#2

Zadumaně jsem se procházela uličkou a snažila se přesvědčit, že zcela jistě nejsem zahanbená.

Jaký podivný muž. Lehce jsem se zamračila. Proč jen jsem měla pocit, jako bych jej znala? Odfrkla jsem si a pak se sama sobě vysmála. Teď, na "stará kolena", se snad nechystám udělat tu hloupost, které se každá společnice snaží vyhnout, že ne?Abych nedokázala na nějakého zákazníka zapomenout... Samozřejmě, ti suroví z hlavy nešli a ničili vám spánek zlými sny, ale ti milí většinou sami upadli v zapomnění. I když milý je trochu nadsazený výraz.

A pak tady ten kocour. Prostě mě chtěl. Tak si mě vzal. A já se nechala až směšně snadno. Sakra. Vycházím z formy. Pokud jsem tak měkká i "v práci", tak začnu ztrácet zákazníky.

"Nejspíše mě ten bastard zdrogoval," zamumlala jsem si pro sebe. Jinak jsem nechápala, proč mi s ním bylo tak dobře. Seděli jsme na té špinavé zemi vedle smrdící toalety až příliš dlouho. Hrála jsem si v kapse s kartou, kterou mi dal, a nemilosrdně potlačila podivně nedefinovatelný pocit... něčeho. "Idiote. Seber se." Donutila jsem se mentálně posunout a soustředit se na přítomnost. Dnes jsem měla více než dobrý výdělek. Přes 3000PK za bezmála hodinu. S klidným svědomím jsem mohla dát padla, avšak...

Vešla jsem do Madame růžičky a zvolnila krok, nechala oči přizpůsobit křiklavě nevkusným světlům. Evokovala intimní atmosféru, artificiální jistě, ale naše šéfová věděla, co vydělávalo. Do nosu mě uhodila vůně kadidla, parfémů a pod tím, tak křečovitě skrývaný, ale nejspíše už vsáklý do našich luxusních potahů sedaček a polštářů, pach sexu a potu. Okázale jsem ignorovala různé pokřiky. Se slovy jednoho – jak jistě musím toužit po jeho dítěti ve svém břiše – jsem se zamračila. Byla jsem neopatrná. A s mužem v metru – tím druhým, ne řidičem – jsem neměla ochranu. Chemický koktejl proti početí a pomocník, i když jsem tu injekci nesnášela, ale nakonec lepší než pohlavní nemoc, že? Díky jakýmsi nanobotům s vlastní inteligencí zahubí i "neléčitelné" nemoci... V takové době jsme byli. Naše technologie překonávaly naše nejdivočejší představy a stále existovaly nemoci, jelikož kdo se obtěžoval léčit špínu ve Zkaženém městě a méně voňavých částech našich drahocenných ostrovů?

Zamířila jsem do Goldeeniny kanceláře.

"Mám pro tebe zakázku na odpoledne a dvě na noc," přivítala mě prakticky, "odpoledne jeden boháč z Obchodního, na večer dvě peněženky z Chovatelského ostrova, zaplatí až 350PK na hodinu, přirážka 100PK za něco extra. Popřípadě více. Obleč se draze, budeš luxusní společnice..." drmolila a úsečnými gesty něco vyplňovala na obrazovce datapadu.

"Když jsem tak luxusní, proč musím kouřit řidiči metra? Pokud to má být ponaučení, že nemám moc zvedat frňák, tak tím už jsem si prošla," vložila jsem se do její takřka automatizované řeči sarkasticky.

"Kolik ti dal?" zeptala se Goldeen unaveně. Sundala si brýle a promnula si oči.

"400PK." Znuděně jsem si prohlížela nehty. "Myslím, že už asi nezavolá," dodala jsem poctivě. Goldeen se na mě významně podívala.

