#5

"Nelhala jsem. Chcete mi snad zazlívat, že se nechlubím tím, čím se živím?" zeptala jsem se tiše. Se stopou výhružky. Muž se na mě zamyšleně díval a kupodivu jsem v jeho pohledu nenašla nenasytnou touhu a zvrhlý pocit mylné nadřazenosti. Ne, byl tam respekt. Netušila jsem, co přesně ve mně četl, ale jak dlouho jej to donutí spolupracovat...

Opatrně se pousmál, ale nebyl to úsměv určený mně. Spíše bych řekla, že to byl profesionální úsměv sestřičky, která se snaží být milá na odpudivého bezdomovce, který o sebe v žádném případě nedbá.

"Přijďte příští týden. Budete tu mít svůj Rejstřík a smlouvy k podepsání," odvětil muž jemně. Až moc. To se mi nelíbilo a nevědomky jsem zatla zuby. Pokud si myslí, že mu za jeho "dobrotu" vykouřím, tak se mýlí.

"Jsem ráda, že si rozumíme. Je to, nakonec, čistě pracovní vztah mezi bankéřem a jeho klientem," reagovala jsem ostřeji, než jsem zamýšlela, a rychlým krokem odcházela. Až za rohem jsem se uvolila a unaveně si opřela čelo o zeď. Schovala jsem si tvář do dlaní a zaúpěla. Nenáviděla jsem ten cejch prostitutky, který mě shazoval před všemi, kteří si na život vydělávali "slušně".

Z dálky se ozvalo zahoukání lodního zvonu a ve mně hrklo.Rozběhla jsem se. Štěstí, že jsem se na podpatcích naučila běhat už hodně dávno. Avšak ani to, ani má kondička, mi nepomohlo odplouvající loď stihnout. Když jsem na molo dorazila, byla deset metrů daleko. Zakryla jsem si rukou oči a zasténala. Jak se teď dostanu domů, když mi Leon ujel? Ostatní lodě budou moc drahé, v mé situaci, obzvlášť, když budu místo shánět na poslední chvíli!

Vždy jsem byla žena činu, proto jsem po chvíli vychladla, zvedla svůj líný zadek a šla do nejbližší kavárny. Vytočila jsem číslo a čekala.

"Prosím?" zavrněla svůdně Goldeen.

"Hej Gold, taky Flaera, uvízla jsem na Chovatelském ostrově I, nemáš tu nějakou práci?" zeptala jsem se unaveně a promnula si spánek.

"Na Chovatelském? A cos tam dělala?" zeptala se Goldeen podezřívavě, její slova měla odstín lehkého přízvuku, který jsem dodnes neidentifikovala.

"Nakupovala. Mají tu levněji než u nás a navíc se znám s převozníkem. Vezme mě za to, co dělám obvykle," lhala jsem bezostyšně. Kdybych Goldeenina podezření nerozehnala, mohla by na mě zanevřít, a to určitě nechci.

"Pravda. Zrovna nedávno jsem tam nakupovala spodní prádlo pro děvčata. Kde nakupuješ?" zeptala se Goldeen lstivě.

"Nejlevněji je to u Ponyty, ale lepší kousky mají v tom novém sekáči – u Mareep..." odvětila jsem unaveně. Štěstí, že jsem tu nedávno vážně nakupovala.

"Pravda, u Mareep si někdy vyberu něco i já," souhlasila Gold. V hlase jí šla slyšet úleva. Nejspíše se bála toho, že dělám bokem. Neměla by mě stoprocentně pod kontrolou a nemohla si být jistá, zda jsem opravdu čistá. Já ji však – kromě Kocoura v metru, opravdu – nikdy nepodvedla.

Kocour... kampak asi dojel? Vyspává celé dny ve svém luxusním sídle a nechává si od sloužících vše donést až pod nos? Ne, jak se nesl, jak se držel, to bylo postavení muže, který nežije z almužny jiných. Můj milenec si svou budoucnost, pokud to bude nutné, vykrojí krvavým nožem, bez zaváhání, precizně a ekonomicky. Ale umí se bavit. Hraje si se svými nepřáteli stejně krutě, jako kočka s myší? A jestlipak si na mě za dlouhých nocí vzpomněl? Jsou jiné jeho děvky tak dobré jako já?

Zamrkala jsem, překvapená zákeřností svých myšlenek

"...není náš postup. Nemůžu,"

"Máš na ruce něco?" přerušila jsem ji netrpělivě. "Jestli můžu požádat – potřebovala bych si zvýšit hotovost. Nemám zaplacené inkaso na dva měsíce, nemluvě o domovním fondu a potřebuju si pořídit nové hadříky, jelikož se Turista jako obvykle snažil..." broukla jsem. Další malá lež. Turistu jsem tentokrát zkrotila, nakonec, a měla pocit, že ani sám neví, zda se mu více líbí domina či subminka.

Ha, koho jsem se snažila obelhat? Nechal mi volnou ruku nejspíše proto, že to celou dobu byl jeho plán. Zamrazilo mě a mimoděk jsem se rozhlédla po okolních stínech

"Hm..." Slyšela jsem na pozadí klapání nehtů. "Mám jednoho, ale není prověřený. Zvláštní praktiky. Nikde jsem na něj neslyšela nic sadistického – pokud mi neřekl vymyšlené jméno. Ani jsem nezaslechla, že by po nás šla policie, takže nejspíše jen obyčejný zákazník. Riskneš to? Cenu si dohodnete, ale nechoď pod 3k..."

