Moira | VST: Část 33.

Kapitola je krátká, jelikož.... nevím, VST mi poslední dobou nejde psát. Což je podivné, jelikož k VST jsem se vždycky uchylovala, když mě omrzelo to ostatní. No, užijte si kapitou, m.

Další Nováček

,,Co si myslíš, že pak uděláš?" zeptala se Gabriela pohrdavě. Doslova znechuceně. Myslím, že její vztah k dezertérům je více než jasný.

,,Udělám kdy? A co?" hrála jsem blbou.

,,Meye, být Lovcem je čest,
být Lovcem je poslání,
být Lovcem je to jediné, co dává smysl!

Nějaký... CHLAPEC...  tě neuspokojí, nedokáže to. V žádné ohledu, i ta pošetilost (láska) brzy vyprchá! On bude stárnou, příjde o hlas, bude čím dál mrzutější, bude se tě snažit zkrotit a ty budeš s bolestí v očích přihlížet, jak ti láska mře před očima a zbývá jen nechutná slupka něčeho, čemu se říká hořkost. A víš co na tom bude nejhorší? Až zemře nebo od něj utečeš, nebudeš se mít kam vrátit. Budeš vyděděnec. I kdyby jsi s ním tedy zůstala až do jeho smrti, dejme tomu v osmdesáti letech, ty poté budeš žít ještě dlouho, Samael tě udrží naživu, i proti tvé vůli, uvidíš." Gabriela se odmlčela a tvrdě se na mě podívala, aby dala svým slovům váhu. Chvilku jsem její slova přebírala.

Má pravdu. došlo mi. Má pravdu a já bych to měla chápat. Jenže já ho miluju! vzlykla jsem v duchu, výraz jsem si však nechala bezvýrazný.

,,Pokud i přes mé logické argumenty nebudeš chtít pochopit, že to je pošetilost, chci, abys věděla toto: Zničím je. Pokud ty zničíš potenciál, který v sobě máš, já zničím ty... hudebníky tak, že si neškrtnou ani v nejzapadlejší uličce. Vystěhují je z bytu, zabaví jim nástroje a vše, co dokáže takového obyčejného člověka zničit-"

,,Ne!" přerušila jsem Gabrielu a mě samotnou překvapilo, jak ostře můj hlas zněl. Takřka jsem se ho zalekla.

,,Ano. Pokud odejdeš, zničíš je." odvětila takřka něžně a mě se do očí hrnuly slzy. Nemohla jsem tomu zabránit. Byla to podvědomá reakce.

,,Gabrielo, prosím... !" zašeptala jsem. Došlo mi, že nemám na vybranou, Gabrila mě VYDÍRALA!

,,Máš na vybranou. Jejich osud je v tvých rukou." pronesla Gabriela a měla se k odchodu. Zhluboka jsem se nadechla a potlačovala knedlík, který se mi dělal v krku.

,,Garielo... dovol mi ho alespoň vídat... PROSÍM. " dostala jsem ze sebe přiškrceně. Gabriela na mě zkoumavě pohlédla a pak pokrčila rameny.

,,Možná, že tak pochopíš, že to nemá smysl." broukla a odcházela. Dlouho jsem pak seděla na (své) posteli a koukala do prázdna. Tento pokoj však už pro mě nebyl útočištěm. Zmenil se ve vězení.

..........

,,... připravená. Ano? ... Marie? Posloucháš mě?" vzdáleně jsem vnímala Agneszčin hlas. Upřela jsem na ní tupý pohled.

,,Na co?" zeptala jsem se.

,,Přijde nová žačka." odvětila Agneszka opatrně a v očích se jí zračila starost. Podala mi nějaké složky. Po chvilce jsem si je vzala. Bez emocí. Byl to reflex, stejně jako dýchání nebo polykání. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela.

,,A?" dostala jsem ze sebe po možná minutě, kdy jsem si to přebírala (myslím oznámení, složku jsem neotevřela) a nedošlo mi, proč mi to Agneszka sděluje.

,,Nemám právo vyzrazovat osobní informace, možná ti to prozardí sama." Agneszčinýma očima probleskl smutek. Apaticky jsem to pozorovala. Nechápala jsem asociace, kterými k tomu došla. Já se ptala na důvod, proč mi to říká, ne na... ani nevím co.

,,Marie, jsi v pořádku?" nevydržela to členka Rady.

,,Hmm." broukla jsem nepřítomně.

,,Marie?" Agneszka neodbytně dotírala.

,,Budu jí čekat." ukončila jsem to a odcházela. Agneszčin znepokojený pohled jsem úplně ignorovala. Po cestě jsem se koukla na celé jméno té dívky a pak složku zahodila do nejbližšího koše.

..........

Ticho. Ve třídě bylo děsivé ticho rušené jen šustěním stránek a tahem průpisek po papíru. Tudíž to nebylo ticho. Avšak já to myslela z pohledu učitele. Žádný šepot, chcichotání - prostě ticho. Kdybych si dala tu práci a pozorovala své žáky, uvědomila bych si, že se bojí i hlasitěji se nadechnout. Vycítili mé rozpložení a pud sebezáchovy je donutil mě nedráždit. Protože já vážně nevím, co bych mohla udělat. Nepřekvapilo by mě, ani kdybych narušiteli skočila po krku. A myslím, že ostatní si to moc dobře uvědomovali. Měl by tu být ještě jeden zvuk. Zvuk mých prstů běhajících po klávesnici notebooku. Ten zvuk ale odezněl už asi před deseti minutami, zatímco mé oči dále hleděli do obrazovky, avšak nic neviděli. Náhle to ticho přerušilo zaklepání.

