#4

"Vulpixi, lišáku," broukala jsem a jednou rukou lovila pamlsky pro ohnivé pokémony. "Nezlobíš se na mě, že ne?" Podbídla jsem mu kousek kostičy a něžně jej škrábala pod krkem. Měl úžasně hebký kožíšek (ano, moje práce) a já se ho nemohla nabažit, když už jsem jednou začala. Vulpix pootočil hlavičku a hodil po mně okem. Rozevřela jsem náruč a zatvářila se kajícně. A ten samolibý lišák samozřejmě nadšené štěkl a do náruče mi skočil. Byl žárlivý, ale také vrtkavý jako štěstěna a rychle zapomínal. Zasmála jsem se a prsty mu přejela po hřbetě. Sametový kožíšek byl teplý a příjemný na dotek.

"Co myslíš, mám už dost, abych praštila se společnicí?" zeptala jsem se. Vulpix mi smutně oplácel pohled. Výmluvná odpověď.

"Máš pravdu, zřejmě nemám," zamumlala jsem a snažila se spolknout pachuť, kterou slova zanechala. Tak mě to unavovalo. Tak jsem to nenáviděla. "Aspoň, dokud nebudu tak ošklivá, že mě nebudou chtíti ani za tmy..." dokončila jsem jízlivě. Vulpix rázně štěkl a zle se na mě podíval.

"Vulpix – vul vulpix! Vul!" Důrazně na mě položil packu. Zmateně jsem se na něj dívala.

"Co myslíš?"

"Vul vulpix!" naznačil čumáčkem východ. Teď už jsem chápala až moc dobře.

"Nejsem dobrá trenérka a všechny zápasy bychom prohráli. Pak bych neměla ani na jídlo," broukla jsem, avšak Vulpix mě důrazným štěknutím přerušil a já se v reakci nevesele zasmála.

"Věř mi, hlad kouše bolestivěji než mráz... dokonce bolestivěji než Flareon!"

Pohled mi padl na pokébanku. Vydala jsem se tím směrem.

*

"Dobrý den, přejete si?" otázal se nápomocně muž. Prohlédla jsem si jej. Byl chytrý – inteligence mu čišela z očí. A nebyl obyčejný pokladní, viděla jsem vizitku s nápisem: Zástupce ředitele. Nejspíše jen na chvilku zaskakoval. Pohled mi sklouzl na jeho ruce. Upravené, bledé, jemné... a tak nějak křečovité. Takové jsou ruce účetních. Těch prošlo mou postelí hodně. A tento nejspíše bude dobrý účetní, když to dotáhl tak vysoko. Ukázala jsem mu univerzální kartu, kterou jsem dostala.

Co jen to Kocour z metra říkal? Jsi chytrá, lištičko? Pokud ano, budeš vědět, co s tím dělat. Co jen mi nechal za překvapení?

"Můžete mi prosím přesně vysvětlit vlastnosti této karty?" zeptala jsem se. Muž si kartu vzal a zasunul jí do počítače. Po chvíli se na mě pokradmu podíval a kartu vytáhl. Nevrátil mi jí však – dokonce ji dal mimo můj dosah! Zle jsem se zamračila.

"Můžete mi říct, odkud tu kartu máte?" zeptal se upjatě.

"Jsem ošetřovatelka. Můj zá – ehm – pacient mi ji daroval."

"Opravdu?" Muž byl nedůvěřivý a já se mu snad ani nedivila. Měla jsem na sobě upnuté černé rifle – módně místy roztrhané – a pulovr s rolákem teplé hnědé barvy, jenž rozhodně nebyl nejnovější. Avšak nebyl vytahaný natolik, aby to vypadalo směšně – to bych si na sebe ven rozhodně nevzala! K tomu vysoké šedé kozačky těsně pod kolena na velmi vysokém a tenkém podpatku. Vlasy stažené v nedbalém ohonu a nalíčená jen decentně – pomocník dělal paseku a bez make-upu jsem vypadala nezdravě bledá. Ať jsem si to nechtěla přiznat či jsem ten fakt ignorovala, nebyla jsem oblečená jako bych patřila do vyšší společnosti. A nikdo mimo vyšší společnost karty nevlastní.

Cítila jsem, jak mi trnou obličejové svaly. Co ten bastard udělá? Byla jsem pitomá. Měla jsem jít k nějakému šmelináři.