"Kaťu úplně oškubal, dal jí 45PK. A víš, že nějaký ten pátek už pro mě dělá. Proto jsem poslala tebe. Věděla jsem, že se okrást nedáš..." za řeči přepočítávala 80PK, které jsem jí dala. Nebrala jsem si to osobně. Už dávno mi došlo, že Goldeen se řídí heslem: Důvěřuj, ale prověřuj.

Účtuje si 20% vydělané částky za to, že domlouvá schůzky a k tomu mám k dispozici vše, co potřebuji plus pár speciálních výhod. Pravda, poslední překvapení bylo jen pro ty z nás, které jí vydělají nad 3 000 PK měsíčně, ale stále se to počítalo. A platíme samozřejmě i za ochranu – ať už před zákazníky samotnými, tak před policií. Nebo konkurencí.

Provozování nevěstinců (a s tím pro Goldeen související kuplířství) bylo stále ilegální, přestože to byla celkem rozšířená "volnočasová aktivita". Dublovala to jako "eskortní služby" a pohybovala se tak na dobré straně zákona. A jelikož to byla oblíbená kratochvíle vyšší společnosti, držela nad ní ochrannou ruku. Tudíž se tomuto odvětví právo vyhýbalo a Goldeen se dařilo. Především, když se držela pěkně daleko od čehokoli jen zavánějící starou krví. Byli vrtkaví a horší, než Lady Štěstěna.

Goldeen dokončila zadávání jakýchkoli eufemismů do systému a předala mi papírek s dalšími jmény – v tomhle byla má šéfka zpátečnická, nerada nechávala kdekoli elektronické stopy, pokud to nemělo její špičkovou ochranu – také adresami a stručným popisem. Přejela jsem seznam pohledem.

"Nemohla bych dnes Turistu vynechat? Měla jsem pomocníka a je mi zle..." Snažila jsem se nekňourat a nevím, zda se mi to povedlo.

"Dá 1000PK za hodinu speciálně za tebe."

"Gold... slíbila jsi, že popřemýšlíš, zda –"

"Ne."

Zaťala jsem pěsti.

"Ten zákazník, kterého se stále snažíš vykopnout z databáze, přináší celou polovinu našich příjmů. Nejen za tebe. Platí i... další výdaje. A štítí nás i jinak. Má vliv, který potřebujeme. Nemůžeme si dovolit ztratit jeho patronát."

"Je to psychopat!" štěkla jsem.

Oči mé šéfové zchladly. "Který podepsal zavazující smlouvy a je si vědom, že držíme diskriminující materiál. Nedovolí si překročit hranici. Uvědom si, co jsi, a vrať se do hry. Oblíbil si tě. Tak pracuj na tom, aby nám byl ještě zavázanější – plynou z toho i tvé benefity, nakonec."

"Jaká pocta," ucedila jsem sarkasticky. S šéfkou jsme se přeměřovaly, a když jsem si přiznala, že Gold neustoupí, naštvaně jsem odcházela a nezastavila se, dokud jsem nebyla v bezpečí ve své šatně. Zavřela jsem oči a zákonem schválnosti se mi za víčky objevil Turista, drsně mi svazující ruce, poutající je k posteli, s hlavou visící z postele... a on s kýblem ledové vody v rukou a dychtivým úsměvem. Ani holčiny nebo chlapci, kteří takové zacházení při sexu měli rádi a vzrušovalo je, nechtěli mít s Turistou nic společného. Jelikož když dusil, vždy to bylo o chlup déle, lil vodu o zlomek okamžiku dříve, než jeden popadl dech, a když se protějšky Turisty ocitly v situaci, kdy začaly křičet bezpečné slovo, někdy si dal načas, než je vyslyšel. Nic, co by jej vyloženě vykoplo z Goldiny databáze, ale náznaky, které dělaly všechny v branži nervózní. Jelikož Turista snil o více než jen drsném sexu. Goldeen neměla ve stáji nikoho tolik na hraně. Jelikož takoví příliš často končívali tváří dolů v kanálech a naše šéfová nechtěla mít s tímto druhem bordelu nic společného.

