#3

"Slečno Zukyo!"

Prudce jsem otevřela oči, natáhla se, abych zarazila... co? Málem jsem ztratila rovnováhu a obličejem pozdravila stolek před sebou. Zapřela jsem se a lehce zmateně se rozhlédla. Tichý šum hovorů, slabé hlásky pokémonů, v dálce křik nějakého rozrušeného dítěte. Bílé stěny, nejnovější tech v rozích... čekárna. Ah, pokémonské středisko. Usla jsem. Poslední dobou jsem toho opravdu moc nenaspala.

"Slečno Zukyo?"

Obrátila jsem se k recepci, kde trpělivě stála sestra Joy a sledovala mě. Na desce před ní bylo poudro, deska datapadu a nějaké krabčky. Úsměv na její tváři se prohloubil, ale neměla jsem pocit, že by se mi vysmívala, bylo to dobromyslné pobavení. "Tví pokémoni, zdraví jako rybičky. Možná by jim neuškodilo více pohybu. Jestli s nimi nechceš zápasit, tak mou radu ignoruj, ale Flareon je, pokud to tak můžu říct, narozena pro souboje a se správným tréninkem bude velmi dobrá! Dále je tu ještě vnitřní teplota obou tvých pokémonů. Musí občas vypustit trochu ohně, aby se nepřehřáli..."

"Dám si na to pozor." Vyhnula jsem se Joy pohledem. Neměla jsem na své pokémony čas, jelikož jsem pracovala. Strašně mě mrzelo, že je zanedbávám, ale...

Ale.

Ale nikdy jsem ani na okamžik nezalitovala, že byli mí.

*

Jako první jsem si pořídila mého Vulpixe. Vešla jsem do útulku a procházela se kotci. Bylo to v době, kdy jsem byla při penězích a rozhodla se, že Hlubina to vem, já chci taky jednoho. Byl tu nádherný Seel a milý Torchic. Téměř jsem se rozhodla pro Seela, když... Přinesli mého Vulpixe. Malého, slabého a se splihlým krátkým bílým ocáskem. Věděla jsem, že je nemocný a budu se muset ohánět, aby vůbec přežil, ale... podíval se mi do očí, tiše kníkl a pokusil se zakomíhat ocáskem. A já byla louže pudingu. Měla jsem jej téměř zadarmo, většinu mých úspor popravdě sežrala samotná registrace – dohromady trochu přes 130 tisíc PK. Částka, za kterou se dá koupit slušný byt na Zapomenutém ostrově, ale na pokémony?

Má Flareon, tu jsem získala jinak. Úplně jinak. Tehdy to byl strašný risk a přímo do nebe volající hovadina. Večer jsem šla Zákeřnickým ostrovem – měla jsem tam zákazníka – a slyšela to. Tiché kňučení Eevee. Byla jsem tehdy mladá, zbývalo mi pár iluzí a nebylo to tak, že by na každém rohu nebyl nějaký pokémon. A někdy se jeden neobrátil proti druhému. Nebylo by těžké si jednoho pořídit. Pro obyčejného, pracujícího člověka bylo takřka nemožné vydělat si na registraci a poté roční poplatky, které takové vlastnictví doprovázelo.

Zvědavě jsem se za zvukem vydala, i když to vedlo podezřelým bočním vchodem do suterénu. Chladné stěny a moderní vybavení, byla to laboratoř a já se tam dostala jen proto, že si někdo odběhl na cigaretu a ještě zapálenou ji nechal na zábradlí, dveře pootevřené... shoda náhod, nejspíše se plánoval vrátit. Ale nebyl tam a já díky jeho činům zaslechla Eevee a mohla následovat.

Samozřejmě jsem nezaváhala zaplout hlouběji, neuvažovala nad ochrankou nebo kamerami. Bylo to ještě před Majorem, před jeho výcvikem. Někdy jsem nedokázala uvěřit, jak pitomá jsem dokázala být. Ale bohové nad jedním pošetilým děvčetem ten večer museli držet ochrannou ruku, a tak ta, připravená si na noc vzít sebou zraněnou lišku, následovala volání, které se dotýkalo něčeho hluboko v její hrudi.

V labyrintu pokojů nakonec našla správnou místnost, uviděla muže, který do ubohého tvora kopal. Tak statečně se bránila. I když byla jasně zraněná, nemínila se vzdát. Ten pohled trhal srdce. A pak jedna rána dopadla tak brutálně, že se tichem rozhlehlo děsivé křupnutí a liška se bezvládně sesunula podél zdi, o kterou se zarazila. Nepohla se.

Byla jsem si jistá, že byla mrtvá.

Netušila jsem, kde se to vzalo, ale byla jsem tak rozzuřená. Šokem, že nějaká bestie něco podobného může uděat. Zuřivost na sebe, že jsem jako idiot stála a zírala a nechala je bezbranného pokémona zabít. Přes oči mi spadla rudá clona. Kdybych měla po ruce zbraň, nejsem si jistá, zda bych je nezabila, nebo nezemřela při pokusu.

Muži si mě nakonec všimli. To monstrum, které zabilo ubohou lišku, podrážděně přimhouřilo oči. Druhý v laboratorním plášti překvapeně zamrkal a posunul si brýle na nose. Bílý plášť začal mumlat něco o pokusu, nejspíše si mě spletl s výpomocí, ale druhý muž jej hned zarazil.

