Moira | VST: Část 37.

Zlatka moje! Mám další kapitolu! Přehlasovali jste "mě" a přesvědčili, že vážně mám pro koho (a pro co) dále psát.. :)) Kapitola je taková chaotická, psala jsem jí ve spěchu bez opětovného přečtení (už i tak jí přidávám strašně pozdě), takže chyby prosím ignorujte.. :)) m.

Afer

Bleskurychle jsem vystřelil rukama před sebe a vyslal bílý blesk. Baron se vyhnul jen o fous, z boku se mu kouřilo, jak jej blesk spálil. Zašklebil se. Zvedl ruce a vzduch začal být těžký. Jako z olova. Doslova.

,,Em tisudas achud'za lovoden!" zasyčel jsem a cítil, jak ze mě odtékají pramínky síly. Sevřel jsem ruce v pěsti a pak je namířl před sebe. Vyletěl temný černý blesk a klikatil se tak, že Baron neměl šanci se vyhnout. Avšak on se na poslední chvíli přesunul do své dimenze. A byl pryč. Zadýchaně jsem stál a cítil, že co něvidět omdlím. Toto od Barona nebylo fér. Utíkal, aby se vrátil, až b budu na pokraji sil.

Omyl!

Do zad mi narazila mrazivá síla a já klopýtl vpřed. Zakopl jsem o něčí mrtvolu a padl na všechny čtyři. Duch byl hned u mě a s chutí mě nakopnul. Zaťal jsem zuby. První a poslední člověk, který mě kdy nakopnul, ještě ten rok tlel v zemi. Mrštně jsem se kotoulem dostal z duchova dosahu a zaútočil. Avšak byla chyba. Baron to čekal. Byl klidný a sílil čím dál více. A tak to bude pokračovat. Mé šance na vítězství jsou už teď jen 1 : 5. Zatraceně špatné. Pocítil jsem znepokojení a hlubokou únavu. Měl jsem perfektní instinkty a dokázal jsem odhadnout, kdy je lepší ustoupit. Toto byla jedna z těch situací.

Vrhl jsem se k Meye a vzal jí do náruče. Pak jí však zakryl vlastním tělem, jelikož Baron bílým bleskem prostřelil zeď a teď jí na nás shodil. Zavrčel jsem. On Meye chtěl zabít. Já jí udržet naživu. Jako by nestačilo, že i tak jsem dost vyčerpaný. Zatřepal jsem hlavy a setřásl z ní úlomky kamínků a prach, pak se s Meye v náručí postavil. Chtěl jsem nás přenést pryč, ale záda mi sežehl bílý blesk. Vykřikl jsem - krátce a tlumeně, přesto jsem se za ten výkřik zastyděl. Padl jsem na jedno koleno a Meye mi zpola vypadla z rukou. Baron máchl rukou a na mě spadla skříň. Rozbila se o mě a já uslyšel křupnutí. Byla to tak silná rána, že mi zlomila žebro. Nehnul jsem v obličeji svalem, ale začal jsem pociťovat chlad. Nezvratná známka toho, že se blížím bohu vyčerpání. Chtěl jsem, aby už to skončilo. Aby vše skončilo. Možná už jsem moc starý.

Chytil jsem Meye za krk (bylo to instinktivní gesto) a ucítil mělký tep. Chvilku jsem si užíval ten pocit, když mi pulz jemně narážel do špiček prstů, poté jsem zavřel oči a uvažoval. Možná, že se mi nic nestane, když jí zabiju já sám... Neměl jsem na vybranou. Baron mě zabije, pokud dostane možnost a já zemřít nechtěl. Malátně jsem odrazil velmi silný útok, který takřka prorazil můj štít a to rozhodlo. Potřebuju krev. Hodně krve.

Vzal jsem Meye a přiložil si její hrdlo k ústům. Obnažil jsem zuby, které se prodloužily a zmohutněly a přejel špiškami tesáků Meye po pokožce. Nechtěl jsem, přesto jsem jí škrábl a ten škrábanec olízl. Zbystřilo mi to smysly a já věděl, že dělám dobře. Pro sebe dobře. Meye sebou cukla, pod víčky se zběsile zakouleli oči a mírně pootevřela rty. Sklonil jsem se k ní a jemně jí políbil. Měla ledové rty. Ledovější, než vyhladovělý Vznešený. Původně jsem jí ani nechtěl zabít, jen se trochu napít. Avšak v jejím stavu i minimální ztráta krve znamená moc velkou zátěž.

,,Promiň mi to drahá, ale nemám na vybranou." šeptl jsem. Sklonil jsem se k ní a zhluboka vdechl její zvláštní, ale přitažlivou vůni. A napadlo mě, proč jen pít krev. Když už má umřít, tek z ní vezmu vše na dotaz. Naco plýtvat, zvlášť tak dobrým a výživným životem? Tudíž jsem se rozhodl jí úplně vysát. A tím ne myslím jen to tekuté a rudé a teplé... Zhluboka jsem se nadechnul a začal její sílu lehce uchopovat. Mentálními chapadélky. Bylo jí málo, zoufale málo. Sklonil jsem se Meye k krku a zakousl se. A ve chvíli, kdy mé zuby projely její kůží se stalo něco nečekaného.

Meye zasténala. Ale byl to velice intimní a velmi slastný vzdech. Ruce se jí zachvěly a objaly mě okolo krku, stejně jako její krásné pevné nohy kolem mého pasu. Zaklonila hlavu a pootevřela - teď spíše labužnicky - rty. Pořádně jsem se zakousl, abych se dostal až k teplé proudící krvi v tepně a Marie pootevřela oči. Přes triko jsem cítil její bradavky - byly ztvrdlé, jako dva malé hroty. Byla sakra vzrušená. A živá. Obdivuhodně živá na to, že má být víceméně mrtvá.

A pak jsem to ucítil. Síla jejího života proudila do mě, ale zároveň mými zuby něco proudilo do Meye. Energie. A přitom ale neubývala. Mě ne. Jí také ne. Hell, co se to děje? pomyslel jsem si zoufale, ale bylo to ale zoufalství člověka, který je právě poučován o pravdách, které nejsou pravdami, přestože jim dlouhá staletí věřil. Nebylo to už zoufalství člověka těsně před smrtí.

Zabořil jsem Meye ruku do vlasů a ona mi zaťala drápy (ano, opět drápy) do zad. Zavrčel jsem. Nevadilo mi to, právě naopak. Cítil jsem, že začínám mít erekci. Zvedl jsem druhou volnou ruku proti Baronovi a jeho další blesk se odrazil od psychického štítu. Meye se ke mě přitiskla a ze rtů jí splynul vzdech.

,,Co mi to děláš, Eriku? Co jen to děláš? Ale ať je to cokoliv, nepřestávej, prosím nikdy nepřestávej..." šeptala ochrapěle a z očí jí kanuly slzy. Slzy rozkoše. A v tu chvíli jsem to pochopil. My obcovali. Obcovali s energiemi. Ale na úrovni, jakou jsem nikdy nepoznal.

Amua. Ano, byla moje amua. Teď to bylo jisté. Ale jak?

Pohlédl jsem na její prsten a on zazářil. Pak se náhle rozprskl... a pod ním se objevil jiný prsten. Můj prsten. Prsten mého rodu. Pootevřel jsem ústa, špičáky mi povyjely z Meyenina měkého krku a ona se zachvěla.

,,Jak jsi mohla vědět, jak jen jsi už tehdy mohla vědět, že budeme sví? Že budeme mít afer? Jak?" zašeptal jsem a olízl si rty. Poté jazykem přejel přes ranku na Meyenině krku a zahojil ji. Nezbyla ani jizvička. Afer, nejčastěji spojení dvou Vznešení.

...............

,,Přeci jen sis to rozmyslel, orau?" krátce a laskavě se zasmála Meye. Ostře jsem se nadechl a z ruky téměř vytrhl klíč, který mi Meye podávala. Hned jak jsem mohl, položil jsem jí do postele. Oblečenou. V botech. Otevřel jsem jí okno a rychle odcházel.

,,Neodcházej, fermonelle!" v hlase Meye tehdy zněla nefalšovaná bolest, až jsem se musel zarazit s rukou na dveřích. Byl jsem zmatený. Toužil jsem zůstat. Avšak něco v chování Meye mě (děsilo) znepokojovalo.

,,Nemůžu tu zůstat. Stala by ses mou amua. A to nemůžeš... nemůžeš..." šeptl jsem tehdy tiše, aby Meye v mém hlase nerozeznala úzkost. Naštěstí mě Meye při odchodu už nezarazila. Při letmém pohledu při zavírání dveří jsem viděl, jak ležela v posteli se zavřenýma očima. Nemůžeš se stát mou amua, drahá Meye, protože já nedokážu být dobrým fermonelle. Nedokážu...

...............

Meye to totiž už dávno věděla. Věděla to už tehdy, než jsem musel odvézt Melihala pryč z dosahů Lovců. Ano, to byl ten vlkodlak, kterého Meye málem zabila při svém prvním velkém Lovu. Ano, to byla ta má mise.

,,Eriku... Eriku..." Meye byla jako sfetovaná. V očích měla hořečnatý lesk a pohled měla upřený do dálek, ke kterým nedosáhnu ani já. Ale zároveň byl děsivě přítomný, přestože jsem věděl, že nevíidí to samé, co já. Jemně jsem jí opřel o zeď do sedu, schoval jsem jí za velý kus zdi. Byla malátná. Přestože jsem jí energii vracel, stále tu byl fakt, že jsem jí pil krev a ta jí teď chyběla. Otočil jsem se k Baronovi.

I on měl dobře vyvinutá smysl pro to, kdy utéct a začal mizet. Pomalu jsem se k němu přibližoval, na tváři krutý úsměv. Narozdíl od duchů, když jsem se nasytil, mohl jsem energii spotřebovat hned, nemusel jsem jí absorbovat. Kráčel jsem k duchovi a pomalu míjel realitu i nicotu i přechody dimenzí. Šel jsem tam, kam utíkal Baron. A ten se strachem v očích utíkal hlouběji do Království Hell, i když věděl, že už mi neuteče.

,,Jsi bastard a bezcitný hajzl." zasyčel a propadl se o dvě hlubiny dimenzí níže. Následoval jsem ho s klidem tak stejným, s jakým on se chytal zabít mě.

,,Ano. Ale to jsi přeci věděl vždy."

,,Nemůžeš s ní mít afer. Je pro tebe moc špinavá. Vždyť je to jen zatracená Lovkyně. Není ani Vznešená!" křikl duch. Panikařil a když se propadl o další vrstvu dimenze, následoval jsem jej takřka líně, přestože jsem začal pociťovat mrazivost Království mrtvích.

,,Je Vznešená." poupravil jsem jej jemně a dravě se usmál.

,,Ty parchante." zasyčel Baron. Otočil se na útěk, ale jedním jednoduchým směrováním myšlenek jsem jej svázal. V Království duchů to bylo trochu jinak, než ve světě smrtelníků. Zde se nevládlo těli, ale myslí. Přesněji úmysly. Jednoduše myšlenkami.

,,Stejně je jen nižší Vznešená nebo prašivý kříženec." zavrčel Baron. Vycenil jsem zuby. To jsem věděl. A já měl na víc. Já, potomek nejstaršího rodu Vznešených, čistokrevný vyšší vznešený jsem si mohl vzít i samotnou dceru nynějšího Temného kněze. A přesto jsem se neúmyslně spojil s Meye, ze všeho nejspíše kříženkou. Tak zničím naši krev, zničím to, co Vznešení slepě následovali. Se mnou by skončil poslední Vyšší čistokrevný Vznešený. I když i o tom se dá polemizovat. Nejsem tak trochu také kříženec, když má matinka byla elfka? A navíc také kříženka?

,,Ale já jsem také čisté spojením dvou ras. Dokonce dvakrát." broukl jsem ospale. Slovo kříženec se mi nelíbilo. Označovalo mě jako zvíře. Došel jsem k duchovi a on se na mě vztekle otočil. Rozhodl se bojovat. Ale já teď nechtěl bojovat. Já to chtěl prostě ukončit. Má ruka bleskurychle vystartovala a sevřela střípek Barona, jenž si říká jádro duše. A Baron čekal. Čekal, až jej rozdrtím a on bude moci v posledním mocném útoku vypustit veškerou svou energii a k tomu i zbývající život. Neodejde přeci aniž by mě pořádně zranil. Toto bylo oboustranné a mnou naprosto akceptované. Vlastně by mě zklamalo (a byl bych na sebe naštvaný, že jsem se tak dlouho zahazoval s někým takovým), kdyby to neudělal.

Kousl jsem se do dlaně a nechal na střípek dopadnout kapku své krve. Baron zaječel bolestí a já líně kouzlil. Zatavoval jsem jej do mé vlatní krve.

,,Ne, neodejdeš na věčnost, ty hloupý odpade vesmíru. Má amua bude potřebovat ducha, než přejde do konečné podoby a ty jsi přímo ideální. Skoro tak silný, jako duch, kterého jsem při přeměně pozřel já."

Duch neodpovídal. Už nemohl. Ale já škodolibě vyslovil tu pravdu, která byla velmi nebezpečná. Vyslovil jsem jméno svého ducha. Kdyby se Baron někdy dostal ven, mohl by mě tím oslabit. Ale to se nestane.

,,Můj duch byla tvá milovaná Vendetta." šeptl jsem. Duch nereagoval. Nemohl. Přesto jsem měl pocit, že v ruce svírám tíživý smutek. S broukáním jsem se vrace do reality. Meye potřebuje ošetřit. Teď, když vím, že s ní budu spojený velmi dlouho (přesněji do doby, dokud se jí nestane nějaká nehoda), musím se o ní pořádně postarat. Ze všeho nejdříve zjístit...

Dorazil jsem na místo, ze kterého jsem odešel. Meye tu nebyla. Na místě, kde předtím ležela byl malá šmouha krve v místě, kde měla krk a na něm můj kousanec. Zlá předtucha mi zachmuřila obličej a já si povzdechl.

,,To děvče je snad stále ještě Lovkyní..." povzdechl jsem si. Možná že spolu nebudeme moc dlouho. Možná že dokonce velmi krátce. Suše jsem se zasmál. ,,Ubohá Meye. Právě sis podepsala rozsudek smrti."

.........

Meye:

Hell, Hell, ty zatracená čubko, jak jsi mohla.. ?! Jak.. ?! Klopýtala jsem po ulici, narychlo si zavazovala provizorní obvaz na poraněné ruce. Úlomek skříně se mi zabodl do paže. Třásla jsem se. Hell, Erik byl (je) upír! Upír! Fuj! A co více, byl na Základně! Kolik času měl na to sesbírat důležité informace o naši obraně, rozestavení, slabinách... a já nevím čeho ještě?! Jednoduše důležité strategické informace... ! Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že je Erik upír jen v oblasti Loki. Proč? Jednoduše... Loka nesmí zabíjet! A pokud by Erik byl "hodný Loka", minimálně by... já nevím, pil krev ze sáčků? Krev dárců? Hell, me je zle!

Bylo mi do breku. Jak je možné, že si nemůžu (nedokážu) najít přátele mezi obyčejnými lidmi? A pokud už je najdu, ta je nedokážu.... plně mě zasáhl i fakt, že Chris je mrtvý. Zapotácela jsem se.