"Doprdele. Kurva." Svezla jsem se podél stěny a objala si kolena. Turista, ten zvrácený bastard, přál si ublížit tak, aby si to ti druzí pamatovali. Permanentně. Zachvěla jsem se a vztek se smísil s beznadějí. Ty minuty s kocourem ve vlaku byly něco precizního, nějak a nechápala jsem proč, ale bylo to tak. Nechtěla jsem, aby ten bastard vše pošpinil svým psychopatstvím.

Věděla jsem, proč jsem tak zuřila. Bála jsem se. Turista se mi dostával do hlavy – přes veškerou práci, kterou se mnou Major udělal a jakkoli mě vytrénoval na špínu v Kaloenech. Turista věděl přesně, jak hrát psychologické hry. Věřila jsem, že byl nebezpečný. A nebyla schopná o tom svou šéfovou přesvědčit. Náhle mi byla strašná zima.

Praštila jsem do své skřínky a zhluboka se nadechla. Kupodivu mi to trochu pomohlo.

Trvalo to déle než obvykle, ale nakonec jsem sáhla do skřínky pro speciální vybavení, které zamaskuje mé rysy a tělesné známky, dle kterých by mě poté mohl tenhle konkrétní parchant najít. Pak jsem si na pomocníka píchla injekci chameleona, oba od stejné firmy a tak kompatibilní, který pro změnu schová mé genetické informace a zneškodní jakékoli markery, které by do mě mohl bastard píchnout, až budu bezbranná. Ne, nevěřila jsem mu. Ne vždy jsem se obtěžovala. Ale představa, že by mě ten hajzl našel u mě doma a přepadl uprostřed noci... pro něj vzrušující fantazie, pro mě noční můra.

Budu si muset smluvit sezení s Malinou, naší psycholožkou. A vše naúčtuju Goldeen.

Po chvilce váhání, jelikož jsem byla dnes rozhozenější než obvykle, jsem sáhla i po balíčku speciálních hraček, které mi kdysi představil jeden z prostředníků Majora. Zásoboval mě nejnovějším tech dodnes. Byl drahý. Ale na bezpečí a zdraví jeden nemohl šetřit. Především na tom psychickém.

**

Stála jsem v sekáči a hledala si nějaké obyčejné oblečení. Už jsem měla dvě trika, riflové kraťásky a bundu. Milovala jsem výprodeje. A s tím, že bylo mezi vyšší společností opět v módě pomáhat "těm méně šťastným", sekáče a bazary byly plné dobrých kousků. Ještě nějaké kalhoty, mikinu, spodní prádlo... Zahlédla jsem na jednom z věšáku dobrý kousek. Už se k němu nějaká harpyje blížila, ale mrštně jsem jí ho vzala před nosem. Kde najdu kalhoty? Zaplula jsem hlouběji do obchodu...

Platila jsem jen 50PK, stejně to pro mě byl drastický zásah do rozpočtu. Při pohledu do peněženky jsem si povzdechla. Vypadá to, že se zase měsíc budu muset živit energickými náhražkami, pokud nechci méně kvalitní krmivo pro své pokémony. Kde zmizely ty dva tisíce z metra? Jednoduchá odpověď: splatila jsem takřka všechny dluhy a zapomněla přitom na ten svému tělu. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si musela dokupovat kosmetiku a pár léků za tisíc PK jen proto, abych nezošklivěla a měla stálé zákazníky. Na můj věk se mi dělaly nežádoucí vrásky, mívala jsem malinkaté, ale pro mou práci katastrofální váčky pod očima. Bez speciálních krémů má pleť trpěla, jelikož zplodiny ve vzduchu ale i jinde v mém bydlišti byly prostě a jednoduše toxické. Musela jsem každý měsíc docházet na bělení zubů, na gynekologii, kde jsem dostávala další recepty na různé léky pro podrážděnou sliznici pochvy či konečníku, něco i na hrdlo. Navíc jsem trpěla poruchami spánku, občas křečí svalů a migrénami. Plus členství v posilovně, jelikož jsem musela být ve formě.