,,Dále." pronesla jsem tiše. Vešla Agneszka a v závěsu za ní dívka. Věnovala jsem jí krátký pohled.

Dobře stavěná dívka spíše mužnější postavy, krátké hnědé vlasy zanedbané, hnědé oči posmutnělé. Pod očima měla tmavé kruhy a oči měla mírně zarudlé. Od pláče?Či dlouhých probděných nocí? Byla... ne štíhlá, na to měla špatné proporce, ale vychrtlá. Jako by už dlouho nejedla. Oblečená byla zanedbaně, jako by mu vůbec nevěnovala pozornost. Oblečení bylo zanedbané, ale čisté. Když jsem instinktivně zavětřila (to zní ve spojitosti s člověkem podivně) ucítila jsem vůni levného mýdla a chemického šampónu. Jako by se koupala jen v hotelu. Avšak pohled, jenž přeletěla třídu a pak zhodnotila mě svědčil o tom, že je zkušená. Dost zkušená, aby venku přežila. Sama možná ne, ale určitě bude dobrý parťák. Tak na úrovni Romana.

,,Třído, toto je Melanie Ilúzia, nová žačka. Přivítejte jí po hodině, Denisi, máš za úkol jí provést po Základně. Danielo, vysvětli jí prosím systém mých hodin a představ jí ostatním učitelům, pomoz jí se aklimatizovat, doveď jí k Radě - pokud už tam nebyla a zbytek věcí, které by měla znát jí samostatně dopovíš. Snad ti to nemusím diktovat. Melanie, vítám tě. Sedni si..." rozhlédla jsem se po třídě a uvědomla si, že jediná volná židle je vedle Erika. Zvláštně se na mě podíval. Chvilku jsem v jeho nádherných modrých očích hledala útěchu, nápad či pomoc, pak jsem se však odvrátila. V jeho očích totiž bylo jen porozumnění. Ale já nechtěla, aby mi někdo z mého stavu pomohl. Já se v něm cítila dobře. Chránila jsem se tlustou skořápkou hořkosti a ledu a uvnitř jsem si tiše truchlila.

,,Sedni si k Onetnyjemu. Doufám, že nemusím zdůrazňovat, že to je ten, vedle něhož je jediné volné místo." pronesla jsem suše. Melanie se na mě plaše podívala a mě zamrzela ostrost mého hlasu. Snažila jsem se na ní pousmát a částečně se mi to podařilo. Babiččina škola byla tvrdá. Nevím jen to, zda to byl povzbudivý, nebo křečovytý úsměv.

,,Mám jen jednu otázku, nakolik si myslíš, že umíš počítat? Zařadila by jsi se do skupiny neandrtálců, kteří nechápou ani princip počtů, do skupiny, jenž alespoň vzdáleně odpovídá znalostmi jejich věku či do malé skupiny lidí, kteří matematiku chápou a dokáží si něco domyslet bez toho, abych jim každý krok vysvětlila?" zeptala jsem se. Nechápu proč, ale do hlasu se mi vkradla hořkost, která tam předtím nebyla. Byla to hořkost podvedené ženy, které se zhroutil svět. Tak dobrá, možná trochu přeháním, ale Gabrielino vydírání mě vážně zasáhlo. Zničilo pár iluzí ohledně Lovců, zničilo pár iluzí ohledně života samotného, zničilo pár iluzí, které jsem ještě o světě měla...

Ilúzia. Je náhoda, že přibyla nová žačka zrovna toho jména? Je vůbec náhoda, že někdo přibyl? A odkud vlastně je? A proč ze Slovenska (odvozuju od příjmení) odešla? Pokud je tato dívka snaha Gabrieli mě zase oživit, zpola se jí to daří. Nakopla mou zvědavost. Avšak zatím ne natolik, abych se vytrhla z apatie.

Melanie ukázala na řadu, kterou správně předpokládala za nejšikovnější. Neměla jsem sílu na další, byť i krátký rozhovor.

,,Eriku, buď tak hodný a zjísti, nakolik je v matematice pokročilá. Děkuji." odvětila jsem mrtvě. Sedla jsem si za stůl, vzala svůj notebook a pokračovala tam, kde jsem přerušila práci. Nevšimla jsem si pohledu, jaký mi Agneszka věnovala mezi dveřmi. Byl velice smutný. Nevšimla jsem si pohledu, který mi věnovala většina třídy, i s Romanovou partou. Byl zmatený a trochu vyděšený. A nevšimla jsem si ani Erikova pohledu. Ten jediný se od ostatních lišil.

Byl to pohled plný zákeřného uspokojení. Protože Erik pochopil, že v tuto chvíli bude velice jednoduché zničit i poslední pouta k Lovcům a stáhnout mě na svou stranu...

Avšak na jeho plány bylo ještě moc brzy. Ale ne zas až moc.