"Něco si přeješ, srdíčko?" zeptal se. Pamatovala jsem si jeho slova dodnes. Ne pro muže samotného, ani situaci. Zaryly se mi do paměti, jelikož mě šokovala. Přestože jsem viděla, co udělal, zněla tak vřele a přátelsky. V jeho očích nebyla ani stopa po brutalitě. Byla jsem si arogantně jistá, že jsem se jako děvka naučila lidi číst a důvěřovala jsem svým instinktům.

Kdyby ten muž přišel a vyžádal si mě, nezaváhala bych a šla s úsměvem.

Otřáslo to mnou a připomnělo mi, že musím být opatrná.

V ten moment mi došlo, v jak kolosálním průseru jsem byla.

Zpanikařila jsem a poslala na ně Vulpixe. Jakmile se objevil, potěšení v očích nebezpečného muže pouze zvýšilo můj alarm. Naštěstí pro mě ten chlápek hloupě zvolil travního pokémona –  Cacnea. Snad si myslel, že jsem úplné pako. Můj Vulpix proti němu měl převahu typu a to bylo štěstí – byl to totiž dost dobrý trenér a možná by mě i byl porazil, kdyby Vulpix nejednal "trochu" samostatně.

Měl pravdu. Ten muž. Byla jsem na zápasy pako. Jenže v té době jsem ještě nic o pokémonech nevěděla, až později jsem o nich začala číst knížky...

Začalo to jehlovým útokem, který ze sebe Cacnea vystřelil. Vulpix použil plamenomet. Poté Vulpix pokračoval nárazovým útokem, ale popíchal se o Cacneovi trny. Znovu jsem nařídila plamenomet a Vulpix splnil – avšak pozdě. Cacnea tam nebyl a už zezadu útočil dělovou ranou. Vulpix to ustál, nějak, a vrátil to silným plamenometem. Cacnea po tom útoku naštěstí byl hodně oslabený a i takové pako jako já to dokázalo dotáhnout do konce.

To nebylo vše. Něco takového by možná klapalo někde na východě, avšak tady v Kaloenech se trenéři s prohrou samozřejmě nesmířili a chtěli mi oba pokémony ukrást. Eevee mě šokovala, jelikož jsem si upřímně myslela, že je mrtvá. Zjevila se před Vulpixem, který se sotva držel na nohou. Málem prohrála – byli proti ní tři pokémoni! – ale, nejspíše vlivem vzteku (a také Ohnivého kamene, který ležel nedaleko a muži jím zřejmě chtěli Eevee změnit násilím) – se vyvinula ve Flareon. Pak dokázala muže lehce zahnat.

A tak jsem skončila s další liškou, kterou jsem zcela nečekala a neměla zcela prostředky ji živit... ale nedokázala se jí vzdát. Ne když jsem ji společně s Vulpixem nesla v náručí do Pokémonského střediska, oba tak zraněné, a pak u nich týden seděla a úzkostlivě sledovala, jak se pomalu uzdravují.

Až o mnoho let později a pár lekcích s Majorem mi došlo, že pouze tech skrývající mou totožnost a fakt, že jsem byla zaregistrovaná pod falešným účtem, šťastná shoda náhod, způsobily, že jsem neplavala břichem dolů v nejbližším kanále.

*

"Děkuju," odpověděla jsem. Mimoděk jsem si mnula ohnivé srdíčko, které jsem měla vytetované na levém předloktí. Tak maličké, že se lehce dalo zaměnit za nepravidelné znamínko, pokud jeden nezkoumal detailněji. Nechala jsem si jej udělat po boji v suterénní laboratoři.

Něco si přeješ, srdíčko?

Abych už nikdy nezapomněla.

Dotkla jsem se pokéballů a nechala je vyjít ven. Vulpix vesele zavrtěl svými čtyřmi ocásky a vesele se na mě díval. Flareon znuděně zívla a ustlala si rovnou na pultě. Svůj ocas použila jako peřinu a polštář v jednom. S úsměvem jsem jí chtěla zvednout, když...

"Pozor na ocas, je horky!" varovala mě Joy. Nechápavě jsem se na ní podívala a vzala Flareon do náruče. Ano, Flareonin ocas byl dost teplý, ale že by mě spálil? Vulpix v reakci na to kýchl a packou si přejel po nose na znamení toho, že je nasmrt uražený. Poté se ke mně posadil zády.

"Hm?"

"Úžasné! Ještě jsem tady neviděla trenéra, který by si Flareona ochočil natolik, aby jej nespálil!" odvětila a sklonila se pod pult. Pak mi něco podala. Překvapeně jsem přijala dva nové – ohnivé – pokébally.

"Děkuju!" vydechla jsem ohromeně a možná lehce dojatě. Kromě matky, Leona a Majora mi nikdy nikdo nic nedal.

"To nestojí za řeč. Po ohnivých stejně není moc velká poptávka – na ostrovech je nevýhodné je mít." Mrkla na mě kradmě. Nahodila přívětivý úsměv a věnovala se dalšímu trenérovi.

Já byla z té bezelstné přívětivosti rozhozená a emocionálnější, než bych měla.

"Chceš do pokéballu?" zeptala jsem se tázavě Flareon, když mi položila pac na tvář. Musela jsem si ji zapřít o břicho, jelikož se mi, na rozdíl od jedenkrát lehčího, Vulpixe, pronesla. V odpověď souhlasně štěkla.

Schovala jsem pokébally a prošla věci v tašce, kterou mi sestra připravila. Vše v pořádku. Zahákla jsem si ucho za zápěstí, vše ještě jednou překontrolovala. Byla jsem připravená jít. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na konfrontaci se svým žárlivým Vulpixem. Jelikož na ostrovech neexistoval melodramatičtější pokémon.

A já bych nechtěla žádného jiného.