Deníčkování?

14. březen 2011 | 12.58 |

14. března 2011

1) tohle jsem nikdy nedělala. Myslím tím "deníčkování". Nevím, co mě to popadlo, že jsem začala.
2) nejsem v tom dobrá. Jednoduše píšu, co mi přijde na (slinu) klávesnici.
3) nechci, aby si někdo myslel, že teď budu "deníčkovat" pravidelně. Jednoduše se mi jen líbí, co jsem napsala do úvodu a nechci, aby se to smazalo, až budu dělat nový.


Lidi, mám takový problém. A ten se nazývá: nechuť. Začínám pochybovat o tom, zda pokračovat ve VST. Možná to je úžasná povídka, kterou čte hodně lidí, ale trápí mě, že... nedokážu překvapit. Vážně, buďme upřímní, a zeptejme se sami sebe: Kdy naposledy jsem vás v této povídce něčím překvapila? Proto jsem se rozhodla pověsit do menu jednoduchou anketu. Budete mít na výběr několik odpovědí a je jen na Vás, jak odpovíte. Avšak (Ano, to avšak, na které všichni čekáme) ná na ikonku: Ukončit v další kapitole... přednastavím dvacet hlasů. A pokud tato odpověď nebude dokonce měsíce přehlasována, tak s VST končím.
Prosím, nezlobte se na mě za to, ale myslím, že VST už není to, co bývalo. A i kdybych s ním skončila, nemusíte se bát, že bych svět Lovců zavrhla. Rozhodla jsem se totiž navázat na povídku jinou, avšak chronologicky před ní. Bude o předcích Meye. Byla bych ráda, kdyby jste si to přečetli, pokud to začnu psát. To je k tomuto tématu vše.

kočka

A teď trochu z mého života, nebojíte se číst.. ? 
Včera jsem byla večer se projít se psem. Do lesa. Možná jsem šílenek, který jen čeká, než mu někdo podřízne hrdlo, nebo ho v křoví znásilní (popřípadě oboje), ale já nemohla odolat. Šla jsem okolo toho (temného) lesa a ucítila jeho charakteristickou vůni. A musela tam vejít. Vážně musela. Jako by mě něco popadlo. Neváhala jsem ani minutu, prostě jsem se otočila a vešla tam. Srdce až v krku..  Byla tam tma jako v pytli a já viděla tak dva metry před sebe, více ne. Možná to zkreslovalo ještě to, že špatně vidím do dálky. Tak jsem šla, pozorně naslouchala zvukům lesa, zda něco neuslyším...
..a postupem času a čím hlouběji jsem v lese byla...
..tím méně jsem se ohlížela po někom neznámém, po neexistující temné postavě, která by mě měla sledovat. Zvedla jsem pohled od země ke hvězdám (jak moc jsem si přála znát více souhvězdí, než jen Velkou medvědici.. 

gif"> )...
A ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se přestala bát. Nejspíše to přišlo postupně, ten strach, nervozita, napětí ze mě odplouvalo s každým krokem, který jsem udělala. Byl to naprosto kouzelný okamžik a já ho asi nedokážu popsat slovy. Ta ulehčenost. Svoboda. Víra, že se mi nic nestane. Už jsem jen čekala na světla v dálce, která mě zavedou do nějakého jiného světal.  Byla jsem pohlcená. Pohlcená svou uměleckou a tvořivou dušenkou, která se obvykle jen lehce dotkne hladiny mého sebeovládání - při psaní. Tam v lese, v té tmě, když jsem cítila strach (někde uvnitř sebe, ale moc vzdáleně, abych si ho nějak uvědomovala), ale překonala ho a cítila proto radostně vzrušení... Tam jsem si uvědomila, jak moc bych chtěla být jiná, než jsem. Jak stereotipní a šedý mám život. Jak moc bych chtěla mít opět přítele, kterého bych milovala. To jsem si ale uvědomila až potom, co jsem vyšla z lesa a bojácně se po temné hradbě kmenů stromů ohlížela. Nepamatuju si, co jsem si myslela cestou lesem. Já... úplně mi to vypadlo. Mám okno, postřehnu jen temné záblesky stromů (černých, děsivě černých, a když si na to vzpomenu, otřesu se, přestože v noci to ve mě vzbuzovalo euforii) a záblesky temně modrého nebe posetého hvězdami. Vůbec není pravda, že jich je nějak mnoho. Ani náhodou. Je jich vlastně celkem málo. Hrstka. (Možná se vám to zdá jako do-nebe-volající-hovadina, ale mě to tak prostě přijde.. ) A každá (hvězda) je jedinečná, individuální a má své místo na tom obrazu, který patří mezi to málo dokonalých děl. Pak je tu další varianta. Hvězd není málo. Jen já kvůli své krátkozrakosti viděla jen ty největší...  Střípek z těch myšlenek (které mi chaoticky vířili v tom lese hlavou) je, že se mi zdálo, že ten les je desetkrát - ba - stokrát větší, než za dne. Ta cesta skrz les se mi vážně zdála MOC dlouhá.
Z toho omámění jsem se dostala těsně před koncem lesa. Fatyma (můj pes) vystartoval po šustnutí v trávě a já si domyslela, že to byl asi králík či srnka. Chytila jsem jí za srst za krkem a pevně držela, jinak bych jí už neměla v té tmě a lese šanci chytit. Pak jsem si zase uvědomovala realitu, zase mi došla všechna nebezpečí, stočila jsem pohled od hvězd (všude bylo černo a jen nahoře temně inkoustové nebe. Když jsem se tak dívala vzhůru, vypadalo to, jako by se koruny stromů, černé oproti nebi, po hvězdách natahovaly...) a rychlým krokem vyšla ven. A tam, mimo les, jsem pocítila těžkou tíhu reality a cítila se o něco ochuzená. Znáte ty okamžiky naprostého štěstí, které jednou za čas máte. Tak jsem se cítila i já, přestože v tom bylo hodně melancholie. Přála jsem si, abych tam mohla být navždy.


Mám nový kabát! (Páni, ta myšlenka je tak nesouvislá s tím textem předtím, až jsem se sama šokovala..  Mluvím o novém desingu blogu.. :)) Nelíbí se mi nejvíce ze všech, které jsem udělala, ale když už jsem se s tím tak dlouho kašlala, tak alespoň budu předstírat, že jsem z něj na větvi.. :D

Ale to jsem odbočila, chtěla jsem vás upozornit na anketu a to jsem, tuším na začátku, už udělala. Ještě jednou, nebuďte na mě naštvaní. Já vás přeci jen ráda mám taky.. !


Co tak přidat ještě obrázek týdne.. :D Ano, už asi opravdu začínám bláznit.. xD

fishhair_by_CrankBot
deviantart.com


Zdá se, že Váš čím dál více blouznící drahoušek Moira

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Deníčkování? mixx 15. 03. 2011 - 12:32