Moira | #7.0

Večer jsem došla do svého bytu (malá garsonka s výhledem na špinavé ulice Zkaženého města) a nejprve vše zkontrolovala. Teprve pak jsem vypustila své pokémony. Flareon, líná jako vždy, zamířila rovnou ke křeslu a v něm se uhnízdila. Vulpix nadšeně vyskočil a začal prostor kontrolovat. Co kdyby se něco za naší nepřítomnosti změnilo, že?

Popravdě jsem s ním dnes ten sentiment sdílela. Ale zatímco on byl hravý, já surfovala na hraně paranoie.

"Kdyby někdo přišel, schovejte se," nařídila jsem jako vždy a vydala se zaplatit nájem a ukončit smlouvu. Jaké štěstí, že mě pokécid přeplatil, jinak bych nejspíše neměla na uzavření smlouvy a zaplacení pokuty za předčasné ukončení a navrch bez nějaké dřívější upozornění.

Přese vše jsem však měla na toto místo hřejivé vzpomínky. Domovník mě sice takřka nenáviděl (věděl čím se živím a stále mi neodpustil, že jsem mu nepodržela), další troška nepříjemností v mém už tak dost šedivém životě, ale... v tomto bytě jsem se po matčině smrti postavila na nohy. Naučila se žít sama za sebe. A pak tu byl Major, který mě na sedačce u nízkého konferenčního stolku naučil vše, co jsem o bezpečnosti mohla umět.

Pousmála jsem se. Nikdo nemohl říct, že jsem stále nebojovala.

Všechny mé věci se vlezly do jednoho batohu. Vybavení pro eskortní služby naplnily větší kufr. Ale nejvíce místa zabraly krabice s věcmi pokémonů. Samozřejmě že ano.

Teď kontaktovat pár lidí, kteří mi dlužili službičky. Svést Turistu ze své stopy. A doufat, že má můj pokécid dobrou ochranku, jelikož ji ten sadisický bastard zcela jistě bude udržovat na špičkách.

*

Za šest dnů mi zavolala Goldeen. "Volal ten tvůj," odvětila jen. Unaveně jsem zavřela oči a opřela se o kuchyňskou linku.

"A?"

"Vezmeš to."

"Gol –"

"Sakra holka, ty to vezmeš, i kdybych tě tam měla dotáhnout za ty tvý fajnový pačesy. Nabídl 2000PK na hodinu. Počítej se mnou. Dva litry krát čtyři hodiny, 8k a dvacet procent z toho je 1600PK do mé kapsy. Takové příjmy s nemohu dovolit prostě jen vyhodit z okna."Chvíli bylo ticho."Bereš to," pronesla Goldeen. Další okamžik ticha, kdy mi pomalu docházelo to, co mě mělo napadnout hned. Mě, která tak lehce čte lidi.

"Tys mi to nenabídla jen kvůli prachům," hlesla jsem a okamžitě se cítila o několik stupňů hůře. Vždy jsem byla Goldina pojistka. Brala jsem to, na co jiná děvčata neměla odvahu. Zákazníci se mnou byli spokojení a vyžadovali si mě. To dokonale vyvažovalo ten jednorázově vysoký výdělek. Možná i více.

"Ne, kvůli prachům ne," souhlasila po chvíli. Do očí se mi draly slzy.

"Já..."

Má šéfová mě přerušila diktováním adresy a jiných detailů ohledně schůzky. Nahrála jsem si to do PMobilu, jelikož je na mě Goldeen chrlila na hranici přijatelné rychlosti. Pak mi to bezeslova položila. Stála jsem a zírala na telefon ve své ruce.

Brala na mě ohled, když mi bylo zle z pomocníka. Dávala mi zakázky tak, abych nepracovala déle než čtyři hodiny v kuse. Dokonce mi koupila nový moderní telefon, i když se vymlouvala na to, že mi odkládala peníze (místo dvaceti dvacet jedna procent, což je blbost, jelikož jsem peníze přepočítávala, než jsem odešla) a tak dále.

Cítila jsem se jako ta největší svině pod sluncem. Ve svém plánování jsem se nad osudem své šéfové ani na chvíli nepozastavila. Už jsem ji odepsala.

Byla jsem až tak cynická a bezcitná?

Svalila jsem se na postel a plakala. Dlouho. Po dlouhé chvíli mi do nohy strčil Vulpixův čumák. Chtěl mě utěšit. Vzala jsem si jej do náruče a plakala dále.

*

O sedm hodin později jsem nastupovala do luxusní černé limuzíny. Ta mě odvezla do luxusní vily. A v té na mě čekal muž.

"Přeji pěkný večer," pozdravila jsem klidně. Jako bych něco podobného dělala každý den.