Hvízdla jsem. "No... dobrá. Zkusím to. Čekej po hodině telefonát. Pokud se nevypne nouzový signál, jsem v pohodě. Obyčejná prax."

"Výborně," reagovala nepřítomně a nadiktovala mi, kam jít.

*

Zákazníky jako byl ten poslední paradoxe nenávidím. Mám dost vlastních problémů, démonů, jizev a bolesti. A oni mi na duši zanechávají další a další vypálená znamení.

Tento mě pozval k sobě domů. Bydlel v luxusní čtvrti ve vile oceňované mezi pět nejluxusnějších domů na Chovatelském ostrově I. A pozval mě velice imponujícím způsobem. Poslal pro mě nádhernou černou limuzínu se zatemněnými skly. Nejspíše, aby mě nikdo neviděl, ale i tak to bylo hezké gesto. Takový luxus jsem obvykle vídala jen krátce, cestou síní do ložnice.

"Jste mladá,"  hlesl, když mě poprvé uviděl. To byla nezvyklá reakce. Zákazníci obvykle chtěli mladé a zkušené – nebo mladé a nezkušené společnice.

"Je to problém?" reagovala jsem automaticky a zkaženě se usmála. Muž se stáhl a zatvářil se odměřeně. Vypadal na čtyřicet, tudíž mu mohlo být cokoli mezi třiceti po osmdesátku. Okamžitě jsem tvář vyhladila do neutrálního výrazu a čekala.

Vážně po mně chtěl něco neobvyklého. Něco, co mě ale zasáhlo více než obyčejný sex. Nařídil mi, ať se svleču do spodního prádla a pak mě posadil za toaletní stolek. A já se měla líčit, upravovat, odličovat, cuchat a česat se, dokud neřekne dost. On si pak sedl na postel a masturboval. Až když mu uniklo tiché: Mami! pochopila jsem, co po mě chce. Zamrazilo mě, přesto jsem hrála dále – a mluvila.

"Jak se máš, zlatíčko? Jak bylo ve škole? Nebyl jsi zlobivý chlapec?" ptala jsem se znuděným hlasem kárající matky. Můj zákazník vykřikl a vyvrcholil. Tak to pokračovalo v kuchyni, obýváku, kde jsem jednoduše utírala neexistující prach. Tam jsem pak hrála, že máma musí vyřídit důležitý telefonát a on se má svléknout, než jej vykoupu. Napsala jsem Goldeen třesoucíma se rukama, že jsem v pořádku, a pak se zpět vžila do role odměřené, zvrhlé matky. V koupelně mi z toho nebylo nejlíp, především když vedl mé ruce a ve spojením s jeho očima... ale dokázala jsem hrát dále. Už před roky jsem se naučila ovládat a neprojevovat emoce. Až konečně...

Ustlala jsem a pak do té postele muže uložila. Pečlivě jsem jej pak zakryla.

"Neodcházej..." šeptl pak, když jsem byla na prahu. Zaváhala jsem jen na okamžik. Pak jsem popadla první knihu z knihovničky a začala mu číst, jako bych četla svému dítěti na dobrou noc. I když to byla nějaká ekonomická teorie. Když usnul, neměla jsem to srdce jej budit a chtít po něm peníze. Převlékla jsem se tedy do něčeho pohodlnějšího a ustlala si v obýváku. Ten luxus byl mnohem lepší než to, co na mě čekalo v noclehárnách, nakonec.

Už jsem usínala, když jsem uslyšela tiché naříkání chlapce o matku. Zadržela jsem dech a křečovitě sevřela deku. Už ne! křičelo něco ve mně a chtělo se mi brečet. Nebylo to nic drastického, a přesto mě tato situace duševně úplně deptala. Po minutě žalostného naříkání jsem si setřela slzy a vstala.

Lehla jsem si k dospělému muži. Nemohla jsem jinak. "Broučku, tiše, máma už je u tebe..." tišila jsem ho, jak nejlépe jsem dovedla. Byla jsem opravdu bravurní herečka. Znělo to dokonce upřímně.Když usnul, asi hodinu jsem ztuhle ležela vedle něj a ani se nepohla. Pak jsem prkenně natáhla ruku a pohladila muže po prořídlých vlasech. Co se mu asi v mládí stalo? Stále dokola jsem nad tou otázkou uvažovala, ale vyšly mi buď nesmysly, nebo odpornosti tak zvrhlé, že jsem na ně neměla žaludek ani já.

Pohled mi padl na stolek. Měla jsem na něm složené své věci a na nich svou brašnu. Podlehla jsem nutkání a vypustila z pokéballů své pokémony. Flareon se jen znuděně rozhlédla a pak mi skočila do postele, kde se mi poté stočila u boku. Vulpix ale pokoj zvědavě prozkoumal a vše očichal. Zdál se mi podivně napjatý. Muže obešel velkým obloukem a díval se na něj s podezřením. Připisovala jsem to faktu, že předpokládal, co se mnou asi dělal. Ano, i Vulpix věděl, čím se živím, a věděl to opravdu moc dobře a detailně.

"Vul?!" štěkl pak hlasitě a já sebou trhla. Ohlédla jsem se, ale muž spal a tvář měl poprvé od doby, co jsem sem přišla, uvolněnou – takřka bez vrásek.

"Tiše!" okřikla jsem rudou lišku a ta si uraženě odfrkla. Zírala jsem do stropu a nepřítomně Flareon hladila po hřbetu. Když mi Vulpix skočil na břicho a tam si ustlal, ospale mě napadlo, že bych je měla vrátit do ‘ballu. Než jsem tu myšlenku pořádně zformulovala, usla jsem.