Tahle práce mi pouštěla žilou takřka více, než kolik na sebe vydělávala. Na druhou stranu, nikdo by nedokázal říct, že jsem šlapka pracující v řemeslu už od dětství, tak dobře jsem vypadala.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a hodila si batoh s novými věcmi na záda. Pak jsem se pomalu vydala do pokémonského střediska. Nechtělo se mi tam. Moc dobře jsem totiž věděla, že tam nechám zbytek svých úspor...

**

"Ahoj Zukyo, zase na Chovatelský?" ptal se Leon, kapitán malého trajektu, který jezdil mezi Zkaženým městem a Chovatelským ostrovem. Občas (nejčastěji v období nějakých oslav) zajel i na Nepříznivé ostrůvky, a pokud jsem měla volnou chvíli a on volné okno, vzal mě na vyhlídku. Jo, byl takový zlatý, miloučký medvěd. Jen díky mužům jako Leon jsem v půlku populace s penisy neztratila veškerou víru.

"Ne-e. Na Obchodní a až pak na Chovatelský. Stavíš se pro mě nebo mám jet jiným?" zeptala jsem se s nadějí.

"Kdy končíš?"

"Asi za tři hodiny, tudíž za tři a půl hoďky bys mohl...?"

"Jo, stavím se pro tebe. Co bych pro tebe neudělal." Měl krásný úsměv. Upřímný a dobrosrdečný. Možná to dělala prostá absence dvojsmyslů nebo jakéhokoli pocitu dluhu. A přitom bych tomuto vousatému chlapovi, který připomínal horu, jedno nebo pět čísel zdarma poskytla s nadšením. "Za tři hodiny tu budu pro další várku, tu půlhodinku zpoždění si můžu dovolit," dodal a hraně laškovně na mě mrkl. Zasmála jsem se a znovu zvažovala, zda je gay. Ne že bych byla tak arogantní. Ale i na začátku, kdy jsem se jej snažila svést pro cestu tam a zpět, se pouze bodře usmál, dal mi lístek se slevou a choval se ke mně jako ke své... snad neteři?

Políbila jsem jej na tvář a šla na místo, kde nikomu nebudu překážet. Pohledem jsem přeletěla moře a nezřetelné obrysy ostrovů v dálce.

Kaloenské ostrovy, tvořeny více než patnácti ostrovy, pokud počítám i malé ostrůvky (a nepočítám mini-ostrůvky, které nejsou ani naznačené na mapě). Největší z ostrovů je Zapomenutý ostrov – sídlo vyšší společnosti. Pak nejspíše Chovatelský ostrov s ostrůvky. Při jeho založení tam bylo hodně plání, lesů a byly tam chovatelské rezervace (dle kterých ostrov získal jméno), ve kterých pak mohli začínající trenéři chytat pokémony. Dnes je z toho sídlo velkých firem, pro počítačové softwary Aspexter, automobilky a podobné. Pokémoni (alespoň ti silnější) už tam nezbyli. Přes dlouhodobé průmyslové mrvení přírodních krás to stále byly luxusní, esteticky pěkné lokality.

Diametrálně odlišné od Zkaženého města, jednoho z nejmenších ostrovů, ke kterému vede Kaloenské metro. Pod vodou. To bylo prostě a jednoduše odpad Kaloen. S podobným záměrem byl založen i Obchodní, malý ostrůvek (spíše jen přístav pro odpich a natankování lodí nebo maják pro lodě s nečekanými problémy), na který teď mířím.

