Začátek cesty / 17. kapitola

5. prosinec 2009 | 14.39 |

Odlet do Spojeného království

Seděla jsem v letadle a koukala se z okínka. Vedle mě seděla tak trochu mrzutá Věštkyně a něco četla v budoucnosti... nebo jsem si to aspoň myslela, protože už 10 minut nehnutě koukala přímo před sebe do záhlavníku sedadla toho, kdo byl před ní.

Kde to jsem? pomyslela jsem si zmateně, když jsem se vzbudila v nějakém pokoji. Pak se mi vybavilo setkání s vlkodlakem a mé ponižující omdlení.

,,Nevyčítej si to... viděla jsem začínající Lovce, kteří začali křičet jako holka a utelki, když poprvé spatřili vlkodlaka. Ty jsi bojovala tak dlouho, jak bylo nutné a dokonce jsi přivolala posily... jsi statečná, to se ti musí nechta." promluvil hlas Věštkyně. Vnímala jsem jí jako za mlhou a než dořekla, znovu jsem upadla do spánku.

Když jsem se probrala a doktor mi dovolil odejít, zbývali mi 3 hodiny do odletu. Spakovala jsem vše potřebné a vyrazila jsem. Díky tomu spěchu jsem si ani nevzpomněla na matku.

,,Bude se ti tam líbit, ať si myslíš co chceš." prohlásila zničeho nic Věštkyně a poprvé se na mě usmála. A byl to dokonce nehraný úsměv...

,Jo... Ehm... díky." vykoktala jsem ze sebe překvapeně. Právě jsem přemýšlela nad tím, za jak dlouho asi uvidím mamku (teď jsem na to měla času dost) a Věštčina věta mě vyvedla z míry naprosto nepřipravenou. Má spolucestující se na to jen mírně pousmála.

,,Jak dlouho budeme v Británii?" zeptala jsem se.

,,Asi týden." odvětila Věštkyně.

,,Tak dlouho?" vyhrkla jsem bez přemýšlení. Potřebovala jsem čas na vzpamatování a potřebovala jsem vysvětlit i to, co bylo naprosto jasné. Sice jsem to chápala, ale tímhle si nějaký ten čas získám.

,,To víš, budeme se muset registrovat v tom jejich papíry zavaleném systému. Než vůbec příjdeme na řadu, uběhnou tři dny. Další zhruba tři dny se budeme jen registrovat. A pak nejbližší let letí až další den." odtušila Věštkyně a pak se zase zakoukala před sebe. Vypadalo to, jako by si tyto věci zjístila už předtím a teď to jen četla z nějakého koutku své mysli, kde to měla uložené. Říkala to pomalu, téměř líně, jako by věděla o co se snažím a s pobaveným úsměvem dospělejšího a moudřejšího mi to dávala.

Vytušila jsem, že teď mě už poslouchat nebude a zabořila se do pohodlného křesla. Vyrolovala jsem zástěnku na okně a podívala se ven. Moc jsem toho neviděla. Jen kousek křídla a pár menších obláčků. Jinak to bylo všude jen modré. Povzdechla jsem si. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo skočit padákem.

,,Na to jsou moc silné vzdušné proudy. Házelo by to s tebou jako s hadrovou panenkou." ozval se hlas Lovkyně.

,,To snad čteš myšlenky?" zeptala jsem se podrážděně. Dohodli jsme se, že si budeme tykat... abychom na sebe neupoutávali pozornost. Věštkyně sice je dost stará, ale díky kouzlům (ať už Loveckým nebo jen díky kouzlům kosmetiky) vypadala Lovkyně na 20. Maximálně dvacet dva. A bylo by celkem divné, kdyby šesnáctiletý ,,harant té dnešní nevychované mládeže,, vykal jen o několik let své starší kamarádce. Ale mě teď zajímalo to o tom čtení myšlenek. Už teď jsem věděla, že odpověď bude kladná.

,,Jen chvilku. Máš strašně... jak to říct tomu, kdo to ještě nezná... dalo by se to přirovnat k vábivé. A hlasité. Máš nepřehlédnutelnou mysl." vysvětlovala Gabriela. Ta asi učitelkou nebude.

,,Aha... a nemůžu se proti tomu nějak bránit?" zeptala jsem se. Bylo mi nepříjemné, že mi může lést do hlavy. Mám tam tolik skrytých myšlenek... jsem to prostě já a já si nepřeji, aby mi někdo četl v mysli jako v knize.... Věděl má tajemství, sny, touhy...

,,No... proti amatérům se můžeš chránit tím, že budeš myslet jen na jednu věc. Většinou poznáš, že ti někdo čte myšlenky tím, že se na tebe upřeně dívá a máš špatný pocit. Ti průměrní se na tebe dívat nemusejí, ale pocit přetrvává. U těch se většinou ubráníš stejně jako u amatérů... A mistři tohoto řemesla se ti dostanou do hlavy a ani si to neuvědomíš... pokud nemáš mysl speciálně trénovanou k tomuto umění vycítit ho... a z toho plyne, že se jim nedokážeš ani bránit." vysvětlovala a pobaveně se ušklíbla. Aha. Takže Věštkyně si ve mě může kdykoliv číst, jako v otevřené knize. Skvělí, to abych si hlídala i myšlenky. Věštkyně se mým myšlenkám přezíravě ušklíbla. Nevím proč, ale tímto jednoduchým gestem, touto nevýraznou grimasou mi úplně zničila náladu.

Zbytek letu proběhl v tichosti. Z nudy jsem jedla už druhý minisáčíček odporných arašídů, ve kterých bylo tolik soli a chemikálií, že podíl arašídů v tomto malém žlutém oříšku bylo asi míň než 1:10. Už asi před hodinou jsem byla na záchodě a cestou si zanalizovala vnitřek letadla v mé části. Byly tu dva východy. Pak šest záchodů a kuchyňka. To bylo zády k mému sedadlu. Mé sedadlo bylo skoro přímo uprostřed řady. Uličkou dopředu se šlo na další toalety, do další kuchyňky a do první třídy, lepší úrovně. A za tou už byly jen další toalety a kuchňka a pak kabina pilotů. Nahoře na stropě byly menší světélka, která určitě neprodukují dost světla. A pak, pár sedadel za mnou, poklop. Kam? To jsem nevěděla. Ale asi by nebylo slušné, kdybych ten poklop vykopla a šla to tam prozkoumávat.

Povzdechla jsem si, za tuto hodinu snad už po páté. Nudila jsem se tak, že jsem z alobalo- hliníkovo- gumového obalu na arašídy zdarma udělala loďku, jeřába a žabku. Teď jsem se chystala na něco složitějšího... třeba na draka.

Přeložila jsem papír a zrovna jej opatrně natrhovala, obal od arašídů byl opravdu velmi malý, když mi něco koplo do sedadla. Soustředila jsem se tak, že jsem okamžitě přastala natrhovat a hledala nebezpečí. Něco na tomto letu, na atmosféře a auře letadla mě strašně dráždilo a popichovalo mé smysly, aby byly napjaté, stejně jako nervy, k prasknutí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře