VST: Část 35.

5. březen 2011 | 17.16 |

Život? Zatracený domeček z karet. Hroutí se stejně...

Přibližně ve čtyři hodiny jsem to pocítila poprvé. Ten tíživý pocit na hrudi. Strach, odporný strach lepící se mi jako hořká pachuť na patro. Srdce mi divoce bušilo a po zádech mi stékal ledový pot. Vždy to trvalo jen chvilku, ale opakovalo se to v pravidelných intervalech a silně mě to znepokojovalo. Něco je špatně.

Za hodinu jsem už byla tak vystresovaná, že mě Letka vyhodil z hodiny. Omylem jsem totiž dala Romanovi takovou ránu, že jsem mu nejspíše nalomila pár žeber a on letěl tak pět metru dozadu, zastavil se až o zeď. Ruce se mi třásly jako abstinentovi a stejně mi dělalo problém udržet si myšlenku. Neměla jsem Samael ani Mel. Proto mě ta síla vyděsila. Proto mě vyděsila možnost toho, že by to mohl být důsledek nepožívání Samaelu.

Odešla jsem do pokoje a padla na postel. Měla jsem pocit, že se s každou vteřinou blížím k něčemu hroznému, strašnému, destruktivnímu. Chtěla jsem zastavit čas. Netuším jak, ale únavou jsem usla.

Probudila jsem se v sedm hodin, zpocená a napjatá. Řekla bych, že se mi zdála noční můra (a skopaná peřina a prostěradlo to potvrzovaly), avšak nemohla jsem si vzpomenout na nic, kromě nejasných útržků, které byly spíše abstraktvního rázu. Chvíli jsem jen tupě ležela a pak si šla dát sprchu. Dýchala jsem zrychleně a pocit, že je něco zatraceně špatně, už nebyl pocit. Věřila jsem svým intuicím a takhle silná předtucha prostě nemohla být omylem. Jen jsem uvažovala, co se může stát. Napadnou snad Základnu Temní? Stane se něco při velkém Lovu, který je pozítří? Stane se něco mamce?

Myšlenku, že by se něco stalo Chrisovi jsem si nepřipouštěla. Před měsícem jsem na jejich byt položila lehké kouzlo odpuzující Temné, tudíž by měli být v pořádku.

Na Mystice jsem byla ještě roztěkanější, než v Letkově hodině. Měla jsem posilovat svou telekinezi, avšak dopadlo to tak, že poprvé jsem kostku takřka nedokázala zvednout, zatímco podruhé jsem zvědla všechny předměty ve třídě, které nebyly přidělány do země nebo stěn. Vyděsilo a rychle vyčerpalo mě to natolik, že jsem ihned předměty pustila. Většina (věcí i lidí) ve zdraví přežila a ani jsem nikomu neublížila. Avšak i Gabriela musela shledat, že by nebylo v nejlepším zájmu všech přítomných, kdybych zůstala a dále cvičila.Přesto mě ale nepustila do pokoje. Vlastně se zdála ztrápená, ale byl v tom i jakýsi temný pocit zadostiučinění. Zarazila jsem se a na Gabrielu se zaměřila. Ano, nezdálo se mi to. Jemně jsem cítila i její energii. Avšak náhle zmizela a já koutkem oka postřehla, jak se od Gabriely Erik odvrátil. V hlavě se mi to pomalu propojilo. Dokázala jsem číst Gabriele emoce, když jí je četl Erik?

,,Meye.... budeš mi pomáhat s papírováním." ukázala nakonec na svůj notebook.

,,Proč nemůžu jít na pokoj?" zeptala jsem se unaveně.

,,Protože tu budeš do konce hodiny. Nechci aby se ti něco stalo." odvětila Gabriela odměřeně. V překladu: Nechci, abys šla za tím svým umělcem dříve, než můžeš. Ani jsem se tomu nedivila. Gabriela se mě snažila s Chrisem proti sobě všemožně poštvat. Třeba se jí to podaří mým zpožděním. To si myslela ona, ne já.

Avšak i tak na tom bylo něco divného. Gabriela se chovala tak nějak... opatrně. Jako by i ona něco předvídala. Rozhodla jsem se to pustit z hlavy. Půjdu dnes za Chrisem a...

Zarazila jsem se. Nesměla jsem na to myslet. Nesměla jsem na to myslet, jinak by to Gabriela viděla. Zatím si jen připravím ten malý batůžek na nouzové případy.

..........

Nasedla jsem na kolo (motorka je moc hlučná a navíc nemám od Rady povolení si jednu vypujčit, stejně tak auto) a šlápla do pedálu. Špatně se mi dýchalo, jako nějakému astmatikovi.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě a pozdě.

Příliš pozdě.

Proč mi ta slovíčka šeptala v hlavě? Proč se mi před očima objevila vždy, když jsem došlápla dolů? Co to má znamenat? Před Chrisovým panelákem jsem hodila kolo na krajnici a vyběhla.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě a pozdě.

Příliš pozdě.

Dvěře byly vyrvané z pantů, už z dálky jsem cítila krev a smrt. Hrklo ve mě tak silně, až jsem zalapala po dechu a plíce se mi sevřely, nechtějíc pozřít další vzduch. Zapotácela jsem se a klopýtla, avšak zachytla jsem se stěny a potácela se dále.

Krev a smrt.

Boj.

Temní.

Neměli šanci. Lidé.

Obyčejní lidé.

Lidé, které jsem měla chránit.

Vyběhla jsem do schodů. Chris bydlel až na půdě. Možná až tam Temní nedorazili. Ano, určitě to tak bude. Navíc... Chris a ostatní určitě slyšeli křik a zabarikádovali se. Prosím jen, ať nevycházeli.. ! Vždyť nejsou hloupí! Ví, že proti Temným nemají šanci. Ano, pochopili to a teď bojácně čekají v bytě. Nebo možná už jsou pryč. Temní je museli napadnout včera po mém odchodu. Mezitím uběhl den. Ano, dnes tam už nikdo nebude...

Tak proč to tu není zajištěné minimálně Lovci? A proč mi nezavolali?!! Vidění se mi zamlžilo a unikl mi vzlyk, když jsem viděla krvavé stopy táhnoucí se do schodů. Prosím.. ! Prosím, ať jsou v pořádku... škemrala jsem a cítila, že mi slzy zpod víček přetekly. Proč brečím?! Vždyť jsou v pořádku, musí být....

,,Jsou v pořádku!!!" křikla jsem vztekle. Nevnímala jsem byty s vyraženými dveřmi a mrtvé rozseté na podlaze. Viděla jsem jen stopy, které se táhly až nahoru. Už jsem brečela nepokrytě a trhanými pohyby ty neutuchající, velké slzy roztržitě stírala. Oči jsem upírala nahoru.

PROSÍM.. !! Hruď mi svíral tak velký strach, že jsem němohla dýchat. Roztřásla jsem se.

,,Sakra zmizte! Zatracený stopy!" vrhla jsem se na kolena a zuřivě krev čistila. Na schody dopadaly mé slzy. Nemělo to smysl. Moc dobře jsem totiž věděla, co nahoře najdu.

Prudce jsem se postavila a klopýtavě vyběhla. Zhluboika jsem dýchala a stále ještě doufala.

,,Prosím, Hell já tě prosím, neber mi je..." dala jsem si jednu ruku přes obličej a bylo mi jedno, že si tam rozmazávám krev. Stejně jí slzy smažou. ,,Pro-" dech se mi zadrhl v hrdle. Dveře byly pootevřené a já náhle necítila nic. Nic jsem neslyšela, přestala jsem plakat. V uších jsem slyšela šumění a věděla, že nemám daleko k tomu omdlít. Udělala jsem jeden toporný krok vpřed, další a další. A už jsem byla na prahu.

Nejprve jsem viděla Kat. Krásný obličej v masce děsu a bolesti. Celý by byl roztřískaný a zakrvácený. Já se však nad Kat ani nepozastavila. Ani nad Vojtou či Ondrou. Hledala jsem někoho jiného.

Jak moc jsem doufala, že tu nebude.