Pokud někdo pochyboval, že peníze mohou koupit prakticky vše, stačilo posadit si zadek na traktu mezi Chovatelským a Obchodním a pomalu sledovat barvu oceánu. Ano, čím blíže k Obchodnímu, tím více svinstva ve vodě bylo.

Bylo by tak jednoduché investovat do čistoty a snažit se ostatním ostrovům trochu vypomoct. Co ale vyšší společnost udělala? Vymyslela semipermeabilní bariéru, která filtrovala všechno škodlivé, co se do vody vypouštělo... a uzavřela všechny méně luxusní ostrovy v obří žumpě.

Ta zatracená bariéra musela být tisíckrát dražší, než jakékoli ekologická opatření, které by mohli zavést. To byla mentalita staré krve.

Bohaté majetným a plebs ať shnije v odpadcích.

**

"Zdravím Vás, jsem sestra Joy, přejete si?" zeptala se pohledná sestřička. Zajímalo by mě, proč si nedokáže zapamatovat moje jméno. Chodím tu každý měsíc.

deviantart.com

"Chtěla bych dát překontrolovat své pokémony a vyzvednout si krmivo a pokémoní přípravky. Mám je objednané..."

"Dobrá..." žena zadávala něco do počítače, "pokémony dejte sem. A na to krmivo se podívám a nechám ho pak donést..."

"Odvést na uvedenou adresu," opravila jsem ji. Joy přitakala a já si šla znaveně sednout.

"Promiňte, celkem to bude 460PK!" zarazila mě sestra. Překvapeně jsem se otočila.

"Myslela jsem, že se platí až po prohlídce..." broukla jsem vyvedená z míry a šla zpět, šmátrajíc po peněžence.

"Změnilo se pár předpisů a pravidel." I Joy vypadala unaveně, přestože se snažila působit mile a přívětivě.

"Kolik toho žrádla vlastně dostanu?" zeptala jsem se opatrně. Pokud toho jídla nebude minimálně na měsíc, asi si půjdu hodit mašli.

"Platí se 100PK za prohlídku a s ní přiléhajícími úkony. Pak malá rekonvalescence pokémona. Jednoho. Další pak bude s čtvrtinovou slevou. 200 PK pak platíte za pokémoní krmivo pro dva ohnivé pokémony přibližně na měsíc a 85 PK za doplňky stravy a různé jiné pokémoní potřeby," švitořila. Řekla dva ohnivé, přestože jsem jí to neřekla, takže si mě nejspíše pamatuje. Možná to je jen profesionální postup. Nebo spíše odstup.

"Jsem Zukya," broukla jsem a platila danou částku. Měla jsem 25 PK navíc. Ta sleva byla novinka a velmi chytrá – doufám, že i jiné změny budou hrát ve prospěch nejen těm, kdo mají peněz plnou prdel – takže možná si občas koupím i chleba a nějakou levnou paštiku.

"Já vím," lehounce se pousmála Joy, "kolegyně sestra Joy říkala, že se ukážete a že se velmi odpovědně staráte o své pokémony."

"Sestra Joy?" nechápala jsem. "A kdo jste pak vy?"

"Jsem jiná sestra Joy. Zde v Kaloenech se co měsíc střídáme, jezdíme na jiné ostrovy, zkoumáme divoké pokémony a odjíždíme do světa, nejčastěji do oblasti Kanto. Pravda, některé Joy se nevrátí, ale... některé ano. Mám ale pocit, že příští měsíc už se kolo bude, alespoň z části, opakovat, jelikož Joy říkala, že další Joy nemohou odcestovat, dokud se ty ve světě nevrátí..."

"Ah tak..." broukla jsem jen trochu zmateně. Vždy jsem si myslela, že alespoň sestra Joy a policistka Jenny jsou imunní proti zkaženosti Kaloen, ale jak se zdá, i na ně už začíná vláda dotírat a vydírat je. Litovala jsem je. Měli to ještě těžší než já. V některých ohledech...