to mluvíte o mě? Já jsem ale úplně... AU!" vyjekla jsem a chytila se za hlavu. Před očima se mi zatmělo.

.....

Tak jsem strávila MĚSÍC rehabilitacemi a braní všemožných léků.
Měla jsem toho plný zuby a k tomu jsem se měla přestat stresovat. Ale copak to šlo?? Moje láska první a jediná.... mě opustila a jen využila. A k tomu jsem měla být NEvystresovaná v tak stresujícím prostředí jako je nemocnice?? Trpěla jsem depresemi a občas jsem měla nutkání se sebepoškozovat. Brečela jsem a někdy prý mívala hysterické záchvaty. O tom jsem věděla jen to, že když ten okamžik nastal, cítila jsem se skvěle. Jednoduše... šlo to se mnou z kopce.
 
V nemocnici mě navštěvoval Jacob. S ním jsem se cítila trochu líp. Vlastně... nebudu lhát, cítila jsem se s ním jako s EDWARDEM!! Nosil mi ovoce, povídal mi o autech - dost jsem se o nich v poslední době naučila a povídal mi také o jejich legendách.

Byl to také jediný člověk, který mě dokázal rozesmát.

Pak ale začali mít problém s hlídáním hranic (už mi pověděl o vlkodlacích) a začal chodit míň a míň... a já zase propadala svým chmurným náladám. a už je nedokázal zahnat ani Jake, který stejně chodil jen občas. Vztah mezi námi se ochladil, až se jeho návštěvy vyznačovaly rozpačitým mlčením... po čase přestal chodit úplně.
.....
Když jsem měla mozek v pořádku, tak mě poslali k psychiatrovy. Né, že bych měla vidiny a slyšela hlasy, ale doktoři usoudily, že to je se mnou opravdu zlé a proto mě jen preventivně k lékaři poslali.

 Nechtěla jsem, aby ze mě byl blázen, proto jsem ze sebe udělala starou Bellu.

Ano, dělala a hrála jsem starou Bellu... já už totiž ta stará Bells nebyla... něco se ve mě zkroutilo, zlomilo a já... už nemůžu a ani nechci být ta důvěřivá panenka.

Doktor Antonín Keva mi ze začátku nevěřil a vše vyčetl z mého obličeje. Ale já se mu nesvěřila. Pomalounku jsem se naučila dávat najevo jen štěstí a radost, zato strach, stud a zlobu jsem perfektně skrývala. Po čtyřech měsících mi pan Dr.Keva se spokojenou tváří předal list. V posudku svého psychického stavu jsem si přečetla, že jsem jen v nějakém přechodném stavu puberty (zase) a že už žádnými depresemi už netrpím.
S povznesenou náladou ,která se dostavý jen jednou za hóóóódně dlouhou dobu, jsem dnes šla domů...

Moje povznesená nálada spadla dolů stejně jako list papíru, který jsem upustila. Charlie mě chce poslat k mamce. Nanemíň na rok let. To rok řekl takovým tím autorativním policajtským tónem. Policista se v něm nezapře.
,,Charlie... to mě už nemáš rád??" slova mi uvízla v hrdle. Moc mi to připomnělo JEHO a rozloučení. Před očima se mi vybavilo hravé sluníčko, které zrovna v ten den vykouklo, v ten den, kdy jsem si ho nemohla a ani nechtěla užívat. Sevřelo se mi hrdlo a do očí se mi tlačily slzy.
,,Ty blázínku, né... jen, špatně se to pozoruje, to tvoje přežívání. Nežiješ!! Všechno ti ho tu určitě připomíná, že? Rozmyslím si to, jestli začneš žít. JESTLI začněš randit s klukama.." při tomto jsem se zašklebila. S klukama jsem nerandila ani předtím Charlie..

,, No nepitvoř se, začneš chodit nakupovat.." Alice, kamarádko nejlepší, proč jsi mě opustila.. ?? pomyslela jsem si smutně.

,, Nebo chodit do kina, na zábavy a jiné... užívej si života, vždyť už jsi plnoletá!! Hoď za hlavu, že jsem policajt a žij. " konečně se netvářil tak zaujatě do poslouchání sama sebe a usmál se na mě.

,, Jenom.. ať se za ty pokuty potom doplatím! Žádné vybíjení oken a tak.." řekl pobaveně. Donutila jsem se jeho docela zdařilému vtipu pousmát. Vlastně... v podstatě... Má pravdu!!

Zapomeu na Edwarda a budu žít! Zítra se ve škole poptám Jessiky, jestli někam nezajde... Jestli teda něco nemá, poslední dobou jsem asi byla mimo. Zavolám Ang a zeptám se, co se děje nového. přemýšlela jsem, ale bylo to stejně mdlé, jako slunce za hustou clonou mlhy. Ale snaha byla!!

S tímto předsezvětím jsem objala taťku a vrhla se k telefonu.

,,Halo.. kdo je tam??" ozvala se vesele Angela.
,, Ahojky. Já, Bella. Pokud si mě pamatuješ." Pokusila jsem se se vtip. Blbý.. uvědomila jsem si hned. Ale Angela místo jejího obvyklého rozpačitého mlčení hned ožila..

,,Bells!! Tak ráda tě...."

1.kapitola: Chci tu zůstat!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře