14. března 2011
1) tohle jsem nikdy nedělala. Myslím tím "deníčkování". Nevím, co mě to popadlo, že jsem začala.
2) nejsem v tom dobrá. Jednoduše píšu, co mi přijde na (slinu) klávesnici.
3) nechci, aby si někdo myslel, že teď budu "deníčkovat" pravidelně. Jednoduše se mi jen líbí, co jsem napsala do úvodu a nechci, aby se to smazalo, až budu dělat nový.
Lidi, mám takový problém. A ten se nazývá: nechuť. Začínám pochybovat o tom, zda pokračovat ve VST. Možná to je úžasná povídka, kterou čte hodně lidí, ale trápí mě, že... nedokážu překvapit. Vážně, buďme upřímní, a zeptejme se sami sebe: Kdy naposledy jsem vás v této povídce něčím překvapila? Proto jsem se rozhodla pověsit do menu jednoduchou anketu. Budete mít na výběr několik odpovědí a je jen na Vás, jak odpovíte. Avšak (Ano, to avšak, na které všichni čekáme) ná na ikonku: Ukončit v další kapitole... přednastavím dvacet hlasů. A pokud tato odpověď nebude dokonce měsíce přehlasována, tak s VST končím.
Prosím, nezlobte se na mě za to, ale myslím, že VST už není to, co bývalo. A i kdybych s ním skončila, nemusíte se bát, že bych svět Lovců zavrhla. Rozhodla jsem se totiž navázat na povídku jinou, avšak chronologicky před ní. Bude o předcích Meye. Byla bych ráda, kdyby jste si to přečetli, pokud to začnu psát. To je k tomuto tématu vše.
A teď trochu z mého života, nebojíte se číst.. ? 
Včera jsem byla večer se projít se psem. Do lesa. Možná jsem šílenek, který jen čeká, než mu někdo podřízne hrdlo, nebo ho v křoví znásilní (popřípadě oboje), ale já nemohla odolat. Šla jsem okolo toho (temného) lesa a ucítila jeho charakteristickou vůni. A musela tam vejít. Vážně musela. Jako by mě něco popadlo. Neváhala jsem ani minutu, prostě jsem se otočila a vešla tam. Srdce až v krku..
..a postupem času a čím hlouběji jsem v lese byla...
..tím méně jsem se ohlížela po někom neznámém, po neexistující temné postavě, která by mě měla sledovat. Zvedla jsem pohled od země ke hvězdám (jak moc jsem si přála znát více souhvězdí, než jen Velkou medvědici..
A ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se přestala bát. Nejspíše to přišlo postupně, ten strach, nervozita, napětí ze mě odplouvalo s každým krokem, který jsem udělala. Byl to naprosto kouzelný okamžik a já ho asi nedokážu popsat slovy. Ta ulehčenost. Svoboda. Víra, že se mi nic nestane. Už jsem jen čekala na světla v dálce, která mě zavedou do nějakého jiného světal.
Z toho omámění jsem se dostala těsně před koncem lesa. Fatyma (můj pes) vystartoval po šustnutí v trávě a já si domyslela, že to byl asi králík či srnka. Chytila jsem jí za srst za krkem a pevně držela, jinak bych jí už neměla v té tmě a lese šanci chytit. Pak jsem si zase uvědomovala realitu, zase mi došla všechna nebezpečí, stočila jsem pohled od hvězd (všude bylo černo a jen nahoře temně inkoustové nebe. Když jsem se tak dívala vzhůru, vypadalo to, jako by se koruny stromů, černé oproti nebi, po hvězdách natahovaly...) a rychlým krokem vyšla ven. A tam, mimo les, jsem pocítila těžkou tíhu reality a cítila se o něco ochuzená. Znáte ty okamžiky naprostého štěstí, které jednou za čas máte. Tak jsem se cítila i já, přestože v tom bylo hodně melancholie. Přála jsem si, abych tam mohla být navždy.
Mám nový kabát! (Páni, ta myšlenka je tak nesouvislá s tím textem předtím, až jsem se sama šokovala..
Ale to jsem odbočila, chtěla jsem vás upozornit na anketu a to jsem, tuším na začátku, už udělala. Ještě jednou, nebuďte na mě naštvaní. Já vás přeci jen ráda mám taky.. !
Co tak přidat ještě obrázek týdne.. :D Ano, už asi opravdu začínám bláznit.. xD
deviantart.com
Zdá se, že Váš čím dál více blouznící drahoušek Moira