"Dobrý večer, Zukyo," přivítal mě přátelsky pokécid. "Představil jsem se vám vůbec? Jmenuji se Machary Jora." Vypadal strašně unaveně. Při našem prvním setkání nevypadal zdaleka tak staře. A... na hlavě neměl ani vlas. Snažila jsem se na to nezíral. Vždyť před týdnem měl plno vlasů! A není zas tak starý! Určitě ne na plešku! Avšak to nebyla jediná známka toho, že vypadal tak nemocně. Shodil. Ještě minule byl tak trošku při těle, teď však byl hubený. Hubený v tom horším slovasmyslu, oblečení na něm doslova viselo. Tváře měl propadlé a měl černé stíny pod očima. Pohled měl nepřítomný a jako při horečce.

"Těší mě, pane Joro," lhala jsem hladce.

*

Ráno jsem se probrala a cítila, jak mi v náručí oddechuje mužské tělo. Bylo to zvláštní. Naposledy jsem s někým sdílela postel v desíti letech. S mámou.

Opatrně jsem vylezla ven a protáhla se. Vulpix v nohách postele zvědavě zvedl hlavu, zatímco Flareon široce zívla. Mimochodem mi tím připomněla, že bych jí měla koupit ty žvýkací kostičky na čištění zubů. Trošku mě poděsilo, když jí ke konci utekl malý jazýček ohně. Začadilo to bílé nadýchané peřiny a chvilku se z nich kouřilo. Mírně jsem ji za to pokárala a došla k oknu. Poodhrnula jsem závěs. Venku svítí slunce. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Došla jsem do koupelny a tam našla obálky. Tři.

V první byly peníze. 24 000PK v hotovosti. Málem to se mnou seklo.

V druhé obálce (která mimochodem určitě stála více, než výdaje na mou stravu za celý týden), byly instrukce, co mám dělat, jestliže chci odejít a Machary bude ještě spát.

Ve třetí obálce, otevírala jsem ji cela napjatá, byla prosba o to, zda bych se nestala jeho pečovatelkou. Těžce jsem si povzdechla. Nabízel mi tisíc PK na hodinu plus ubytování a strava. To se v podstatě nedalo odmítnou.

Umyla jsem se, oblékla, upravila. Dala jsem si na tom záležet. Dělala jsem to pomalými, ale pečlivými pohyby. Pak jsem vzala pokémony a odešla. Pěšky, přestože mě Machary nabádal, ať nezapomenu odjet limuzínou. Instrukce jsem však ignorovala. Byl to osamělý výkřik vzdoru, odpověď na jeho delikátní machinace.

A také jsem chtěla očekovat jeho perimetr.

Šla jsem ulicemi Chovatelského ostrova I. a tušila, že dnešním dnem se vše definitivně mění. A jako bych to chtěla plně stvrdit, uviděla jsem banku. Pozměnila jsem směr. V kapse jsem měla 24 000PK. Ve Zkaženém městě bych si nedovolila s takovou částkou jen tak jít ulicemi. Lidi mají až kouzelnou schopnost vycítit, kdo má u sebe větší hotovost. Avšak na Chovatelském jsem se cítila bezpečněji, když už ne úplně v pohodě. To neznamenalo, že jsem si na okolí nedávala pozor.

Byl tu ještě Turista, nakonec.

"Kocoure, kocoure..." zamumlala jsem, když jsem procházela kolem kašny.  Hodila jsem do ní minci. Ne pro štěstí, naopak. Pro kliku, kterou jsem měla. Z děvky každým coulem na pečovatelku. Z udřené mladé holky bez jakýkoliv iluzí na holku s trochu optimističtější budoucností. Možná budu muset přes noc nosit masku matky, avšak... zažila jsem si horší. Mnohem. V některých ohledech.

Kdyby mi Kocour tehdy nedal tu Pokékartu, kdybych se nezdržela v bance, kdyby mi neuplula loď, kdybych se nerozhodla pracovat... Toto by se nestalo. Macharymu by zahřívalo postel jiné děvče, kterému by to myslelo a umělo by se chopit šance, já bych pořád byla jen vyškolená společnice.

A neměla bych tak dobré stání. Byl to nepředvídatelný prvek, který mi pomůže Turistu, nakonec, srazit do kolen. A s trochou štěstí jej poslat plavat kanálem obličejem dolů.

Stačí už jen podepsat pár smluv. Za chvíli budu plnohodnotná trenérka, díky bance. Poté další malý podpis a ze spisu zmizí "společnice" nahrazené slovem "pečovatelka". Budu obyčejný, průměrný, slušný člověk.

Proč jen se mi to vše zdá tak neuvěřitelné? Jednoduché? Právě se mi plnil můj sen. Měla bych jásat! Tak proč se cítím pod psa?

Vešla jsem do banky a zamířila ke svému bankéři.

"Tak jsem tu."