A je tu ta nudná část, kterou jsem chtěla přeskočit, ale zjístila jsem, že nevím, jak psát v této povídce dále, takže raději přidám alespoň toto. Kapitola je krátká, jelikož jsem vůbec neměla čas na psaní... no doufám, že se vám aspoň trošičku bude líbit tento úryvek.. :) m.
1836. noc p.r.
Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika
První hodina s mou třídou. Ačkoliv to dopadlo katastrofálně, Anselm mě "donutil" jít na 3. hodinu - magickou teorii. Našel mě, jak se balím a přesvěčil mě, ať nechodím pryč. Ať se nenechám vyhnat. Apeloval na mou hrdost a podnítil mě, ať to Davidovi nedaruju. A tak tu teď sedím.
Všichni mě pokradmu pozorují a mě to znervózňuje natolik, že náhle ani nevím, na jaké hodině jsem. David mě nenávidí a určitě jim kdecos nakukal... potud jsem ještě chování věkově mě blízkých studentů na této škole chápala. Když jsem s nimi strávila nějaký čas, jejich chování se stalo pochopitelnější. Jako například Davidova touha zůstat nějlepším a mě shodit. Protože jsem žena a jsem lepší, i když ne v tom slovasmyslu, v jakém by David čekal. On je totiž stále dítě. Já dítětem bohužel už být přestala. Navždy.
,,Co mi můžete říct k magii... třeba ty nová? Vlastní myšlenku, ne teorii." ozval se hlas a prosákl mi až do myšlenek. Vykolejeně jsem se na muže podívala a došlo mi, že to bude nejspíše učitel. Můj názor?
,,Magie..." zarazila jsem se a uvažovala, jak pokračovat. Ozvalo se posměšné uchechtnutí.
,,To je prosím názor velké Matky rodu." odvětil David jedovatě. Blahosklonně jsem jej ignorovala. A v tu chvíli mě to napadlo.
,,Magie je ženě mužem, milencem, otcem i dítětem. Učitelem i žákem. Je to síla nespoutaná, divoká a vášnivá, zároveň však milosrdná a poslušná. Možná se vám to zdá nemožné a navzájem neslučitelné, ale časem každý z vás pozná, že je to pravda." pronesla jsem k ostatním lehce. Můj hlas se jasně a zvučně nesl třídou. Bylo úplné ticho. Přemýšlela jsem, jak dále.
,,Magie usmiřuje i dělí, léčí, tvoří a miluje. Také však ubližuje (mučí) a zabíjí. Zabíjí krutě i jemně. Rozdrcením i něžnou smrtí ve spánku. Magie nám nemůže dát nový život, nestvoří energii z ničeho, přesto nám může dát mnohem, o mnoho více. Přeze všechny tyto výhody na magii však nesmíme spoléhat. Neměli bychom jí zasvětit celý život..." můj hlas byl náhle truchlivý a děsivě dospělí. Hlas mé duše. Duše, která je několikrát starší, než její křehká lidská slupka. Mávla jsem rukou a vytvořila jednoduchou iluzi. Iluze mě Darien naučil jako první. Nejtěžší bylo je zachytit, aby vydrželi i po ukončení spojení jako obraz. Já nic tak složitého teď nedělala. Jen jsem vytvořila iluzi.
Byla to iluze Padlého. Druhou rukou jsem stvořila jinou iluzi. Toto nebyl ani Padlý, avšak ani čaroděj. Byla to krvelačná zrůda, která pozbyla rozumu a propadla magii, avšak nestala se Padlým. Zrůda, kdysi člověkem, která prahla po smrti a zabíjení a nemohla bez toho žít. Obě iluze byly děsívé. Mávla jsem rukou a nechala ty dvě iluze proplout třídou z opačných konců tak, aby si jí každý mohl pořádně prohlédnout. U Davida jsem dokonce lehkým pohybem konečků prstů zařídila, aby po něm iluze chňapla. Bylo to dětinské, ale udělalo mi to škodolibou radost. Náhle se mi před očima objevil další obrázek. Obrázek mě a Anselma, když jsem se mu schovávala v hřejivém náručí. Iluze, které z opačných stran proplouvali třídou se uprostřed střetly a ve chvíli, kdy jsem pevně sevřela pěsti, vybuchly v gejzíru krvavě rudých jisker.
,,Magie bude náš nejvěrnější přítel, jenž nás nikdy neopustí..." mluvila jsem nepřítomně. ,,Ukáže nám cestu. Bude naším majákem v bouři. Ukáže nám naší jedinou možnou cestu..." Před očima se mi objevili matka a otec, při mém posledním pohledu na ně, jak je mučili. Pak slepý Erik.
deviantart.com
,,Uvědomujete si, vy všichni, kteří chcete bojovat, že je to jen jediná cesta... cesta do Pekla? Je to trnitá cesta do zhouby. Tam každý bojovník, jenž jen slepě nenávidí, směřuje..." truchlivě jsem se odmlčela.
,,Oheň, náš milovaný oheň, nás povleče cestami krve, mrtvých ať už nepřátel, či blízkých a bolesti. Vždy tu bude bolest. Ať už fyzická, tak mentální, ta nás ve skutečnosti nikdy neopustí a my jí po čase budeme slepě následovat, vyhledávat, oslepeni září pozlátka, přitahování světlem a teplem jako můra směřující do plamene svíčky." rozhlédla jsem se okolo, abych se ujistila, že to ostatní chápou tak, jak jsem to myslela. Dle bledých tváří ano. Ale to mi nestačilo. Rozpřáhla jsem ruce a ukázala to nejhorší, co se mi v životě stalo - svou maličkost jsem ale samozřejmě vynechala a zaonačila jsem to jen za další iluzi.
,,Protože.... se pro nás.... magie a bolest stane zvráceným eufenismem. Dokud náš život nezhasne jako plamen svíčky. Každý z vás zabije minimálně jednoho sudého. Hrstka ale bude jako já. Půjde životem a za sebou nechá pokosený zásup mrtvých. ... Až nakonec zmizíme stejně, jako spálené pírko." utichla jsem a ochutnávala dozvuk mých slov. Zadívala jsem se na své ruce, jenž držely zpola spálené péřové pírko. Tak málo mi stačí k iluzi. Pak jsem nepřítomný pohled zvedla k učiteli.
,,Přišla jsem do školy později a vím, jaké to tam venku je. Vím to a jsem s tím smířená. Už nevidím jen pozlátko, vidím i mrtvé, necítím jen vůni vítezství, ale i pach mrtvol. Řekněte, učiteli, povězte mi, definovala jsem magii svými slovy správně? Vylíčila jsem jí takovou, jaká ta děvka je? Je můj názor správný a dost odlišný od teorie?" můj hlas zněl unaveně, strašně unaveně a byl v ostrém kontrastu oproti jasném zapáleném řečnění předtím.
,,Témě dospělá." zabručel učitel rozpačitě. Pak s pýchou dodal: Matka rodu a ve mě poskočilo srdce. Radostí, kterou ale nahradil smutek.
,,Sudí mi vše vzali. Rodinu, rod, pozemky, blízké i příbuzné, statky i movitosti a to nejdůležitější - klid. Magie dosáhla svého. Budu jí slepě následovat a zabíjet. Hurá!" odvětila jsem pochmurně. Pak se hořce zasmála.