"Dokažte to. Chci PIN ke kartě, dále její číslo a nakonec chci vidět pokémona, jelikož je zde napsáno, že vlastník karty je trenér." Nemohl to pronést s větším pohrdáním. Naštvaně jsem přimhouřila oči, ale zároveň se uvolnila, jelikož zde ještě byla naděje. Co by se stalo, kdybych pokémona neměla? Avšak i tak...

"Číslo karty neznám, mám špatnou paměť. Avšak začíná to na 302-1569-1200... a končí 12-759." zamumlala jsem unaveně a zamnula si spánky. Štěstí, že jsem kartu tak dobře studovala a mám velmi dobrou paměť, i když prostřední čtyři čísla si nepamatuju. "PIN vám tak maximálně napíšu do počítače, jako bych chtěla peníze vybrat –" muž by pak shrábl i kartu i PIN a co mu na to můžu říct? Ve skutečnosti vlastně vážně není moje a svého milence najdu stěží, "a pokémon?" Nepěkně jsem se usmála. Arogantně, tak, jako se usmívám na zákazníky, jenž jsou politováníhodně submisivní. Do ruky mi skočil pokéball a na pultě se s blýsknutím objevila spící Flareon. Zívla, protáhla se a tázavě se na mě podívala.

"Stačí to?" sykla jsem ledově a muž zbledl. Začal blekotat omluvy. Chvilku jsem ho nechala dusit v jeho vlastní šťávě, než mě něco napadlo.

"Jako omluvu chci nějaké slevy a bonusy, samozřejmě neodmítnu ani vaši profesionální poradenskou radu a vyslechnu nejnovější trendy na trhnu akcií a individuální akce vaší společnosti." Zkoumavě jsem si muže přeměřovala, zvažovala, jak na tak neslýchané požadavky zareaguje. Jen trhaně přikývl a tvářil se bolestně.

"Vaše karta je univerzální a platná ve všech známých oblastech, pokud budou mít správnou čtečku. Můžete jí platit vše a je bez omezení. Pokud budou vaši rodiče chtít, nedokáží ji sledovat ani vysledovat. Teď na ní máte 2630PK. Když se dostanete na více než 3000PK, banka automaticky spustí fond pro spoření na krizové časy, což zahrnuje nečekané výdaje ohledně majetku, pojištění či hrazení jiných výdajů. 25% z peněz převedou na váš účet a když dáte svolení, což ve vašem nejlepším zájmu doporučuji, banka bude s penězi manipulovat dle svého uvážení oplátkou za 0.5% částky ročně pro Vás. To je standartní postup. Vám nabízím místo nula pěti procent –"

"Patnáct procent," přerušila jsem škodolibě.

"P-prosím?"

"Říkáte dvacet? Ale můj drahý, to je od banky laskavé!"

"Má... prosím, slečno... slečno, nemohu..."

Sledovala jsem jej a napadlo mě, co by na to řekl kocour. Nějak jsem věděla, že by se se mnou smál. A i kdyby ne, nechtěla jsem to vědět. Můj milenec měl v mých představách brilantní smysl pro humor. Ostře mě zakousala samota. Od smrti Majora jsem neměla nikoho, s kým bych si objetí užívala, a kocour z toho nějak udělal umění. Jeho pevné tělo a zároveň něha, s kerou mě držel, mi dávala jak pocit bezpečí tak volnosti. Necítila jsem se s ním, jako by mě chtěl spoutat. Spíše jako by byl můj přístav, vždy ochotný a vždy pro mě.

Přistihla jsem se, nad čím přemýšlím, a zamračila jsem se. Co to sakra dělám?

"Slečno, já opravdu nemohu..." zaslechla jsem. Muži se na čele objevil pot. Teatrálně jsem vzdychla a znechuceně si odfrkla. Instinktivně jsem vycítila, že muž se bojí, že jej nahlásím, a neváhala jsem toho zneužít. Ale zase jsem po něm nemohla chtít zázraky. A tak škodolibá, abych jej připravila o práci, jsem nebyla.

"Tak dobrá, pět procent," odvětila jsem naoko lhostejně a v hlavě mi to kalkulovalo.

"Dobrá." Muž sklesle zavrtěl hlavou, vyhýbal se mi pohledem. Zářivě jsem se usmála.