A zárověň věděla, že to bude i on, kdo mezi nimi bude ležet.

Nevím, zda by nebylo lepší, kdybych jeho roztrhané tělo neviděla. Takhle jsem jen nevěřícně padla na kolena a šokovane vzala zbytky milované osoby do rukou. Sklonila jsem poraženecky hlavu a měla pocit, že asi co nevidět umřu tady stěmi ostatními. Zhnusení a náhlá chuť zvracet se míchala s bezmocí a chutí řvát a brečet.

Jsi Lovec. A nedokázala jsi ochránit ani své nejmilovanější... ten hlas uvnitř mé hlavy byl tak jasný a zřetelný, až jsem myslela, že tu je někdo se mnou. Ale nebyl. Byla jsem tu jen já a mé svědomí. Co to pak jsi za Lovce?

,,Dost!" dala jsem si ruce na uši a zuřivě zatřásla havou. Avšak před hlasem viny se utécet nedalo. Mohla jsem udělat více. Třeba.... já nevím, třeba je nechat sledovat Lovci nebo je nechat pracovat v nějakém Loveckém krámku, kde kromě výplaty dostávají pracovníci i částečnou ochranu. Hell, kolik jsem toho mohla udělat! A co jsem udělala?!!! Jedno jediné trapné kouzlo na odhánění mušek! A kvůli mě...

Milovala jsi ho více než svůj život. A přesto jsi za něj život položit nedokázala...

,,Dost!!!" zmučeně jsem se zhroutila do klubíčka a hystericky plakala. Svět byl najednou tak krutý a drtivý, měla jsem chuť něco rozbít, ale neměla jsem dost síly ani na to pohnout prstem.

Jak jsi mohla, jak jsi mohla.... opakoval hlas.

,,Já to vím! Taky se zatraceně proklínám! Tak zmlkni!!" vřískla jsem nepříčetně a křečovitě semkla víčka.

Sakra milovala jsi je! Milovala a stejně je nechala umřít....

,,Já né... já... ne- ne- nechtěla..." koktala jsem a kolébala se ze strany na stranu. Vztek se vytratil stejně rychle, jako přišel. Válela jsem se v krvi hned vedle zbytků osoby, která dokázala, abych nenáviděla to, co bylo smyslem mého života. Vedle osoby, která mě milovala takovou, jaká jsem. Vedle osoby, které bylo jedno, že jsem nějaká úžasná Lovkyně. Úžasná Lovkyně?

Jak jsi to mohla udělat?

Jak jsi to mohla dopustit?

Jak jsi mohla nechat Temné je zabít?

Slzy mi stékaly po tváři a já nevěděla, co dále. Byla jsem v tuto chvíli úplně nepříčetná. Život se mi zbořil rychleji, než bych luskla prsty. To bylo na mou křehkou psychiku, jenž už i tak stěží držela, moc. Prostě moc.

,,Jak jsi mi to mohla udělat?" šeptl hlas. Záhrobní hlas. Hlas ducha. Hladového ducha. Oči se mi široce rozevřeli. Opravdu toho na mě bylo moc a je to halucinace nebo snad...

,,Chrisi?" šeptla jsem a otočila se.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 35. nyx 05. 03. 2011 - 17:24
RE(2x): VST: Část 35. moira 05. 03. 2011 - 18:46
RE: VST: Část 35. mixx 05. 03. 2011 - 17:41
RE(2x): VST: Část 35. moira 05. 03. 2011 - 18:46
RE: VST: Část 35. isabella 05. 03. 2011 - 18:30
RE(2x): VST: Část 35. moira 05. 03. 2011 - 18:49
RE: VST: Část 35. mousik 05. 03. 2011 - 18:40
RE(2x): VST: Část 35. moira 05. 03. 2011 - 18:50
RE(3x): VST: Část 35. mousik 07. 03. 2011 - 18:42
RE: VST: Část 35. dara 06. 03. 2011 - 15:15
RE: VST: Část 35. faire 06. 03. 2011 - 19:58
RE: VST: Část 35. kristína 06. 03. 2011 - 21:07