...............

,,Miluju tě, Meye, tak moc tě miluju...." broukl Chris a jemně mě políbil na bolavý krk. Mé hrdlo narozdíl od jeho nebylo zvyklé na každodenní zpívání. Proto se o mě teď Chris staral, udělal mi horký čaj s medem, zabalil mě do dek a rozmazloval mě.

,,Řekni mi to za dvacet let, až tě budu mít plné zuby, komediante." zabručela jsem láskyplnně. Chris mě se smíchem políbil.

...............

do očí se mi draly slzy, ale násilím jsem je potlačila. A tu mi v mysli bleskla jiná, úplně rozdílná vzpomínka. Jedna hodina Mystiky. Ani nevím proč.

...............

Stála jsem před Erikem a konečky prstů jsme se dotýkali. Zkoušeli jsme úroveň své moci. Tehdy při mé přijímací zkoušce jsem se vyšplhala až na bílý. Teď jsem jím disponovala. Erikova ruka zářila jasným bílým plamenem. Mou ruku obaloval stejný, jen o něco málo slabší. A hodně mě vyčerpával. Gabriela se přestala věnovat Davidovi a otočila se na mě.

,,Neměla by jsi se pokoušet o černý." odvětila varovně. ,,I skok o dva stupně je na jeden den dost." dodala. ,,Navíc - bílý je tvůj strop. Pamatuješ? Při prvním vyvolání plamene jsi dosáhla až na bílý... avšak černý je pro tebe moc..." odvětila unaveně. Otočila jsem se na ni a probodla jí pohledem. ,Ale teď už to dokážu...' říkala jsem jí v duchu. ,Teď už nejsem sama...' cítila jsem Erikovu jemnou a pevnou ruku na své. Byla teplá. Hřejivá. Byla to má jistota.

,Už jsem jednou zemřela, pamatuješ?' pokračovala jsem v bezhlesné domluvě s Gabrielou. ,Teď jsem někdo jiný. Úplně jiný. Silnější.'

,,Marie... !"

Zasyčela jsem a tím Gabrielu přerušila. Roztáhla jsem prsty do vějíře a tlakem donutila k tomu samému Erika.

,,Já..." pokračovala jsem už mírněji a vcelku klidně.

,,Nechci..." pokračovala jsem. Propletla jsem prsty s Erikovými a prosebně se na něj zadívala. Povzdechl si a...

,,Přestat." dokončila jsem vzrušeně. Erikova ruka zaplála černým plamenem a já to uchváceně pozorovala. Podívala jsem se na naše spojené ruce. Můj plamen pomalu šedl, řekla bych že téměř neochotně. Barvy dvou plamenů nad našima rukama tančily. Možná že bojovaly. Rozhodně se ale nemísily. Zavřela jsem oči. ,Změň se!' rozkázala jsem v duchu. Toužebně jsem si to přála a přestože jsem byla vyčerpaná, dala jsem do toho vše. Prosím... Pootevřela jsem oči a uviděla to. Černý plamen, stejný jako Erikův. Srdce mi radostně poskočilo. Možná až na to, že byl malý, strašně malý, jakoby nemocný. Pousmála jsem se. A pak omdlela.

I tehdy byl první po probuzení, koho jsem viděla, on. Erik.

...............

Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Už jsem nemohla. Proč Erik? Proč musí být můj nejlepší (a pravděpodobně jediný opravdový věrný) přítel upír?! Držela jsem se za bok, v kterém mě píchalo a snažila se podél stěny nesvést do sedu. Už bych se nepostavila. Mrzelo mě to. Vše, co se stalo. Erika... jsem měla dost ráda. Co bych dala za to, aby bylo vše jako předtím. Avšak teď... budu muset za Radou, ta vyhlásí hon na Erika a zároveň obranná opatření a...

,,To od tebe bylo hloupé, Meye, velice hloupé rozhodnutí." pronesl melodický hlas a ve mě hrklo.