"Děkuji za spolupráci." Pokývala jsem a unaveně Flareon pohladila. Zvědavě naši domluvu sledovala. Když usoudila, že už se nejspíše nic nebude dít, štěkla a sama se vrátila do ‘ballu. Zeptala jsem se pak na nějaké "kličky" ohledně pokémonů a muž, velice neochotně, bezpochyby proto, jak jsem jej zahnala do kouta, mi řekl podrobnosti o spořícím účtu pro trenéry. Hradilo to takřka všechny výhrady ohledně pokémonů, někdy i více než z poloviny. Když muž skončil se sáhodlouhým výčtem výhod, řekl mi částku, jenž se ročně platila. Pokusila jsem se nevypadat zděšeně. Bylo to 4000PK ročně, 2800PK půlročně a 2000PK na čtvrt roku. Avšak dlouhodobě to výhodné bylo a já měla dva pokémony. Zhluboka jsem se tedy nadechla a souhlasila. Zřejmě budu muset poprosit Goldeen o hodně luxusní zákazníky.

"Váš pokédex?" požádal muž.

Zmateně a frustrovaně jsem se zamračila. "Mám jen PMobil."

"Vy nejste registrovaná trenérka?" zeptal se muž překvapeně a opět byl podezřívavý.

"Jsem registrovaná, avšak matka zemřela a má poručnice... nezačala jsem s pokémony v deseti letech, tudíž mi pokédex jaksi utekl," odvětila jsem s hořkostí v hlase, pokrucovala pravdu, aby si z toho můj společník vybral cokoli se mu do scénáře rozmazlené dědičky líbilo. Pravdou bylo, že jsem utratila malé jmění, aby má registrace byla skálopevná, ale zároveň de facto vedla do ztracena. Kdyby mě někdo skrze mou registraci chtěl najít a identifikovat, s obyčejným účtem by to dokázal kdokoli, byli jsme nakonec v prakticky veřejné databázi. S pokédexem to bylo mnohem, mnohem složitější. A dražší. A to už první operace byla pálka. Tak mi to alespoň vysvětlil jeden zákazník, kterého jsem se na to ptala.

Bankéř nevěděl, co říct. "Chcete si jeden u nás objednat?" zeptal se nakonec.

"Ne, děkuji, jsem spokojená se svými záležitostmi ve stavu, v jakém momentálně jsou."

"Oh. Velmi dobře. Součástí plánu je však i posouzení stavu pokémonů, a poskytovalo by to jisté výhody, kdybyste program nechala se svými pokémony běžet."

A zcela jistě vyhodnotit škody, které by mohly nastat, v jakékoli situaci, pomyslela jsem si pobaveně.

"Pokud si jste jistá, že pokédex nepotřebujete, je tu i privátnější bojový rejstřík. Je podaplikací pokédexu, ale je možné jej užívat jako samostatnou appku a co je nejlepší, umožňuje funkčnost programů, které naše banka využívá."

Zamyslela jsem se. To neznělo tak špatně.

"Bojový rejstřík – je to knihovna pokémonů?"

"Ano. Podle typu si můžete vybrat, který konkrétní chcete užívat nebo si vytvořit svůj vlastní. Přístup do Kaloenské digitální knihovny je ve většině případů v ceně."

"Pošlete mi návrh a zvážím to."

"Samozřejmě," usmál se muž jen trochu křečovitě. Zřejmě přímo se zákazníky nemusel pracovat už velmi dlouho.

"Kolik za vše?"

"První pokédex, za což se bojový rejstřík v těchto podmínkách považuje, je zdarma společně s příspěvkem pro začínající trenéry a finanční podporou pro cestování do oblastí Kanto a Sinnoh."

Podala jsem mu svůj PMobil. Slov nebylo potřeba. Byl nový a moderní – jeden z překvapení, které pro své dívky Goldeen měla. Ano, účtovala si 20% z našich peněz, ale některým celou čtvrtinu z toho schovávala a kupovala jim různé důležité – ale ne dost, když si odtrháváte jídlo od pusy – drobnosti. Já vydělávala hodně.

"Zukya Nanoci," muž po mně bleskl podivným pohledem, ale po zhodnocení mého výrazu mé příjmení nekomentoval, "narozená před 22 lety..." Muž se zarazil. "Zkažené město?" zeptal se nevěřícně. Uhla jsem pohledem.

"Když nemáte otce a matka vám zemře a nenechá vám nic do života, moc na výběr nemáte," odpověděla jsem upjatě.

"Říkala jste, že jste ošetřovatelka. Tady ale stojí vyškolená společnice." Mužův hlas získal podivný podtón. Vzpurně jsem se na něj podívala a nepřátelsky mu čelila pohledem.